Hráči/15. kapitola

Hráči Karel Poláček
14. kapitola	15. kapitola	16. kapitola

Údaje o textu
Titulek:	Tlustý, avšak lakotný pán
Autor:	Karel Poláček
Zdroj:	POLÁČEK, Karel: Hráči
Vydáno:	České Budějovice: 1970
Licence:	PD old 70

Tlustý, avšak lakotný pán

Milý pobyt v městě Dobrušce byl velmi znesvářen událostí, která přivodila nový obrat v mém životě. Příčinou toho byla, jak se dalo tušit, paní Valérie. Tato žena, nenasytná ve své žádosti těla, nepropouštěla mne se svých tenat, ve kterých jsem se zmítal beznadějně a sklesle. Pan Ulián dlouho netušil, že v jeho domácnosti bují hřích. Nevšímal si ničeho, co se kolem něho děje: spokojen a bezstarostný, jenom hospůdky vyhledával a tam se bitev účastnil.

Avšak škaredé zlo nezůstalo utajeno. A o mé odhalení se přičinila Blaženka, která velmi těžce nesla, že její matinka bloudí po zakázaných cestách. Ale nejenom starost o ohroženou mravnost své matky vedla Blaženku k tomu, aby zprávu o neřesti svému otci podala: stín žárlivosti, myslím, vplížil se do její mladé duše a k zlu ji ponoukal. Neboť častokráte dávala mi najevo, že jsem jí blízek a že by si toužebně přála se mnou ruku v ruce kráčeti životem a v lásce a spokojenosti manželské otcovskou živnost provozovati.

Často mne vyhledávala, snažíc se přiblížiti ke mně, a blouznivě rozmlouvala o lásce a manželském stavu. Byla velmi milá; já však si jí nevšímal a její duše nyla tesknotou.

Nuže, čas se naplnil a hřích dozrál k svému pádu. Ó, té chvíle neblahé, která způsobila, že jsem opět propadl slabosti a zameškal jedno důležité utkání! Nedostavil jsem se na bojiště, ačkoliv moje přítomnost byla žádoucí.

Starý Ulián sedí naproti panu Bekovi. Smutně zírají na hromádku karet, která leží na stole.

— A cože ten váš mladý nejde? — táže se pan Bek.

Pan Ulián se zasmušil. Přejel si dlaní čelo a pravil:

— Dnes, pane, není na personál spolehnutí!

— Máte být přísnější, — poučoval jej soused, — dáváte-li mladému vůli, pak neobstojíte!

Odmlčel se a po krátkém přemítání pravil:

— Nic platno, musíme se poohlédnout po náhradníkovi. Pane šenkýři, — obrátil se na hostinského — musíš nám opatřit třetího!

Hostinský se podíval na hodinky a pravil:

— V tuto dobu je pouze pan Kundrt k mání.

— Nuže, pane hostinský, přiveď nám Kundrta, — kázal pan Bek. Hostinský svlékl zástěru a chystal se k odchodu.

— Avšak, — pravil, — upozorňuji vás, že s ním mnoho radostí neužijete!

— Všecko jedno! Jen jdi!

Hostinský odešel, aby se po chvíli vrátil s otylým, rudolícím pánem. Tlustý pán se uklonil a zasípěl:

— Kundrt.

— Račte se posadit, — pozval jej pan Bek laskavě. Tlustý pán si plivl do dlaní a zamnul ručkama.

— Kartičky? Zahrát? — zakvákal, — velmi příjemno. O šestáček? Červené dražší? Zajisté! Já jsem při tom. Já to s vámi zaválím. Jmenuji se Kundrt … Teď uvidíte, co hra obnáší!

Pan Bek poznamenal, že je zbytečno hovořit před západem slunce. Ať se zbytečně nemarní čas. Dlužno působiti, nikoliv oddávati se lichým řečem.

Během hry poznali, že pesimistický názor šenkýřův o panu Kundrtovi nebyl bezpodstatný. Byla s tlustým pánem hra svízelná a podobala se spíše lopotě než ušlechtilé zábavě.

Pan Kundrt, ještě než uzřel svůj kart, již bědoval nad jeho špatností. Pomalu a opatrně rozložil listy do vějíře a dlouze se do nich zadíval, jako by se nemohl od nich rozloučiti. Než se rozhodl k nějaké akci, hladil si trojnásobný zátylek, vzdychal a těžce funěl. Přemítání orosilo mu obličej drobnými krupičkami potu.

— Kdybych teď věděl, co nevím! — sténal.

— Hrajete hezky, ale pomalu, — poznamenal pan Bek. — Doporučuji vám, abyste si vzal k srdci slova básníkova: Letmý, avšak bystrý pohled do karet spoluhráčových značí více než dlouhé a dumavé uvažování nad vlastní kartou!

Ale pan Kundrt nebyl přístupen myšlenkám básníků. Vynášel nerozhodně a kladl karty na stůl s takovou opatrností, jako by deska stolu byla žhavá plotna. Byl odhodlán každé chvíle vzít vynesený list zpět a hlučně prohlašovati, že se přehmátl a že zmýlená neplatí.

Když prohrál, činil se nechápavým.

— Já že prohrál? Jak to? Já mám padesát!

— A my máme šedesát!

— Kde byste vzali šedesát? Račte mi to vyložiti!

— My máme dvacítku!

— Jakou dvacítku? Kterou dvacítku? Neviděl jsem žádné!

— Žaludskou dvacítku!

— Hm … Žaludskou dvacítku, povídáte? … Není to omyl?

— Není.

— A tak, a tak … Inu, inu … Tak jako bych to prohrál?

— Zajisté.

— A to teda bych měl platit?

— Ovšem!

— Zatracené dílo! Jenom platit a zase platit! A kolik že přikážete, abych platil?

— Tři šestáky!

— Tři … Pro pána! Já myslel, že dva!

— Tři! My měli tichou sedmu!

— A to jo … Oh, moje sudbo zlá … To mám zlost, páni! Jak jsem to mohl jenom prohrát? Už je to tak! Ale platit budu, až mne přejde vztek. Já pro nějaké tři šestáky nebudu měnit pětikorunu.

Takovým způsobem zápolili s otylým pánem dvě hodiny. Po každé hře propukla hlučná hádka. Pan Kundrt se odhodlal platit za ztracené hry jen po velkém domlouvání. Pana Beka posedla zelená zlost a on si umínil, že dá tlustému pánovi náležité poučení.

V poslední hře měli panu Kudrtovi platit šedesát krejcarů.

Pan Bek hodil velkým obloukem otylému pánovi čtyři šestáky a pravil:

— Tady máte čtyřicet krejcarů! Pěťák se mi zakutálel pod stůl! To je dohromady čtyřicet pět. A patnáct krejcarů vám zůstanu dlužen! Nebudu přece měnit pětikorunu!

Tlustý pán zbledl.

— Jak to, prosím? — zakvičel. Mně náleží šedesát!

— Prosím, — odvětil pan Bek chladně, — vy jste se také zdráhal platit! Jak jsem řekl! Jsem vám dlužen patnáct krejcarů!

— Dovolte, — protestoval pan Kundrt, — to bylo během hry … Ke konci se musí platit! Jak bych k tomu přišel? Já mám být škodný?

— Já vám s tím dluhem neuteču! Mám zde krám a živnost! Můžete si ten dluh vtělit! Těch patnáct krejcarů vám zaplatím, až mne přejde vztek!

— Žádných patnáct krejcarů, — řval pan Kundrt, — dvacet krejcarů!

— Žádných dvacet krejcarů, — opáčil holič, — pěťák leží pod stolem! Zdvihněte si jej!

— Jak si jej mám zvednout? — zaúpěl tlouštík, — já se nemohu sehnout! Račte mít uznání! Jsem člověk nemocný!

— To mně je jedno! — pravil pan Bek cynicky.

— Dobře, — zaskřípěl tlustý pán, — aspoň je vidět … Tomu se říká solidnost! Výborně! Měšťan a neplatí dluhy! Jste mi dlužen patnáct krejcarů! Rozumíte? Všude, kamkoli přijdu, budu prohlašovat: Pan Bek je mi dlužen patnáct krejcarů! Mám peníze mezi lidmi! Jenom co je mi dlužen pan Bek … Zaduste se …

Pan Kundrt zaplakal.

— Pro lidskou špatnost jsem přišel ke škodě, — vzlykal, stíraje si slzy, — já, starý dobrák, pořád platím a snažím se svým závazkům dostát, a tadyhle …

Těžce vzdychaje, vlezl pod stůl, aby se zmocnil zakutálené mince. Jeho námaha byla bezvýsledná.

S námahou vstal, obrátil se k hostinskému a pravil:

— Řekněte pikolíkovi, ať si zvedne penízek a ponechá … A sdělte mu, že je to tuzér od pana Kundrta … Nezapomeňte … Od pana Kundrta, řekněte, spropitné … Na přilepšenou! … Já mám srdce pro každého …

Obrátil se k odchodu a vztyčiv pravici, zvolal velkým hlasem:

— Vzal jste si hřích na svědomí, pane Beku! … Těžce se vám bude umírat … Ošidil jste člověka … Klesnete pod tíží zlého skutku …

Dveře zapadly za těžce zkoušeným mužem. Po jeho odchodu usmál se pan Bek a pravil:

— Tento příběh připomíná mi událost, kterou mi vypravoval můj zvěčnělý děd.