Hradčanské povídky/Poslední Rožmberk

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Poslední Rožmberk
Autor: Josef Leopold Hrdina
Zdroj: HRDINA, Josef Leopold. Hradčanské povídky. Praha: Bursík a Kohout, 1894. s. 1–16.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Na vysoké, z pevných kvádrů starou poctivou prací zbudované terasse před královským hradem bývá málokdy prázdno. Pokaždé uvidíte, že tu někdo stojí a nevytrhován dívá se na to moře pražských domů, na zelené stráně Petřína, na okolní návrší městy porostlá. Přijde-li člověk zdola, ať zámeckými schody nebo Ostruhovou ulicí, postaví se tu a pohledem jediným zaniká upomínka na obtížnou cestu, a kráčí-li kdo z náměstí hradčanského dolů, zastaví se taky. Kdož ví, kdy sem zas přijde. Podívá se na Prahu.

Denní host, starý professor, tu stanul. Hůl podepřel o zeď, zavolal psíka, jenž kolem něho volně běhal, připnul mu řemínek k obojku a druhý konec uvázal v dírce svrchníku. Pes je neposeda, mohl by se zaběhnout, jsa bez dohledu. Pak vyňal z náprsní kapsy brejle, drátky zapnul za uši, před skla brejlí nasadil ostrý skřipec, a poněvadž pořád ještě málo viděl, vybalil z čistého šátku kukátko, lokte opřel na širokou zídku a volně projížděl Prahu. Jako pták. Z nábřeží to vzal přes střechy starého města, přes věže Klementina, po špicích Týnského kostela až daleko k Žižkovu a odtud přes museum ku Karlovu a na Vyšehrad. A zas jinou cestou zpět.

Teď přišel druhý. Před chvílí seděl na zídce mřížové před hradem a dvě hodiny vydržel dívati se na vojáka, jenž v prvním nádvoří jako líný perpentikl přecházel po prkně před strážnicí. Když tu dvě hodiny seděl, povšimnul si ho voják, řekl, že se tu nesmí sedět a dědeček šel. Na terassu. Přiblížil se jako duch. Podepřel se taky na zídku, díval se na professora a pak na Prahu v tu stranu, kam asi tento kukátkem mířil. Najednou zůstalo kukátko upřeno v jediný bod. Professor občas zabručel, zavrtěl hlavou, pokašlal, přeměnil posici svých nohou. Soused byl jak na trní. Šoural se blíž, a blíž, díval se tam, kam mířil professor kukátkem, zas nahnul hlavu ke kukátku jeho, div hlavy jich se nedotýkaly.

„To jsem blázen — —“ povídal si professor.

Soused přešel po špičkách za professora, postavil se zaň, vypátral směr jeho očí, a postaviv se zas na své místo, povídal:

„To je přec emauzský klášter.“

Professor odložil kukátko, sundal skřipec a pošinuv na čelo brejle podíval se na nezvaného interpreta.

„Tak, tak, — Emauzy jsem poznal, ale tam výš to veliké stavení —“

„Vyšehrad.“

„Trochu na levo, prosím — —“

„Pankrácská trestnice.“

„A tak, to může být. To je tedy ta nová trestnice. Ráčíte býti dle všeho zdejší.“

„Nu, bydlím na Hradčanech, ale znám každý kout v celém českém království.“

„To je hezké. Já jsem tu teprv tři roky. Jsem v pensi a bydlím u dcery na Malé Straně. Za mladých let studoval jsem v Praze, znal jsem Prahu tehdejší, ale nynější Prahu učím se teprve znáti. Já jsem bývalý gymnasialní professor dějepisu Voříšek.“

To jen tak dodal, aby přinutil svého souseda k vyznání, kdo on je.

„Voříšek, — pan professor Voříšek, těší mne. Já se jmenuji Rožmberk.“ A zasalutovav, podal na krátko panu professorovi ruku.

„Rožmberk, — hezké jméno. Nevím, proč se mi tak líbí. Nestáli sice za mnoho všickni ti vaši jmenovci, páni Rožmberkové, ale to jméno jejich jaksi splynulo s historií českého jihu. Ráčil jste asi něco slyšet o Rožmbercích — —“

„To by bylo smutné, abych neznal kroniku své rodiny jako evangelium.“ A opřev se o zídku, rozkročil nohy, jak dalece mohl a složil ruce furiantsky na prsa.

„Jak to, prosím?“ tázal se pan professor a nachýlil hlavu hezky ku předu a pootevřel ústa, aby mu nic neušlo.

„Jsem Rožmberk, povídám vám, — poslední Rožmberk!“

„Kdo?“

„Já!“

„Z těch Rožmberků snad, jimž patřívala Třeboň, Soběslav — —“

„— Choustník, Přiběnice, Landštejn, Krumlov, a všecky ostatní hrady a tuhle ten palác, jejž mají nyní Švarcenberkové, — ano, prosím, přímý potomek Rožmberků, — přímý potomek, povídám, a zároveň poslední, neožením-li se totiž ještě a nebudu-li míti synů. Tady se podívejte na můj prsten. Erb, v erbu pětilistá růže, — už je to ošoupáno — —“

„To jste si dal však ten znak sám vyrýt?“

„Kdo by to měl za mne obstarat? Či chcete říci, že mi ten znak nepatří?“

„To je všecko hezké, ale poslední „váš předek“, pan Petr Vok z Rožmberka zemřel — —“

— „šestého listopadu roku šestnáctistého jedenáctého. To vím, pane professore, zemřel v Třeboni a pohřbili jej u ostatních na Vyšším Brodě. Pan Petr Vok Rožmberský byl posledním svého rodu, jenž byl pohřben v rodinné kryptě na Vyšším Brodě, ale — —“

„Vždyť přece dějiny jasně dokazují — —“

„Nic nedokazují. Dějiny povídají o předcích, co se potomkům neb dědicům líbí. Co je to, ty naše dějiny? kus popsaného papíru nebo pergamenu. A proč nemá mít jedna listina stejné víry jako druhá? Četl jste některé takové listiny, viďte? Já také. Některý velmož si dal sepsati dějiny svého rodu a dějiny své vlastní. To se rozumí, že se díval dějepisci svému přes rameno, aby tam napsal jen to, co by si přál. A to uloženo do rodinné knihovny a přišlo do archivu a z toho vy páni professoři čerpáte moudrosť. Opisujete pilně každé slovo a to se rozumí, je-li vás dvacet jen, a píšete dějiny, shodujete se všichni v tomto puntíku, co povídá listina. Historie je pravda, — dobrá! všickni povídáte pravdu, poněvadž citujete správně všickni starý pergamen. Ale jako dnes, byli už dávno vedle pánů taky chuďasové. Mnoho jich neumělo psát, ale některý přece. Ti si taky dělali zápisky, historii, vylíčili vše, jak opravdu bylo. A tu, můj zlatý pane, povídají kroniky zcela něco jiného o takovém pánovi. Byl darebák, sprostý surovec, a o těch hrdinských a šlechetných činech, jež si dal napsat ku svému životopisu, slyšel jen a přivlastnil si je — — —“

„Kroniky se, pane, přesně porovnávají!“

„Jaké kroniky chcete porovnávat? Šlechtic měl svoji kroniku veřejnou, sedlák si udělal zápisky potají. Šlechtic měl pro své pergameny bezpečné místo, uschoval je v hradu, v klášteřích, v archivech a že to byl pán, nikdo nesměl pochybovati o správnosti písmen. Ale sedlák? přišlo-li se na to, že něco píše, že píše pravdu o své vrchnosti, vzali mu to, spálili, oběsili ho, že písmem chtěl bouřit lid proti panstvu, klášterům a králi a — zbyl tu pramen pro historii jen jediný. Ten starý šlechticem objednaný pergamen, jenž v archivu hanbou zplesnivěl při vzpomínce, že z něho učení páni budou čerpat nové doklady k historii.“

Pan professor schoval brejle do pouzdra, skřipec složil a dal do kapsy u vesty a kukátko zavinul do šátku a uložil do hluboké kapsy v šose svého svrchníku.

„Nu, a jak to souvisí s tím posledním Rožmberkem, panem Petrem Vokem?“

„Myslíte, se mnou?“

„Tedy s vámi.“

„Petr Vok Rožmberský měl syna Jošta — —“

„A já už vím, co chcete povídat. O tom jsem četl několikrát, ale to je povídačka lidu tehdejšího. Němci taky nemohli věřit, že jejich císař Barbarossa utonul na výpravě křižácké, proto si udělali báchorku, že žije v dutině nějakého vrchu. A lid Rožmberský nemohl si představiti, že by pan Petr Vok Rožmberk zemřel, aniž by pro ohromné své jmění opuštěné byl zanechal syna, dědice. To je báchorka.“

„Tak co lid povídá, to je báchorka! A přece hlas lidu je prý hlas boží!“

„Pokud se zachovaly písemné památky, všecky souhlasně tvrdí, že pan Petr Vok byl posledním Rožmberkem.“

„Tím jsem já!“ hrdě vypnul stařík prsa a zrudnul v tváři. Pan professor se podíval na hodinky, povídal jako pro sebe, že bude musit se ubírat pomalu k obědu, a jen tak jako na poslední trumf připomenul, že zná na sta Rožmberků a Rosenberků, sám prý měl za svého působení celou řadu žáků toho jména ve škole.

„Ale žádný z nich neměl v erbu pětilistou růži!“

„Hm!“

„A žádný z nich nebyl přímým potomkem Vítkoviců!“

„Vy taky ne.“

Rožmberk vzal professora pod páží, opřel jej zády o zeď terassy a sám učinil podobně. Prahu měli za sebou. „Pane professore, k obědu ještě není čas. Co byste doma dělal. Něco vám povím, Pan Petr Vok měl dvě manželky — —“

„Historie ví jen o jedné!“ odseknul pan professor, vyprostil svoji ruku z nemilého objetí a vzal postrádaný šňupec.

„Pak ví historie málo. První manželka Petra Voka byla Kateřina z Ludanic, ta zemřela v roce 1601, aniž by byla měla dětí. Pan Petr Vok — —“

„— zemřel za deset let za ní, když užil jako vdovec všeho veselí světa. To jsou samé staré věci.“

„To, co vy povídáte, jsou staré věci, ale já vám povím něco jiného. Pan Petr Vok tři roky před svou smrtí se oženil — —“

„To ovšem je novinka!“ připomenul jízlivě professor.

„Tak vidíte. Manželkou jeho byla jakás Zuzanka Vojířová, dcera mlynáře ze Soběslavi.“

„Ta bývala služebnicí paní Kateřiny Rožmberské a později, když pan Petr Vok ovdověl, zůstala i nadále v zámku třeboňském. Ale manželkou Petrovou nebyla.“

„Byla. Měla syna Jošta, otcem byl pan Petr Vok — —“

„Dítě nemanželské. Takových panských dětí je po světě!“

„Ne, Jošt pocházel z řádného poctivého manželství Petra Voka Rožmberka a jeho druhé manželky Zuzanky Vojířovy, a narodil se v jedenáctém měsíci jich manželství.“

„Kde máte zprávu, že Petr Vok Rožmberský se oženil se Zuzankou Vojířovou?“

„Důkaz? Ten odklizen z návodu dědiců Rožmberkových, odklidili ho páni Soběslavští. Petr Vok sdělil před svou smrtí Zuzance, že celé své dědictví nalezne ve skříňce železné, již pro ni uschoval v Soběslavi. Tam že je jeho prohlášení, podepsané zámeckým farářem, že Zuzanka je jeho zákonitou manželkou, syn Jošt že je jeho vlastním a manželským synem a oba že jsou dědici jeho statků. Mimo to že ve skřínce jsou klenoty vzácné, jakých nemá mnohá královna. Když po smrti pana Petra Voka hlásila se Zuzanka o skřínku, vydali ji páni Soběslavští. Klenoty tam byly, ale po listině ani památky.“

„Nu tak vidíte, že to je pohádka, jak jsem povídal. Já to slyšel jinak, ale vám na tom více záleží, proto jste to slyšel zase jinak. Kolik pak to máme hodin!“

Rozpovídaný stařec si té poznámky nevšímal. Tváře mu hořely, oči plály a pravá ruka, na jejíž ukazováku lesknul se bledý ošoupaný massivní prsten s erbem Rožmberků, ponořila se do náprsní kapsy a vylovila jakýs umouněný, ohmataný papír.

„Tady se podívejte, pane professore, to jsou všecko úřední důkazy. To stálo peníze, moc peněz, můj zlatý pane!“ A obrátiv se, rozkládal na zídce přeleželý, pošpiněný papír.

„Co to je?“ ptal se professor ledabyle přimhouřiv s úsměškem levé oko.

„Celý můj rodokmen, od pana Petra Voka Rožmberka až ke mně. Je nás osm. První — syn pana Petra Voka — Jošt Rožmberk, prosím: Jošt Rožmberk, — je vidět, že byl dítětem manželským, jinak by se byl jmenoval po matce, Vojířem. Jošt Rožmberk padl v bitvě u Breitenfelda roku 1634 jako praporník jízdy Piccolominiho, a zanechal sirotka Albrechta, jenž v pětadvacátém roce svém zahynul v bitvě u Nitry v Uhrách. A zas po něm zůstal syn, Petr, jenž zabit v bitvě u Senty pod Evženem Savojským. Jediný jeho syn Jiřík, jemuž byly při otcově smrti tři léta, — —“

„To je všecko hezké, ale nic nedokazuje.“

„Jak pak ne! Já jsem v té řadě osmým, posledním. Zvláštní je to, že každý měl jen jediné dítě, vždycky syna, a všickni zemřeli na poli válečném. Já jediný nevojákoval. Všickni zemřeli v mladém věku, málokterý z mých předků dočkal se čtyřiceti let, já jediný dosáhl věku šedesáti roků.“

„To je samé nic. Pojď, Afinko, půjdeme k obědu.“

„To že je nic, když přes třicet let neúmorné práce věnoval jsem snaze, abych shledal svůj rodokmen? Když k vůli každému členu musil jsem proputovat půl Čech, prolézti sto archivů, tisíc matrik a tolik peněz obětovat, že za pokaždé byl bych si koupil malé panství?“

„Na tenhle papír vám nikdo nepůjčí ani šesták.“

„Tohle není nic, pane professore, to nosím pro sebe jen, to je uschovaný výpis, ale ke každému členu mám úředně potvrzené listiny, samé pečeti, všude plno kolků a legalisací. To mám uschováno doma.“

„Kde bydlíte, prosím?“

„Tady, — na Hradčanech. Ale listiny ty nikomu neukážu. Chybí ještě jeden dokument a pak — —“

„Který dokument?“

„Poslední vůle pana Petra Voka z Rožmberka a pak jeho prohlášení, že Zuzanka Vojířová byla jeho zákonitou manželkou a její syn Jošt že je manželským dítětem.“

„To byste měl pátrat v Soběslavi.“

„Tak myslí každý, kdo ničemu nerozumí. Odpusťte, pane professore, nechtěl jsem vás urazit, ale měl byste vědět, že zloděj si kradenou věc málokdy nechá. Dopátral jsem se, kam ona listina putovala a šel jsem — ani byste tomu nevěřil! — po stopách její až jsem se dozvěděl, kde uložena.“

„Jest na světě?“

„Jest!“

„Tedy požádejte zemský soud za intervenci!“ radil professor, nevěda, jak už by se toho člověka zbavil. „Já sám bych vám pomohl přímluvou, mám tam známé — —“

„Tolik ne, jako já. Ale zemský soud nemá s tím co řídit, leda by majitel listiny zdráhal se ji vydati. Ale ten, komu patří, ani neví, že ji má.“

„Kdo má tu listinu?“

„Kníže Švarcenberk. Tady leží pohozena, zapomenuta v staré železné truhle na půdě paláce. Mezi staletým haraburdím.“

„Kdo vám to řekl?“

„Ten, kdo ji tam viděl. Panský sluha Havlín.“

„Je zde v paláci?“

„Ne, už byl starý, tak jej dali do pense a vloni zemřel. Ale ten mi pověděl o tě staré listině.“

„Zmínil jste se mu před tím, po čem pátráte?“

„Ani slovem. Sešel jsem se s ním před dávnými lety. Tehda jsme byli oba mladí a já ještě zámožný člověk. Povídalo se tak o ledačem a já rád zaplatil za panské lokaje nějakou útratu, oni mi zas pověděli lecjakýs klep a historku o panstvu, která stála taky za groš. Havlín toho mnoho nenapovídal. Držel při panstvu jako zeď. Jen to mu uklouzlo, že starý kníže pán vozí sebou truhlici a v ní všelijaké staré listiny. Jednou prý tam taky nahlédnul, ale nic nedovedl přečíst, jen jeden pergamen popsaný českým písmem. Na otázku, co tam je, řekl, že nic zvláštního. Nějaký pan Petr Vok z Rožmberka odkazuje prý své statky manželce své a synáčkovi. Tehda jsem už taky věděl ze škol, že pan Petr Vok zemřel bezdětek jako poslední člen bohaté rodiny pánů z Růže. A teď odkazuje jmění synovi? Není v tom nějaký nekalý manévr tehdejší doby? Nežije snad poslední Rožmberk dosud? Nejsem to snad docela já sám? Chtěl jsem, aby mi Havlín za slušný peníz zapůjčil ty listiny. Ne. Aspoň na hodinu, na půl hodiny, a aby ji držel pevně v ruce, než si ji přečtu. Ani slyšet. Aspoň aby mi ji opsal. K tomu svolil, ač se strachem. Přinesl mi opis. Ale ruce prý se mu tak třásly, že napsal jen několik slov. Pan Petr Vok, vladař domu Rožmberského — Zuzanka Vojířová — tříletý synáček Jošt. Víc prý napsati nemohl. Co tam stálo v listině mimo to, pověděl mi ústně a odešel a od té doby se mi vyhýbal. Nevím, co to bylo, ale byl jsem v duši pevně přesvědčen, že pan Petr Vok nebyl posledním Rožmberkem. Začal jsem pátrat po osudu Zuzanky a Jošta. To byl krok nešťastný. Jako by do vody zapadli. Pátral jsem tedy nazpět, vyhledal rod svého otce, děda, praděda — nesmějte se mi! — tuhle to máte na papíře, co jsem vypátral. Smějte se, jak chcete, mně postačí to, čemu já věřím. Až se dopátrám té poslední, nejzávažnější listiny — —“

„Co potom?“

„Co? já sám ještě nevím.“

Starý professor odvázal s řemínku psíka netrpělivě již kňučícího, vzal si záminku, že musí za ním, aby se mu neztratil a dav spěšně s bohem, kráčel dolů po zámeckých schodech. Poslední člen Rožmberků nechal jej klidně odejít. Ani se za ním neohlídnul. Zadíval se na štíhlý štít vysokého paláce Švarcenberského, jako socha stál tu v zadumání a ani neslyšel, že všecky zvony rozezvučely se Prahou, hlásajíce poledne.

Poledne, — co mu po tom!

Obědu čas. — Či nemá, kde by obědval? —

* * *

V opuštěném, tichém paláci Švarcenberském byl jednoho letního dne nemalý shon. Několik těch panských sluhů a úředníků, již tu bydlí, podobají se klášterníkům, ovšem těm nejvolnějším, kteří tu tráví život hezky za větrem. Dají každému pokoj a mají rádi ticho. A najednou přiběhne bezzubý lokaj a s hrozným zděšením sděluje, že mají na půdě zloděje. Jak se tam dostal, to bůh suď. Ale dvéře u půdy jsou dokořán a nějaký člověk se tam hrabe v starém haraburdí.

„Pošlete pro policajta!“

„Ne, přišlo by to do novin a jeho jasnosť by pak vzala nás na paškál, co tu vlastně děláme, když zloděj může se dostati bez překážky až pod krov paláce. Kde kdo je, pojďte za mnou, darebu chytneme, ukradl-li co, vezmeme mu to, nějakou mu vrazíme na cestu a vyhodíme ho. Za mnou.“

Hezky z ticha jeden za druhým stoupali po schodech. Opravdu, dvéře půdy paláce otevřeny. A tam vzadu pod jedním světlíkem lidská postava přerovnávala staré kufry, rámy z obrazů, bedny a kusy rozchraštěného nábytku, jako by se to mělo všecko ještě dnes odstěhovat.

„Kdo je tu?“ zahřměl nejzadnější ze sluhů.

Mužík narovnal se mezi haraburdím a utřel rukávem čelo.

„Kdo je tu, povídám!“

„Zloděj!“

Všickni se dali do hlasitého smíchu. Tak hloupého zloděje jakživi neviděli. Šli dál. A když přišli zcela na blízko, rozchechtali se znovu.

„Vždyť je to starý Rožmberk!“

„A co jste myslili?“ divil se stařec.

„Nic. Ale jak jste se sem dostal?“

„Hned včera večer. Pozvali jste mne na večeři a myslili jste, že jsem odešel jako jindy. Já však ne. Přespal jsem na schodech v třetím patře a ráno jsem si otevřel dvéře. Od božího rána už se tu mozolím.“

„Co tu hledáte?“

„Vsak vy víte!“ odvětil s povzdechem.

„Tu starou železnou truhlici?“

„Tu jsem nalezl, ale je prázdna.“

„Vždyť jsme vám to říkali a nevěřil jste.“

„Nevěřil.“

„A nebožtíku Havlínovi jste věřil — —“

„A věřím posud, co povídal.“

„A přece byl Havlín — dej mu pánbůh nebe — mazaná liška. Žíla v něm nebyla dobrá. Jen komu mohl pověsit bulíka na nos.“

„Nechtě Havlína na pokoji.“

„Necháme, ale neměl provádět takové hlouposti. Jako tenkrát s tím professorem. Namluvil mu, že u nás na půdě v truhlách jsou staré listiny a ten byl jak posedlý. Havlín se vymluvil, že je půjčiti nesmí, ale že přinese opisy. A večer v čeledníku si sedl a psal, co mu slina na jazyk přinesla. A professor chtěl míti pak o tom učenou přednášku a snad to vydati tiskem, až jsme sami musili professorovi říci, aby Havlínovi nevěřil.“

„A kdyby i Havlín lhal, tohle nelže!“ ukázal stařec zase ten pošpiněný arch papíru. „Není-li ona listina na Hradčanech, jest jinde. Však ji naleznu. Začnu s archivem třeboňským. Ráno se odstěhuji do Třeboně.“

A nedav ani s bohem, celý upocen, zaprášen sestupoval dolů. Sluhové za ním. Otevřeli mu mlčky vrata, — něco mu povídat, rozmlouvat, to by bylo marné. A Rožmberk pospíchal přes náměstí a ztratil se v kanovnické uličce. — —

„Co ten člověk vlastně myslí?“

„Že je posledním Rožmberkem.“

„A mohlo by to být?“

„Neblázněte.“

„Ale co má těch dokumentů! Přece jsou pravé?“

„Jsou. Ale u svého děda klopýtnul Rožmberk. Děd jeho byl křtěným židem a Rožmberk nalezl obec, kde jeho děd byl pokřtěn, nevšímaje si, kde byl narozen před třiceti lety. A tam náhodou setkal se v matrice taky se jménem „Rožmberk“ a šel dál. Ostatně po smrti pana Petra Voka, posledního Rožmberka, všickni zbrojnoši jeho, když nedostali žádné pense, vzali si aspoň jméno svého bývalého pána na památku. Zavřete vrata a pojďte k večeři.“