Hráči/18. kapitola

Hráči Karel Poláček
17. kapitola	18. kapitola	19. kapitola

Údaje o textu
Titulek:	I podvodným hráčům náleží dovolená □ Praha a její pamětihodnosti □ O smutném muži
Autor:	Karel Poláček
Zdroj:	POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno:	České Budějovice: 1970
Licence:	PD old 70

I podvodným hráčům náleží dovolená □ Praha a její pamětihodnosti □ O smutném muži

Avšak pan Fikejz nedovedl dlouho chovati hněv. Přimhouřil oko, usmál se a pravil: — Ten nás dostal! — Tvářil se, jako kdyby hru neovládal a zatím …

— Můj nebožtík tatíček, — podotkl jsem v odpověď, — mne vždycky varoval, abych nehrál s neznámými … Ne snad, že bychom v každém cizinci měli tušiti podvodného hráče; avšak cizinec odnese výhru a již ti nedá příležitost k utkání. Zejména jest se varovati hry ve vlaku. Vlakoví hráči staví se nechápavými; lehkověrným předstírají, že jsou snadnou kořistí, ale obyčejně sezná jejich protivník ke své škodě, že se krutě mýlil.

— Máte pravdu. Leč bývají i jiné povahy. Já například jsem poznal ve vlaku pána, který, vyzván, aby se zúčastnil hry, dlouho odmítal. — Pánové, — říkal, — hrát se mnou nemá cenu; já jsem podvodný hráč. Parlamentařina je moje živobytí. Nyní ale nechci o hře ani vědět. Jedu na dovolenou. Každý člověk má nárok na odpočinek.

Usmívali jsme se jeho řeči jako podařenému žertu. Ale onen pán tvrdil, že mu nic není vzdálenější, než žertovat o tak vážné věci, jako je zaměstnání.

— Trvám na tom, co jsem řekl, — pravil. — Město i živobytí zanechal jsem za zády a nyní hledám v lůně přírody oddech. Chcete, abych hrál. Já vím, že byste se neodvážili žádat učitele, aby vás v době prázdnin ve vlaku vyučoval čtení a psaní; ani poštovního úředníka na dovolené, aby vám expedoval doporučivo. A parlamentáře nutíte ke hře? To není hezké, pánové. To je, abych tak řekl, protisociální. Kromě toho jste mi tak sympatičtí, že nechci ve vás zanechati špatné vzpomínky. Pohleďte na můj malíček. To je moje jmění. Tímto malíčkem dovedu si namíchat jakoukoli hru. Nenaléhejte na mne. Rozmlouvejme o umění, písemnictví nebo o národním hospodářství; jsme ve vlaku — možno láti vládě. Vyměňujme si názory. Tak čas uteče —

— A co vy? — tázal jsem se.

Pan Fikejz vypustil zádumčivě kouř ze své viržinky.

— My? Hráli jsme —

— A vyhráli jste?

Pan Fikejz mávl rukou.

— Stálo nás to hodně peněz, — vzdychl.

— A onen parlamentář?

— Vyhrál, — řekl pan Fikejz po chvilce. — O všecko nás obral. Úplně nás zničil. Sebral výhru, pěstí hrozil a zlořečil: — Ani o dovolené nemá člověk pokoj! Styďte se, pánové! Varoval jsem vás a vy jste neposlechli. Pykáte za svoji lehkomyslnost. Uf, nadřel jsem se …

Pan Fikejz se odmlčel. A já myslil na to, že neznámý pán obral mne o poslední krejcar. Z čeho budu nyní v Praze živ? Starost brázdila mé čelo.

Pan Fikejz pozoroval, že jsem skleslé mysli a tázal se, co mne souží. Pověděl jsem. Tu uchopil mne za ruku, pohlížel na mne svýma upřímnýma očima a pravil: — Netruďte se. Já vás nedám. Mám velký závod, ve kterém se zdatná síla uplatní. Nechtěl byste vstoupiti ke mně? Potřebuji čilého místního zástupce.

Nebude to těžká práce, neboť jsem zavedený.

Dojat, uchopil jsem jej za ruku.

Ale dobrý pan Fikejz odmítal mé díky.

— Neděkujte mi, — pravil, — není zač. Jsme přece lidé a karbaníci. Karbaník karbaníkovi má pomáhat. Podívejte se … Praví se, že je karban neřest. Možná. Ale neřest lidi sdružuje. Mravně dokonalí lidé mají smysl pouze pro ideály; ale člověka nevidí. Nám však, neřestníkům, je člověk bližší než idea. Nemohu odepříti pomoci strádajícímu karbaníkovi.

Firma pana Fikejze byla v místě dobře zavedena. Byl to starý, solidní závod, který teprve loňského roku si zavedl záznamní pokladnu a telefon. Dlouho se vzpíral těmto novotám.

Moje zaměstnání pozůstávalo v tom, že jsem navštěvoval zákazníky a zaznamenával si objednávky. Nemusil jsem vybranými řečmi podněcovat koupěchtivost svých klientů. Sami učinili včas objednávku. Žádali pouze, abych s nimi rozprávěl o předmětu jejich zájmu. S jedním musil jsem si popovídat o půvabech rybolovu a musil jsem vyslechnouti teorie o tom, jak se chytají štiky, jak kapři a jak možno ulovit karase. Jiný zajímal se o živé události na fotbalovém hřišti. V sobotu odpoledne zavíral krám a s rodinou spěchal na ohrazený zelený trávník. A následující týden bylo mi vyslechnouti líčení o napínavých zápasech, o skrumážích před brankou, o tom, kterak levá spojka nízkou přízemní ranou zahájila skóre a jak back jen s námahou odvrátil nebezpečí. Poprvé za mého života bylo mi se zajímati o dribling, o chytání míčů robinzonádou a střílení pod břevno. Tento sport byl mně, karbaníkovi, cizí; a jen zájem o obchod vedl mne k tomu, abych navštěvoval hřiště. A musím říci, že jsem záhy získal pro tuto hru živý zájem. Poznal jsem, že do fotbalu musejí hráči vložiti neméně důvtipu než do karbanu.

Večer pak, jak je přirozeno, věnovali jsme se hře. V průvodu pana Fikejze navštívil jsem několik kaváren, abych se v Praze orientoval. I žasl jsem nad krásou a úpravností zdejších lokálů a poznal jsem, že stověžatá matička kráčí v čele pokroku.

Tak jsem poznal kavárnu Paříž a velkolepý Obecní dům, jenž svojí secesní krásou vévodí náměstí Republiky.

Vstoupil jsem do Unionky, která láká drobné umělce a spisovatele svojí počestnou ošumělostí. A kavárnu Arco, ve které izraelští obchodní cestující dávají najevo svůj překypující temperament, jsem též poznal; i do Bohuslavky, jejíž skromné půvaby jsou tísněny masívem Národního muzea. Odpusť, milý čtenáři, že nemohu všem pražským živnostem kavárenským vzdát chválu, jež jim náleží. K tomu mi nezbývá ani času, ani místa.

Kavárnu Bohuslavku jsme navštěvovali každou středu. Zde zasedal pan Lebeda, majitel závodu železným zbožím. Tady jsem poznal pana Hroneše, hráče váhavého a přemýšlivého. A sem dojížděl z Kladna důstojný P. Ignác Burda a čile účastnil se hry. Jmenuji kavárnu Bohuslavku na prvním místě proto, poněvadž mne zde potkal osud, jenž měl pronikavý vliv na můj budoucí život.

Za židlí P. Burdy němě trčel suchý, dlouhý muž, jménem Kalous. Rázem 8. hodiny večerní se dostavoval a v pozdních hodinách nočních opouštěl s hráči lokál. Nikdo jej neslyšel promluvit slova; jen smutnýma očima sledoval hru. Ale hráči si naň zvykli tak, že bez něj nemohli zahájit utkání. Sám se pamatuji, že jednou vynechal a tím uvedl partii v nepokoj. Zvláště P. Burda byl rozčilen a pln starostí. Když se dověděl, že pan Kalous dosti vážně onemocněl, tu ještě před zahájením hry velel svým spoluhráčům, aby se pomodlili za brzké uzdravení tichého muže.

Vrchní číšník, jenž znal soukromý život svých hostů velmi podrobně, dal se jednou pohnouti, aby vypravoval o jeho minulosti.

Náš smutný přítel býval ve svém mládí nezřízený pijan a karbaník. Měl však velmi přísnou manželku, která dovedla jeho neblahé vášně krotit. Za každý přestupek býval doma trestán a doma vězněn. Choval-li se po celý týden vzorně, pak mohl na jeden večer mezi přátele.

Tehdy vstupoval do své oblíbené hospody s plamínky v očích, mnul si radostně ruce a zpíval: — Dneska maminka dovolila Karlouštíčkovi do hospody, protože se slušně choval a svůj plat řádně přinesl. — Nikdy nemluvil, ale své řeči prozpěvoval v operních melodiích. Když se přiblížila jeho hodina, tu povstal a zapěl zastřeným tenorkem: — Sbohem buďte, přátelé, smutně se s vámi loučím, více s vámi nemohu přebývati, protože by maminka Karlouštíčkovi nabacala …

Avšak jednou se stala neblahá událost, která zamžila rozum našeho přítele a učinila z něho nalomeného člověka.

Veselí přátelé pana Kalouse pojali jednou při pitce záměr vysvobodit Karlouštíčka ze zajetí přísné manželky. V noci připlížili se k jeho domu, přistavili žebřík, vlezli do ložnice a Karlouštíčka unesli. Zavezli jej do Plzně a tam ho drželi po celý týden uprostřed bujných pitek Když se Karlouštíček vrátil domů, tu nalezl svoji manželku mrtvou, Zemřela následkem rozčilení a z nevýslovného zoufalství, že se jí ztratil Karlouštíček.

A pan Kalous kvílel nad hrobem své maminky a úpěnlivě ji prosil za odpuštění. Od té doby odumřel životu, zanechal pití i karbanu a stal se tichým společníkem partie v Bohuslavce. Celý týden setrvával v dobrovolném domácím vězení a jen ve středu si dovolil východ A jinak celé své myšlení věnoval nebožce, své přísné mamince.