Hudba pramenů/Věčná touha

Hudba pramenů Otokar Březina
Cíle	Věčná touha

Údaje o textu
Titulek:	Věčná touha
Autor:	Otokar Březina
Zdroj:	BŘEZINA, Otokar. Hudba pramenů. Praha : Hugo Kosterka, 1903. s. 107–116. Online na Internet Archive
Licence:	PD old 70

Přes všechny dálky času a prostoru touží po sobě bratří jednoho duchového rodu. Každá odpověď, již vytušili z mlčení země, každá záhada, která jim zůstala němá, každý sen, k němuž se hrozí přiznati, je sbližuje. Jako by vykonávali rozkazy, udělené jim v hypnotickém spánku v jiném životě, jdou k sobě cestami všech jar, tichem všech nocí. Narodili se ve stejnou hodinu ve věčnosti. Obraz jejich duchových tváří zrcadlí se vedle sebe, když pijí zemdleni z jednoho pramene věčných vod. Jsou předurčeni pracovati pro sebe a podávati si nehotové dílo z ruky do ruky. Umírajíce odkazují si bohatství svého rodu, svá tajná naleziště, nesmířené viny, nedobytá vítězství, nemoci svého zraku. Osud jejich se naplňuje, když se našli ve světle země; a i když se zdálo, že se loučí, neloučí se nikdy. Jenom od sebe přijímají dary bez ponížení. Jenom ranami, jež si navzájem zasazují, jsou k smrti ranitelni. Naděje jejich jsou společné jako všem známý úkryt, jejž nalézají instinktem, když byli přepadeni bouří nebo uštváni lovci. A křečovitě stisknuti k sobě v mrazu věků, zahřívají se svým dechem a hledí k jednomu světlému místu nebes, odkud očekávají slunce. Společné jejich dějiny táhnou se celým tvorstvem až k tajemnému počátku života na zemi a mimo zem. V řadách svých předků mají společné mučedníky, dobyvatele, zákonodárce, pěvce, tvůrce symbolů, zakladatele měst. Jejich osudy na zemi mají svou příbuznost. Jejich těla zrají jedním zákonem bolesti a rozkoše. Ze slov všech jazyků země tvoří tajnou duchovou řeč, jíž nerozumějí nezasvěcení. Chvění stromů, pláč a smích vod, šepot i vášeň větrů, jiskření hvězd i let oblaků jsou mediem, jímž k sobě hovoří z dálek všech zemí a věků. Jejich mlčení zdá se býti jen extatickým ztišením jejich nejvroucnějšího objetí. Vůle jejich pracují v jedné sféře v hierarchii vůlí.

Neboť vůlí rozeznávají se od sebe rody duchů. Slova mají svá zrádná zamlčení zraky dovedou se vyhnouti upřenému pohledu, ale vůle je nahá jako plápolající oheň. Ve svých náhlých blescích odkrývá mlčenlivý a tragický svět našich hlubin a prozrazuje naše kosmické příbuzenství. Ale vůle, ať jakkoliv je mocná, vyrovnává vždy jen jako vítr nestejné teploty atmosfér nad krajinami ducha. Nejskrytějším jejím hlasem jest volání po jiném stavu věcí. Její pohledy neměly by magické moci, která je činí všemohoucími, kdyby nebyly rozzářeny přízrakem jiné země, jiného kosmu, jiných možností života.

Každý rod duchů žije od věků do věků jedinou touhou: ovládnouti samojediný celou zemi, přitažlivostí svého víru strhnouti všechny síly, učiniti svou vůli proudem živých vod, jenž zavedený i v poušť dává po celém svém toku staletími vzrůstati oslňující vegetaci břehů. Všechno neviditelné svým dechnutím učiniti viditelným. Královským průvodem rozvinouti se mezi množstvím, jež ustupuje v šepotu úcty, v teskném úžase nad nádherou dvora. Donutiti všechny ruce, aby pracovaly pro něho po celé šířce země, získati všechna její pole, vtisknouti svá znamení myšlence, určiti své cíle práci, methody vědě, smysl lásce, dáti ospravedlnění své vládnoucí vášni, svůj výklad životu a smrti. S královskou štědrostí sáhnouti do všech pokladů země a dávati: neboť dávati ze svého, po věky dávati, celou věčnost dávati jest nejvyšší rozkoší a pýchou ducha, jeho vznešenou něhou, tajemnou příčinou všeho boje.

Ale i tehdy, když duchovému rodu geniové jeho dobyli moci a když svou vůlí zasahuje vítězně v horečnou práci milionů, žijí v hlubinách života odmítnutí a pracují skrytě. S bolestnou vroucností poznávají se před díly svých zapomenutých mistrů. S chvěním jemných, stínem zbělených rukou převracejí listy svých dějin, sílí novým poznáním země a čekají na zemdlení vítězů, na východ svého dne, na opojení vlády, na své vtrhnutí na staveniště, která budou rozkoší jeho stavitelů.

Tak střídají se rody duchů ve věčném díle, jako se střídá nářadí hospodářovo dle polohy země k slunci a dle postupu ročních časů. A jako spodní mrtvá zem, která má býti překlopena pluhem, aby rozložila své živné látky pro vzrůst života, skryté síly čekají v celém prostoru světa na vichřičný pluh vůle. Ale i vůle podrobeny jsou zákonu, dle něhož nižší formy pracují pro vyšší, všechny ruce pro jemné mocné, duchové ruce poznávající smysl a, souvislost celého díla. Nespočívá naděje země v tom, aby nejvyšší rod duchů zaujal vládu nad zemí?

*

Šli zemí podmanitelé, vítězi, mučedníci a šílenci vůle. Pod mocnýma jejich rukama jako těsto promísili se národové, hořela města, kypěla bolest. A klesali konečně, vysíleni, zlomeni tíží nadlidské úlohy v jednotu shnísti rozstříštěná množství a celou zemi sevříti pro věky v pěst jediného zákona. Ztroskotali, poněvadž jejich práci rušily v hlubinách života nevybojované zápasy duchů. Ale věčná žízeň po jednotě, která — třeba si toho nebyli vědomi — dala vznik jejich tragickému šílenství, udržuje se z věků do věků ve vůli milionů. Vře v duších jako vřela a vysílá ve svou dobu veliké sjednotitele jako je vysílala. V zápasech náboženství i jazyků chce celou zem, celý kosmos, celou věčnost. Na rumech měst a chrámů zkvétají zahrady mudrců, aby i oni v duchovém světě pracovali o svatém díle jednoty. Pro jejich sen hoří ohně všech výhní, zápasí dělníci vědy v laboratořích, otroci v dolech, vysílatelé loďstev, knížata tržišť; jeho září sálá horečný zrak vynálezců, kteří hledají vždy nových cest sbližujících národy přes moře, přenášejících hlas do dálek, navazujících vždy jemnější spojení mezi bytostmi. Nad sesutými sochami dávných vítězil, nad nápisy pokrývajícími stěny paláců královských sní básníci. Hudba i obraz dávají sílu jejich veršům, kde znovu ožívá gesto triumfátorú, kteří marně příliš odvážnou rukou chtěli stáhnouti nad miliony nastrojená tenata věků.

Nejosudnější bolest země vzniká ze zadržení a násilného zaklesnutí vůle, že nemůže rozvíjeti svou magickou hru vzrůstu a květu a připojiti se k práci svého duchového rodu. Je to bolest rány, která zmrzačila tvůrčí ruce, bolest malomoci a nicoty. Tělesná bolest člověka zatíná málokdy svou sekeru tak hluboko, aby přerušila stoupání míz k nejvyšším větvím duchového stromu. Odtíná často jen jeho poboční větve a jako sadař vede jeho korunu do výše, jíž by jinak nedosáhl. Ale pronikne-li tajemná rána až k duši a zlethargisuje-li ji a uspí, vzniknou duchové stavy, jež s takovou hloubkou jasnozření vystihli náboženští geniové všech dob. Jsou to stavy němého zoufalství, které mění v pohřební průvod tanec světů a jar a v nesmyslnou hru tisíciletá úsilí národů. Marně hledáte pak ve všech šílenstvích smyslů a ve všech jedech zapomenutí. Nepřemůžete hrůzy z prázdnoty, z níž ledová tma jako z gigantského hrobu vane k vám z kosmu, rozkvetlého hvězdami.

Míjejí věky, pracují vůle, víry, pohlcované vyššími víry a všechny vírem, jímž unášeny jsou světy. Kdo obsáhl zázraky jejich nepřetržitého ruchu? Na kterých šťastnějších hvězdách pokračuje jejich nádhera, když i na naší chudé zemi zastavujeme se užaslí nad oslňujícími možnostmi života a snu?…

Jsou stupně, na nichž vůle již nezná ani nenávisti ani boje. Jemným zářením soucitu rozjasňuje zraky. Všechno pochopila a dumou nesmírnou jako kosmos se zadumala. Netouží již výše. Žár vyšších světů pro ni uhasíná. Co souzvuk sfér vedle bolestné hudby trpících srdcí? V pokoře sestupuje mezi bratrské zástupy a silou, jíž dobývala svého zvýšeného místa, touží přetínati pouta, svírající nesčíslné. Ale je-li možno rozděliti se o svůj chléb s lačnými rty, je také možno rozděliti se o své vidění světa s lačnými zraky?

Ale i nad touto vůlí, knížecí a pokornou, která nechce viděti ničeho mimo zem a práci na polích bratří, jsou ještě stupně. Stupně, kdy vůle přestává se děsiti z nesmírnosti bolestí, kdy chápe mystickou nutnost přechodních věků a žíznivá, přála by si míti tisíce životů, aby všemi mohla trpěti, tisíce rukou, aby všemi mohla pracovati, tisíce smyslů, aby všechno mohla obsáhnouti, do všech plamenů rozsálati život, zostřiti a zrychliti jeho duchové boje a všemi křídly myšlenky a snu letěti, dokud by nedosáhla cíle, jehož slávu tuší, třeba jí nebyla s to vyjádřiti slovy. Ale celé nebe hvězd, všechna tajemství času, jako jarní mlhy, pokrývající kouzelné zahrady nerozkvetlé, leží mezi ní a cílem. A přece její pohled neztrácí horečné veselosti zápasníka v postupu a ustavičně klamána neustává zpívat, milovat, věřit a tvořit!