Hordubal/Kniha první, kap. XVIII.

Hordubal Karel Čapek
Kniha první, kap. XVII.	Kniha první, kap. XVIII.	Kniha první, kap. XIX.

Údaje o textu
Titulek:	Kniha první, kap. XVIII.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

A už jedou z vároše, teď je to zpečetěno. Důkladnou smlouvu urobili u žida advokáta, však stála dvě stě korun; a to tam dejte, pane velkomožný, a i toto tam napísajte – Inu, sedlák je opatrný na majetek, holenku, nedá se obelstít; a ještě na toto se musí pamatovat, Hafii připsat polovinu statku v Rybárech – Dobře, povídá pravotár, dáme tam takovou klau-zu-li. Aha, brachu, i ta tam je. A pak to všichni podepsali: Juraj Hordubal – tři křížky, ve jménu Otce, Syna i Ducha svatého. Starý Manya – tři křížky. A Michal Manya, kytka za kloboučkem, nafukuje tváře a důležitě se podpisuje plným jménem. Márja, provdaná Jánoš, s hedvábným šátkem na hlavě, a Štěpán, celý sváteční – A ještě někdo podepíše? Ach ne, Ďula musí být u koní, a není ani plnoletý. Tak hotovo, pánové, a mnoho štěstí vám přejeme. Dvě stovky to stálo; inu, důkladná robota, i klau-zu-le tam je.

A pak všichni do krčmy, popít aldamáše. Chtěj nechtěj tyká si teď Juraj Hordubal se starým Manyou, ba se i pohádali, jako mezi příbuznými. “A jeď, Štěpáne!” Štěpán by rád s Hordubalem jako s otcem, ale což je s ním jaká řeč? Sedí na žebřině, oběma rukama se jí drží, oči pod obočím, a stěží odpoví. Ech, divné to zásnuby, myslí si Štěpán, není člověku volno s hospodářem. C – c.

A už vjíždějí do Krivé, pěkně tryskem, jen podkovy cvakají. Juraj Hordubal vzhlédne zpod obočí, a najednou ruku nad hlavou, luská prsty a zpívá, juchá, výská jako o fašangu. A to asi je opilý, ohlížejí se lidé, co se tak Hordubal Amerikán rozjařil? Na návsi děvčat a parobků, musí se jet krokem; Juraj se zvedá, rukou objímá Štěpánovo rameno a volá dolů na lidi: “To si vezu zetě, co? Ej, juch!”

Štěpán hledí setřást jeho ruku a syčí: “Tiše, hospodáři!”

Hordubal mu sevřel rameno, divže Manya nevyjekl bolestí.

“Počujte,” huláká Juraj, “mám zetě pro Hafii, slavíme zásnuby –”

Prásk do koní! Štěpán se mračí a kouše si rty div ne do krve. “Vzpamatujte se, hospodáři, jste ožralý!”

S rachotem zatáčí vůz do dvorka Hordubalů. Juraj pouští Štěpána, tichý najednou a vážný.

“Proveď koně,” káže suše. “Zapotili se.”