Hovory s T. G. Masarykem/Analýza náboženství

Hovory s T. G. Masarykem Karel Čapek
O náboženství	Analýza náboženství	Náboženství Ježíšovo

Údaje o textu
Titulek:	Analýza náboženství
Autor:	Karel Čapek
Krátký popis:	Třídílný spis, který v letech 1928–1935 pořídil na základě rozhovorů s prvním československým prezidentem spisovatel Karel Čapek.
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hovory s T. G. Masarykem. Příprava vydání POHORSKÝ, Miloš. 1., souborné vyd. Praha : Československý spisovatel, 1990. (Spisy / Karel Čapek; sv. 20). ISBN 80-202-0170-X.
Licence:	PD old 70

Tož tady jsem si napsal několik bodů o náboženství, co je, jak se projevuje.

1. Podstatou náboženství je teism, uznání existence boží, jistota, že Bůh jest, Bůh všemohoucí, stvořitel a ředitel všemstva.

2. Náboženství je vírou, věřením, nepochybováním; psychologicky víra je soud, přesvědčení, úsudek vůbec; víra náboženská je soud o božství, tedy o předmětu smyslům nedostupném, ale v nějž pevně “věříme”.

3. Náboženství mají svá kréda, učení, dogmata, přikázání.

4. S teismem je zpravidla spojena víra v osobní nesmrtnost, v nesmrtnou a duchovou duši.

5. S teismem a vírou v nesmrtnost bývá dána víra v transcendentno v širším objemu – víra v anděly, svaté, duchy, ďábly a tak dále, v “onen” svět vůbec. Teism, to jest monoteism, vyvinul se povlovně z polyteismu a z nižších forem náboženských.

6. Náboženství, jak se říká, pozitivní se dovolává zjevení jakožto pramene všech náboženských poznatků a institucí: že totiž božství samo se člověku zjevilo a projevilo mu svou vůli přímým sdělením, vnuknutím nebo příkazem. Jsou různé formy zjevení: božství mluví, dává znamení, zjevuje se ve snách a podobně. Zjevení par excellence je křesťanská víra, že Bůh se vtělil v člověka, aby se zjevil lidem; Ježíš pak netoliko učil, ale příkladně žil a jednal na tomto světě mezi lidmi a pro lidi mnohá léta.

Zjevení člověk přijímá smysly a rozumem, ale je nad rozum a proti rozumu. Odsud: credo quia absurdum est.

7. Zjevení se v náboženství křesťanském pojímá šíře; zjevují se totiž rozmanité transcendentní bytosti, jako andělé, svatí a duchové zemřelých, také čert. Polyteistovi se zjevují rozmanití bohové a bůžkové.

8. Mystika je zvláštní způsob zjevení: mystik se domnívá být s božstvím přímo spojen; Bůh se mu nezjevuje jen objektivně, nýbrž subjektivně, přijímá jej jaksi v sobě, v extázi rozmanitých stupňů. Mystika se pojímá jako zření duchovní, nikoli očima, nýbrž duchovně, duševně.

9. Náboženské poznání – vedle víry v to, co je zjeveno – často se označuje jako intuice, jako poznání citem, poznání nesmyslové, nerozumové.

10. Náboženský transcendentism vede k mysterióznosti, k tajemnu, k tajemství.

11. Ta zvláštnost náboženského poznání a cítění a jeho mysterióznost vede k užívání symbolizace v teologii a v bohoslužbě.

12. Náboženská víra je autoritní: autorita nejvyšší – božství – určuje náboženskou pravdu; uznává se proto autorita tradice a obecného konsensu: quod semper, quod ubique, quod ab omnibus creditum est. Bůh a jeho zjevení zdají se být stejnými provždy, i když se připouští, že zjevení se stalo po částech, v různých dobách. Každý člověk musí přijmout zjevenou pravdu tak, jak je zjevena a tradována.

Náboženství, jsouc svou podstatou autoritní, je objektivistické. Teism je proti upřílišenému náboženskému subjektivismu.

13. Náboženství není jen věřením a poznáním, nýbrž je bohoslužbou. Bohoslužba záleží v rozmanitých obřadech, zejména v modlitbě a oběti. Bohoslužba jako výkon zvláštní, slavnostní a nejdůležitější vykonává se na místech zvláště vyhledaných v přírodě a ve zvláštních staveních, chrámech, svatyních.

Modlitba je také bohoslužba, jenže soukromá. Modlitba pravá je povznesením mysli k Bohu. Ježíš upozornil, že Bůh zná potřeby lidí; nepotřebuje o nich informací. Lidé se většinou modlí, aby Bůh pro ně udělal něco nemožného, prosí o zázrak.

14. Zázračivost je téměř ve všech náboženstvích velmi důležitý prvek. Božství je ohromně vyvýšeno nad člověka, je tvořící ředitel všemstva, může vykonat cokoliv; naděje a vděčnost jsou podstatným subjektivním prvkem každého náboženství.

Tato přirozená zázračivost vidí v zázraku praktické zjevení hmotné. Na nižším stupni kulturním bývají vedle duchů a bůžků svaté věci, posvěcené hmotné prostředky, jejichž užívání pomáhá člověku v jeho bědách: svátosti, amulety a kouzla. Zázračná pomoc se hledá i u svatých a u duchů; od víry ve svaté a jejich zázračnou pomoc je jen krok ke vzývání duchů zlých, čerta.

Pověra se snadno připojuje k víře; jak slovo samo ukazuje, je také vírou, jako paklíč je také klíčem. Pověra je převrácením víry; pověrčivý zloděj a vrah obětuje na modlení, aby úspěšně provedl svůj zločin.

15. Náboženství není jen teoretickou záležitostí člověka, nýbrž hlavně praktickou; majíc autoritu božskou, určuje mravnost. Na vyšším stupni stává se mravnost podstatnou částí zbožnosti: Ježíšovi v lásce Boha a bližního vyčerpává se podstata zbožnosti. Vývojem kulturním mravnost zastiňuje kult, ale mnohým je kult dosud nad mravností.

16. V intimním poměru k náboženství je všecko umění: architektura, sochařství, malířství, hudba, poezie, rétorika, rytmika; už u Řeků a dávno před Řeky umění vedle mytologie a filozofie vyjadřovalo a formulovalo náboženské představy a city; silný umělecký prvek je v náboženských obřadech. Katolická mše například je přímo dílem všeuměleckým.

Vnitřní vztah umění k náboženství je dán tím, že umění je tvořením; Řekové nazvali básníka tvůrcem – v umění se vidí také zjevení, a umělcovo estetické zanícení podobá se zanícení náboženskému.

17. Náboženství je praktické, životní v hlubokém slova smyslu. Není dostatečně definováno svými dogmaty, ani obřady, ani svou historií, nýbrž pochopením své podstaty, a tou je vědomí závislosti člověka na božství, na Bohu; to znamená uvědomění lidské slabosti fyzické, duchovní i mravní – uvědomění jich a překonávání zároveň. Neboť náboženství je důvěrou a nadějí, nadějnost je podstatou náboženství. Člověk nábožný si ve své slabosti přeje spasitele a zázraků. Trvá dlouho, než se stane nábožensky nebojácným. V starších náboženstvích, ještě v Starém zákoně, náboženství je bázní, děsem před božstvím; Bůh, Jehova, je strašný; v učení Ježíšově bázně už není.

Náboženství je stanoviskem člověka k všemstvu, k Bohu, k světu a k sobě samému: je nejen poznáváním, nýbrž hodnocením světa a života. Není jen pochopováním smyslu celého života, je zároveň náladou, prýštící z toho pochopování života a světa.

Život se žije: ve zbožnosti člověk postihuje nejhloub smysl svého života.

Náboženství, zbožnost je věc čistě lidská: Bůh není zbožný. Člověk – Bůh jsou dva póly lidského života a světa člověku daného.

18. Náboženství spolčuje lidi; každá víra, každé přesvědčení sjednocuje věřící společensky: církve jsou společenské organizace náboženské.

Církve jsou zpravidla organizovány zvláštním stavem duchovním, kněžími, kazateli vedle laiků a nad nimi; kněží jsou ochránci tajemství, vykonavateli obřadů, orgány a zástupci božství.

Církve mají vedle obyčejných teologů své zvlášť vynikající učitele, tak říkajíc odborné autority v náboženství.

Třídou pro sebe jsou proroci – náboženští géniové, více horlivci než věštci; docela zvláštní autority požívají zakladatelé náboženství, jako Mojžíš, Ježíš, Mohamed, reformátoři.

Autoritnost náboženství přirozeně přechází na církve a její orgány.

19. Ježto náboženství a církev určují poměr člověka k bližnímu a k společnosti, určují i jeho poměr ke všem společenským organizacím, zejména ke státu.

Církve nutně jsou v úzkém poměru ke státu; a to jednak nábožensky, jednak mravně, pokud také stát svou administrativu – zákony a tak dále – i politiku zakládá na mravnosti. Jsou různé formy toho zvláštního poměru církví a států, rozmanité formy teokracie; časem, především v demokraciích a v republikách, ustaluje se v různém stupni rozluka státu a církve.

Vedle státu a s ním společnost je organizována také národností; proto poměr náboženství a církve k národnosti je druhým vážným problémem; zejména v době nové, kdy národnost vedle státu domohla se takového významu, v středověku a v době staré nebývalého, vznikají církve národní.

20. O náboženství, jako o všech ostatních projevech ducha lidského a jeho životního úsilí je zvláštní věda – teologie.

Teologie se vyvíjela, jako se vyvíjelo náboženství a celá kultura.

Není náhodou, že soustavná teologie poprvé byla zpracována Aristotelem jako hlavní část jeho metafyziky; “teology” před Aristotelem byli zváni myslitelé, zabývající se přemýšlením o božstvích a transcendentnu vůbec.

V středověku teologie byla vědou hlavní a všeobsáhlou; teologie ovšem církevní, křesťanská, katolická; vedle ní pěstovala se filozofie, ale jako ancilla theologiae.

Doba nová, proti středověku, je charakterizována jednak nábožensky reformací a novými církvemi protestantskými, jednak zesílením a obnovením antické filozofie a umění, zároveň pak ustavením věd a tím zvědečtěním filozofie. Takto vedle středověké církevní teologie a proti ní si nová filozofie a věda osobovala ex thesi rozhodčí votum o vší pravdě. Vzniká konflikt mezi filozofií a vědou na jedné straně a teologií a církevním náboženstvím na straně druhé. Tento konflikt je starý a pochází z přirozeného kriticismu myslícího člověka; projevil se již u Řeků a Římanů, v nové době je obecnější a hlavně hlubší.

21. Náboženství, dovolávající se pro sebe vůle a ustanovení nejvyšší autority, božství samého, pokládá se za absolutní, za absolutně správné a pravdivé, za neomylné. Prosím, nejenom katolicism; jenže katolicism neomylnost přičítá papeži, protestanté bibli nebo církvi – ano i státu.

S náboženským, prakticky kněžským nebo církevním neomylnictvím je posud pravidlem dána netolerance a výbojnost církví. Odtud zase pramení odpor proti náboženství církevnímu, autoritnímu.

22. Takto již dávno – viz u Pavla! – proti náboženství pozitivnímu, zjevenému, církevnímu, autoritnímu stálo, snad od samého počátku lidského myšlení, náboženství přirozené, požadavek, aby se náboženství a teologie neprotivily rozumu, vědě, filozofii. Teologie nesmí odporovat vědecké filozofii; skutečně vidíme, jak filozofie vždycky vnikala do teologie; to vidět nejjasněji na vývoji teologie ze středověku do naší doby.

Vyložil jsem noeticky rozdíl mýtu a vědy a konflikt mytickosti a vědeckosti: člověk mytický pojímá náboženství myticky, jeho teologie je mytická; člověk myslící, myslící kriticky a vědecky, má teologii vědeckou, filozofickou. Posud je teologie orgánem mýtu, kdežto filozofie se stává orgánem vědy. To znamená vleklý konflikt teologie a filozofie; také se to – nepřesně – formuluje jako konflikt náboženství a vědy.

23. S náboženstvím je dán problém beznáboženství a bezbožnosti, kacířství a jinověrectví. Odtud církevní apologetika a polemika, odtud i církevní filozofie, jako ancilla theologiae, usilující opřít náboženské učení důvody rozumovými.

24. Náboženství je dnes i předmětem zkoumání vědeckého: ustavila se speciální filozofie náboženství, která se pokouší vědecky vystihnout celou podstatu náboženství; psychologie náboženství analyzuje náboženský život a zkušenost; náboženství se dále studuje sociologicky a historicky. Máme dějiny náboženského vývoje jednotlivých národů; četné jsou pokusy o postižení náboženství primitivů. Také se studuje náboženský život jednotlivých tříd a stavů, města a venkova a tak dále.

Rozumí se: něco jiného je uvažovat objektivně o náboženství, o různých náboženstvích, jak je nacházíme všude ve světě, o různých náboženských představách, učeních a institucích, analyzovat je, srovnávat je, sledovat jejich vývoj; a něco jiného je náboženství mít, mít své vlastní náboženské krédo, svou osobní víru, uvědomit si její rozdíl od nevíry nebo víry jiné.