Hráči/27. kapitola

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Svatba □ Povídka o ženě, které nebylo nic vhod □ Závěr[editovat]

Nedávno, při prohlížení starých písemností, nalezl jsem zažloutlý výstřižek z novin:

Marta Tšponová
Jindřich Kobosil
oznamují se co novomanželé

Myslím, že nebudu příliš obtěžovati čtenáře, když se pokusím vylíčili nejpamátnější den svého života.

Dnes, když zalétám myslí do dávné minulosti, nalézám ve své paměti pouze útržky. Byl jsem příliš rozechvěn, přestupuje práh do nového života.

Pamatuji se, že tenkráte poskytoval dům mého tchána obraz zmatku, jaký bývává při podobných okamžicích. Vidím nejasně postavu pana Tachecího, jenž následuje mě jako stín a mumlá: — Nu, což … Blahopřeji, blahopřeji, šťastnější soku. Vaše štěstí, že jsem zameškal příležitost. Jenom několik dní dovolené a stál bych na vašem místě …

Pan strážmistr Houra v parádní uniformě ujal se úřadu pořadatele slavnosti.

— Pane Tachecí, nezdržujte! — volá energicky a usazuje smutného muže do kouta.

— Zde, — velel, — budete čekat tak dlouho, až bude dáno znamení nástupu do kostela!

Kypěl energií, počínaje si jako při demonstracích. Zde rozehnal skupinu svatebních hostů, onde zase seřadil je do houfu, poručiv jim, aby čekali na další rozkazy.

Nahlédl i do kuchyně, aby zjistil, zdali příprava svatební hostiny postupuje podle předpisů. Vydal tam několik rozkazů, které však byly ženami u plotny jednomyslně odmítnuty a pan strážmistr byl z kuchyně vykázán.

Velmi mne potěšilo, že jsem v řadě slavnostních hostů postřehl pana Uliána. Můj bývalý zaměstnavatel nechoval ke mně hněvu, jak by se slušelo na uraženého manžela. Když jsem se odvážil tázati po jeho choti Valérii, tu zesmutněla jeho líc a on pravil:

— Manželka Valérie není již tou ženou, jako bývala. Po vašem odchodu oddala se ctnosti. Nejsem odpůrcem ctnostného života, ale … Ona je totiž nyní velmi přísná. Celé dny tráví na modlitbách. Vstoupila do růžencového řádu a vzala si za úkol potírati karban …

Zamyšleně hrábl do šedivých kučer a vzdychl:

— Já měl poslední dobou značnou smůlu v kartách. A když se zdálo, že se štěstí obrací, tu dala se choť na cestu ctnosti; brání mi utkati se s odpůrci. A já nevím, dostanu-li svoje peníze nazpět …

Chlácholil jsem jej, jak jsem dovedl. Usmíval se smutně a děl:

— Nu, což … já už i tak život skončím. A vám přeji, aby vaše manželka byla jiného smýšlení …

Nemusím podotýkati, že jsem obdržel hojně blahopřejných telegramů a dopisů. Zejména měl jsem radost z dopisu pana Beka z Dobrušky. Psal:

— Velectěný pane, dovoluji si Vám blahopřáti k významnému dni. V našem městě není nic nového, až na to, že pan doktor Káš se otočil na durcha, kterýž vyhrál. Flek byl ostatně nesprávný. Dal jej pan Burian a byl za to po právu na místě panem Podlenou pokárán. Pamatujete se na ony tři znepřátelené obchodníky, kteří hráli dvacet let, aniž by spolu promluvili? Zajisté, že se pamatujete. Musím vám oznámiti smutnou zvěst, že jeden z nich, pan Bečka, zemřel na horkou nemoc. Oba dva zbylí hrají nyní lízaný mariáš; myslím, že ani smrt jejich spoluhráče je nesblížila. Naopak, jsou ještě zavilejší a sveřepější. Avšak přesto odmítají třetího, jenž by mezi nimi zprostředkoval. Jsou spolu spojeni trvalým poutem nenávisti, jež dovede pouze smrt přervati.

Také pan Rous, spící kibic, není již v držení svých nadpřirozených sil. Onehdy poradil jednomu zdejšímu osadníkovi, aby šel na betla. Hráč poslechl a byl krutě zmizerněn …

Kutnohorský připodotýkatel pan Mazura psal, že jeho vysoký věk mu brání, aby byl přítomen svatebnímu kvasu.

— Ostatně, — podotýká, — nemohu se nyní vzdálit. Sezóna je v plném proudu, spousta obchodních cestujících navštívila naše město. Hojná příležitost pro poučení, a já nejsem ještě dostatečně poučen.

Svatební obřady se skončily. Oddával nás náš dobrý známý z Bohuslavovy kavárny vdp. Burda. Do jeho rukou, nevěsta i já, složili jsme slib věrnosti. Promluvil k snoubencům i svatebním hostům hlubokou řeč, která obsahovala tolik pozoruhodných myšlenek jako vánočka hrozinek.

— Manželství, — pravil důstojný pán, — je stav, ve kterém je žena poddána muži, aby vládla. Muži náleží prestiž jako vládci domácnosti. Jest účasten poct, neboť on je navenek hlava rodiny. To je podle psané ústavy. Ve skutečnosti je žena takzvaný rozhodující činitel. Žena drží vládu po způsobu tajemníků, kteří předstírají, že vykonávají rozkazy svých pánů. A proto každá žena, jež míní zůstati v držení moci, počíná si tak, že nasazuje své myšlenky do mysli manželovy a trpělivě čeká, až vydají plod; a pak poslušně následuje slov manželových.

Vládu nechť vykoná žena tvrdě, ale jemně. Neučiní ničeho, co by zranilo sebevědomí manželovo a snížilo jeho vážnost.

Manželství je bojiště, kde žena neustále bojuje proti hříšným sklonům manželovým. Nechť je pamětliva toho, že náš Pán učinil muže křehkou nádobou. Nechť nepřeje si mít muže dokonale ctnostného; pak by lépe učinila, kdyby spojila svůj život s poučnou knihou pro mládež dospívající.

Jest lépe, propustí-li žena drobné neřesti manželovy, než aby nad každým pokleskem ztropila pokřik. Neřesti jest měniti na drobné penízky. Pak neohrožují institucí, jako je manželství, stát a církev. V tom je celá moudrost vládnoucího: kompenzovati malé poklesky za velký hřích.

Jako církevní učitel musím pokládati karban za hřích. Nedoporučuji tudíž karbanu. Avšak, maje na paměti, že obžerství a smilstvo jsou hříchy smrtelné, ale karban pouze hřích lehký, pak zamhouřím jedno oko nad manželem karbanickým, který jinak se nedopouští ničeho, čím by porušil božský zákon. To hlásaje, myslím, že jednám v intencích naší svaté církve.

Co však mám říci manželovi? Jaké poučení mu mám dáti? Myslím, že není třeba plýtvati slovy. Manžel je takový, jakého si utvoří manželka. Není rouháním, pravím-li, že nedokonalý vyšel z rukou Stvořitelových. Na manželce je, aby jeho dílo dokončila; přeji jí trpělivosti v její činnosti …

Při svatební hostině, když všichni pozbyli oné nevolnosti, kterou způsobuje každý obřad, jazyky se rozvázaly a na společnost sestoupil duch nelíčené veselosti.

Pan Ulián si vzpoměl na slova velebného pána; i vynutil si pozornost a pravil:

— Slova důstojného pána byla studnicí moudrosti. Bylo rozkoší naslouchati řeči tak duchaplné. Já však doufám, že nebude opovážlivostí, připojím-li několik slov. Nejsem tak učený jako velebný pán; omluvou mi budiž, že mám větší zkušenosti ve věcech manželství než důstojný řečník.

Obrátil se k nevěstě, která cudně seděla po mém boku, a potom pravil:

— Přál bych panně nevěstě, aby se v ničem nepodobala paní Ksandrové.

Ozvaly se hlasy:

— Kdo byla paní Ksandrová?

— Paní Ksandrová, — pravil pan Ulián, — byla manželka jednoho městského důchodního. Vypravování o ní mohlo by býti nazváno: „Povídkou o ženě, které nebylo nic vhod.“

Hosté projevili přání slyšeti povídku o ženě, které nebylo nic vhod. Pan Ulián se nedal pobízet a vypravoval:

— Paní Ksandrová žila v okresním městě po boku svého manžela a byla předsedkyní Polévkového spolku svaté Ludmily. Onen spolek obral si za úkol podělovati chudou školní mládež polévkou, kterou vařily členky.

Nevím, jak byl onen spolkový úkol plněn. Avšak bylo známo, že při spolkových zasedáních hrálo se vášnivě komando.

Byla taková karbanice, jakou bývá většina žen. Vstupovala do hry s pevným předsevzetím vyhrát. Byla posedlá touhou, obrati ostatní dobročinné dámy o poslední groš. Prohrála-li, prolévala hořké slzy a nutila spoluhráčky, aby jí navrátily její peníze.

— Muž by mne zabil! — štkala. A tak docílila, že dobročinné dámy, jaty soucitem, vracely jí prohrané peníze.

Když vyhrávala, tu byla nejprve bez sebe divokou radostí a plýtvala bujným rozmarem. Avšak brzy se jí zmocnil nepokoj.

— Jak to, že dnes vyhrávám? — uvažovala. — To není samo sebou. Jindy mám přece v kartách takovou smůlu …

Její nepokoj rostl každou výhrou.

— Už je to tak! — volala náruživě, — můj muž je mi nevěrný. Ó, ten bídák! Já to tušila, já nešťastná …

Dobročinné dámy ji konejšily, tvrdily, že neznají ctnostnějšího manžela nad pana důchodního.

Avšak marné byly domluvy. Paní Ksandrová pohodila karty a utíkala domů. Obyčejně zastihla manžela, kterak si připravuje kávu nebo hraje na flétnu. To však ji nedovedlo zdržeti, aby se naň nevrhla s přívalem vášnivých výčitek.

— Mne nezaslepíš tím, že si vaříš kávu, — volala, — jsi chytrý jako had, ale mne nezaslepíš! Ó, hanebný zástěrkáři! Prohlédla jsem tě, bídáku …! Karty mluví pravdu!

Tak osočovala svého muže, který se nad tím velmi trápil. A zemřel v mladém věku, nedočkav se ani penze …

Pozdě v noci rozcházeli se rozjaření hosté. Osaměl jsem se svojí mladou ženou. Odebrali jsme se na lože … ostatně, to už nepatří do tohoto příběhu. Konečně, je tomu už tak dávno.

Po rozmanitých příhodách bylo mi přáno zakotviti v této tiché vsi. Zde žiji a po příkladu starých válečníků vzpomínám na mladá léta. Martička je mi oddanou družkou. Za mnou sedává, když s panem tchánem a četnickým kapitánem Hourou působíme. Tiše mi našeptává, nač mám jít a jak mám vynést. Přináší mi štěstí, dobrá duše.

Málokdy odcházím poražen. Mám ovšem podezření, že vidí do všech karet a tím napomáhá mému štěstí. Budiž!

Já o ničem nevím.

Pan Tachecí, který dosud nenašel nevěsty, zasedá s námi. Když nehraje, tu pohlíží na mne melancholicky, kývá hlavou a praví:

— Šťastný to muž!