Hradčanské povídky/Dvorní odběratel

Hradčanské povídky Josef Leopold Hrdina
Pan Dominus	Dvorní odběratel

Údaje o textu
Titulek:	Dvorní odběratel
Autor:	Josef Leopold Hrdina
Zdroj:	HRDINA, Josef Leopold. Hradčanské povídky. Praha: Bursík a Kohout, 1894. s. 176–185. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Pod svatojirskými kasárnami naproti Tereziánskému ústavu šlechtičen je tmavý, vlhký hokynářský krámek. Takových krámků uvidíte v úzkých uličkách Malé strany a Starého města na sta, — ani se jich nevšimnete. Ale tu ten krámek vám padne hned do očí. Ne snad nějakou lákavou vlastností, — podíváte se naň a hledíte, abyste přišli dál. Avšak svým zjevem už je nápadný. Ústav šlechtičen, palác Lobkoviců, Daliborka, Bílá věž, chrám sv. Jiří — a mezi nimi ušpiněný domeček s hokynářstvím. Jako když do sezení hrdých velmožů vetře se umouněnec s košíkem řetkvičky. Hradčanské náměstí má jediný jen kupecký krám, rozsáhlý hrad má jedinou hospůdku a tu ten kout jediného hokynáře. Snad by se tu uživili ještě dva, tři, ale nemají, kde by se usadili.

Kdo nyní vládcem v onom krámku, nevím. Před lety tam byl starý Pelegrýn. Hubený člověk, že bylo skrz něho vidět. Proto člověk potřeboval naň jen pohlédnout a viděl hned, že mu chybí dvě — snad jinak nepotřebné věci. Srdce a svědomí. Býval sluhou v ústavu šlechtičen, měl ku stravě čtrnáct zlatek měsíčně, proto během řady let mohl si „snadno“ uhospodařit několik tisíc zlatých. A taky uhospodařil.

Pak se mu služba nějak znelíbila, vystoupil, oženil se, ač už byl v těch letech, kdys cos podobného člověku nesluší, a tady si pronajal krámek pro hokynářství.

Jeho žena byla hezké děvče. Sloužila dříve u kanovníků. Myslela si, že si při dědkovi chrchlavém polepší, když má tolik peněz, ale Pelegrýn jí nedal zadarmo jíst. Musila zastávat služku, chodit s nůší a košíky do trhu až na Malou Stranu a celý den býti na nohou. A poněvadž obyvatelé okolních domů, jako šlechtičny z „Terezie“, páni od Lobkoviců, úředníci z „purkrabství“ anebo páni kanovníci neuhražovali své denní potřeby z krámku Pelegrýnova, ba za celý rok neutržilo se z těch všech domů ani krejcaru, byl krámek Pelegrýnův odkázán jedině na vojáky vedlejších kasáren svatojirských a byl zásoben jen tím, čeho voják potřebuje. A aby se udrželi vojáci, musilo se s nimi jednat jako s máslem. Samé vašnostování, Pelegrýnka si musila nechat líbit často řeči a vtipy, při nichž by jí byla od tváří sirka chytla, ale nebylo pomoci. I na dluh musila poskytovat vojákům zboží, — ovšem musila to vzíti na vlastní zodpovědnosť, napsat všecko, uvést do pořádku. I do kasáren hnal Pelegrýn ženu, aby vyupomínala od vojáků dlužných pár krejcarů. Raději by se byla propadla. Ale musila. Pelegrýn neměl srdce ani svědomí.

Sám ovšem nezahálel. Čistě oholen, v černých šatech, sedával v pokojíku vedle krámku, kde vojáci škádlili jeho ženu, se skřipcem na nose seděl u psacího stolku, potaženého vybledlým prořídlým zeleným suknem, psal, prohlížel všelijaká lejstra a počítal.

To bylo hlavním zaměstnáním jeho. Vyplňoval směnky, psal upomínací listy, půjčoval všem lokajům ze zámku, důstojníkům, a byl-li sám vyčerpán, aspoň půjčku zprostředkoval.

Jinak se doma nezdržel. Hokynářský krám byl jen záminkou, zadními dvířkami, kdyby jednou napadlo soudu zeptati se, jak to přijde, že si tolik nahospodařil.

Někdy však přece býval Pelegrýn doma.

Když zavítala vrchnosť do hradu a když pořádána na hradě hostina. To se nehnul z domova. Oblékl obnošenější šat, ale přec jen černý, připnul širokou bílou zástěru s náprsenkou, na hlavu nasadil naškrobenou bílou čepici kuchařskou, poručil ženě, aby mu vynesla před krámek sesli, usadil se a založil ruce. Na třetím nádvoří královského hradu hrčely kočáry a přivážely sezvané hosty a vysoké notability k „císařské hostině“. A u Pelegrýna scházeli se lidé různého stavu, stáří i pohlaví. Každý přišel, uctivě Pelegrýna pozdravil a postavil se, kde se mu právě zdálo. Ale hezky na blízku krámku. Služky, paničky, slečinky, děti, pensisti, vojenští sluhové, — ten přišel s košíčkem, onen docela s košíkem, ten nesl tácek, talíř, misku, neb čistý arch papíru s ubrouskem.

Pelegrýn byl „dvorním odběratelem“.

Kupoval od kuchařů ze zámecké kuchyně zbytky jídel a vína a vůbec všeho, co zbylo na císařské tabuli a co se vrátilo zas do kuchyně. Zač to kupoval, nevím, ale prodával ty zbytky dosti draho. Za zlatku ždibec pečeně, za dva zlaté půl lahvičky vína. Nejméně za padesát krejcarů. To byl kousíček dortu — tak jednou do úst.

„Má úcta, pane Pelegrýn!“ A starý revident mu podával přátelsky ruku.

„Pěkné vítám!“

„Bude dnes něco rosolovaného?“

„Všeho dost. Kdo si co bude přát.“

„To jsem rád. Stará mne sem žene až ze Starého města. A teprve před samým večerem si vzpomenou ty naše ženské, že je dnes císařská tabule.“

„Stará, dej sem sesli panu revidentovi. Jde až ze Starého města.“

„To já sem jdu až z Vyšehradu!“ hlásí se malá čiperná panička.

„Tak?“

„Zamlouvám si hned nějaké cukroví, — asi za dva zlaté.“

„Posloužím, posloužím, jen co mi to přinesou z císařské kuchyně.“

„Bude to ještě dlouho trvat, pane Pelegrýn?“ tlačí se sem kyprá služka v napraných šatech.

„Dlouho už to trvat nemůže, kočičko, — nejvýš půl hodiny.“

„Tak já si tu nechám ten tácek a odskočím navštívit bratrance, je fírem v svatojirských. A kdybych se o chvíli zdržela, vyberou mi kousek drůbeže pro milostpaní.“

„Na mne nezapomenou, pane Pelegrýn!“ volá tlustá, upocená paní, „předešle na mne zapomněli.“

„Bylo moc kupců, milostpaní radová, a málo jsem toho dostal.“

„Vědí, můj je dnes taky nahoře u tabule, tak chci vědět, co tam má panstvo dobrého. Ráda bych něco od zvěřiny.“

Nějaký starý pensista s navoskovanými a načerněnými kníry předstupuje a nedbale salutuje.

„Voni jsou pan Pelegrýn?“

„K službám, pane major.“

„Já byl sice často u císařské tabule, ale chci něco přinést své dceři. Ta nic takového nejedla. Něco tak pikant, — vědí? aby dlouho musila hádat, co vlastně jí.“

„Něco už vyberu.“

„Pane Pelegrýn, — mně prodají, ať je to cokoliv. Jen když to bude z císařské tabule. Domácí můj se mračí, jako by mi chtěl dát výpověď. Takovým presentem si ho usmířím.“

Pelegrýn kývá vážně hlavou.

„Zdali pak tam bude něco, co vydrží tak dva dny?“ ptá se usedlý měšťan, sotva se sem doplaziv od starých zámeckých schodů.

„Něco se najde.“

„Mám rodinu na letním bytu, až u Blatné, tak jim to chci poslat. Ty se budou divit, až otevřou škatuli a spatří nahoře lístek: „Děti, tohle vám posýlám z císařské tabule.“ Udělejte toho, pane Pelegrýn, asi za tři zlatky.“

A dal hůl pod páží, vyndal nacvokovanou tobolku, rozkročil se a chtěl hned platit.

„Jen to račte zatím nechat, — darmo by se to pletlo.“

Zákazníci Pelegrýnovi, účastníci císařské tabule z druhé ruky, stáli trpělivě na hrbolatém dláždění kolem Pelegrýna, živě rokujíce o všelijakých věcech. Jen uličku úzkou nechali, aby mohli tudy projíti vojáci do krámku, odkud tlačil se ven zápach syrečků, kořalky a plísně. Pelegrýn seděl mlčky a vážně, díval se přes střechu zamlklého, tmavého paláce šlechtičen na nebe, na hvězdičky a počítal, — zítra je třiadvacátého, — kolik hvězdiček na důstojnických límcích bude moci zítra upokojit do posledního těmi penězi, jež dnes vydělá a mnoho-li mu to vynese.

Za týden toho mnoho nebude, — nejvýš dvacet procent.

„No, už to jde!“

Pelegrýn vyskočil, zástup jeho zákazníků rázem ztichnul, každý se cpal ku předu, každý nastavoval jednou rukou nádobu, v druhé mačkal připravené peníze.

„Mně dřív, pane Pelegrýn, — mne znají, já jsem tu pokaždé!“

„Počkat! — vždyť ještě sám nevím, co tam je.“

Dva kuchtíci přinesli ubrusem pokrytý koš — takový nízký dlouhý, jako je na prádlo. A Pelegrýn poručil, aby to postavili na sesli, z níž vstal. Pelegrýn odhrnul ubrus a vojáci, co večeřeli nebo zevlovali v krámku, postavili se mezi dvéře, aby viděli, jaká teď bude mela a rvačka o ty zbytky.

„Paštika, — kdo chtěl paštiku?“

„Já!“

„Není pravda, já říkal dřív!“

„Celá stojí čtyry zlatky.“

„Dají mi tedy polovic.“

„Tak, tady je polovic, — druhá půlka tomuhle pánovi. Děkuji. Stará, dej sem něco na peníze! — Rosolovaný kapoun!“

„Dají to sem! — měla jsem myšlénky na koroptev, ale kapouna mám radši. Co to stojí, pane Pelegrýn?“

„Že jsou známá, — dvě zlatky.“

Hezký kousek, tak třikrát do úst.

„Malinový puding, —“

„Ten dají mně, prosím.“

„Dostanu zlatku.“

A tak to šlo dál. Někdo šel domů s výsluhou z císařské hostiny, jiný ještě čekal. Jako při dražbě. Snad se dá ještě něco koupit. K posledku býval Pelegrýn měkčí, byť i mrzutější. Ba dokonce i nutil ku koupi a slevoval z odhadní ceny, ač to velmi nerad dělal. Ale že by mu bylo něco zbylo, to se přece nikdy nestalo. Pelegrýnka by byla taky někdy ráda něco ochutnala z císařské tabule, — to víte, mladá ženská! ale kdepak!

„Tam si vezmi vuřta, — beztoho jsi neměla jich kupovat tolik najednou, ukroj si chleba, pošli na vikárku za tři pro pivo, najez se a jdi spat. Musíme šetřit.“

Pelegrýn uklidil koš, odhodil zástěru a čepici, uložil peníze, umyl se, oblékl a šel „do města“, do hostince, kde se scházeli známí úředníci a důstojníci. Mnohý bude potřebovat pomoci, a Pelegrýn má cit. Za to, že Pelegrýn půjčil třiadvacátého někomu desítku, musil na prvního dostati dvanáct zlatých a ještě z té desítky nechal si zaplatit v hospodě večeři a útratu.

Měl prý chudák poslední desítku a tu obětavě půjčil. Co tedy dělat! Sedm let říkali mu vojáci hokynář, důstojníci Samaritán, a mermomocí nóbl svět „dvorní odběratel“.

Pak se začala přidávat epitheta k jeho titulům, ke každému jiné, ale vhodné, a za krátký čas zůstala jen epitheta. Titule se rozprskly. Všecky najednou.

Jednoho krásného dne dostal Pelegrýn tři návštěvy.

Hned z rána přišla vojenská komise. Vojáci, kteří tu včera večer jedli housky a pili nějakou břečku, podobnou pivu v láhvi, do rána všickni onemocněli. A tři musili býti dopraveni přede dnem do nemocnice. Jako by měli choleru.

„Ukažte, co jste jim dal k večeři!“

Pelegrýn ukázal.

„Tohle?“

Komise nařídila vojákům, jež si přivedla sebou, aby zvedla mříži stoky před krámkem. Když se tak stalo, prohlíželi páni zboží, kladli stranou — skoro napořád, jen písek a dřevěné uhlí nebylo zkaženo. Ostatní všecko vystěhovali vojáci do stoky.

Slíbili Pelegrýnovi, že tím není ještě záležitosť u konce. A šli. K poledni se dostavila komise civilní. Přijeli ve fiakru a zeptali se zdvořile, je-li to pravda, že důstojník od Mamula, který se včera zastřelil, poslav dříve úřadům psaní na rozloučenou, platil Pelegrýnovi tisíc tři sta, posledně docela dva tisíce osm set procent. A aniž by čekali, prohlídli a sebrali mu všecky „knihy“ a směnky a lejstra.

A před samým večerem přišla komise „dvorní“. Vrchní kuchař s kuchtíkem a lokajem.

Jak prý se mohl Pelegrýn opovážit předvčírem po veliké hostině v zámku prodávat zbytky, o nichž ani pán bůh neví.

Pelegrýn koupil totiž u cukráře všelijaké kousky po pěti nových a večer to prodával. A lidé o přítrž to kupovali po padesáti a šedesáti krejcařích. Jen když to bylo z císařské hostiny.

Zatím se dokázalo, že z cukroví nepřišlo docela nic z tabule. Po krátké ceremonii vzali mu koncessi a název „dvorní odběratel“, připomenuli, že tím není záležitosť ukončena, a poroučeli se. Pelegrýn se ustrojil a chvíli chodil po pokojíku.

„Víš, co, ženo? — měl jsem tři řemesla, ale žádné nemělo pro mne zlaté dno. Všecko mi vzali. Jen svědomí mi nechali, rozumíš? — svědomí! Jsi dosud mladá, musím býti k tobě svědomitým. Nic nedostaneš zpátky, nic. Hokynářství je ve stoce, uhospodařené peníze do krejcaru rozpůjčeny, — jestli nad tebou se nesmilují, mně nevrátí ničeho. Proto aspoň já musím k tobě zachovat svědomí. Kup si něco k večeři, najez se a jdi spat.“

A jako by šel na chvíli do své hospůdky „dole v městě“, odešel. Do rána se nevrátil. Ani druhý den. Celý den nevzala Pelegrýnka do úst. Neměla dovolení.

Až k večeru. Přiběhli totiž lidé se zvěstí, že „dvorní odběratel“ někde v koutě Jeleního příkopu pod Mihulkou na jasanu se oběsil.