Hra z ochoty

Údaje o textu
Titulek:	Hra z ochoty
Podtitulek:	Nástiny dle života
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Povídky novověké. Čásť prvá. Praha : Alois Hynek, 1888. s. 237–270. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Psáno roku 1846

Bylo to v sychravém listopadu. Krátký den se rozplýval v šedý soumrak. Po lesnatých horách, ježto se vůkol Libenic skoro jako velikánský věnec vypínají, honily se dusivé mlhy, a po nížinách mžilo, jakoby nejtenším sítkem samé jehličí padalo. Palčivě šlehal vítr tuto drobnou pršku do tváří.

Pěšinky byly skluzké. — Jedna z nich kroutí se po vrchu nad hlubokou, kamenitou roklí s úvozem, potom ale zabíhá mezi níže ležící pole a vede kratší cestou k městu.

Po této pěšince šel s vrchu přistárlý pocestný v obnošeném, hnědém kabátě, s malým vakem na bedrách a s okovanou holí v ruce.

Kroky jeho se rychlily, když opodál v údolí směsici domů zahlídl; ale tímto kvapem smekla se mu na příkré cestě noha, a on se převážil celým tělem do rokle. Padaje dal se ovšem do křiku, když se ale dovalil až k samému úvozu, zůstal ležet jako bez sebe.

Asi za půl hodiny na to jel tou roklí s trakařem člověk z Libenického předměstí a vezl z lesa dříví. Před ním běžel ostražitý pes a rejdil nosem po zemi. Najednou se zarazil a začal nepokojně štěkat.

„No — co pak je ti, Fousku?“ zkřikl na něj předměšťan, pak se zastavil, shodil popruhy a kousek popošel. „Je tu někdo?“ ptal se hlasitě, ale zároveň kopnul již také do pocestného. „Kdo to? co to?“ volal dále, zase na krok ustoupiv; ale nedostával odpověď. I shýbnul se tedy, a nahmatav pocestného poněkud jím zatřásl. Nešťastník temně zasténal.

„Ty — stará! popil si!“ volal nyní muž u trakaře, nazad se ohlížeje. „Tady někdo leží, ale má tvrdě ustláno.“

„Co že? Kdo že tu leží?“ ozval se za ním hlas, a za několik okamžení stála vedle něho žena v poloměstském, polovesském oděvu, s nůší suchého listí a chvoje na zádech.

„Tuhle někdo,“ řekl muž, „ani se nehýbá; málem bych ho byl přijel. He, příteli? co jsme zač? Co tu děláme?“

„Bude to soused z mokré čtvrti,“ řekla žena, když nepřicházela odpověď. „Bezpochyby přebral, a nohy mu nechtěly sloužit.“

„To sotva,“ řekl zase muž. „Za jedno necítím z něho ani pivo, ani kořalku — a pak se mi zdá být člověk pocestný; má na sobě vak — a kdož ví, zdali s hořejší pěšiny nespadl. Víš? před pěti lety stalo se to —“

„Ale co z toho ze všeho?“ skočila mu žena do řeči. „My se darmo zdržujem; děti doma budou křičet —“

„Ale, ale — stará! co to mluvíš?“ káral ji muž vlídně. „Což není doma Verunka? — a chceš být horší nežli Samaritán ve svatém evangelium? Snad nenecháme ubožáka ležet v tomhle povětří a v tenhle čas? Chceš být horší, nežli —“

„Nu, nu! jenom hned věc neobracej,“ bránila se žena. „Tady ho nemůžeme nechat — to je jistá; ale jak s ním do města?“

„Já shodím dříví tuhle do roští a ráno si pro ně zas přijedu. V noci mi je nikdo neukradne.“

„Abys měl mrzutosti —!“

„Jak to? — myslíš snad, že by si troufal někdo říci, že vezu kmeny kradené? Tys bláhová! však oni nás tady znají a polesný ví, mnoho-li dříví jsem zaplatil. Jen ty sundej nůši a pomoz mi ubožáka naložit. Měj se k tomu — měj se!“

Po této krátké rozmluvě sházeli také v skutku všecko dříví s trakaře a nastlali na něj chvoje. Na to stlaní položili pak nešťastníka a vezli ho volným krokem domů.

Otřesením, deštěm a zimou probudil se potlučený z mrákot i začal polohlasitě skučet a bolestně vzdychat. Na štěstí dostal se ale chatrný povoz brzo na dělanou silnici, nízký domek nového Samaritana stál mezi nejposlednějšími na předměstí, a tak se ušetřilo bolestmi sklíčenému alespoň těch muk, ježto by byl musel snášet, kdyby ho byli vezli po městském dláždění.

* * *

Veseleji dařilo se mezi tím v kruhu denních hostů v malém postranním pokoji „u bílého koníčka“, kdežto se městská honorace scházela.

„Ještě žejdlíček!“ poroučel si důchodní Vrba a doložil k sousedům: „Světelský už dnes beztoho nepřijde.“

„Kdo ví! kdo ví!“ prohodil hubený mužík, ředitel kostelní hudby, „ještě není tak pozdě.“

„Právě bilo osm hodin,“ řekl mladý auskultant Pokorný, „a doktor přichází někdy později. Není-li někde přes pole.“

V tom se otevřely dvéře a přes práh vešel asi třicetiletý muž ve svrchním kabátě s límcem vyhrnutým přes uši.

„Ah, tu je! — my o vlku a vlk za humny! — Dobrý večer, pane doktore!“ vítali ho všickni hosté u stolu.

„Pojďte, pojďte — už jsme myslili, že nepřijdete!“ řekl důchodní, bera se k menšímu stolku, na němž karty ležely. „He, svíčky!“

„Odpusťte, pánové — já dnes nehraji,“ omlouval se doktor, věše klobouk na hřebík a stavě deštník do kouta. „Dnes mám plnou hlavu jiné hry.“

„Pochoval jste někoho?“ ptal se mladý, bohatý kupec, jenžto se rád — třeba i rohatými — vtipy blýskal.

„Či jsi měl pěkný případ?“ ozval se justiciar Kyselka. „Hlavničku, úplavici, typhus a choleru v jedné osobě?“

Ale Světelský neodpovídal a přisedl si ke stolu. Byl to milovážný muž s přívětivou, zdravou tváří, s modrýma očima, z nichž nejsrdečnější laskavost svítila.

Sklepník mu přinesl obyčejnou sklenici. On si nacpal dýmku, zapálil, několikrát bafnul, pak se napil. Kdo ho dobře znal, mohl pozorovati, že má něco na srdci a již také na jazyku.

„Kdo zná ševce Jiráska?“ zeptal se konečně po nějaké chvíli.

„Je to ten chuďas na předměstí?“

„Co má nad oknem tu starodávní dřevěnou botu na tyčce?“

„A za oknem holku jako jarní fialu?“

„Proč se ptáte, pane doktore?“

„Protože právě od něho přicházím,“ pokračoval Světelský. „On nalezl dnes večer v Čertově úvoze potlučeného člověka a vzal ho pod svou střechu.“

„Jakého člověka?“ ptal se auskultant, kterýž i službu policejního komisaře zastával.

„Jirásek ho nezná — a já také ne, ba ani nevím, co o něm soudit,“ řekl Světelský. „Kabát má obnošený, ale pěkné prádlo; a když jsem ho tak dalece zkřísil, že poznal, co se mu stalo, a že mohl mluvit: nechtěl být donešen do hospody aneb někam, kde by mohl mít lepší pohodlí; ale prosil, aby ho Jiráskovic jen u sebe podrželi, že jim tu starost dobře nahradí.“

„A co pak mu schází?“

„Na štěstí vypadá to líp, nežli se mi v prvním okamžení zdálo. Vymknul si nohu a trochu si hlavu potloukl!“

„Pěkně děkuji,“ řekl důchodní. „Ale proč pak vám to pokazilo humor? — totě u vás přece jako chléb vezdejší.“

„Proto že mě to zas na myšlénky přivedlo, které mi už dávno mozkem vrtají.“

„Jaké myšlénky?“

„Že potřebuje každé město řádnou obecní nemocnici.“

„Nu — dobrá, užitečná věc to je; ale aby ji město právě potřebovalo —“

„Tak? Nu tedy nemluvme ani o domácí chudině, která musí doma často jen proto s nemocí kdo ví jak dlouho se vlíknout, že nemá potřebného ošetření; ale pozorujme jen tu dnešní příhodu. Pomysleme si, kdyby byl nešťastníka někdo jiný nalezl, než poctivý Jirásek? — někdo, jenž by ho byl nechal ležet — a to snad jen proto, že by nevěděl kam s ním? — a kdyby se vůbec každý zpěčoval, cizího nebo chudého člověka přijmouti —“

„I však on se pokaždé někdo najde. Svět není ještě tak zlý.“

„Najde se, najde; ale někdy, když je už pozdě; a právem se to nemůže od nikoho požadovati —“

„I totě stará a dávno dokázaná pravda!“ doložil justiciar. „Potřeba podobných ústavů, jako doktor myslí, nahlíží se všude, a na mnohých místech dělají už také přípravy, aby si k nim jednou pomohli, jak z veřejných listů víme.“

„Což je o potřebu!“ připouštěl důchodní. „Ale kde vzít na to peníze? Naše obec má tolik jiného vydání —“

„Té nepotřebujeme žádné břemeno ukládat,“ řekl Světelský; „jen pojďme za příkladem jiných. Jinde se peníze pomalu schraňují; hledají se dobrodinci, pořádají se akademie, koncerty, bály a divadla. Udělejme také něco takového!“

„Udělejme!“ zvolali hned někteří. „Co dovedou jiní, dovedeme také.“

„Ale co? aby se to nejlépe zdařilo a také nejvíc vyneslo?“ prohodil živě justiciar.

„Také jsem už na to myslil,“ řekl Světelský. „Akademie a koncerty nemají všude velikého obecenstva, a síly naše nejsou také toho způsobu, abychom mohli něco řádného a často poskytnout: bály se nemohou také vždycky dávat —“

„Tedy nezbude nic jiného nežli divadlo!“ zvolal justiciar.

„Ano, to je to nejvábnější a může se nejdéle udržet,“ doložil doktor.

„Také ale nejvíc stojí,“ namítal ještě důchodní; „všechny ty přípravy, dekorace, stavba —“

„Láskou a trpělivostí se všecko přemůže. A já nevím, proč by nás jiní v tak pěkné a důležité věci předstihnouti měli.“

„Slovem: tu je moje ruka, doktore!“ řekl Kyselka. „My si vystrojíme divadlo pro bono publico.“

„A zde moje ruka i s rukavičkou!“ řekl mladý kupec; „ale pod tou výminkou, že budu hrát pořád primo amoroso!“

„A já nějakého morousa!“ doložil hubený regenschori.

* * *

Druhý den ráno seděl Světelský ve svém pokoji, kdež obyčejně příchozím churavcům lékařské rady uděloval; seděl a dělal plány na nové divadlo; spisoval si, co by se zařídit musilo, kdo by hráti mohl, co by se provozovati dalo atd.

V tom se klepe na dvéře, a hned na to vletí do pokoje mladý muž se starými vousy, švihák v novokrojní šedivé hazuce, s hořícím cigárem v ústech. Byl to jediný syn blízkého statkáře, meškající od posledního času skoro pořád v Libenicích, kde ho něco zvláštního poutalo.

„Dobré jitro, pane doktore! dobré jitro!“ ukláněl se ohebně Světelskému, bez okolků na kanape sedaje.

„Ah, dobré jitro, pane Lasičko!“ děkoval doktor. „Co pak mi způsobilo potěšení, že vás také jednou u sebe vidím?“

„Právě jsem slyšel ve vinárně — dovolíte, pane doktore?“ při tom ukázal na cigaro.

„Prosím, bez ostýchání.“

„Snad se bude také líbit?“ ptal se dále, vyndávaje pěknou tobolku. „Jsou pravá havanská.“

„Děkuji. Odpoledne jsou mi milejší. — Nesmím vědět, co jste slyšel?“

„Že prý tu chcete diletantské divadlo zařídit?“

„Rád bych.“

„To prosím, abyste i na mne zpomněl. Jako student hrával jsem v Praze na všech domácích divadlech; u sv. Mikuláše se o mne trhali; ano, jednou měl jsem i nápad, že jsem chtěl docela k divadlu jít. Jak povídám, divadlo je mi hračka, a já bych si byl už sám doma něco zařídil, kdyby se to venku jen dělat dalo.“

„I toť budeme rádi, když tak zkušeného herce dostaneme!“

„A co hodláte dávat ponejprv? Bauernfeldův Deutscher Krieger — to by bylo myslím nejlíp.“

„Milý pane Lasičko, já se vám musím přiznat, že ten kus neznám; a co jsem o něm v žurnálech četl —“

„Neznáte ho? ah, to je škoda, to jste ztratil mnoho! Já jej viděl několikrát v Praze a letos ve Vídni. Löwe je v něm kolosální — a to je role právě tak pro mne — nebo Fichtnerova — ah, ten kus musíte dát, pane doktore!“

„Ale vždyť se mi zdá, že se dle svých tirád pro Čechy ani nehodí! — a pak nemáme ještě žádný překlad.“

„Pře — překlad? — nač pak překlad?“ divil se švihák a vyvalil oči. „Snad nechcete —?“

„Co pak?“ usmál se doktor.

„Snad nechcete hrát česky?“

„Nu, toť se přece samo sebou rozumí! Jak pak jinak?“

„Ale pane doktore! pro všecko na světě, co pak vám to napadá? Snad nepatříte opravdu k těm blázínkům —“

„K jakým blázínkům, pane Lasičko?“

„Nemějte mi za zlé, pane doktore! ale já to myslím upřímně. Já vím, že se teď leckdy dost moudrý člověk k češtině hlásí, já sám jsem někdy proti tomu nic neměl, když mě za vlastence měli; víte, v Praze je to někdy dobře — když jsou bály, besedy, letní procházky, nebo když z toho člověk něco má, a také nejsem proti tomu, když se český jazyk zvelebuje, o ne! ačkoli nevím, k čemu by to vedlo; ale tady — při takové příležitosti — pro koho pak chcete hrát?“

„Pro obecenstvo českého města,“ řekl Světelský trochu rázně, an ho švihákovo tlachání již omrzovati začalo.

„Tak? — a víte, kdo to bude? Sprostota; lidé z lepších domů budou se ostýchat.“

„Nevěděl bych proč. Mohou-li lidé z lepších domů hrát, mohou se lidé z lepších domů také dívat, a může-li doktor Světelský, justiciar Kyselka, komisař Pokorný a v šťastném případu i pan Lasička hrát: může se na nás také Čapek, Procházka a Kroužílek dívat, nebo jak se naše lepší domy jmenují; jsme všichni českou vodou pokřtěni a českým mlékem kojeni. Ostatně se nedáme tak v posměch světský, abychom v městě, kde je několik tisíc českých duší, k vůli dvěma, třem osobám jinak hráli, než zase po česku.“

„To je všecko hezká theorie, ale v praxi nedá se vyvádět,“ řekl švihák, nepokojně přesedaje; „a vy si tím jen uškodíte.“

„Kdo? Já?“

„Ne, to nechci právě říci; ale věc tím utrpí. Kdybyste hráli německy, dostali byste ještě jednou tolik.“

„Nu, zkusíme to přece! A když budou při nás páni, jako pan Lasička —“

„Ne!“ vyskočil švihák, „prosím, na mne nespoléhejte. Já nejsem přítel blamáže.“

* * *

Odpoledne šel Světelský k nemocnému na předměstí, a shledav že není už žádného nebezpečí, vracel se utěšeně domů. Tu ho potkal justiciar.

„Nu, jakž je? co dělá naše divadlo?“ ptal se nastávajícího direktora.

„Klube se, a nepřijde-li na ně z čista jasna mráz, tedy nám pěkně vykvete,“ odpověděl Světelský.

Zastavili se, a že byl hezký podzimní den, slunce na nebi, lákalo je to ku procházce okolo města. Šli tedy.

„Víš-li pak, že je toho už plné město?“ ptal se zase Kyselka, doktorovi se na loket zavěsiv. „Té živosti byl bych se v Libenicích nenadál.“

„Tím líp! to se můžeme tedy také živého účastenství nadít.“

„Jen že se bojím, aby se nám dvojí strana neudělala. Již o tom cosi proskakuje.“

„Tak? Nu, tím pružněji budou se tedy muset naše síly napínat. Či myslíš, abychom se nechali zastrašit?“

„Ah! — co pak jsme baby?“

„Proto! Vždyť tu neběží jen o dobročinný účel, ale také o věc národní, a při té nás nesmí zmýlit ani nechuť, ani křik strany odporné. Beztoho jsme zde tuze dlouho váhali.“

„Ty tedy myslíš, aby nám divadlo i v národních záležitostech pomohlo?“

„Nu, a ty můžeš o tom pochybovati? Nevěděl jsi to hned včera, když jsem se s tou myšlénkou vytasil? Či se domníváš, že divadlo nic nezmůže?“

„Tak mi nemluv, nemám-li se hněvat. Dobré divadlo v našich nynějších okolnostech pomohlo by více než polovička knih, na které se teď náklad vede; aspoň v tom ohledu, co se procitnutí národního ducha, jakéhosi uvědomění a přihlášení-se k českému jménu týče. Za tou příčinou bylo by také snažně přáti, aby se myšlénka o vlastním národním divadle v Praze šťastně i brzo ve skutek uvedla, jakož i doufám, že se k vyvedení tohoto podniknutí veškeré síly naše seberou, a tak samy sobě důstojný pomník postaví. Bylo by to krásné osvědčení naší národní bytosti.“

„Všecko pravda; ale pokud nejsme tak daleko, musíme si nějakým surogatem pomáhati — a to je naše ochotnické divadlo.“

„Arci, arci; ale já o té věci mám své zvláštní zdání a nepřeji tuze té divadelní ochotě, co se od posledních časů po našich časopisech tak roztahuje. V životě a skutku vypadá to skoro všechno jináč, nežli na papíru, a větším dílem upokojují takové hry, jsouce bez vyššího uměleckého snažení, jen skromný, snášenlivý vlastenecký žaludek; z druhé strany poskytují ale často nepříznivcům svou slabostí jen terč k úsměchu.“

„No, no — tak zle není. To jsou vrtochy.“

„I šlaka, ne vrtochy! Totě přec jistá věc, že si v žádném jiném umění diletantismus tak směle nevyšlapuje a obecenstvo nepokouší jako v herectví. Tu je každý hned umělcem, a celá hra mu nedá tolik práce, jako když si zapaluje cigaro.“

„Že se divadlo na mnohých místech jen ledabyle odbývá a hlavní jeho účel s očí pouští — toho jsem byl arci sám nejednou očitým svědkem; to není ale vina diletantismu, nýbrž jednotlivých osob. Proto můžeme my ale přece něco řádného svést, když nebudeme věc přes kolena lámat.“

„Pán Bůh dej svého požehnání! — Ale jak pak — nemáš strach se ženskými? Já to zde sice ještě tuze neznám; ale nevím — nevím!“

„Trochu starosti mi to dělá — pravda. Tu bude ostýchání, upejpání, omlouvání, pohrdání; ale člověk nesmí zoufat, Nejmilejší by mi arci bylo, kdyby mohla hned moje žena vystoupit; ta mi ale teď pořád postonává — nemohu se na ni spolehnout. — Znáš Emu Hořickou?“

„Neznám. Vždyť jsem za ty čtyry neděle, co tu jsem, pro samá akta ještě skoro ani patu z domu vytáhnout nemohl. — Kdo je to?“

„Dcera po bývalém vrchním z blízkého panství; vdova si tu koupila dům a hezké hospodářství — však půjdeme okolo — a dcera je teď nejhezčí dívka z celého města.“

„A myslíš, aby hrála?“

„Inu, rád bych to viděl. Děvče je vzdělané, mluví pěkně česky, a zdá se mi, že také ráda česky čte — aspoň jsem to pozoroval, když jsem chodil k matce, která před čtvrt letem těžce stonala.“

„Ale víš-li pak, co budeme po prvé hrát, abys také věděl, koho najímat?“

„Na tom jsem se ještě neustanovil. Myslím ale, abychom dávali něco původního; tak můžeme jedním bojem dvojího vítězství dobýt. Co myslíš?“

„Dobrá věc by to byla; ale vybrání bude trochu těžké. Myslíš na něco od Klicpery?“

„Bezpochyby. Ale musíme dát pozor, s čím bychom nejlíp pochodili. Jeho dramata požadují skoro veskrz pozorného přistřihnutí — ale počkej, tuhle bydlí Hořická! Pojďme hned nahoru.“

* * *

Spanilá Ema seděla u malého stolku a pletla hedbávný váček. Před ní ležela nově vázaná kniha, a dívka z ní hlasitě četla. U druhého okna seděla vdova Hořická a poslouchala.

V tom vešel Světelský s přítelem z let studentských.

„Ah, pan doktor!“ ozvaly se obě ženštiny s patrnou radostí. „To jsou hosté!“

Světelský učiniv svou poklonu, představoval nového justiciara. Vdova i dcera byly již o něm slyšely, a potěšily se nyní, že ho poznaly. I justiciar se potěšil. Osmnáctiletá Ema byla štíhlá postava, panského zrostu, blondýnka s tmavomodrýma očima a s tvářemi jako bílý květ.

Po obyčejných prvních přestávkách stala se řeč o městských novinách, a tuť vypravoval doktor, co se bylo včera v hluboké rokli stalo, a přišel takto na svou oblíbenou myšlénku.

Hořická mu ihned z celého srdce přisvědčila a pronesla přání, aby se tak blahoslibný záměr brzo ve skutek uvedl. Světelský toho rychle použil, a vytasil se s návrhem o divadle, z něhož potřebný kapitál sehnati doufal, a projevil naději, že při tom podnikání i slečna Ema s laskavým povolením paní matky své pomoci poskytne.

Ema se přívětivě usmála.

„Což je o mou vůli, s tisícerou radostí, když matinka dovolí; jen jestli co dovedu.“

„Ovšem, ovšem!“ usmál se doktor. „Nebudeme-li jen litovati, že jsme vás kdy o to prosili, až budeme vedle vás jako žáci stát.“

Ale vdova okazovala nějaké rozpaky.

„Nevím, co tomu lidé řeknou; tak veřejně vystupovat —“

„I co pak ti, matinko, napadá?“ ozvala se mezi to Ema. „Kdož pak by mohl co říci? Vždyť se to děje pro obecné dobré — město musí býti rádo.“

„Ach, ty neznáš lidské jazyky! — a potom přijde kritika—“

„Ale jemnostpaní,“ prohodil nyní doktor, „jaké to marné starosti! Kritika! Za jedno ji sama slečna na hlavu porazí, a pak myslím, že je v Libenicích vzdělanost již na takovém stupni, aby uměla naše snažení ocenit.“

„Ach, což vy máte hned pro všecko dobrou omluvu a víte beztoho, že vám nemohu nic odepřít. Ale — kdo pak bude ještě hrát?“

„Z mužských jmenuji zatím tuhle pana justiciara, důchodního a svou nepatrnou osobu. Co se týče dam — to bych prosil o radu; bezpochyby budeme ještě jednu slečnu potřebovat.“

„Co pak se bude hrát?“ ptala se Ema,

„Nejspíše Klicperovi Bělouši,“ řekl Světelský.

„Toť je tuším český kus?“ prohodila vdova s jakýmsi malým podivením.

„A jaký pak jiný, matinko?“ usmála se dívka. „Toť se přece samo sebou rozumí, když se pan doktor věci ujímá.“

„Aj, to jsi ty hned při ruce, viď? — jak slyšíš, že je to něco českého,“ řekla matka poloironicky.

„Ale matinko!“ prosila dívka.

„Nu, proč pak bychom o tom před pány nemluvily? Či nejsi vlastenka?“ usmála se vdova. „To zdědila po otci,“ doložila potom k hostům. „Můj nebožtík míval tak všelijaké pasí. Mimo to byla také několik neděl v Praze —“

„Snad by mohla také kasírovic Loty hrát,“ prohodila mezi to Ema, aby matčinu řeč nějak zamluvila. „Co myslíte, pane doktore?“

„To je pravda, slečno!“ dotvrzoval tento. „Pokusím se o to, a hned se při tom na vás odvolám!“

* * *

„Ale řekni mi pro Bůh! co pak ti bylo, že jsi u Hořických takořka ani ústa neotevřel?“ ptal se doktor justiciara, když vyšli z domu vdovina. „Jáť myslil, kdo ví jakého hrdinu v konversaci jim přivedu —“

„A ba!“ vhodil do toho justiciar mrzutě, i nemohl se živějšímu tlukotu srdce ubránit. „Já bych se sám vypeskoval. Ale nemohu za to, že jsem jako venkovský panáček pro samé koukání na řeč zapomněl.“

„Oho, brachu!“ usmál se doktor. „Snad ti nepomátla Ema kolečko?“

„No, a byl by to tak velký div? Mně se zdá, kdybys už neměl své nadělení, že bys také jinak zpíval.“

„Což já! — já se jakživ ničeho neodříkal; ale tys býval vždy jako z kamene a kosti.“

„Eh co! každého uchvátí jednou pravá hodina; a když má člověk už jednou co na stůl dát, může také duši hledat, která by mu to sníst pomohla.“

„Inu, proč ne! Ema je hezká, také něco dostane —“

„Ah, hlouposti! — ale mně se zdá, že je v ní poklad, který jste posud neviděli. To děvče zdá se mít kus českého srdce, projevuje účastenství s našimi záležitostmi —“

„To nevím.“

„Alespoň si všímá naší literatury; na stolku ležel poslední svazek Jana z Hvězdy.“

„Tím líp. Tedy si to rozmysli.“

„I jdi mi ke všem — —! to je mi čistá láska, která se musí rozmýšlet. Či myslíš, doktůrku, že tomu nerozumíme? — že nám vyschla duše, proto že jsme hubené paragrafy louskali? Chyba lávky! Našinec má ještě mladé, živé srdce — a bojí se, že ho to jednou silně popadne. — Apropos! myslíš opravdu, abychom dávali Bělouše?“

„Myslím. Hra je dobrá; když se poněkud zkrátí, dobře obsadí a pilně sehraje, nemůže se minouti dobrého účinku. Mimo to uvidí pánové, kteří v našem jazyku jen samé frašky a nízké šprýmy vyhledávají, že máme již také vlastní dobře provedené konversační kusy.“

„Nu, dej Bože, aby se obrátili na víru. Já se ale ptám jen proto, že bych si hned Vendelína z Bělorodu vyprosil.“

„To jest, bude-li Ema hrát Marii?“ smál se doktor a podával mu ruku. „Vida, tu máme již požehnání ochotnických divadel, a ještě jsme nezačali!“

* * *

Vdova Hořická potřásala trochu starostlivě hlavou, když doktor a justiciar odešli.

„Co pak tomu řekne Lasička, že máš hrát? Na toho jsme docela zapomněli.“

„A což pak je tomu do toho?“ podivila se dívka, pozdvihujíc oči od práce, k nížto je byla v myšlénkách na justiciara sklopila.

„No — trochu, myslím, je mu přece do toho, neboť doufám, že k nám s tím nejlepším úmyslem dochází.“

„Ale, matinko! co pak ti to napadá? Že máš řízení s jeho otcem, myslíš hned —“

„Nic nemyslím, nic; já to vím jistě. Sám starý mi již o tom něco prohodil, a já se musím přiznat —“

„Ale matinko! vždyť budu snad také já při tom nějaký hlas míti —?“

„Ty budeš míti hlas moudrosti, a povážíš, že se taková partie každý den nenahodí.“

Rozprávka jejich o této v životě ženském nejdůležitější věci nebyla ještě skončena, an se tu pan Lasička sám vyskytnul.

„Víte již, moje dámy? slyšely jste?“ ptal se hned po prvních poklonách. „Budeme zde mít špectaculum mundi — českou komedii, hahaha! To bude famosní zábava, hahaha! Já se už na to těším!“

„Slyšely jsme o tom,“ řekla vdova, nepokojně po dceři hledíc.

„A chcete-li, povíme vám o tom něco víc.“ řekla Ema s malým uzarděním, ježto z patrného pohoršení povstalo; „neboť budu také hrát.“

„Kdo? — vy slečno?“ zvolal mladík. „To není možná!“

„Proč by nebylo? vždyť se to děje pro krásný účel, a protož doufám, že se také vy k nám přidružíte, neboť, jak často říkáte, je divadlo váš pravý živel.“

„Oh, ano, kdyby to bylo podle mé chuti, s velikým potěšením, a rád bych na to i něco vynaložil. Ale české divadlo —“

„Aj, aj, z té strany jsem vás ještě nepoznala, pane Lasičko! Jáť myslila, že jste našinec?“

„Co je to? Myslíte takového blázínka, co si dá vlastenců říkat? Ale milá, drahá slečno! jaký je to nápad? Já sice již pozoroval, že máte k té straně jakousi náklonnost; ale také jsem myslil, že je to jen tak domácí hračka, soukromé vyražení —“

„Je-li možná?“

„A proto jsem mlčel, věda z vlastní zkušenosti, že se může člověk svým časem, když z toho něco má, k podobným věcem hlásiti; vždyť víte, slečno, beztoho, že jsem měl štěstí, vás v Praze na české besedě poznati —“

„Již proto měl byste tedy z pouhé zdvořilosti o českých záležitostech jinak smýšlet a — moudře soudit.“

„Což to nečiním? Pronesl jsem za celý čas dost malé slovíčko? Právě že jsem měl jako moudrý člověk vaši libůstku jenom za zbytek oněch časů, které jste v Praze mezi exaltovanými přítelkami ztrávila, že jsem to považoval za jakési napáchnutí, kteréž ale na venkovském zdravém povětří pomine, tedy jsem nic neříkal. Ale takto veřejně do lidských úst se dávati —“

„Starejte se jen sám o sebe!“ vskočila mu Ema poněkud pohoršená do řeči. „Já vím dobře, co činím.“

„S dovolením, drahá slečno, to nevíte,“ začal opět švihák. „Já znám zdejší lidi, a vím, že to budou doktorovi za zlé pokládat a z celé té věci jen smích si dělat; vy budete mít samé nepříjemnosti, a já sám pro svou osobu musím prosit, abyste se do těch věcí nemísila. Já bych byl při tom celý čas — jako na žhavém uhlí.“

„Já vám, pane Lasičko, nerozumím —“ prohodila Ema.

„Nu, pravda to je,“ ozvala se nyní starostlivá matka, „my na to nezpomněly —“

„Ale panu doktorovi jsme to připověděly,“ doložila dívka, „a slovu se musí dostát. To sám, pane, nahlídnete.“

Avšak budoucí majitel hezkého statku to nechtěl jaksi nahlédnout. Pohodil pohrdavě hlavou a řekl úsměšně:

„Však ona slečna ještě nehraje!“

* * *

Starý kasír Lhotský odpočíval po jídle a černé kávě na měkkém divanu a kouřil pohodlně svou dýmku, když ho Světelský navštívil.

„Ah, dobrého zdraví, pane doktore!“ vítal ho, ruku mu podávaje. „Co mi nesete?“

„Poněvadž vím, že pana kasíra nebe i země svými dary hojně potěšily, přináším tenkráte sám sebe a — nějakou prosbičku.“

„Prosbičku? — pan doktor? I totě jsem věru zvědavý!“

A Světelský počal o lásce křesťanské a povinnosti občanské, až přišel k divadlu a slečně Lotince, Starý poslouchal a potřásal hlavou.

„Tedy chcete komedii hrát?“

„K obecnému prospěchu, i myslíme, že nás bude město podporovati.“

„Ale což není jiného prostředku?“

„Já neznám lehčího a pěknějšího. Takéť ty malé a jen časem poskytované příspěvky za slušné vyražení obecenstvu neuškodí.“

„Ne tak; já myslím, není-li způsobnějšího prostředku?“

„Jak to myslíte, pane kasíre?“

„Inu — ta celá věc, pokřtěte ji tak nebo jinak, zůstane přece jen kejklířstvím —“

„V jehož výtvorech se ale velcí a nízcí, bohatí a chudí celého vzdělaného světa kochají.“

„No, nebudeme se o to hádati; vy jste z nové školy a já ze starého zákona; každý máme své myšlénky. Já přeji věcem užitečným, vy snad jiným.“

Světelský se usmál.

„Tak? tedy myslíte, že je umění vůbec bez užitku? Což ale, kdyby to bylo právě jen umění, co k důstojnému, lidskému užití tohoto světa nejvíce přispívá, a celé pohodlí, okrasu i rozkoš tohoto života působí?“

„Některé umění — ano; ale komediantství? — nevěděl bych jak!“

„Právě v umění hereckém leží to veliké, mocné kouzlo, ježto živěji nežli básnictví nebo hudba celým množstvím pohybuje a je z nížin pozemských unáší — ale vždyť jsem nepřišel, abychom se do kriticko-estetických rozmluv zabírali, nýbrž abyste laskavě slečně dceři dovolil působiti s námi u věci, která se lidumilství týká.“

Starý krčil ramenoma.

„Kdyby to bylo něco jiného — s radostí; ale komedie se nesrovnává s mým rozumem. Ta není pro lidi, co jsou přece něco řádného — a docela nic pro ženské.“

„To bych nevěděl —“

„Ne, ne! v mých očích je divadlo věc — abych upřímně řekl — dobrým mravům nebezpečná —“

Světelský se pohoršeně vzchopil.

„Neračte, prosím, zapomenouti, že jsem až posud městu žádnou příčinu nezavdal, aby o přísnosti mého smýšlení stran dobrých mravů pochybovalo; jste-li jiného mínění, je mi líto.“

Pak se poroučel.

To byl počátek direktorských radostí. Ale první nepodařená chůze ho neodstrašila, ani druhá a třetí. Hledal, až nalezl. A již se lepil papír, sešívalo se plátno, třely se barvy, otesávaly klády a prkna, rozpisovaly se role. Žádost o dovolení byla se hned druhý den po doktorově návrhu zadala.

* * *

Pod skrovnou střechou poctivého Jiráska, v malé teplé sedničce, jež ležela v levo z předsíně — po pravé šlo se do velké všední jizby a dílny — seděl churavý cizinec na starodávní lenošce, neboť již mohl z postele.

Teď ho bylo dobře vidět. Byl asi šedesátník, mírných, vážných tváří, v nichžto se zkušenému pozorovateli celý rozmanitý, v bouři i na výsluní přešlý život jevil.

Před ním stála domácí nejstarší dcera Veronika a obvazovala mu raněnou hlavu. Byla sedmnáctiletá, spíše malé nežli velké postavy, ale pěkně urostlého, plného těla, zdravých, kulatých tváří a podivně tmavých očí. Neobyčejné zjevení v tak nepatrné rodině! — vzácný dar boží.

V tom vešel Světelský, a zrak jeho utkvěl s patrnou libostí na půvabném stvoření.

„Líbí se vám moje hlídačka, pane doktore?“ usmál se nemocný. „Já vám ji mohu co nejlépe poručit. Chcete prý zde nemocnici založit?“

„Rád bych, rád bych,“ řekl doktor, a malý mráček přeletěl mu po tváři. „Ale nevím, jak se mi to podaří. Začínám strachy dostávat.“

„Tak? — a což by tomu pěknému podnikání překáželo? Chcete prý zde k tomu cíli divadelní hry zavést?“

„Chceme, ale pošetilost nám je kazí. Dnes máme míti už první zkoušku, a právě mi poslala slečinka roli nazpátek, že prý kdosi z našich ochotníků včera její matku dost hluboko nepozdravil!“

„Nu, není-li jiné překážky, tu bych věděl pomoci.“

„Vy, pane?“

„Tuhle naši Verunku, ta to dovede líp, nežli všechny vaše slečny.“

Světelský se pozastavil a nevěděl hned, co říci. Ale dívka, jež byla zatím odstoupila a poklízela, rychle se nyní zas obrátila a řekla se smíchem a malým uzarděním:

„Ale milý pane, co pak vám to napadá? Neuvádějte mne a pana doktora do nesnází.“

„Nevěděl bych do jakých,“ řekl churavec. „Hezčího děvčete pan doktor nedostane, a myslí-li, že to nedovedeš, vezmi knížku ze své bibliotéčky, třeba co jsi mi včera četla —“

„Ale milý pane —“

„Nic, nic; ty jsi jednou řekla, že chceš býti mou dcerou: tedy poslouchej, aby pan doktor viděl, že mu nic chatrného nenabízím.“

Nesnáze doktorova rostla. Ale dívka přistoupila bez ostýchání k malé skříni, vzala z ní knihu a začala číst. Světelský poslouchal; poznal „písně králové Alžběty“ z Vocelova Meče a kalichu, a — žasnul. Starý se libě usmíval.

V tom vešel otec Jirásek.

„Ty, Verunko! slečna Hořická posílá knihu, a máš-li prý něco nového — ah, pan doktor! poníženě vítám.“

„Dobrého zdraví! Co to máte se slečnou Hořickou?“

„Mé děvče jí půjčuje někdy nějakou knihu.“

„Slečně —? vaše panna dcera?“

„Divíte se tomu? — i ona jich má hezkou řadu, a všecko z pouhých krejcarů, jež dostává ode mne za lemování. Já chodím obyčejně dvakrát za rok do Prahy a pokaždé jí pak něco přinesu; mám z toho sám užitek; člověk musí při těch božích bramborách časem také něco záživnějšího dostat — a dobrá kniha, to je přece věčná pamlska.“

* * *

„Ale jaká pak to bude zkouška?“ divil se justiciar. „Žlutická prý poslala roli nazpátek?“

„To je moje starost, a já vám chystám překvapení,“ smál se doktor. „Já si přivedu Johanu, že pojdeš závistí. Jen už jdi a přiveď svou Marii.“

„Svou? — abych upřímně řekl, nevím, co o celé věci, o sobě a o té dívce mysliti. Ona se mi zdá být malá koketka —“

„Pomalu, pomalu!“

„I vždyť já to dost nerad říkám; ale ten prožluklý Lasička mi dává příčinu. A já jsem již jedenkráte alespoň předsíň srdce svého otevřel! bylo by to hezké, kdybych tam byl mohl něco milého pustit.“

U Emy nalezl v skutku zase Lasičku.

„Což pak je přece zkouška?“ divila se tato. „Právě slyším, že nechce Žlutická hrát.“

Lasička se potměšile usmíval, neboť se to stalo jeho pletichami, že dívka úlohu vrátila. On bouřil celou honoraci proti doktorovu podnikání.

Justiciar ale ujišťoval, že je všecko v pořádku, a vedl Emu na zkoušku. K veliké hořkosti jeho přivěsil se k nim i Lasička.

Zkouška se měla odbývati v sále, kdež divadlo již na polo vystavěno stálo. Ochotníci byli již shromážděni a čekali teď jenom na Světelského. I ten se konečně objevil a přiváděl Veroniku.

Dívka byla v malém úhledném čepečku, v soukenném kabátku, v tmavé řasné sukni s pěknou zástěrkou a v čistých rukavičkách. Obratně se kolem uklonila a přikročila potom k Emě, kterouž uctivě, ale i také jaksi důvěrně pozdravovala.

„Pánové, slečna Ema se to doví z první ruky,“ řekl doktor; „Faninka Žlutická nám úlohu vrátila, ale panna Jirásková byla tak laskava, že ji převzala, a já jsem tomu velmi povděčen.“

Pánové otvírali oči, a potom začali hlavy sestrkovati: ale Světelský se na to neohlížel a dal znamení, aby se zkouška počala.

Veronika svou roli arci jenom čtla, ale kdo ji chtěl bez předsudku poslechnouti, musil říci, že ví, co čte, a že to také mluviti dovede.

Krom doktora měla z toho největší potěšení snad Ema, ježto se byla sama jakési divné nesnázi ubrániti nemohla, když jí dcera prostinkého předměšťana oznámila, že také hráti bude. S vyjasněnou tváří odstoupila tedy po první sceně za kulisy.

Tam na ni číhal justiciar. Pro něj nebylo dnes jiného člověka na světě, leda protivného soka. Nové herečky si ledva povšimnul. Beztoho ji ani neznal.

„Slečno, pro milý Bůh!“ řekl v podivném rozčilení a vzal Emu kvapně za ruku, „řekněte mi —“ ale najednou se zarazil.

„Co pak, pane právní?“ ptala se Ema přívětivě, ač ne bez malého podivení.

„Odpusťte poctivému muži otázku,“ pokračoval Kyselka; „co platí u vás ten člověk, ten Lasička? Přejete mu, jak se mi zdá? anebo —“

„Ach, já musím, pane právní!“ prohodila Ema rychle ale pološeptmo a s uzarděním; „k vůli matce musím; ona je otci jeho cosi povinna —“

V tom zazněl silný hlas doktorův:

„Pánové, prosím — pokoj!“

Týkalo se to tří, čtyr ochotníků, jižto se byli — Lasička mezi nimi — v sále do kouta uchýlili a tam hlasitě rokovati začínali.

„Pane doktore, na slovíčko!“ ozval se mezi nimi mladý kupec, jenž by byl rád Vendelína hrál, Martina přijmouti nechtěl a proto již několik neotesaných vtipů prohodil.

Světelský k nim doskočil, a kupec mu oznámil, že nebudou ti a ti páni s Jiráskovou hrát. Doktor se pozastavil, domlouval, rozhorlil se a žádal konečně, aby mu role vrátili.

„Vždyť jsem to povídal,“ smál se Lasička nestydatě, „že ta celá věc žádného požehnání míti nebude.“

„Pane Lasičko!“ zkřikl nyní Světelský, poněkud se zapomenuv; „zde není místa pro vaše jedovaté semeno; zde jsme mezi svými a žádáme, abyste nás opustil!“

Jméno Lasičkovo projelo jako blesk justiciara, jejž byl povstalý hluk z rozmluvy vytrhl. Skokem byl dole s lešení a v hlučném koutě.

„Co je? co tu ten člověk dělá?“ volal z jiné strany rozhořčen.

„Odpusťte, pánové, že jsem zabloudil!“ omlouval se švihák potměšile. „Jáť myslil, že jsem v chrámu Thalie a ne na trhu!“

„Ven, ven!“ křičel justiciar; ale mírnější Světelský ho zase uchlácholil a vrátil se pak na divadlo.

„Co pak je to?“ ptala se Ema.

„Eh, ti blázni nechtějí hrát!“ prohodil doktor ještě poněkud nevrle i nepozorně, a hodil role na svůj ředitelský stůl.

„Proč pak?“

„Proto —“ zamlouval to doktor v nesnázi, „proto že nemají kusa rozumu —“

„— a cti!“ doložila Ema s plamennou tváří, neboť byla něco zaslechla. „Já se nenadála, že mohou býti naši pánové tak nevzděláni —“

„Ó, nechte je, nechte je, slečno!“ zvolala nyní Veronika, jež byla z pomíšených hlasů také jméno své zaslechla a na okamžik jako v nejhlubší duši raněna bez života zůstala. „Nechte je! Já neměla proti radě své hlavy poslouchati hlasu srdce svého a přijíti na místo…“

Dále nemohla pro pláč mluviti; ale hodila roli na stůl a spěchala ze sálu. Nikdo ji nemohl zadržeti.

Bylo po zkoušce.

* * *

Světelský již věděl, jaké radosti to jsou, když je člověk ředitelem ochotnického divadla!

Nyní spěchal za Veronikou; záleželoť mu na ní, jakož i na cizinci, v němžto byl šlechetného, vzdělaného muže seznal a ještě něco více v něm tušil.

Když vešel k Jiráskovům, nalezl celou rodinu v rozčilení. Veronika plakala, cizinec dováděl, Jirásková se vadila; jenom Jirásek se smál.

„Nepokládejte nám ostatním za vinu,“ začal doktor srdečnou omluvu, „co se návodem zlomyslníka mezi lidmi stalo, do nichžto bych se byl arci takové hrubé pošetilosti nenadál. Já přicházím ve jménu všech ostatních za odpuštění prosit a spolu žádat, abyste s námi hrála, i myslím, že vám tak nejlépe svou šetrnost na jevo dáme a přede všemi dost učiníme.“

„To je pravda!“ řekl nemocný. „Ty musíš hrát; učiňte jen přípravy, pane doktore; Verunka hraje, a jestli se snad některý švihák nad jejím čepečkem pozastavuje: tedy jí zjednám klobouk, že se Pařížská modistka za něj styděti nebude.“

Nadarmo se dívka zpěčovala a matka kdesi cosi namítala; všickni byli, nevědouce ani jak, cizincovým žádostem již uvykli, a doktor slíbil, že za dva, tři dny všecko zas do nejlepšího pořádku uvede.

S večerem navrátil se zase obyčejný poklid do Jiráskova domku, ale s první hvězdou přišel do něho nenadálý host. Byla to Ema, zakuklená ve svém pláštíku.

Jiráskovic ji znali, protože otec pro čeleď vdovy Hořické pracoval, a podivili se.

„I totě vzácné navštívení! A odkud pak tak pozdě, slečinko?“

„Byla jsem v sousedstvu,“ řekla Ema, „a chtěla jsem ještě Veroničku vidět.“

Pak ji obejmula a doložila pošeptmo:

„Pojďte mě vyprovodit: ráda bych s vámi něco mluvila.“

A brzy octnuly se dívky pod šírým nebem.

„Co byste ráda, slečno?“ ptala se Veronika.

„Ach, nechte slečnu slečnou a darujte mi srdečné: Emo!“ prosila Hořická. „Nyní toho potřebuji více než kdy jindy. Poslyšte! Já nemohu hrát. Moje matka dostala dnes psaní od starého Lasičky, od otce toho mladého člověka, co byl příčinou dnešní mrzutosti — já se vám svěřuji jako sestře —“

„Ó, mluvte, mluvte!“ pobízela ji Veronika, ruku jí vřele tisknouc.

„Otec tohoto mladého člověka půjčil matce mé kapitál, když se tu chtěla usadit, neboť po nebožtíkovi otci nezbylo tak mnoho, jak se vůbec myslilo, a on nabízí teď syna svého mně za manžela.“

„A vy ho milujete?“

„Jako smrtedlné hříchy; ale on namluvil slabému otci, že nemůže beze mne živ býti, a ten nyní hrozí matce, že jí vypoví kapitál, budou-li se v této věci z naší strany nějaké těžkosti naskytovati.“

„Ten ohavný člověk! — Ale jak pak se to stýká s divadlem?“

„Mladý Lasička se prohlásil za našeho protivníka a po dnešní sceně je beztoho málo naděje k porovnání; ten dotírá na mne, abych nehrála, a tak si můžete mé nesnáze představiti. Z jedné strany matčina tíseň, z druhé naše pěkná věc.“

„Ovšem, ovšem! a ta hra o vaši ruku!“

„Nebudu-li hrát, jen abych ty lidi poněkud upokojila: co si pomyslí doktor a ostatní přátelé? Proto jsem vás chtěla prosit, abyste Světelskému představila, že hráti nemohu; on vám uvěří, i když mu pravé příčiny neudáte, neboť je vám tuze nakloněn. Snad ještě nalezne, kdo by mou úlohu přejal, anebo může jiný kus dávat; vždyť má na vybrání.“

* * *

S nemalým podivením poslouchal doktor Veroniku, an mu vyjevila, že Ema hráti nebude, bylť ale již sám o záležitostech Hořické něco povzdálečí zaslechl, a protož ani po příčině nepátraje, lomil jen rukama jako sklíčený divadelní ředitel.

Konečně se odhodlal jednou ranou všechny své rozpaky přetnouti: nesháněti se totiž po jiné herečce, ale jiný kus k provození zvoliti. Jeho divný pacient ho za to pochválil a nabídnul se, že všechny útraty za nové šatstvo i dekorace zapraví, když doktor prohodil, že by se mohli Macháčkovi Ženichové provozovati.

Zůstalo tedy při této veselohře, a k ní se přidal Raupachův Žebrák s některými varianty.

Konečně obíhalo divadelní návěští po městě i vůkolí a viselo na rozích. Divadlo se naplnilo, i nebylo se věru čemu diviti, tolik řečí, tolik pletich, takové přípravy, takové očekávání! Jedni mluvili o skandálu, druzí se těšili na pěkné vítězství, a tak se dostavily obě strany v hojném počtu.

Malá, přiměřená činohra se hrála napřed. První výstupy šly dobře; tu se oznamuje dobrosrdečnému starouškovi, že je před jeho domkem mladé, ve mdlobách ležící děvče; on spěchá ven a přivádí Klárku.

V tom vyletí mezi diváky z klubka mladých lidí hlasitý smích. Z druhé strany zavzní nevrlé okřiknutí. Někteří se ohlížejí.

Starý Dobromil Klárku podporuje, ona umdlením klesá: zase smích a okřiknutí, tenkráte několikrát po sobě, až se celý chomáč smáti počne.

Tu se vzchopí z prvních sedadel letitý člověk v nepatrném kabátě, vyskočí na lavici mezi hudebníky, vyhoupne se na jeviště, vezme Dobromilovi — Světelskému — Klárku z rukou a přivede ji omámenou ku předu.

Mezi diváky a herci je všecko u velikém divení a zmatku.

„Pánové!“ začal nyní stařec hlasem vysokým, chtěje šumotem proniknouti, a někteří volali: „Ticho, ticho!“

„Pánové!“ zvolal, „kdo se může tak velmi zapomenouti, že sobě smích dělá z ušlechtilého děvčete, ježto se do veřejnosti odvažuje pro věc tak spanilou, jakož je podnikání tohoto ctihodného muže?“

Při tom okázal na doktora.

„Dolů s ním! dolů! Kdo je ten blázen?“ volaly hlasy.

„To se hned dovíte, mladí pánové!“ řekl cizinec s vážnou tváří, „ačkoli se v té věci k starým obrátiti musím, aby mě poznali. Z těch se bude snad někdo ještě na mladého Vejvodu pamatovati, kterýž před čtyřiceti lety do světa odešel?“

Mezi diváky povstávalo ticho, a sem tam ozvalo se:

„Ah! ah! — není možná!“

„Ten samý Vejvoda,“ pokračoval stařec, „navrátil se do své milé otčiny, kterouž ani při nejrozmanitějších příhodách života v daleké cizině z mysli nepustil, a stojí nyní před vámi a těší se —“

„I shoďte ho, starého komedianta!“ ozval se mezi to zase hlas mezi diváky.

„Nedělejte si práci, pánové, já hned odstoupím, jak svou roli odříkám; pak začněte vy svou! Práva k tomu zjednali jsme si tu stejným spůsobem, a jestli jsem si je dříve osobil a tohoto anděla“ — při tom vzal Veroniku do náručí — „pod ochranu vzal, tedy rád za to nějakou pokutu složím a dám — deset tisíc na nemocnici, pro kterouž tuto hru provozujeme.“

Najednou bylo mezi diváky ticho jako v hrobě. Tak je neočekávaný převrat tohoto výstupu dojal. Někteří tomu arci ještě nevěřili.

„Já to zde jen proto oznamuji,“ mluvil stařec dále, „aby se později zbytečných řečí ušetřilo, a pak abyste to vespolek za malý důkaz mé lásky k našemu městu přijali. Zejtra tu summu složím, a nežli se rok s rokem sejde, budete snad nešťastné pocestníky na jisté postele ukládat. Za to vyprosím si ale trochu ticha pro tuhle mou dceru, abychom dnešní komedii pokojně dohráli.“

Po těch slovech ustoupil mezi kulisy a hřmotné jásání shromážděného množství ho provázelo.

Světelský dal spustit oponu. Vědělť, že se při tomto všeobecném pohnutí hned dále hráti nemůže.

* * *

Bylo po hře; srdečný smích a hlučný potlesk po Ženiších utichnul. Za to obživnul Jiráskův domek na předměstí.

Starý Vejvoda pozval si totiž ochotníky k večeři, a „bílý koníček“ musil tam poslati, čím se jeho kuchyně a sklep jen vykázati mohly.

V malé sedničce, okolo starodávného, kulatého stolu bylo těsno; nebylo ani na čem pohodlně sedět; musila se truhla přistaviti; ale veliká, živá radost ve všech srdcích nehleděla ani na stůl ani na židle.

Jenom po jedné tváři kmitaly se mráčky, po tváři justiciara Kyselky. Veronika věděla, kde ho co bolí. Ema se jí byla mezi tím časem svěřila.

„Tatínku!“ řekla nyní šeptmo k starému Vejvodovi, vedle něhož seděla, „podívej se, máme tady smutnou tvář.“

„Vidím, vidím, a nemohu to pochopiti. Co schází panu právnímu?“

„Já to vím, tatínku! a ty bys ho mohl rozveseliti, on toho zasluhuje,“ doložila dívka lichotně.

„Jak to?“

„Nemohl bys řádné, poctivé vdově několik tisíc půjčit? jen půjčit, tatínku! Kdybych se byla nadála, že jsi tak bohatý tatínek, byla bych tě již dříve prosila, abys několik lidí šťastnými učinil.“

Pak mu rozkládala věc obšírněji. Starý poslouchal, kýval hlavou, přivinul dívku k srdci a políbil ji na čelo. Ona ho ale radostně objala, vyskočila od stolu a zmizela ze sedničky.

Starý se za ní díval s patrným pohnutím. Po chvíli řekl polohlasitě:

„Tak by byla nyní moje Lenorka!“

V očích se mu zaleskla slza. I chopil se sklenice s vínem a k ústům ji přikládaje, řekl temně jako pro sebe:

„Na její památku!“

Ostatní kolem utichli, chopili se sklenic a učinili po něm.

„Jeť to přece jen divná věc s tím lidským srdcem,“ začal opět starý po nějaké chvilce, „že se i po dlouhém čase tak rádo k věcem kloní, na nichž jedenkráte bylo uvázlo. Já bych se byl před lety nenadál, že se tady zase uvidíme! Osud mě prováděl po celé Evropě, skrz obě Indie, až jsem konečně druhý domov nalezl; ale když mi Bůh ženu a dítě povolal, ježto mě k novému domovu více poutaly nežli statky pozemské: tu se mi začalo stýskati po staré otčině, že jsem konečně musel přes moře se vydati, abych své toužení ukojil. Nevýslovnou mocí lákaly mě zpomínky z pacholetství, a čím blíže jsem přijížděl, tím bujněji tancovaly mi před očima dávno zapomenuté, ale nyní zas oživené obrazy. Dvě hodiny odtud — v Malovicích — náš Jirásek tam byl již ondyno s poselstvím u mého starého služebníka, ačkoli posud nevěděl, co si z toho vybrati, tam jsem nechal povoz na statku, kterýž jsem si dal dříve od Pražského doktora koupiti, a vydal se do Libenic pěšky. Starý dobrodruh jsem — i chtěl jsem ještě jednou něco okusit — chtěl jsem přijít ve skrovné postavě, chtěl jsem přeslýchati, skoumati — a Bůh milý ví co! Moje staré srdce stalo se dětinským. Ale cesta po horách mé staré nohy trochu zdržela, vždyť jsem musel na každé pěšince se zastavit a každý mezník, každý pahorek pozdravit a zpomínat a vzdychat, a tak se pomalu setmělo, nežli jsem Libenice zahlídnul. Tu si pomyslím: Teď si musíš pospíšit, ale na mou starou hlavu čekalo ještě nové neštěstí! nu, vždyť víte, co mě nad tou prožluklou roklí potkalo a co nás vlastně takhle všechny svedlo. Buď Bohu chvála, že to nevypadlo hůř!“

„Buď Bohu chvála, kterýž vás mezi nás uvedl,“ zvolal nyní doktor, a chopiv se své sklenice živě povstal, „a kterýž vás ještě dlouhá leta mezi námi zachová!“

„Dlouhá leta! — v radosti a k radosti!“ zvolali ostatní a kolem cinkaly sklenice.

„Počkejte, budeme pít s vámi!“ ozval se hlas mezi dveřmi, a za Veronikou přicházela Ema s matkou.

Hbitě povstal justiciar od stolu a přikročil k milované dívce, vdovu vedla Veronika k svému novému otci.

Justiciar se divil, ale několik slov od Emy rozjasnilo tvář jeho jako sluneční paprslek, a rozehřálo srdce jeho jako letní vedro, a dříve nežli minulo čtvrt hodiny, cinkaly sklenice poznovu. Bylo to na zdraví a štěstí nově zaslíbeného párečku, váženého pana justiciara Kyselky a spanilé slečny Hořické, jimžto v slzách tonoucí matka a na místě otce starý Vejvoda svého nejlepšího požehnání udělovali.

Blažená Ema plakala v náručí Veroniky, kteráž se na družičku těšila, a vzadu u kamen objímal Jirásek svou ženu.

„Vidíš, stará, vidíš, můj zákone!“ mluvil do ní, „abychom ho tak byli v té Čertově rokli ležet nechali! Bylo by se tohle všecko přihodilo?“

„I jdi!“ bránila se žena svou oblíbenou propovídkou. „Co je komu souzeno, to mu neujde. A ostatně, což pak jsem já nějaký lidojed? byla jsem proti tomu? Dej mi pokoj, to ti povídám!“

* * *

— „a zejtra jste všichni mými hostmi v Malovicích, na budoucím statku dětí mého milosrdného Samaritana, kteréž za své přijímám, an se celé moje přátelstvo již na hřbitov odstěhovalo! Bůh nás uchovej, a nyní dobrou noc!“

S těmi slovy propustil starý Vejvoda své nové přátele.

Jasná, tisícerem hvězd posetá obloha pnula se nad lesnatými vrchy, jež tu vůkol jako němí, věční strážníkové stáli. Předměstský ponocný vytruboval právě dvanáctou.

Celá společnost byla v rozkošném rozčilení a několik osob tonulo v proudu pravé blaženosti.

„Do zejtřka by mělo napadnout na píď sněhu,“ prohodil někdo. „To by se to jelo do Malovic po bílém nastlání!“

„Já pozoruji tamhle něco červeného!“ prohodil druhý, a ukazoval mezi dva vrchy.

„Na mou víru, to je záře! tam hoří!“ zvolal jiný. „A jak se mi zdá, bude to v Dolanech.“

„Co patří Lasičkovi?“

„Naposledy hoří u něho!“

„Aspoň u jeho lidí.“

„Tedy dáme peníze z dnešní hry pohořelým ubožákům!“ doložil Světelský.

„Výnos českého divadla by Lasička do své dědiny ani nepřijal!“ smál se jiný.

„I neměj starosti! Naše peníze jsou takovým pánům vždycky vhod!“