Hradčanské povídky/Zvonky loretanské

Hradčanské povídky Josef Leopold Hrdina
„Jenerál“ Jonáš	Zvonky loretanské	Hnízdo skřivanů

Údaje o textu
Titulek:	Zvonky loretanské
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Hradčanské povídky. Praha: Bursík a Kohout, 1894. s. 86–101. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Každý se za ním ohlédnul, když volně a vážně kráčel z Pohořelce na Loretánské náměstí. Nu, — tady už je to tak. Není-li to právě voják aneb člověk s nůší na zádech, mohou na každém oči nechat. Stál jinak věru za ohlídnutí. Silný v prsou jako kmen stoletého dubu, podle síly přiměřeně vysoký — ještě vyšší než ten gardista Dornau, co tu býval před lety v zámku velitelem stráže. Dlouhé, mohutné, bílé vousy uprostřed brady rozdělené vlály mu až přes ramena, a vlasy rovněž bílé jako chmýří pampelišky, ale husté jako hříva načechrány stály pod širokou střechou šedého klobouku. Vestu hluboce vykrojenu, košili čistou, bílou, ale jen tak bez límce, bez kravaty. A kabát rozhalený, ač podzimní vítr bezohledně už si počínal, hraje si na rádce mocné paní, — zimy, jež co nevidět přijde ujmout se vlády nade vším, co je na zemi, ve vodě a v povětří. A veliký deštník měl ten člověk, pod pravou paží svinutý, ač drobný studený déšť šlehal rozpustile do obličeje. Přes rameno zavěšenu malou brašnu a přes levou ruku přehozený těžký havelok.

Každý se za ním ohlédnul. Buď že to bylo na Hradčanech, anebo nikdo nemohl pochopit, k čemu ten člověk vlastně s sebou tahá deštník a kabát, když jich neumí používat.

„A co, — neumí! Není titěrný, choulostivý.“

„Má přece pěkné šaty na sobě, je to škoda, když zmoknou. A klobouk — já měl taky takový šedý klobouk. Jednou zmoknul a pak jsem ho zahodil.“

„Někdo pro to, co má v hlavě, zapomíná, co má na hlavě.“

„Taky si myslím, že to nějaký podivín. Nejspíš Angličan.“

„Spíše Rus. Vyhlíží tak otužilý.“

Volně a vážně kráčel cizinec kolem pochmurných zasmušilých kasáren Černínských, zaměřil napříč prostranným nedlážděným a rozbláceným náměstím Loretánským a stanul až před Loretou. Po starodávných rozstouplých schodech kamenných, v jichž štěrbinách choulily se trsy zažloutlého trávníku, tekly z rozmoklé cesty potůčky vody na kamenný chodník před kaplí, a odtud dále ke kapucínské uličce. Na oprýskané římse před Loretou stojící andělíčkové kamenní vší mocí snažili se udržeti v rukách, na prsou, na bedrech všelijaké ty erby, vásy, insignie, jež jim v dávných letech sochaři na ruce a bedra vložili. A byli už chudinky deštěm celí omoklí, údy jich mrazem rozpukány, sluncem začernalé, bezcitnými dětmi otlučeny. Dvéře k Loretě vedoucí byly dokořán otevřeny. Bylo viděti odtud do pusté kvadratury klášterní. Ticho tam bylo, smutno, mrtvo. Jako by tam hřbitov byl, a ten žlutý, deštěm k zemi přibitý trávník jako by varoval člověka. „Nechoď sem. Venku je podzimek s deštěm studeným a sichravým větrem, ale pohleď — tady už je zima.“

Ba, mají tam již zimu v klášterní kvadratuře mezi ambity, když venku se prohání podzimek, a mají tam ještě zimu, když venku vše již květe jarem, zpěvem a vůní.

Přilehlý klášter kapucínský s Marianským kostelíkem, celý posetý zazděnými kulemi pruskými, za vysokou opryskanou zdí vyjímal se jako opevněný dvorec zemanský z dob dávno zašlých.

Na věži Lorety zazněl zvonek, za ním druhý, za tím hned několik jiných různými zvuky — a po okolí nesla se melancholická píseň Marianská. Je cosi divného v těch písních zvonků loretanských. Jako začarovaná pohádka z dávných časů, kdy na Hradčanech nebylo tak pusto a smutno, — jako mdlý odlesk zapadlého života, jako oživlá ozvěna nesplněné touhy, jako malomocný povzdech nad hrobem zarostlým. Aspoň taková nevysvětlitelná, podivná tesknota, jako by bol, zavane duší člověka při tom zpěvu loretanských zvonků.

Hranáč stál nad rozviklanými schody před Loretou, hlavu vzhůru, do výše. Po klobouku a dlouhých vousech stékal mu déšť, pod nohama jeho řinula se voda, co z cesty přetékala, a jako by dnes poprvé slyšel zvonky loretánské, ale jako by přec rozuměl jich tklivé písni, nehybně díval se ku věži nad Loretou, pod jejíž krovem chvěly a pohybovaly se dráty a kladívka, vyluzující údery svými melodii písně Marianské z omšelých začernalých zvonků.

Dozněla píseň, odbily i hodiny čas polední — a člověk ten stále zraky dosud upřeny do výše.

Co tam ještě vidí? Kotouče šedých mraků vysoko nad věží. Ženou se jako diví od západu a vichřicí pronásledovány letí přes věže a střechy, přes hrad, přes Prahu dále, až někde uštvány klesnou neb se rozdrtí o štíty hor, jež v cestu se jim postaví.

Smutno bylo na náměstí loretanském v tu chvíli, v pravé poledne. Chladný mlhavý deštík se prášil ve vlnách větru, vojáci v Černínských kasárnách, odbyvše zkrátka oběd, mlčky pohlíželi okny na tu psotu, z níž před chvílí se vrátili a do níž za chvíli zase musí vykročit a ten, komu přišlo podívat se oknem z domů v loubí, divil se, co na té věži loretanské tak vzácného, že tam stále zevluje ten blázen.

Přes poledne se zavírají železná vrata u lorety, a kdyby v tu dobu někdo cizí byl v ambitech kvadratury, musí se vzdálit. Starý třesohlavý sluha Josef přišoural se po chodbě, stanul, zakašlal až se to rozléhalo v pustých ambitech, to jako je-li tu někdo, aby se ozval, sice by tu zůstal zamknut přes poledne. A když nic se nehnulo, šoural se s klíčem ku dveřím. Ale nedošel. Obrátil se a pokud nohy stačily, stoupal po dřevěných a pomalu již pohyblivých schodech nahoru. A hned do prvních dveří u schodů.

„Reverendissime, — je tu doktor Plavec!“ volal Josef, sotva že dvéře otevřel.

„Vidím, vidím!“ odpovídal vetchý, stařičký kapucín, jehož bílé dlouhé vousy sáhaly až k pásu, k bavlněnému běloučkému cingulu, za nímž visel veliký růženec ze dřeva cedrového s mosazným křížkem. A aniž by se byl ohlídnul, tlačil lysou hlavu svoji do okna zacloněného usychajícími bazalkami a upřeně se díval dolů na chodník. Sluha se přiblížil taky k oknu.

„Nenahýbej se sem příliš, aby nás nezahlédnul. Myslil by si, bůh ví, co. Staří lidé — jako malé děti. Jdi, Josefe, řekni v kuchyni, ať Bernard uchystá v refektáři o jeden příbor víc. A pospěš si a otevři nenápadně polovinu vrat — —“

„Dosud jsem nezavřel.“

„Tím lépe. Vyřiď si v kuchyni, co vyříditi máš a pak někde postůj v koutě a až uvidíš, že doktor Plavec vešel k nám, zamkni vrata a jdi do kuchyně. A nesezváněj dříve do refektáře, dokud tam doktor nebude.“

Josef pospíchal, aby časně vyřídil vzkaz převorův kuchaři a šouravé kroky jeho ozývaly se daleko chodbami. Pospíchal, aby se s doktorem nesetkal. Je to podivín. Zná Josefa od dávných let, ale najednou mu něco vleze do hlavy, dělá, jako by se leknul toho vetchého starce a zmizí. To už udělal několikrát. Proto si Josef pospíšil, aby se dostal někde v odlehlé chodbě stranou do úkrytu dříve, než doktor vkročí do kláštera. Až za ním zamkne vrata, pak už ať má vrtochy, — to už ho nepustí, dokud nebude po obědě. Pospíchal, ale načekal se, chuďas, až už zimou byl celý zkřehlý a prostydlý.

Konečně. Cizinec vešel, rozhlídnul se tichým nádvořím lorety, sejmul klobouk, ostříknul s něho vodu, deštník z levé ruky přeložil do pravé, havelok z pravé do levé a rázným hlučným krokem zaměřil ku klenuté chodbě, jež vede z lorety do kláštera. Tady se zastavil, hledal něco po stěnách, tady jej Josef dohonil.

„I vítám vás, pane doktore! Jak dlouho tomu, co jsme se posledně viděli!“

„Právě se dívám, — hledám — — tady je to. Tady jsem se tenkrát podepsal na zdi mezi ty čmáraniny návštěvníků lorety, — podívej se, starý kamaráde. Dr. Plavec 27./10. 18**. Tehda jsem tu byl posledně. To máme dnes — kolik? Šest let.“

„Dříve býval u nás pan doktor častějším hostem, aspoň jednou v roce —“

„Je pan převor nahoře?“ ptal se příchozí žvatlavého sluhy.

„V refektáři. Račte jen za ním. Ten bude radostně překvapen. Často na vás vzpomínáme — —“

Doktor si valně nevšímal chvalořeči klášterního sluhy, obrátil se a mlčky se ubíral chodbou k refektáři. Cestu znal. Přede dveřmi refektáře sejmul klobouk, omočil prsty ve svěcené vodě v kropence mramorové a vešel dovnitř. Převor stál s rukama skříženýma obrácen k jednomu z nástěnných obrazů, a prohlížel si ho pečlivě, jako by dnes poprvé tu byl. To jen tak, aby nechal doktora Plavce přijíti až k sobě. Příchozí hodil svůj havelok a zmoklý klobouk na starou židli v ústraní, deštník opřel o lenoch a pročísnuv prsty svých rukou dlouhé bílé vlasy, zaměřil k převorovi.

Teprve když tento uslyšel kroky už zcela na blízku, obrátil se a s líčeným překvapením, jako by živou mocí nemohl se upamatovati, kdo ten člověk jest, a jak sem přichází, díval se mu upřeně do tváře. Příchozí se usmíval. Byl spokojen. „Reverendissimus už mne zas nezná, pokaždé abych se představoval — —“ A podával mu ruku.

„Ale, ale — doktor Plavec, zdá se mi, že stále ještě rosteš. Kdo tě má poznat, hochu, na první pohled! — Vítám tě srdečně. Zdálo se mi dnes o tobě a hned ráno jsem nařídil, aby náš kuchař připravil v poledne v refektáři o jeden příbor víc. Pojď, posaď se, pověz mi něco nového.“

Chodbami ozval se pronikavý hlas zvonku, svolávající bratry klášterní do refektáře. Převor usedl na své židli u dlouhého stolu a doktor Plavec vedle, po pravé straně.

„Povídej, doktore, jak jsi dlouho v Praze — —“

„Dnes jsem přijel. Ráno.“

„Není to přátelské, tázat se hosta při jeho příchodu, kdy zas odejde, ale u tebe musí se člověk vyptat na vše, sice zmizíš bez rozloučení…“

„Kdy odjedu,“ povídal doktor, protahuje si mezi dlaněmi dlouhé, bílé umoklé vousy, „ani sám nevím.“

„Rozumí se, že budeš po celý čas pobytu v Praze mým hostem, na nocleh i ku stolu.“

„Nevím, kdy odjedu,“ povídal, snad ani neposlouchaje přátelského vyzvání převorova. Díval se zamyšleně na obraz svadby v Kaaně Gallilejské na protější stěně a stále prsty pročesával dlouhé vousy.

„Zůstaň tu přes zimu.“

„Možná.“

„Rusko znáš důkladně, pobuď chvíli v staré vlasti. Po Praze budeme konati vycházky spolu, chceš-li si vyjeti někam dál, můžeš taky. A na jaře, až zaleze sníh do země, lépe se ti to pojede na Rus než v takovém beznadějném počasí.“

„A, můj zlatý brachu, na Rus už nepojedu.“

„Ne?“ ptal se převor přímo potěšen.

„Co bych tam dělal!“ povídal doktor skoro mrzutě. Převor nechápal. A do nové otázky se mu nechtělo.

„Co bych tam dělal?“ opakoval doktor. „Lazar zemřel.“

„Lazar zemřel? — a jeho žena — —?“

„Lazar umřel z lítosti nad smrtí své ženy. Ta zemřela o několik dní dříve. Tak co bych tam dělal!“

„Chudák, Lazar! — a kdy zemřel?“

„No, kdy, — dnes týden byl pohřben. A zítra tomu bude týden — to jsem se vydal na cestu, do Kijeva a dále železnicí na západ.“

Dvéře refektáře se otevřely a klášterníci vcházeli jeden po druhém. Uklonili se mlčky svému představenému i hostu jeho, a každý stanul u stolu, podepřev ruce o lenoch své starobylé, těžké židle.

Převor povstal. „Domini fratres, přítel můj a host našeho kláštera, doktor Plavec,“ představil starého přítele. „Oremus!“

A tlumená, velebná slova modlitby hlubokým tonem nesla se pochmurným tichým refektářem. Doktor Plavec držel ruce vřele na prsou sepjaty a hlasitě a současně s mnichy odříkával dlouhou latinskou modlitbu.

V ten den zdrželi se kapucíni déle v refektáři než bývá zvykem. Nebyla dnes žádná zvláštní hostina, ale po obědě hovořil převor o nějakých důležitých věcech se svým hostem, mniši hovořili druh s druhem, aby se nezdálo, že naslouchají nepovolaně, veliká vytopená kamna v koutě refektáře dýchala příjemným teplem — hezky se tu sedělo. Jen starý Josef každou chvíli díval se na své veliké cilindrovky, pokašlávaje netrpělivě, už aby tady mohl sklízeti se stolu a uvelebit se v kuchyni k obědu.

Ozvala se píseň zvonků na věži lorety. Tklivá, smutná, melancholická, jako by kdesi venku v tom studeném větru a dešti opuštěné děti plakaly a prosily o slitování chvějícím se hlasem. Doktor Plavec se vzpřímil a naslouchal. Převor přerušil hovor a mniši k vůli němu rovněž umlkli. „Zdrávas nebes královno —“ chvěla se melodie na rtech zvonků loretánských, divý vítr urval tu píseň a letěl s ní kolem omoklých oken refektáře přes pustou zahradu, prázdné ulice — —

Umlkla píseň, ozvaly se jednotvárné odměřené údery na zvon ve věži.

„Jedna hodina!“ připomenul převor.

„Tenkrát taky byla jedna hodina, ovšem v noci, a zvony loretánské taky hrály píseň — tutéž, co před chvílí, pamatuješ se?“ obrátil doktor oči své k převorovi.

„Tak to bylo, tak. Pamatuji se.“

„Tady jsme tehda stáli po tmě a radili jsme se, víš? — Já, ty a Blažej. Musím jíti povědět Blažejovi, že rodiče jeho zemřeli a že mu vzkazují z daleké ciziny pozdrav poslední.“

A doktor vstal hřmotně se židle.

„Počkej, půjdeme všickni od stolu. Jen se pomodlíme.“

„Pomodlete se, já se pomodlím cestou. Přece mi budeš věřit, že se pomodlím. Je dnes pošmurno, za chvíli bude šero, a já rád bych ještě dnes zašel k Blažejovi.“

A vzal klobouk a deštník, přes ruku přehodil plášť a starý Josef musil klusat napřed, aby mu otevřel dvéře.

Klášterníci povstali, když se zvedl převor, refektářem zahlaholila modlitba a po té ubírali se ven. Ti starší napřed, nejmladší naposledy, převor mezi nimi.

„Abych nezapomněl, bratří, Lamberte a Dominiku, jste tu teprve třetí rok, neznáte doktora Plavce. Bude nyní denním hostem naším, tak mi aspoň slíbil. A abyste přece o něm věděli, — pojďte.“

A procházeje se po dlouhé uzavřené chodbě s oběma novici, vyprávěl jim o tom podivínu.

„Plavcův otec býval zámožným statkářem kdesi na Rakovnicku. Ale že tehda — ve čtyřicátých letech — začalo se mnoho mluvit o Rusku, o milionech jiter polí, jež prý tam ladem leží, poněvadž se nedostává lidu a pracovných rukou, nastal shon a hluk a začalo stěhování se českých rolníků na Rus. Statkář Plavec prodal dvorce a odstěhoval se do Ruska. Rodinu neměl četnou. Jediného syna — to je náš doktor, a nemocnou ženu. Syn byl v Praze na studiích, toho tu otec nechal. Až vystuduje, ať prý za ním přijede, bude-li chtít. Matka doktorova dlouho nežila. Za rok ji pohřbili v cizí zemi. Mimo to vzal sebou statkář Plavec na Rus veškeru svoji čeládku. Mezi těmi byl šafář Lazar se svou ženou. Taky měli syna, ve stejném stáří jako syn pánův, a taky jej dali na studie. Pán podporoval doma Lazara, syn pánův podporoval v Praze syna šafářova. Bydlili spolu v témž pokojíku. Já chodil s oběma do latiny. Po gymnasiu jsme se rozešli. Já a Plavec vstoupili jsme do kláštera kapucínů, a Blažej Lazar studoval medicínu. Tři roky už jsme se obírali přípravami ku svému povolání. A tu přišel rok osmačtyrycátý. Jak to skončilo, víte aspoň z knih. Vězení v bílé věži hradčanské byla přeplněna zatčenými studenty. Jedné noci zvonili u našeho kláštera dva lidé.

Co chtějí?

„Rychle otevřete, držím v náručí umírajícího, přeje si býti zaopatřen svátostmi umírajících.“

Dvéře se otevřely a uděšený student vnesl do kláštera svého raněného soudruha. Poznal jsem oba. Blažej Lazar a ten, jemuž z hlavy se řinula krev, byl můj krajan Nikodým. Podařilo se jim uprchnout z vězení, ale útěk jich byl spozorován záhy vojenskou stráží. Voják se nesměl hnout se stanoviště, ale střelil po uprchlících. Nikodým byl zasažen do hlavy. Blažej přivlékl jej do kláštera. A sotva jsme jej uložili, vzdychl raněný z hluboka a vypustil duši.

„Co ty si nyní počneš?“ ptám se Blažeje. „Viděl-li tě kdo u našich dveří, přiběhne za chvíli hlídka vojenská, prohledá klášter, nalezne tě a ráno budeš zastřelen.“

„Poraď mi, příteli!“ šeptal Blažej.

„Tady na chodbě není místa k poradě.“ A uvedl jsem jej do refektáře. Bratr Plavec šel s námi. Dlouho jsme se radili, ale dlouho jsme nemohli býti s rozhodnutím hotovi. Už bylo dvanáct hodin, půl jedné — —

„Pojď, Blažeji, já té povedu!“ povídal Plavec, „dnes už jsi slyšel jednou zvonky loretánské, než zazvoní podruhé, musíš býti mimo hradby města. Jinak nezbývá, než se vrátit do vězení nebo skočit s hradeb.“

Ptal jsem se Plavce, co hodlá podniknout.

„Přines malý zvonek ruční, a lucernu nám dej.“

Vše jsem mu snesl. Plavec si upravil habit kapucínský, zvonek a rozžatou svítilnu dal Blažejovi.

„Pojď!“ řekl mu. „A ty se za nás modli — jen půl hodiny!“ pošeptal mi. Otevřeli jsme jim dvéře a na věži lorety zazněla tichou nocí smutná píseň těm hochům na cestu. Jako by zástup umíráčků se rozpovídal, jako by ta píseň zvonků loretánských vyznívala v píseň pohřební.

Kráčeli Pohořelcem. Napřed Blažej s hlavou obnaženou. V levici lucernu, v pravici zvonek. Za ním Plavec v habitu.

Velitel vojenské stráže ve Strahovské bráně, vida, že kněz jde někam ven s pánem bohem, poručil otevřít branku a sám smeknul těžkou přilbu. A snad nějaké lepší myšlénky vynořily se v mysli jeho, že tak pohnutě díval se za tím malým, ale tím smutnějším průvodem. Konečně zdálo se mu, že světlo lucerny tak kmitá, jakoby s ním někdo utíkal, a zpozoroval, že i zvonek umlknul.

„Dva muži na koně, — a ku předu! Ty dva mi přivedete zpět!“

Plavec podkasal habit, Blažej zahodil zvonek a pádili silnicí k Bílé Hoře. Teď zaslechli za sebou dupot koní.

„Uhněme se silnice do polí!“

Plavec prchal v pravo, Blažej v levo. Jezdci se spustili za Blažejem. Plavce pro tmu neviděli. Za to Blažej lucernou jim ještě svítil na cestu. Proč neodhodil svítilnu? — Ve strachu nevzpomněl. Přes nějaký plot se přehoupnul, pak zase přes zeď — tady koně za ním nemohli. Jeden jezdec seskočil se sedla, druhému dal podržeti koně a pustil se pěšky za Blažejem. Volal naň: stát! A když ubíhal dál, stanul voják, naměřil pušku na světlo lucerny, rána zarachotila, světlo kleslo k zemi a shaslo. Voják se vrátil k svému soudruhu.

„Už neuteče!“ povídal, vyšvihnul se na koně a jeli ku Praze.

„Ale druhý zmizel?“

„Ten zmizel.“

Plavec ubíhal bez oddechu, dál a dál od Prahy. Tak aspoň myslil. A polomrtev sklesnul unaven kdesi na poli. Oddechne si, a poběhne zas dál. Všude mrtvé ticho, jen kdesi v dáli ozýval se temný hukot jednotvárný. To hučí řeka. Která a kde? V tom ozval se hlas zvonku, druhý, třetí a za těmi hned několik jiných, hlaholíce melodii písně Marianské. Plavec myslil, že usnul, že to sen. Ale když lépe se rozhlédl, viděl, že odpočívá nedaleko hradeb pražských, — tam vyčnívá palác Černínský, na levo vížka, hnízdečko zvonků loretánských a tu nahoře na hradbách ty postavy — vojáci, stráž.

Byl by usnul, ale v dřímotě probudily jej zvonky loretánské. Varovaly jej, aby sebral poslední síly a vzdálil se z dostřelu pušky vojenské, povídaly mu, že pod věží loretánskou před obrazem bohorodičky klečí mladý novic a modlí se za něho — celou hodinu již a bude se modliti za něho do svítání.

Plavec se vzchopil a ubíhal k západu. Do rána byl na Kladně. A druhý den teprve za pozdního večera vrátil se do Prahy, oklikou, jinou branou. Teprv nyní dozvěděl se o smrti soudruha Blažeje. Zašel na jeho hrob na hřbitůvku bělohorském a postavil tam křížek.

Z Ruska došla smutná zvěsť. Otec Plavcův zemřel a smečka pravých i nepravých věřitelů rozdělili se o majetek jeho. Plavec plakal jako dítě.

„Jsi osiřelým, ale oddej se tomu osudu!“ těšil jsem jej.

„Což, moje osiřelosť! To je nejmenší, ale co bude z Lazara a jeho ženy, co bude z rodičů Blažejových? Jak asi bylo těm chuďasům, když zvěděli o smrti svého dítěte. A já jsem jeho smrtí vinen.“

„Nejsi vinen — —“

„Jsem! já Blažeje vyzval, že ho povedu. Já jsem vinen sám. A oni, chudáci staří, tak se těšili, že Blažej bude doktorem, že je v stáří jich bude živit a ošetřovat. Jak bych jim pomohl, ale jsem sám žebrákem.“

A Plavec se znovu rozplakal. A v té chvíli ozvaly se nad námi loretánské zvonky písní „O Maria, útočiště naše — —“

Plavec se zahleděl na věž. Naslouchal. Když dozněla píseň, podal mi ruku. Na rozloučenou.

„Já musím nahradit Blažeje, musím nahradit Lazarovým jich syna. Jako kapucín bych jich neuživil.“ Opustil klášter a věnoval se studiu medicíny. Za několik let byl doktorem. Sebral svůj majetek skrovný, rozloučil se se mnou a s ostatními přátely a odjel na Rus, k rodičům Lazarovým.

„Blažej mne posýlá, abych splnil, co on vám sliboval a prosí, abyste mne přijali za syna.“

A staří udření manželé Lazarovi, opuštění žebráci v cizině, nalezli věrný obraz milovaného dítěte. Před týdnem zemřeli oba. Doktor Plavec za několik let vždy zajel do Prahy. Na Bílou horu, do kláštera kapucínů, vyslechl jednu, dvě písně zvonků loretánských a s novou láskou k životu vracel se ku svým starým ošetřovancům, již nechtěli se už vrátit tam, kde jim bylo jediné dítě zabito. Dnes přijel doktor Plavec z Ruska. Slíbil mi, že už tu zůstane. Šel na hřbitov k Blažeji. Nu, — musím jíti uchystat doktorovi pokojík, má právo na naše pohostinství, nosíval náš habit. Odložil jej, ale — hříchu se nedopustil. V habitu mnišském byl by mohl sloužiti jen bohu, kdežto on odložil habit, aby mohl sloužiti bohu i lidem.“