Hordubal/Kniha první, kap. XXIV.

Hordubal Karel Čapek
Kniha první, kap. XXIII.	Kniha první, kap. XXIV.	Kniha druhá, kap. I.

Údaje o textu
Titulek:	Kniha první, kap. XXIV.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Našla ho Hafie ve chlévě. Krávy byly neklidné, a Polana ji poslala, jdi, podívej se tam. Ležel na slámě a chrčel.

A už nic nenamítal, když ho vedla Polana do jizby, jen se pokoušel zvednout obočí. Svlékla ho a uložila do postele.

“Chceš něco?”

“Ne,” jektal a jen zase spát; něco se mu zdálo a vyrušily ho – co to bylo? Gerič přece nebyl v Americe, všecko to popletly, teď zase začínat se vším od začátku. Jen kdyby to tak netížilo na prsou, to asi to psisko Cuvaj, zrovna na prsa si mi lehl a spí. Juraj si hladí neklidnou rukou zarostlá prsa: jen spi, chlupáči, a jak ti srdíčko tluče! Ach, potvoro, ale jsi těžký!

Chvilku spal, a když otevřel oči, stála Polana ve dveřích a zkoumavě hleděla. “Jak je ti?”

“Líp, dušinko.” Bál se promluvit, aby se to neztratilo, aby se to zase nezměnilo v jeho kumbál v Johnstownu. Vždyť toto je – jako doma: malovaná skříň, dubový stůl, dubové židle – Hordubalovi zabouchalo srdce: vždyť já jsem se konečně vrátil domů! Hospodine, jaká dlouhá cesta, čtrnáct dní na lowerdecku a ve vlaku – člověk je jako přelámaný. Ale pohnout se nesmím, nebo to zase zmizí; raději zavřít oči a vědět jen, že je to tady –

A pak se zase všechno popletlo: majneři v Johnstownu – Harčár – bijí Hordubala; Juraj prchá štolou, kličkuje, chytá se šachetního žebříku a drápe se nahoru; shora letí klec, rozbije mu hlavu, určitě rozbije, a Hordubal se probouzí vlastním vyheknutím. Raději nespat, tady je líp; vytřeštěnýma očima se Juraj zachycuje pokojného nábytku. Tady je líp. Hordubal kreslí prstem do vzduchu a povídá Míšovi o Americe. Brachu, mne na nejtěžší práce, jen hallo, Hordubal, a už jsem šel. Jednou se sesypala štola, ani tesaři tam nechtěli jít. Dvacet dolarů jsem tehdy dostal, sám inženýr mně potřásl rukou, takto, Míšo, takto potřásl. A teď sjíždí Hordubal těžní klecí dolů, pořád dolů; sedí tu tlustá židovka a nějaký stařík a přísně se dívají na Hordubala. Sto osmdesát jedna, osmdesát dvě, osmdesát tři, počítá Juraj a křičí: dost, dost už, doleji to nejde, to už je konec šachty! Ale klec sjíždí stále, stále, horka přibývá, nelze dýchat, ti bagáni jedou až do pekla. Jurajovi se zdá, že se udusí, a procitá.

Svítá, ve dveřích stojí Polana a napjatě hledí.

“Už je to lepší,” mumlá Hordubal a oči mu žehnou. “Nezlob se, Polano, já hned vstanu.”

“Jen lež,” povídá Polana a jde blíž. “Bolí tě někde?”

“Nebolí. V Americe jsem to měl taky. Prý flue, řekl doktor. Flue. A za dva dny – jako ryba. Zítra vstanu, dušinko. Dělám ti tu nepořádek, že?”

“Chtěl bys něco?”

Hordubal vrtí hlavou. “Mně je docela dobře. Jen – jen do okovu vody; ale sám bych mohl –”

“Hned ti donesu.” A jde.

Hordubal si nastlal podušek za záda a upravil si na prsou košili. Aby mne Polana neviděla tak rozhaleného, myslí si. A kdybych se mohl umýt a oholit! Už přijde Polana, už tu bude. Snad si sedne i na pelest, zatímco budu pít. Juraj dělá místo, aby si mohla sednout, a čeká. Snad zapomněla, myslí si; má, chudák, plno práce – kdyby se aspoň Štěpán vrátil! Řeknu jí, až přijde: A což, Polano, aby se vrátil Manya?

Do dveří vchází Hafie a nese sklenici vody, nese ji tak opatrně, že samou pozorností vyplazuje jazýček.

“To jsi hodná, Hafie,” vydechl Hordubal. “A což, strýček Štěpán tu není?”

“Není.”

“A co dělá mamka?”

“Stojí na dvoře.”

Hordubal už neví, co by řekl, i napít se zapomněl. “Nu, jdi,” bručí, a Hafie skokem ze dveří.

Juraj tiše leží a naslouchá. Koně ve stáji dusají kopyty – dá-li jim Polana vody? Ne, dává sviním, slyšet spokojené chrochtání. Co kroků taková ženská musí udělat, diví se Hordubal. Měl by se vrátit Štěpán; pojedu do Rybár a řeknu mu, co ty, lenochu, hybaj ke koním, Polana nezastane všechnu robotu. Třeba odpoledne pojedu, myslí si Juraj, a pak se mu před očima natáhly takové závoje, a všechno mizí.

Do dveří nakoukla Hafie, chvilku přešlapuje a pryč zase. “Spí,” šeptá mamce na dvoře. Polana nic, zahloubaně myslí na cosi.

K polednímu Hafie znovu po špičkách do jizby. Hordubal leží, ruce za hlavou, a mrká do stropu.

“Maminka se nechá ptát, chcete-li něco?” odříkává Hafie.

“Myslím, Polano,” povídá Juraj, “že by se Štěpán mohl vrátit.”

Děvčátko otevřelo nechápavě papuli. “A. jak prý vám je?” vydechlo.

“Dobře, děkuju uctivě.”

Hafie běží ven. “Prý mu je dobře,” hlásí Polaně.

“Docela dobře?”

“No,” míní děvčátko.

A pak se udělalo odpolední ticho. Hafie už neví co robit. Prý doma budeš, kdyby gazda něco potřeboval – Hafie si hraje na zápraží s pannou, kterou jí vyřezal Štěpán. Nesmíš ven, povídá panence, hospodář si lehl, musíš hlídat dvůr. A neplač, nebo ti naplácám.

Hafie se jde po špičkách podívat do jizby. Hospodář sedí na posteli a kývá hlavou.

“Co dělá mamka, Hafie?”

“Šla někam.”

Hordubal kývá hlavou. “Řekni jí, aby se Štěpán vrátil. A toho hřebečka že může Štěpán dostat zpátky. Chtěla bys králíčky?”

“Chtěla.”

“Udělám ti klec na králíky, takovou, jakou měl majner Jensen. Ech, Polano, v Americe je takových věcí – Všechno urobím.” Hordubal kývá hlavou. “Počkej, já tě vezmu nahoru na poloninu, tam ti je takový podivný srub – ani Míša neví, co to bylo. Jdi, jdi, řekni mamce, že se Štěpán vrátí.”

Hordubal je jaksi spokojen, lehá si a zavírá oči. To je tma, jako ve štole. Buch, buch, to do skály kladivem. A Štěpán se šklebí, prý samý kámen. Áno, ale zato ty nevíš, hlupáku, co je to robota. Po robotě se pozná chlap. A jaké to, dušinko, máš dříví na dvorku? Samá rovná polena. A já – pařezy jsem štípával. To je robota pro chlapa, štípat pařezy. Nebo kamení dobývat ze země. Hordubal je spokojen. Mnoho jsem se narobil, Polano, jej Bohu, mnoho. Dobře je to, v pořádku. A Juraj, ruce křížem, pokojně usíná.

Probudil se za soumraku, protože šero tlačí. “Hafie,” volá, “Hafie, kde je Polana?” Ticho, jen zdálky zvonění; to se stáda vracejí z pastvy. Hordubal vyletěl z postele a natahuje si kalhoty: musím kravám otevřít vrata. Hlava se člověku motá, to od toho ležení. Juraj tápe ven, na dvorek, a otvírá dokořán vrata; divně je mu, udýchal se, ale chvála Bohu, už jsme venku. Zvonění se blíží, valí se jako řeka: jako by se všecko rozezvonilo kravskými zvonci a cinkáním telátek. Juraj má chuť kleknout, ještě nikdy neslyšel tak slavné a veliké zvonění. Kývajíce hlavami, jaksi ohromné, vcházejí dvě kravky do dvora s plnými a světlými vemeny. Juraj se opírá o vrata, a je mu tak dobře, tak smírně, jako by se modlil.

Do vrat vběhla Polana, rychlá, udýchaná. “Ty jsi už vstal?” vyhrkla. “A kde je Hafie?”

“Nu, vstal,” mumlá Juraj omluvně. “Je mi už dobře.”

“Jdi, jdi ještě ležet,” káže Polana. “Ráno – budeš docela zdráv.”

“Jak chceš, dušinko, jak chceš,” praví Juraj poslušně a přívětivě. “Zbytečně bych tu překážel.” Ještě zavřít vrata, zahákovat, a pomalu zašel do jizby.

Když mu nesli večeři, spal.