Hrozí Francii isolace?

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Hrozí Francii isolace?
Autor: Josef Matoušek
Zdroj: Národní listy, roč. 79, č. 22, s. 1
Vydáno: 22.01.1939
Licence: PD old 70

Poslední události v zahraniční politice vykazují ne sice přímo určitá přeskupení, ale do jisté míry na jedné straně posílení, na druhé straně zeslabení dosavadních bloků. Toto vzájemné vyvažování vlivů evropských velmocí nastává také následkem toho, že vyvanulo již ovzduší Ženevy, není tu Locarna, není tu Stressy, přestala působit kolektivní bezpečnost a všechny velmoci a státy hledí se zabezpečit regionálními úmluvami. Tím přirozeně vyrůstá význam dnešních bloků: osy Berlín — Řím, spojenectví Londýna s Paříží, nového trojúhelníku Řím — Berlín — Tokio a připravujícího se bloku proti Sovětům.

V tomto novém seskupování států a bloků nejtěžší postavení zaujímá Francie. Ta má ke své ochraně smlouvu se Sověty a Česko-Slovenskem, kterážto smlouva je nyní otřesena oslabením Česko-Slovenska a tvořením se protisovětského bloku. Spojenectví s Anglií je poněkud zeslabeno zájmy Anglie ve Středozemním moři a snahou Chamberlainovou vyhovět Itálii, ač toto vyhovění může se dotýkat zájmů Francie. Tím se posiluje osa Řím — Berlín proti spojenectví anglo-francouzskému, které je zeslabeno separátní akcí Chamberlainovou v Itálii.

Zahraniční tisk vykládá, že Mnichov, Berlín a Vídeň znamená pro evropskou zahraniční politiku novou základnu pro udržení míru. Při tom nesmějí však rozhodující političtí činitelé v zahraniční politice zapomínat na to, že Mnichovem, Berlínem a Vídni zachráněn byl sice mír, ale zatím jen na útraty Česko-Slovenska. Nesmějí zapomenout na to, že vůz revisionismu jednou rozjetý se nezastaví pouze v Sudetech, nýbrž že půjde také na území jiných států, do kolonií a že pod heslem sebeurčení národů vzniknou různé nároky na autonomii a že vše to bude se dotýkat zase jiných států a velmocí. To dnes vidí jasně Polsko, dochází k tomu přesvědčení také Francie. Síla a závaznost smluv zeslábla na tolik, že začínají rozhodovat pouze mocenské poměry jednotlivých států a bloků. Konkrétně řečeno — bude rozhodovat to, zda je stát připraven vojensky, spojenecky, strategicky, hospodářsky na obranu, a ještě lépe řečeno, má-li dost odvahy, dost silné nervy k tomu, aby se pustil do boje.

Francie musí uznat, že dnes Česko-Slovensko nemůže hrát tu roli, kterou mu přikázal versailleský mír, poněvadž se po Mnichově dostává do sféry úplně jiné. Dále musí Francie vidět, že poté, co prohlásila své desintessement v otázkách východní Evropy, ztrácí postupně vliv na utváření se poměrů na východě. Jugoslávie uvolňuje svůj spojenecký poměr s Francií, Maďarsko připojuje se úžeji k ose Řím — Berlín, Rumunsko je pod silným tlakem Německa vzhledem k své strategické posici a vzhledem ke svým petrolejovým dolům. Uváží-li se, že při tom zároveň pokouší se třetí říše vytvořit blok států proti Sovětům, čímž by nepochybně smlouva francouzsko-sovětská pozbyla značně na své účinnosti, pak lze jen konstatovat, že velmocenský vliv Francie na východě pozbyl své praktické účinnosti.

Kdyby nebylo zvláštní povahy francouzské zahraniční politiky, která dovede v nejkritičtějších chvílích se vzmužit a sjednotit všechny složky národa v jednu pevnou linii, v jeden cílevědomý program, pak by opravdu se mohlo mluvit nejen o isolaci Francie, nýbrž o tom, zda Francie nepozbývá již dnes svého velmocenského postavení ve Střední Evropě.

Francie však byla vždycky natolik pružná, že dovedla v nejtěžší chvíli právě v zahraniční politice najít pevnou linii.

Dnes ovšem této pohotovosti Francie postrádáme. Ačkoliv se dostává Francie do velmi obtížné situace, ztrácí vliv velmocenský na východě, kterého se dobrovolně zříká, na západě o něj přichází vzrůstáním vlivu osy Berlín — Řím, přece jmenovitě zahraniční debata v parlamentě francouzském neukazuje na to, že by strany francouzské chtěly zaujmout pevnou linii v zahraniční politice. Řeči poslanců Flandina, Bluma, Kerillise, radikála Margaine, Pegeta, vykazují úplný zmatek v názorech, jak na poměr Francie k Německu, tak na poměr Francie k problému španělskému, na otázky míru a hrozící války. Každý z uvedených poslanců vychází z jiného hlediska, vzájemně si vyčítají nesprávný postup v minulosti a debata je tak rozptýlená, že rozumnější parlamentníci žádají svolání parlamentu k tajnému zasedání, aby o všech těchto věcech bylo důvěrně pojednáno. Snad v takovéto klidné, důvěrné poradě může dojít k sjednocení národa a k pevnému, cílevědomému rozhodnutí. Zdá se, že je k tomu nejvyšší čas, má-li vyjít Francie z nebezpečí isolace a má-li si zachovat svůi velmocenský vliv při tvoření se mezinárodních poměrů ve střední a východní Evropě.