Hordubal/Kniha první, kap. XII.

Hordubal Karel Čapek
Kniha první, kap. XI.	Kniha první, kap. XII.	Kniha první, kap. XIII.

Údaje o textu
Titulek:	Kniha první, kap. XII.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Kde by jinde byl? zalezl za stodolu a hloubá. Například přemýšlí: nu, dejme tomu, že jsem stár; ale pěkně prosím, jak to přijde? Žiješ, nic nevíš, jsi stejný dnes jako včera, a najednou – starý. Jako by tě zaklel. Už neskočíš splašenému koni do hřívy, nepobiješ se v krčmě; ty – zvedáš dítě, místo abys chytal koně. Možná že dřív bych byl koně chytal. A abys věděla, kdysi jsem se i v krčmě pobil, slavně pobil, však s Geričem, zeptej se Vasila, Polano. A najednou – starý. Polana není stará.

A co, třeba i starý. I dítě je dobře zvednout. Ech, Polano, mohl bych ti ukázat – například, jaký jsem gazda. Mohla by ses mít jako zemanka, děvečky na robotu a jen poroučet: hej, Marika, sypej slepicím, hybaj, Axeňa, dej kravám vody. Pravda, o tři tisíce dolarů mne okradli, ale mám ještě sedm set, Ledacos by se dalo začít. Á, dušinko, nebyl jsem darmo v Americe; mladý nemladý, aspoň jsem poznal jak a co ve světě. A že prý se nevyplácí chovat krávy, a kdesi cosi. Což to, ale musí se umět prodat. V Americe, řekněme – tam sedlák nečeká, až přijde řezník; ale sám jede do města a udělá smlouvu: tolik a tolik kusů do roka, tolik a tolik vessels mléka denně, all right. Tak se to dělá. Proč by to, prosím pěkně, nešlo i tady? Koupit vozík a koníka – prodej si své koně, Polano: já chci koníka, se kterým se dá mluvit – a jezdit do města. Nu, Amerikán, vyzná se, ne darmo byl ve světě; vozí plný opasek peněz domů. A i sousedé přijdou – mohl-li bys, Juraji, prodat ve městě pár husí? Proč bych nemohl, ale ne takto, husu podpaždí a nabízet; ale padesát, sto husí týdně – urobí se posady a hajdy s nákladem hus do města. Tak se, sousedé, robí business. Nebo dřevo na otop, padesát vozů s dřívím. Brambory – na vagóny. Vida Hordubala, jaký rozum si přivezl z Ameriky! Však i ty, Polano, řekneš, Juraj je moudrý, žádný mladík by nebyl hbitější; hej, Marika, Axeňa, zujte gazdovi boty, vrátil se z trhu. A co tys dělala celý boží den, dušinko? Statek jsem ti spravovala, s čeledí se vadila, a pak, nu, pak jsem čekala, Juraji, na tebe.

Hordubal sedí na jakémsi pařezu a mrká. Zkusit to, proč ne? Chlap je mlád, dokud něco začíná. A ne-li to, tedy jinak. Třeba koupit skálu pod Menčulem – kámen jako mramor, a kvádry vozit do města; což mají v rovině jaký kámen? Jen bláto a prach, i nebe mají zaprášené. A sám třeba lámat kámen – málo-li jsem se nalámal v Americe? I s dynamitem, brachu, dovedu zacházet. Vydlabeš díru a založíš katriži, – pryč, všici, hybajtě – a bum! Nu, Polano, to je chlapská robota, což? Co je proti tomu chytat hřebečka? A s červeným praporkem v ruce, pozor, střílí se – Slavně budu bouchat, a ty druhý – ty si chytej po poli koně.

Á, tady by se ještě našlo věcí! Co máte v rovině? Nic, rovinu. Ale tady – u Kyslé Vody železo, voda samou rzí hnědá. Pod Tatarukou – jakýsi kámen lesklý, jako smola. Říkají báby, prý poklady v horách. Pochodit ty vrchy až za Durný tuto, za Čornyvrch, za Tatinskou, za Tupou, – kdožví co by se nenašlo. Á, brachu, dnes se hledá i pod zemí. Doma nic, ani slova. Zítra, Polano, jedu do Prahy, s pány mluvit o čemsi – a dost. A pak přijedou páni a rovnou k Hordubalovům: Dobrý den, doma-li pan Hordubal? A pane Hordubal sem, pane Hordubal tam, našel jste poklad, takový minerál, který už padesát let hledáme. – Nu, proč ne? Prý samý kámen – á, víš ty, z čeho ten kámen je? Nevíš, tak nemluv.

Hordubal se nějak zastyděl. Třeba jsou to hlouposti; ale kámen pod Menčulem – není hloupost. To bych musel mít voly, pár, dva páry volů – třebas ty podolské, šedé, s rohy jako paže, oj, jaká zvířata! A s nákladem kamene do roviny – jít před voly a jen hajc hó, hajzá! hybaj od seba! A ty s tvými koníky – vyhni se volům až za příkop! A čí jsou to voli? Hordubalovi, nikdo v kraji nemá taková zvířata.

Hordubal vyndává ze záňadří sáček a přepočítává peníze. Sedm set dolarů, to je – přes dvacet tisícek: pěkné peníze, Polano! S tím se dá začít nový život. Však uvidíš sama, jaký chlapík je Juraj. I rozum je síla. Draho se platí kůň, co nese hlavu nahoru, ale pozírej, takový vůl: hlavou kývá, nese jho na chrbátě, ale víc udělá roboty.

Juraj kývá hlavou a loudá se na dvorek. Na dvorku Polana vylupuje hrášek; jen obočí zvedne, smete z klína prázdné lusky a zachází do domu.