Hovory s T. G. Masarykem/Dějiny a my

Hovory s T. G. Masarykem Karel Čapek
Dějiny a svět	Dějiny a my	Od teokracie k demokracii

Údaje o textu
Titulek:	Dějiny a my
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Třídílný spis, který v letech 1928–1935 pořídil na základě rozhovorů s prvním československým prezidentem spisovatel Karel Čapek.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. Příprava vydání POHORSKÝ, Miloš. 1., souborné vyd. Praha : Československý spisovatel, 1990. (Spisy / Karel Čapek; sv. 20). ISBN 80-202-0170-X.
Licence:	PD old 70

A což, může malý národ, jako jsme my, zasahovat silněji do toho dění, jak říkáte, světového?

Může; právě v naší historii najdete příkladů ažaž; jen se do ní pořádně podívejte! Řekl jsem vám, že jsem se na ní učil politice – teoreticky i prakticky. Naší historií jsem se zabýval pořád; přesto jsem psal proti historicismu, proti upřílišenému vzpomínání slavných minulých dob. Takzvaná přítomnost je také historie; ne samo dění, ale věci, které se vyvíjejí, mají být předmětem našeho studia – odsud “realism”. Ať historik chce nebo nechce, vychází do minulosti z té přítomnosti, se kterou a ve které žije. Mně stále šlo a jde o filozofii historie, jde mi o smysl našeho, evropského a světového dějstva vůbec. Ale o tom všem bylo řečí dost.

Nemusím se zabývat otázkou, odkud a kdy jsme přišli do našich krajin; náš státní život se počíná v sedmém století; byli jsme, jako Němci a jiní, rozděleni na různé oblasti. Politicky a kulturně jsme byli pozadu za státy západnějšími, a proto závislí na nich. Římský vliv se přirozeně nejsilněji uplatnil v zemích románských; i Němci žili už několik set let před námi pod římským vlivem a v desátém století byli tak daleko, že mohli obnovit římskou říši. Náš začátek a vývoj byl jiný; proto také v literatuře humanism u nás nebyl tak pronikavý jako u Němců, kteří byli dřív a silněji zapojeni do světové kultury římské.

Náš stát od nejstarších dob pod dobrým vedením Přemyslovců tvořil část obnoveného římského impéria; je věcí našich historiků vyložit správně poměr našich zemí k německé říši. Jednu dobu naši králové se přímo stali římsko-německými císaři – náš poměr k středověké říši římské byl tedy hodně intimní; připomínám to, abych zdůraznil, jak Řím politicky působil také na nás. Naši králové se pokoušeli výbojem a dynastickou politikou zřídit ve středu Evropy mocnější státní organizaci; Břetislav I., Václav II., Přemysl Otakar II. i Lucemburkové provozovali svého druhu imperialism, naše říše tenkrát sahala na čas na Krakovsko a Poznaňsko, na Uhry, Štýrsko a Korutany, Lužice, Branibory. Vidět z toho, že už tehdy se cítil problém střední Evropy a byl politicky občas dost intenzívně řešen. To byla politika v pravém smyslu evropská, politika, ve které šlo stejně o naše včlenění do širšího celku Evropy jako o naše zajištění na exponované křižovatce mezi západem a východem, jihem a severem. Ta evropská koncepce měla své zdvihy a klesy; vrcholí za Karla, kdy se česká královská dynastie uvázala v římské císařství a kdy se náš národ kulturně těsněji přimknul k Západu – zlatý věk naší gotiky.

Naši situaci ve středu Evropy politicky dobře vycítil lidový král Jiří, když mu tanul na mysli mírový spolek křesťanských panovníků – středověká anticipace Společnosti národů. Jen se zahloubejte do našich dějin – uvidíte, že v nich nešlo jen o děje lokální, nýbrž také o světové.

Obdobný je náš vývoj náboženský. Vznik a šíření křesťanství mělo u nás, jako všude jinde, ohromný význam všekulturní. Církev středověká byla také naší učitelkou a vůdkyní; vliv Byzantia byl netrvalý, brzo a správně jsme se rozhodli pro Západ. Vůbec třeba pochopit, že v středověku církev vedle státu společnost vedla a organizovala i politicky. Středověk byl právě teokratický.

Jako k nám přišel ze západu, z Německa, katolicism, tak k nám přišel také popud reformační ze západu, z Anglie: Viklef – Hus. Byly sice už od třináctého století pokusy o reformu mravů v církvi, ale šíř a hlouběji zahájil reformu náš národ právě jako národ celý. O hodnotě naší reformace husitské a bratrské přijímám úsudek Palackého. Náš husitism razil cestu reformacím v zemích ostatních; Luther se správně nazval husitou. Naše církevní reformace byla počinem opravdu světovým.

Pak máte protireformaci: i ta má ráz evropský a světový. Třicetiletá válka smetla naši politickou samostatnost a ustálila zhruba Evropu na staletí. Římská církev byla reformační revolucí donucena formulovat své učení přesněji na koncilu v Tridentě; musela sama provést reformy; začala se zvláštní pozornost věnovat výchově, školám a propagandě kulturní. Náš Komenský znamená vrchol naší reformace.

Objevením zámořských cest Evropa, do té doby obrácená k Asii, dává se na pochod k západu a zmocňuje se postupně celého světa. Tím vznikly nové mezinárodní síly a konfigurace politické. Tento vývoj, náš intimní poměr k německo-římskému císařství, naše reformace a protireformace zrodily Rakousko; spojení Rakouska, Čech a Uher se nestalo bez naší silné účasti – Rakousko nevzniklo přes noc. A nevzniklo jen pro obranu proti Turkům; nebylo ani prvním, ani posledním řešením problému středoevropského.

Rakousko, ne bez pomoci našich vlastních lidí, provedlo protireformaci násilím; potlačilo českou reformaci a zeslabilo a zvrátilo naši politickou samostatnost; nastala nám doba úpadku. Zvláštní řízení: aby Rakousko mohlo národ rekatolizovat, zbavilo jej šlechty a hlav; tím z něho udělalo národ v jádře i slupce demokratický, který při první příležitosti shodil ze sebe jho absolutismu a monarchie. Dějinná spravedlnost!

Církevní reformace a protireformace, renesance a humanism, pak rozvoj věd a nová filozofie způsobily v Evropě neklid a revolučnost: z nich vzešlo osvícenství, v podstatě proticírkevní, a Francouzská revoluce. Osvícenství, zejména francouzské a německé, dalo kulturní prostředky našemu národnímu probuzení; jen si vzpomeňte, jak buditelům národa šlo o povznesení vzdělanosti a kultury vůbec. To máte Dobrovského, Šafaříka, Kollára, Palackého, Havlíčka a tak dále. A v tom našem probuzení je zase silný prvek západní, prvek té nové světovosti: s novým národním vědomím spojuje se koncepce vzájemnosti, hlavně slovanské – Kollár; Palacký odkazuje k centralizaci světové – naše národní probuzení bylo zároveň probuzením demokratickým a světoobčanským.

Revoluce – Veliká i ty další revoluce menší – nás povzbudily politicky; i když jsme se jich prakticky mohli účastnit malou měrou, naše politické ideje jsou vyvozeny z nich.

To je vidět i na tom, že skoro všechny naše politické plány a tendence z roku osmnáct byly u nás vysloveny už v roce čtyřicet osm: vyvlastnění velkostatků, sociální reformy, národní církev, rovnoprávnost žen a tak dále.

Ano. Rok 1848 zrodil také první politické strany a směry. Nastává doba režimu konstitučního, ovšem podle fazóny vídeňské; po pochybném pokusu politiky abstinenční – nebyli jsme pro politiku aktivní dost připraveni, a proto jsme si našli zástěrku abstinenční – rozhodli jsme se pro politiku aktivní, pro konkurenci s Němci a Maďary na kolbišti parlamentním a delegačním v době, kdy se připravovala evropská konflagrace.

Ve světové válce jsme se domohli své politické samostatnosti; ale světová válka nebyla jen vojnou, byla i světovou revolucí; rozkotala tři císařství, tři poslední veliké državy absolutismu; svět se přiblížil k demokracii. Že v některých státech došlo k reakci a k nastolení absolutismu v takové nebo onaké podobě, to nás nemůže mást; starý režim ustupuje novému povlovně, a povlovně se vyvíjí režim nový: demokracie je ještě v plénkách.

To tedy je v kostce náš politický vývoj český a slovenský. Vidíte, že v něm od začátku rozhodovaly – a někdy i vznikaly síly hýbající dějstvím světovým. Malý národ, ano; ale i naše zeměkoule je malá, a přece je řízena silami vesmírnými.