Hovory s T. G. Masarykem/Politická teorie a praxe

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Politická teorie a praxe
Autor: Karel Čapek
Krátký popis: Třídílný spis, který v letech 1928–1935 pořídil na základě rozhovorů s prvním československým prezidentem spisovatel Karel Čapek.
Zdroj: ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem.
Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno: ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. Příprava vydání POHORSKÝ, Miloš. 1., souborné vyd. Praha : Československý spisovatel, 1990. (Spisy / Karel Čapek; sv. 20). ISBN 80-202-0170-X.  
Licence: PD old 70

Říkáte, že zákon lásky platí stejně na politiku jako na život osobní.

Ovšemže platí; platí přece na život celý, pro všecko jednání a konání. Všechna rozumná a poctivá politika je provádění a upevňování humanity uvnitř i navenek; politiku, jako vše, co děláme, nutno důsledně podřizovat zákonům etickým. Vím, že jsou politikové, hlavně ti, kteří se považují za náramně praktické a chytré, kterým se ten požadavek nelíbí; ale zkušenost, nejen moje, myslím, učí, že politika rozumná a poctivá, jak jí říká Havlíček, je nejúčinnější a nejpraktičtější. Nakonec mívají takzvaní idealisté vždycky pravdu a udělají pro stát, pro národ a lidstvo víc než ti politikové, jak se jim říká, reální a chytří. Chytráci jsou koneckonců hloupí.

Jenže ve své době idealisté pravdu nemívají.

Někdy ne, někdy ano; i v politice boží mlýny melou pomalu, ale melou jistě. Mluvím-li o mravnosti v politice, myslím především na politickou taktiku a na celou administrativu; právě politická praxe musí být mravná – ovšem i politický program podléhá etice. Politiku, tak jako všecek život jednotlivce i společnosti, nemohu než pojímat sub specie aeternitatis.

Rozumí se: dost slušný a dokonce vznosný politický program napíše kdekdo. Něco jiného je znát administrativu a slušně ji provádět; a zase něco jiného je pochopit, oč v dané době pro stát a národ jde, ukázat v těžkých a osudových chvílích cestu, určit vhodný postup – a vést. V tom smyslu se mluví o politice vyšší a dělá se rozdíl mezi státníkem a politikem nebo politikářem; Palackému, Riegrovi jako nejvyšším politickým autoritám se říkalo: vůdce a otec národa. Takto pojímaná politika je pokus pochopit daný okamžik v toku dějin – takový politik bude znát minulost svého státu a národa, bude rozumět jejich přítomnosti, bude mít na mysli jejich budoucnost.

Prožil jsem to všecko. Jak jsem řekl, jsem člověk politický, politické problémy mě zajímají a drží od mládí; víte, že jsem už roku devadesát jedna poslancoval a že a proč jsem se mandátu vzdal. Tehdejší spory byly mi k tomu jen příležitostí, vlastní motiv byla moje politická nehotovost. Když jsem poznával politickou Vídeň a její vztahy s Evropou, poznal jsem také, že na tuto politiku jsem přes všechnu dosavadní přípravu nebyl ještě připraven dost. Dal jsem se do politického studia znovu a důkladněji. Hleděl jsem si v hlavě srovnat, oč vlastně jde v našich dějinách; a historie našeho národa mi byla částí dějin světových. Vedle toho sociální otázka, otázka slovanská a kdeco – nedělal jsem politiku prakticky, ale psal jsem knížky; a i to je politická práce.

Tehdy jste zdůrazňoval, že i politika má být vědecká. Trváte na tom pojetí politiky i dnes, po tolika zkušenostech?

Ano – politika je a bude čím dál víc také vědou. Na svých vysokých školách sice ještě nemáme profesory politiky; politika jako věda je rozstrkána v oborech právnických – státověda, právo státní a mezinárodní, statistika, politická ekonomie a tak dále, a filozofických – dějiny, sociologie a jiné obory. V jiných zemích už mají zvláštní stolice a vysoká učiliště pro vědeckou politiku, mají i bohatší odbornou literaturu – pravda, i to jsou jen začátky; k politice vědecké máme ještě daleko.

Nezdá se vám, že mezi politikou vědeckou a praktickou, řekněme parlamentární, zeje propast?

Zeje; jak by nezela? Ale stejná propast je mezi náboženskými názory masy církevníků a vzdělaných teologů; nemenší je rozdíl mezi laiky a právníky, a tak dále. Ale teologie není ještě náboženstvím ani zbožností, všecka jurisprudence není ještě právem, právním vědomím a konáním; požaduju-li politiku teoretickou, vědeckou, nezapomínám na rozdíl teorie a praxe. Prosím, podívejte se na náš politický vývoj od převratu; jistě je věc nápadná, že v čele vlády, parlamentu a stran byli a jsou s malými výjimkami mužové bez akademického školení, mužové, kteří vytvořili, organizovali a vedli strany a kteří měli dlouhou a pernou zkušenost. Ti vůdcové a tvůrcové stran si museli s praxí a v praxi vytvořit teorii, bez teorie není žádná praxe. Víte sám, jak rád teoretizoval Švehla – a jaký to byl praktik! Naše strany mají svou teorii socialismu nebo agrarismu, svou filozofii dějin, své pojetí života a tak dále. Ne, pane, bez politického vzdělání, bez teoretické přípravy není možná politika slušná, a řekl bych, veliká. Tož pravda: halda vysvědčení ještě nezaručuje vzdělanost a dokonce nenahrazuje přirozené nadání. A nezapomínat na požadavek mravní; učenost, doktorské zkoušky a tituly nezaručují slušnost, čestnost ani statečnost.

A teď otázku–nemá být osobní: když mluvíte o politice jako vědě, o politice vzdělané, jaký je poměr filozofie k politice?

Nechcete být osobní, ale jste; to jako že jsem se stal prezidentem z profesora? Tedy neosobně:

Vzpomeňte Platóna, Aristotela, Augustina, Tomáše Akvinského a tak dále; filozofové si vždycky lámali hlavu problémy politickými, politická teorie v té oné formě odjakživa byla částí filozofie. To vyplývá z poměru politiky k etice; etika vždy byla částí filozofie. V nové době se z filozofie vykrystalizovala sociologie a filozofie dějin, tedy vědy politické v užším smyslu; tím se stala politika vědou praktickou. Dnes o politiku vědeckou usilují vedle filozofů právníci, národní hospodáři, historikové a sociologové – každá věda tíhne na jedné straně k filozofii, na druhé straně k praktickému životu.

Filozofie má k politice přímý vztah předně tím, že usiluje o celkový názor na život a na svět, tedy i na život společenský. Dnes politika a moderní stát zabírá všecky obory společenské správy a usiluje tedy prakticky o to, oč filozofie usiluje teoreticky. V tom smyslu je rozumět požadavku Platónovu, aby filozofové byli vládci. Vedle té snahy o celkový názor na život a na svět se filozofie chce dobrat hlavních, základních pravd všeho jednání a poznání, chce mít jistotu – státník, stojící nad tolika konflikty, musí se stále rozhodovat, kde je pravda. Státník moderní musí být kritický, musí být vzdělaný a moudrý.

A nejen moudrý. Politika vyžaduje značné míry fantazie: hroužit se do myslí lidí své doby i do historie, vytušovat směr společenského vývoje a vidět ideál, ke kterému ten vývoj ukazuje – zkrátka něco básnického státníkovi neškodí, ale to je imaginace, ne fantastika nebo utopism.

Politik, má-li vést, potřebuje znalosti lidí – jaképak vedení, když nevidí do lidí? Prosím, nezapomínejme, že vědec a filozof může také dělat chyby, a chyby veliké. Jsou právě politikové a politikové, tak jako jsou učenci a učenci. A opakuju – knihy, vysvědčení nestačí, politik potřebuje životní zkušenosti; nestačí ani chytrost – jako ve všem, i v politice záleží na hodnotě člověka celého.