Hordubal/Kniha druhá, kap. VI.

Hordubal Karel Čapek
Kniha druhá, kap. V.	Kniha druhá, kap. VI.	Kniha třetí

Údaje o textu
Titulek:	Kniha druhá, kap. VI.
Autor:	Karel Čapek
Zdroj:	ČAPEK, Karel. Hordubal; Povětroň; Obyčejný život. 23. vyd. Hordubala. Praha : Československý spisovatel, 1985. 420 s. Spisy, sv. 8. Městská knihovna v Praze (PDF)
Vydáno:	ČAPEK, Karel. Hordubal ; Povětroň ; Obyčejný život. Praha : Československý spisovatel, 1985
Licence:	PD old 70

Jenže láhev se srdcem Hordubalovým se cestou rozbila a líh vytekl; a srdce Juraje Hordubala přišlo do pracovny učeného pána ve velmi špatném stavu.

„Co mi to sem posílají,“ zlobil se učený, bělovlasý pán. „Co k tomu píšou? že zjistili bodnou ránu? Tihle venkovští doktoři,“ vzdychla odborná autorita a dívala se zdálky na srdce Juraje Hordubala. „Napište: bodná rána vyloučena – otvor je příliš drobný – – je to průstřel srdečního svalu střelnou zbraní –malého kalibru – nejspíše flobertkou. A odneste to!“

„Tak to máme z Prahy doma,“ vítal Gelnaj Biegla, když se vracel z Rybár. „Abyste věděl, Karlíčku, Hordubal nebyl proboden, ale zastřelen z flobertky. Tak.“

Bieglovi klesly ruce. „A co tomu říká náš doktor?“

„Co by říkal, zuří. Znáte ho přec, ne? A že prý trvá na svém. Inu, tak tedy flobertka. Kulička se sic nenašla, ale co dělat. Musíte hledat někoho, kdo má flobertku.“

Biegl praštil přílbou do kouta. „Já to tak nenechám, Gelnaji,“ vyhrožoval, „já si do toho nedám od nikoho foukat! Kristepane, vždyť už to mám skoro hotovo, všechno klape, a teď tohle! Copak můžeme jít k soudu – s tímhle? Člověče, kde vezmeme nějakou flobertku?“

Gelnaj krčí rameny. „Vidíte, to máte z toho, že jste nenechali chudáka Hordubala zemřít v Pánu na zápal plic. Patří vám to, vám i doktorovi.“

Biegl vztekle dosedl na židli. „Tohle mně, Gelnaji, zkazilo celou radost. Největší radost, jakou jsem kdy měl.“

„No, copak?“

„Našel jsem dolary. Něco přes sedm set, i s pytlíkem. Byly za trámem na půdě v Rybárech.“

Gelnaj vyndal překvapením dýmku z úst. „No, to něco je, Karlíčku,“ řekl uznale.

„Však to dalo hledání,“ oddechl si Biegl. „Já to mám spočítáno: víte, jak dlouho jsem v Rybárech hledal? Netto čtyřicet šest hodin. Ani stýbýlko jsem nenechal nepřevráceno. Teď se může dát Štěpán se svým alibi vycpat. Co myslíte, Gelnaji: stačí to porotě? Peníze se našly, ten diamant, co Štěpán kupoval, taky není zlý, pak máte rozpory ve výpovědích a motiv jako vrata do stodoly.“

„Dokonce čtyři motivy,“ podotýkal Gelnaj.

Biegl třepal rukou. „Ale kdepak! Byla to docela obyčejná, sprostá, šeredná vražda pro peníze. Já vám povím, jak to bylo. Hordubal věděl, že Manya je milenec jeho ženy, a bál se ho. Proto nosil své peníze na krku, proto Manyu zasnoubil s Hafií, proto ho nakonec vyhnal, proto se zavíral ve chlévě – Docela jasný případ, Gelnaji.“

Gelnaj zamyšleně mrkal. „Já zas myslím pořád na ty koně. Štěpán měl rád koně. O jiném prý nemluvil než o tom, přikoupit roviny a nic než koně pěstit. Teď zrovna se prodává kus roviny za Hordubalovými loukami. Třeba chtěl Manya na Hordubalovi, aby to koupil, a ten ne, a peníze nosil za ňadry – Já bych se, Karlíčku, nedivil, kdyby to bylo pro to.“

„To máte prašť jako uhoď: pro peníze. Z lásky k Polaně to jistě nebylo.“

„Kdopakví.“

„Ne. Vy jste, Gelnaji, starý četník a rozumíte dědině. Ale já jsem mladý četník a mám sakra nějaký smysl pro ženské. Díval jsem se na Polanu: je to nehezká, kostnatá tetka – a stará, Gelnaji; pravda, měla s čeledínem poměr – Já myslím, že ji to stálo hromadu peněz. Pro tu, Gelnaji, by se Hordubal nedal zabít, pro ni by Štěpán nevraždil. Ale pro peníze – to je jasné. Hordubal byl venkovský lakomec, Polana jen dědit, aby si mohla držet milence, Štěpán byl chamtivec na prachy – a máte to. Gelnaji, v tom všem nebylo tolikhle lásky.“ Biegl lusknul prsty. „Špinavý případ, člověče, ale jasný.“

„Dobře jste si to, Biegl, seštymoval,“ ocenil starý Gelnaj. „Jako pan státní. Máte to takové jednoduché –“

Biegl polichocen ukázal zuby.

„ – ale po mém, Karlíčku, by bylo ještě jednodušší, kdyby si Juraje Hordubala vzal Pán Bůh. Zápal plic, amen. A vdova by si po čase vzala čeledína – – narodilo by se děťátko – Ale vám se, Biegl, takový jednoduchý příběh nelíbí.“

„Ne. Mně se líbí zjistit pravdu. To, Gelnaji, je práce pro chlapa.“

Gelnaj zahloubaně pomrkává. „A máte pocit, Karlíčku, že jste ji jako našel? Tu pravou pravdu?“

„– – Ještě tu jehlu bych chtěl najít.“