Honba na mého spolužáka

Údaje o textu
Titulek:	Honba na mého spolužáka
Autor:	Ladislav Stroupežnický
Zdroj:	STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Z Prahy a venkova. Praha: Československý spisovatel, 1949. s. 83–93. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Jedna z nejzajímavějších prací, jež jsem kdy konal, bylo založení archivu v zámku honickém. Vyžadovala celého roku mého života. Pročítal jsem tu denně rukopisy z několika století, prohlížel podpisy různých vladařů, pak pečeti pánů z Rožmberku, Švamberků, Dejmů, Šternberků, Slavatů atd.; pánů z Kalenic, z Běšín, z Kokořova, z Bisingen a celé řady jiných. Četl jsem kontrakty o koupích, postupech neb prodejích panství, závěti staré české šlechty, předpisy její, jak by poddaní chovati se měli, dále jednotlivé poznámky týkající se bouří husitských, povstání českého a z doby novější válek o posloupnost z roku 1741—2, různé kulturně historicky zajímavé patenty císařovny Marie Terezie, na příklad patent, jímž zrušuje po dorozumění s papežem celou řadu svátků. Pak následovaly reformátorské rozkazy císaře Josefa, proslulý patent toleranční, patent robotní, jímž zmenšil břemena poddaných; patent, kterýmž zrušil množství klášterů, a jiný, jímž zakazuje ukládání mrtvol do hrobek, kostí do kostnic a nařizuje pohřbívání mrtvol bez rakví, kterýž poslední patent však, nevoli vzbudiv, vbrzku byl odvolán. Někdy se mi dostal do rukou také patent obsahu veselého, na příklad jeden, jímž se nařizuje stíhání tuláků, zejména „obdaňkovaných officírů z turecké vojny, kteří po kraji se potloukajíce, peníze vydírají“, a dále stíhání „Poláků s medvědem“. Z doby Metternichovy pročetl jsem celé haldy tajných cirkulářů, adresovaných „An den Herrn Amtsvorsteher, zur eigenhändigen Eröffnung“, jež obsahovaly popisy osob revolucionářů, na příklad Tadeusze Kosciuszka, Jáchyma Lelewela, Louisa Blanca, Julia Favra, Hercena, Bakunina atd., — pak pokynutí přednostům úřadů, že existuji v Italii revoluční spolky „Mladá Italie“, „Carbonari“, v Německu „Jung-Deutschland“ atd. Byla to práce nevšední a všestranně zajímavá.

Jednoho odpoledne v měsíci květnu 1871 pročítám v starobylé síni zámku honického právě kontrakt z roku 1610, jímž — tak do slova psáno — „město Rotice, posud svobodné, v těžkostech krutých jsouc postaveno, zaprodává se v tělesnou poddanost panu Jiřímu Ehrenreichovi ze Švamberka na Honicích a Zvíkově za sumu 10.000 kop grošů míšenských, vymiňujíc sobě, aby je JMst. pan Jiří Ehrenreich ze Švamberka při vyznání pod obojí zanechal a u vykonávání pobožností příkoří jim nečinil“, kterýž však odstavec císař Rudolf před vložením smlouvy do desk zemských kázal vyškrtnouti.

Právě jsem dočítal smlouvu, když vešel do síně lokaj barona V., majitele statku honického, aby mi z rozkazu svého pána sdělil, kterak dostali panští myslivci bezpečnou zprávu, že se dnešního odpoledne vydá pytlák Košovák do skalského revíru na pytlačení. Pan baron že učiní naň pomocí myslivců za přítomnosti četnictva honbu, a kdybych se chtěl zúčastniti té honby, abych jen řekl, že bude pro mne osedlán kůň.

Bez rozmýšlení jsem přisvědčil, načež lokaj odešel.

Jak bych se byl neměl zúčastniti honby na svého starého známého? Honby na bývalého svého spolužáka?

Odloživ smlouvu, počal jsem přemýšleti o pytláku Košovákovi, jehož otec i děd pytlačili. Byl to chlapík nadmíru smělý, odvážný a chytrý; střelec výborný a oka uměl klásti v místa nejjistější. Ve vesnici říkali o něm, že vidí po tmě. Člověk ten zdědil po otci svém chalupnickou živnost, ležící na samotě uprostřed panských lesů, zanedbával však hospodářství své úplně. Poslední tři léta pytlačil v baronových lesích, oklamávaje nejen ostražitost myslivců, ale i četnictva, povolaného ke stíhání jeho. Veškeré nástrahy, zmocniti se jeho osoby, byly marné. Myslivci se hanbili za to, že jejich důvtip jako postřelený zajíc poskakuje o třech za chytrostí Košovákovou. A pán jejich, baron V., se zlobil nemálo, že v lesích, jež jsou na jméno jeho zapsány v zemských deskách, prasprostý chlap je větším pánem než on sám.

Jakož podotknuto, byl Košovák mým spolužákem, — navštěvovali jsme spolu národní školu v Honicích. Od té doby jsem se s ním občas setkal, předposledně, když sloužil u píseckého pluku, kdež, nemýlím-li se, jsem mu pomohl tobolkou svou z nemilých nějakých rozpaků. Poslední mé setkání s ním bylo zajímavé.

Opustiv totiž jednou odpoledne dříve než obyčejně archiv, vzal jsem dvojku na rameno a vydal se do lesa na procházku. Potuloval jsem se, nemaje před sebou určitého cíle, lesem, kterýmž se vinul potok; po obou jeho stranách čněla do výše žulová, divoce rozervaná skaliska, porostlá borovicemi a hustým křovím. Tu nenadále, vyhýbajíce se ostrému útesu skaliska, vyrazili jsme s Košovákem na sebe, a to tak zblízka, že nebylo možná pomysliti na vyhnutí. On se mne však pranic neulekl, neboť měl v ruce dvojku, jejíž oba kohoutky byly nataženy, — mohl mne mžiknutím zcela pohodlně zastřeliti, kdybych byl projevil nějaký nepřátelský úmysl.

Já se ho však také neulekl, poněvadž mi ani zdaleka nepřišlo na mysl vyzývati jeho nepřátelství. Ale Košovák si na mne houkl:

„Jen krok a zastřelím jich!“

Opakuji věrně jeho slova, užívaje formy „oni“, neboť venkované, zvláště v jižních Čechách, dosud jinak neoslovují tak zvané „pány“.

Odpověděl jsem na toto přátelské pokynutí:

„Fi! Mohl byste se stydět, vyhrožovati starému známému a spolužákovi zastřelením pro nic a za nic!“

Pak sejmu pušku s ramene a opru ji o skálu, jsa takto rázem úplně odzbrojen.

Výraz nesmírného podivení se objevil na Košovákově hloupé tváři. Ba, pravím-li hloupé, ještě mu lichotím, neboť obličej tohoto prohnaného a chytrého pytláka vypadal přímo blbě. Měl čelo nízké, v místech, kde se počínají vlasy, silně skloněné nazad, nos nízký, rozplesklý a silně vyhrnutý, lícní kosti vysedlé, hořejší jeho zuby se dotýkaly dolejších v úhlu velmi ostrém, takže byly masité jeho rty posunuty valně do popředí. Oko jeho bylo mdlé a bezvýrazné, pleť špinavě hnědá, dílem osmahlá žárem slunečním, dílem pihami. Postavy byl spíše malé a oděn plátěnou špinavou kazajkou; nohy jeho vězely v obyčejných plátěnkách, kalhotách to z domácí příze. Byl bos.

Několik vteřin upíral Košovák na mne svůj blbý pohled — patrně nemohl pochopiti, z jakých důvodů jsem se já, člověk ve službě baronově, z dobré vůle a bez bázně před ním odzbrojil.

Tvář jeho vidím podnes před sebou. Působila dojmem hlouposti, nemotornosti, tuposti a zdlouhavosti, — jiných duševnich vlastností nebyl by z ní vyčetl ani fysiognomik Lavater, — a přece by se byl mýlil velice. V nemotorné a neforemné skořápce, jež byla hlavou Košovákovou, se zahnízdil duch chytrý, bystrý, pronikavý, — skutečný kombinační talent, — ovšemže v svém oboru — a kdož ví, kdyby byl býval ten člověk za svého dětství uveden někým na ušlechtilejší nějakou dráhu lidské činnosti, nebyl-li by vynikl nad mnohé jiné.

Mezi tím, co na mne pohlížel žasnoucí pytlák, vyňal jsem z kapsy tobolku s doutníky a podávaje mu ji řekl jsem:

„Nechtěl byste si zakouřiti?“

Věděl jsem totiž, že vedle své pušky miluje nade vše dobrý doutník.

Kdyby byl Košovák spatřil v této chvíli nějaké nadpřirozené zjevení, zajisté že by se byl více nedivil. Nevěděl, jak se má ke mně zachovati.

Pokračoval jsem:

„Či se bojíte, že snad mám v některé kapse ukrytý revolver?“ A obraceje kapsy své na rub, ukázal jsem, že jsem naprosto bezbranný.

„Ale, milostpane,“ zakoktal, ale teprve po drahné chvíli.

„Starého známého přece nebudete nazývati ‚milostpánem‘,“ opírám se namítaje: „Proč se ke mně chováte tak nedůvěřivě? My dva přece nejsme nepřáteli? Co je mi po tom, že se nemáte rádi s panem baronem! Vždyť není mým úřadem hlídati jeho zajíce nebo srnce, — nejsem myslivcem. Pojďte, zaveďte mne někam do houštiny, kam se vám zlíbí, a pohovoříme si o minulých časech… Vezměte si přece doutník, vždyť je kouříte tak rád.“

Pytlák byl jako u vytržení, ale konečně se přece rozhodl a vzal si doutník. Dvojku však podržel v téže poloze, v jaké byla původně.

„Zapalte si,“ pokračuji podávaje mu svůj hořící doutník. On se opět na mne podíval s výrazem nedůvěry, — na okamžik ještě váhal, ale konečně si zapálil doutník od mého. Mezitím se mi podíval do očí. Zachvěl jsem se skoro, neboť bílá část jeho oka se příliš ostře, ba divoce odrážela od temnohnědé jeho tváře. Když si zapálil, řekl:

„Tak, co si ráčej ode mne přát?“

„Pohovoříme si, jak se sluší na staré známé. Jak se vám daří od té doby, co jste doma z vojny?“

Posadili jsme se o několik kroků dále do stínu kvetoucího hlohu, — načež Košovák odpověděl:

„Převzal jsem po otci živnost, ale hospodářství mne netěší, — mladší bratr se o ně stará.“

„A proč se neoženíte?“

„Tohle je na světě jediná moje radost.“ A ukázal na svou dvojku.

„Nebezpečná radost,“ připomenu krátce.

„Ó, není penězi k zaplacení.“

Hovor se rozpřádal dále, dotýkal se však toliko lovu, pušky, zvěře, čekání atd.

A já dosáhl svého cíle. Chtěl jsem zblízka pozorovati, studovati vášeň pytláctví a nyní jsem ji měl zosobněnou před sebou. Košovák neměl na světě smyslu pro nic jiného než pro pytlačení. Nebezpečí spojená s pytlačením nebyla mu odstrašením, nýbrž podrážděním k chytrosti, k prohnanosti, k napínání důvtipu ve vymýšlení nejrafinovanějších úkladů a úskoků.

Karbanictví jest mocná vášeň, — daleko však mocnější je pytláctví, — karbaník dává ve hru jen peníze, pytlák hned při prvním kroku vlastní život.

Zkrátka celá povaha Košovákova byla soustředěna ve slovech: bez pytlačení není života.

Zatím se sklonilo slunce k západu. Krajinou se rozhostilo pološero. Vstal jsem a řekl:

„Kamaráde, radil bych vám přece, abyste zanechal pytláctví, neboť nejnovější prostředek, jejž vymyslili, aby se vás zmocnili, nemůže selhati, — dnové vaši jsou sečteni.“

Pátravě na mne pohlížel pytlák, ale nelekal se.

„Starému spolužákovi jej nezatajím. V nejbližších dnech obdrží baron z Anglie ohromného psa, naučeného na krev, — jakmile se někde opozdíte, pustí ho myslivci za vámi a —“ nedomluvil jsem.

„A on mne roztrhá,“ doplnil klidně mou větu.

„Ano.“

„Jen když o tom vím, — poníženě děkuji za tu zprávu, — však mne neroztrhá.“ Poslední slova pronesl s nápadným důrazem, — proč, nemohl jsem ovšem uhodnouti. Napadlo mě jen, že se snad pomocí přátel a známých pokusí o otrávení baronova psa.

„Já vás varoval!“ doložil jsem tónem výstrahy.

„Poníženě děkuji ještě jednou, — ale mám nějakou velkou prosbu —“

„Nuže“ — povzbuzuji jej. V této chvíli mohl zajisté chtíti jen něco důležitého.

„To cigáro bylo tuze výborné, — jsem tak smělý a prosím — ze staré známosti — ještě o jedno.“

V okamžiku, kdy jsem tomuto člověku řekl, jaké nebezpečí mu hrozí, měl jediné přání — kouřit dobré doutníky. Dal jsem mu celou svou zásobu. Přiznávám se upřímně, že mi bylo odvážné toto pytlácké chlapisko sympatické. Tato náklonnost moje k člověku, který vyniká tím, že páše nezákonné skutky, jest zajisté hodna pokárání, ba ošklivá, uznávám to, — ale nemohu si pomoci. Košovák si zapálil čerstvý doutník, pak řekl:

„Poníženě děkuji za všechno a moc mne těší, že se neráčili za mne stydět, — přeju dobrou noc.“

Podavše si ruce rozešli jsme se. — —

Na zámecké věži bila jedenáctá. Drsné zvuky starého zvonu mne vyrušily z přemýšlení o Košovákovi, jehož život jsem, pokud se stýkal s mým, jak zde líčeno, procházel v paměti pořadem. Zvuky ty mi připomněly, že mne pan baron neplatí za přemýšlení o Košovákovi nebo dokonce proto, abych mu dával dobré rady, nýbrž za to, abych zakládal jeho archiv.

Dočetl jsem tedy smlouvu města Rotic s pánem ze Švamberku, poznamenal na ní, do které příhrady a do kterého fasciklu má být vložena, a vyňal jsem z velké starobylé, až po kraj různými papíry naplněné truhly, která stála přede mnou, maně sešitek asi tří archů starodávného, věkem sežloutlého papíru a čtu:

„Věrné vypsání všeho toho, co vypověděli před Její Milostí paní Ludmilou Příchovskou z Písnice na tento čas, léta božího 1612, paní na Honicích, nejstarší pamětníci o samotě neb gruntu košováckém, který leží uprostřed panských lesů dvě hodiny cesty na východ od zámku.“

Jméno „košováckém“ ve staré této listině mne velice překvapilo — ihned jsem s velikou dychtivostí četl to hranaté a klikaté písmo gotické. Vyrozuměl jsem z listiny, že paní Příchovská z Písnice vyslýchala starce, jejichž paměť sahala zpět až do let 1550—40, chtíc zvěděti vše, co jim o tom gruntu bylo povědomo. Vypověděli, že ta samota náleží již od dávných věků rodině Košováků, že však všichni Košováci žili se svou vrchností vždy ve sváru, poněvadž byli všichni — náruživými pytláky.

To slovo mi způsobilo nové překvapení. Tedy již v patnáctém století byli Košovákovi předkové pytláky! Mohl tedy můj spolužák dávno již slaviti čtyrstaleté jubileum pytlačení své rodiny.

Z listiny té se dalo souditi, že jest vášeň ta dědičná a že se dědí buď jak duševní vlastnost s otce na syna, anebo že vzniká zevnějším vlivem, nebo abych se vyjádřil jasněji, že synek již v dětství nalézá zalíbení v tom, čím se zabývá tatík.

Zvlášť zajímavá byla v listině výpověď, již učinil osmdesátiletý soused Vršecký, který vypravoval, že prý asi v letech 1550 paní Apolonie Kalenicová z Kalenic, tehdejší paní na Honicích, vzala k sobě na zámek jediného synka starého Martina Košováka za páže z té příčiny, aby mu odvykla pytlačení. Dala jej cvičiti v psaní a čtení, ale výrostek, znechutiv si zakrátko život v domě panském, uprchl ze zámku, ukradnuv dříve ze zbrojnice pušku, kteráž zbyla po nebožtíku panu Janu Vilémovi Kalenici z Kalenic, někdy rytmistru v tureckých válkách. S puškou tou prý napotom pytlačil, potloukaje se v panských lesích.

Touto výpovědí se končil spis bez udání, proč byl napsán.

Odloživ jej, přemýšlel jsem mimoděk, jak asi skončí můj spolužák Košovák.

* * *

Téhož dne o čtvrté hodině odpolední jsem vyšel na zámecké nádvoří, kde již byli shromážděni panští myslivci, očekávajíce příchodu baronova. Osedlaní koně byli už také vyvedeni z koníren. Zběžně jen jsem pozdravil myslivce, neboť moji pozornost upoutalo náhle v baronově družině něco zcela nového. Byl to neobyčejně velký pes, jehož mohutné tělo svědčilo o síle ohromné. Byl huňatý, černý jak uhel, a proto tím děsněji čněly z jeho tlamy bílé obrovské tesáky. Zachvěl jsem se, spatřiv tohoto psa, jejž jsem viděl vůbec po prvé.

Vzpomněl jsem si na svého spolužáka Košováka, k jehož polapení byl ten pes v Anglii koupen. Děsný obraz se mihl v té chvíli mým duchem. Viděl jsem Košováka, prchajícího před tímto psem, — pes ho dostihl, vzepjal se k ohromnému skoku, zaťal tesáky do jeho týla, porazil ho k zemi a rozdíral jej na cáry. Obraz ten byl dílem okamžiku, jejž nelze určiti matematicky, — mihl se mi v duchu z dálky jako odlesk blesku a hned zase zmizel.

Přiblížil jsem se k podkonímu, který držel na silném řemenu psa, jenž měl velký, ale dosti volný náhubek. Pes, pozoruje mne již z daleka, vypjal hlavu kupředu a dlouhými tahy počal vdychovati vzduch, — zároveň zachroptělo v jeho chřtánu temné vrčení, které neutichlo, ani když mu pohrozil podkoní.

Pohladil jsem psa, což si dal líbiti jen s nevolí. Vtom přišel baron, muž málomluvný, suchý, klidný, odměřený, ale vášnivý lovec. Pokynul, vsedli jsme na koně a tryskem jsme uháněli ze zámku k lesu. V kočáře nás sledovali tři četníci.

Za hodinu jsme byli u lesa, — na cestě se k nám připojilo ještě více myslivců, hajných a jiných panských služebníků. Baron poručil, abychom my jezdci jeli každý jedním průsekem, které jsou udělány pro honbu, — mezi každým jezdcem mělo jíti několik myslivců, hajných a jiných honců; na křídlech pak vždy jeden četník, třetí měl jeti v kočáře středem po vozové cestě.

Když jsme byli takto rozestaveni, dáno znamení k pochodu. Postupovalo se k východu a dosti rychle. Mně bylo jeti průsekem dosti pohodlným. Byl jsem sám, ozbrojen jen dvojkou — pro slušnost —‚ pro skutečnou potřebu jsem byl však ozbrojen výborným divadelním kukátkem, jehož jsem chtěl více užívati než pušky, neboť mi ani ve snu na mysl nepřišlo pronásledovati Košováka. S pocitem stísněnosti, ba obavy jsem pomýšlel, jak se asi skončí náš lov na člověka.

Ujel jsem asi půl hodiny cesty, když se rozlehl uprostřed lesa divoký křik, volání: „Ve jménu zákona stůjte!“ a houkání několika ran z pušek; pak hned zaznělo troubení, znamení to, aby jezdci tryskem pádili vpřed a vyjeli co možná brzy z lesa na mýtinu, velkou, ale kamenitou rovinu, posázenou teprve letos borovicemi, vysokými asi dvě pídě. Za tou rovinou k východu byl opět vysoký les.

Pobodl jsem tedy koně, — věděl jsem, že zatroubení na roh lovecký je podle úmluvy znamením, že byl Košovák přistižen, ale nepolapen. Rány vypáleny po něm patrně bez účinku. V malé chvilce jsem vyrazil na paseku.

Rozhlédl jsem se, — baron tu již byl.

Zároveň vyjeli z průseku ostatní jezdci i kočár s četníkem.

A na rovině před námi prchal divými skoky Košovák, zahodiv dříve svoji dvojku, aby mu nepřekážela v běhu.

„Ve jménu zákona — stůjte!“ Třikrát opakoval četník toto vyzvání, — ale nadarmo.

Pak pokynul baron mlčky podkonímu, načež ten pustil za Košovákem strašného svého psa, jenuž sňal náhubek.

Ve mně se zatajil dech, — mrazilo mne v celém těle.

Prudce, jako vypálená raketa, letěl pes za pytlákem. Jezdci mohli za ním jeti toliko volně, neboť půda, bludnými balvany posetá, nedovolovala rychlou jízdu.

Já zajel s koněm na malý pahoreček a nasadiv skla díval jsem se za svým spolužákem.

Anglický pes byl divý běhoun, — každým skokem se zmenšila vzdálenost mezi ním a jeho obětí o dobrý sáh. Byl to pohled děsný.

Nadělal sice Košovák baronovi škod dosti, — právě na dnešek mu zastřelil největšího jelena v oboře u samého loveckého zámečku Sokolova, — postřelil mu několik myslivců, — ale přes to vše se mi protivil přece tento lov na člověka pomocí psa. Připomněl jsem si v této chvíli ubohé, vymírající plémě amerických rudochů, jež poddaní nejkřesťanštějších králů podobnými psy pronásledovali po pralesích.

Několik skoků jen dělilo ještě psa od mého spolužáka, — baron i myslivci byli úplně jisti, že jim tentokrát Košovák neujde, — zvlášť myslivci se radovali, že se konečně zmocní pytláka, který jim život ztrpčuje, ano jej i ohrožuje. Dva sáhy jen bylo ještě mezery mezi psem a pytlákem, na něhož jsem se upřeně díval pomocí skel.

Košovák utíkal dosud hbitě. Náhle se však letmo poohlédl, a spatřiv psa již jen několik kroků za sebou, zastavil se, obrátil se proti němu obličejem, sehnul se něco málo k zemi, vzpřímil se zase hned, vykročil pravou nohou vpřed, levou pevně opřel v zemi, něco se mu zalesklo v rukou, — když vtom se pes vzepjal, odrazil se zadními běhy vší silou mohutných svalů od země, zavyl a s rozevřenou tlamou se vrhl mocným skokem přímo proti Košovákovu obličeji.

Výkřik pronikavý, hlas to lidskosti, již ani prudké nepřátelství k pytlákovi nebylo s to udusiti, se vydral z prsou myslivců, — nebyloť pochyby, že pes jedním zatnutím svých tesáků rozerve celý obličej Košovákův.

Ale sotvaže se přiblížil pes v svém skoku tlamou asi na dvě stopy k obličeji své oběti, zařval strašně, tak strašně, že divý ten zvuk ozvěna lesa opětovala příšerně, — pak se za hrozného vytí a skučení svalil zpět na zemi, tloukl sebou, váleje se brzy po zádech. a hned se zase vzepjal a vymrštil na dobrý půlsáh do výše.

Ale Košovák, obrátiv se, kráčel zcela pohodlně svou cestou dále k lesu, v jehož hustině záhy zmizel. Nespěchal, protože byl myslivcům z dostřelu.

Baron a myslivci, vidouce neočekávaný tento případ, byli jako omráčeni hromovou ranou, nevěděli, co se vlastně psovi stalo, — tolik jen věděli, že nebyl střelen, ježto neslyšeli ránu, aniž viděli dým. Já jsem však pomocí skel viděl vše. V posledním okamžiku Košovák, zastaviv se, vytáhl z holeně pravé své boty široký, asi dvě stopy dlouhý nůž a se strašnou chladnokrevností, s děsnou v této chvíli přítomností ducha a jistotou namířil a držel jej oběma rukama před sebou tak pevně, že si pes, skočiv proti němu, prudkostí skoku vrazil celý nůž až po držadlo právě pod krk do důlku nad předníma nohama. Neznám jiného příkladu chladnokrevnosti a duchapřítomnosti kromě toho, jehož jsem byl svědkem.

Pobodnuv koně, pospíšil jsem za baronem a za myslivci, jimž jsem vysvětlil, co jsem viděl skly. Dojem, jaký na ně učinil skutek Košovákův, byl přímo ohromný. Málomluvný baron mimovolně zvolal:

„Trnu nad touto chladnokrevností, — ten chlap je vtělený ďábel!“

Pak jsme pospíšili k raněnému psu. Netloukl však již sebou, nevyl, nýbrž ležel s rozevřenou tlamou na zemi v tratolišti krve a Košovákův nůž mu vězel v těle. Pes dodělával.

Jeden z myslivců mu vytáhl nůž z rány, z níž se vyvalil nový proud krve. Pes přitom zachroptěl, strhaným okem se ohlédl vůkol a zároveň se mu vyvalila z tlamy krev, smíšená s bílou pěnou.

Trapně jsme přihlíželi několik minut, jak tu poslední práci dokonává porušené ústrojí těla zvířecího, — temné chroptění se stávalo vteřinu od vteřiny slabším, divě vypoulené oko psa se koulelo v důlku pomaleji, až konečně stanulo zcela klidně, — malé zachvění celého těla a pes byl mrtev.

V podivné duševní náladě se baron odvrátil od psa, pobodl koně a zajel na cestu, zaměřiv k domovu. My ho následovali.

Hajní pak přivázali zdechlého psa za kočár, do něhož se posadili četníci, a vůz jel zvolna za námi.

Po celé cestě nikdo nepromluvil slova, — byli všichni nespokojeni s výsledkem lovu, všichni — kromě mne.

Do zámku jsme dojeli již za šera.

Košovák směle pytlačil v baronových lesích dále, — myslivci i četnictvo se snažili, seč byli, aby se ho zmocnili, ale nadarmo.

Na podzim téhož roku 1872 však Košovák náhle zmizel, — nikdo nevěděl, kam se poděl. Pronášeny různé domněnky, jež si netroufám opakovati, příbuzní po něm pátrali, ale bez výsledku. Konečně se uchopil té věci i soud, — vyslýchána celá řada myslivců i hajných, — nevyzvěděno však nic. Ba i o podzimních lovech lesních rybníků pátráno, — po mrtvole aspoň, — ale ani to nevedlo k cíli. Konečně věc usnula, — pověst odvážného pytláka však bude žíti ještě dlouho v paměti venkovanů. — —

Dokončiv práci svou v archivu vystoupil jsem z baronovy služby a odebral se za novým povoláním do Prahy. Mnoho let uplynulo od té doby a tajemné zmizení smělého pytláka se přece nevysvětlilo. Já si však připomínám dosud živě Košováka ve chvíli, kdy proklál baronova psa. A zároveň se tážu: Kam se asi poděl? Je mrtev? Je-li, jak asi skončil? Čí rukou? Kde odpočívá?

Dovím-li se toho kdy? — A rád bych to přece věděl, vždyť byl mým spolužákem. Sedávali jsme v jedné lavici.