Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv desátý

Ilias Homér
Zpěv devátý	Zpěv desátý	Zpěv jedenáctý

Údaje o textu
Titulek:	Zpěv desátý
Autor:	Homér
Zdroj:	HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 147–161 a 416–417. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Antonín Škoda
Licence překlad:	PD old 70

V noci zbudí Agamemnon s Meneláem Nestora a jiné vojvody. Porada jich. Diomédés a Odysseus jdou na výzvědy do tábora Trojského, usmrtí na cestě Dolóna, vyzvědače Hektorova, a vkradou se do tábora Trojského, kde zabijí právě přibylého krále Rhésa a 12 jiných Thrákův, odvedou královy koně a vrátí se šťastně nazpět ke korábům.

Ostatní při lodích spali náčelníci Achajských
noc po celou, sladkým překonáni a stíženi spánkem;
pouze jen Atréovce nejímal, vojvody mužstva,
spánek líbezný, poněvadž mnoho v srdci přemítal.
[5]Jak když blesky metá choť Héřin krásnokadeřné,
chystaje náramný buď seslati déšť nebo kroupy,
buďto metelku, kdy sníh pokrývá ornice žírné,
neb veliký jícen trpké ohlásiti války:
tak v hrudi povzdychoval častokrát král Agamemnon
[10]z hloubi ňader chrabrých, uvnitř pak tlouklo mu srdce.
A kdykoliv patřil po Trojské zíraje pláni,
nesčetným ohňům se divil, jež kol hradu plály,
rozmanitých zvuku píšťal a fléten a pokřiku mužstva.
Avšak když patřil na koráby a mužstvo Achajských,
[15]se hlavy rval si vlasův i s kořínky chumáče kadeřných
Zévu na výsostech;^[1] mnoho sténalo srdce statečné.
Pak ta mu nejlepší rada zdála se býti na mysli
k Nestoru Néléovci z mužův nejdříve dojíti,
zdažli by bezvadnou nějakou radu s ním si vymyslil,
[20]ježto by záhubu zlou odvrátila všechněm Achajským.
A zpřímiv se kolem hrudi oblekl suknici jemnou,
pod nohy pak statné krásné si uvázal opánky,
kolkol pak ryšavou lesklou lví oblekl kůži^[2]
jdoucí pod kotníky a ve svou jal ruku dřevce.

[25]Tak též třas Meneláa pojímal, (ježto podobně
spánek nesplýval mu na víčka), by pohroma žádná
Argejských nestihla, kteří proň přes moře šíré
ku hradu Troie přitáhli, krutou aby vznítili válku.
Kůží pardalovou nejdříve si záda mohutná
[30]pokryl jest strakatou a potom zase na hlavu přílbu
sobě vložil kovovou a kopí na to jal v ruku pádnou.
Kročmo vyšel chtěje bratra zbudiť, jenž nad všemi mocně
vévodil Argejskými a jak bůh v národě ctěn byl.
Zastal jej, jak zbroj si opásal kol plece krásnou,
[35]poblíž kormy korábu; přicházeje byl jemu vítán.
Nejprve promlouval v ryku statný rek Meneláos:
„Proč tak, roztomilý, se opásáš? Chceš koho z přátel
poslati vyzvídat k Trojanům? Ale velmi se hrozně,
bratře, bojím, k takovému že dílu se nikdo nenajde,
[40]sám aby nepřátel mezi vojsko na výzvědy vstoupil
v čas noci posvátné; to by byl mužem odvahy velké.“

V odvět pak mu pravil širokovládný Agamemnon:
„Nám rady, zévorodý Meneláe, je potřeba pilná
prospěšné, kterakážto by ochranu skytla a spásu
[45]Argejským a lodím, když Zéva se zvrátilo srdce.
Hektorovým žertvám tedy víc on srdce nachýlil;
neb neviděl jsem, aniž vyprávěti doslechl ještě,
muž jediný že tolik strašného za den by dokázal,
Hektor zévomilý co synům byl spáchal Achajských
[50]bez všeho tak, syn nejsa ni božky ni syn boha jasný.
[Spáchal skutky, jakých soudím pomníme Achajští
pozdě a dlouho; takouť on zhoubu umyslil Achajským.]
Nuž zavolej jda nyní Aianta a Ídomenéa,
rychle k lodím doběhna, co já zase k Nestoru vládci
[55]půjdu a vstáti ho z lůžka vybídnu, zda chtěl by dojíti
k zástupu strážníkův statnému a rozkazy dáti.
Vždyť jeho poslechnou oni nejdřív, neb jeho mládec
strážníkům na hlídce velí a druh Ídomenéův
Mérionés; jim zvlášť jsme odevzdali všechno na péči.

[60]V odvět pak mu pravil v ryku statný rek Meneláos:
„Jak pak rozkazuješ mi poroučeje v příkazu tomto?
Zůstati tam s nimi mám očekávaje, až znova přijdeš,
neb zase mám tebe následovať, když jim vše nařídím?“

Opět promlouval k němu vládce mužův Agamemnon:
[65]„Zůstaň tam, by nějak neminul druha druh v noci černé
jdouce po cestě; neboť jsou dráhy po táboře četné.
Hlasně volej, kudy při stanu půjdeš a bdíti poroučej,
dlé rodu otcovského jmenuj každého z Achajských.^[3]
vzdávaje česť každému a v mysli se nic nevypínej,
[70]však sami též my neleňme; neboť tak nám asi velký
Zeus již při zrození v úděl skytl pohromu těžkou.“

Tak děl a bratra potom vyslal vše mu řádně přikázav,
sám pak dal se krokem zase k Nestoru, vojvodě mužstva,
u stanu jejžto našel podlé černého korábu
[75]na měkkém loži spáť, vedlé byla zbraň jeho pestrá,
štít veliký a kopí kovová dvě a přílbice lesklá.
Podlé pás mu ležel třpytivý, jímž kmet se opásal
Néleovec, kdykoliv v mužemorný boj se zbrojíval
vévodě mužstvu, neboť stáří rmutnému nehověl.
[80]A zpřímiv se na lokti a pozdvihnuv hlavu vzhůru,
k Atréovci počal promlouvať a takto se tázal:
„Kdož ty zde sám jediný skrze loďstvo po táboře kráčíš
v čas noci temnošeré, kdy druhý lid spánku požívá?
Strážce hledáš-li kterého či soudruha snad nějakého?
[85]Mluv, však ke mně nechoď blíž mlčky; co jest třeba tobě?“

V odvět pak propoví k němu vládce mužův Agamemnon:
„Nestore Néléovče, ty velká slávo Achajských,
Atréovce tu máš Agamemnona, jejž nade všechny
Zeus vrhl do strastí bez konce, dokud dechu síla
[90]v ňadru by zůstala mém a milé se mi hýbaly údy!
Takto těkám, sladký že mi spánek víčka nezavřel,
nýbrž válka leží mi na péči a strasti Achajských.
Mámť strach přehrozný o Achajské, srdce mi v nitru
pevno není, nýbrž poděšen jsem a ze hrudi srdce
[95]vyskočiť už mi hrozí, a třesou se mi údy statečné.
Jestliže však chutě máš, když spánek též tě nepoutá,
sejděme sem ku strážníkům, aby nám bylo zříti,
zdaž jenom ustáním překonáni a stíženi spánkem
spát si nelehli a své nezapomněli zúplna hlídky;
[100]vždyť na blízku leží vrahové, a my předse nevíme,
snad-li také v noční oni době na válku nemyslí.“

V odvět pak mu pravil Nestor konihonce Gerénský:
„Přeslavný synu Atréův, Agamemnone mocný,
všecky s těží vyplní asi Hektoru. důmyslný Zeus
[105]záměry, ježto nyní upřádá; spíše si myslím,
ještě že strasť větší bude jej trudiť, ačli Achilleus
od rmutné žluči odvrátí své srdce militké.
Já rád půjdu s tebou, a jiné spolu soudruhy zbuďme,
Týdéovce kopím slavného a s ním Odyséa,
[110]rychlonohého také Aianta a Fýlea plémě.
Však kdyby někdo také zavolal, pro ně do stanu dojda,
hradbu mužův Aianta a vládyku Ídomenéa!
neb jich jsou nejzáze koráby a nemnoho blízko.
Však Meneláa, milým ač jesti a velmi ctihodným,
[115]vyplísním, třeba tys mi to zazlil, a neskryji před ním,
jak můž spáti a tobě celou přenechávati práci.
Vždyť by měl obrátiť se nyní na knížata všechna
s prosbou; neb tíseň již nastala nesnesitelná.“

Opět promlouval k němu vládce mužův Agamemnon:
[120]„Ó kmete, jindy třebas ponechám ti pokárati bratra,
neb jest často chabým a nemá chuti k práci nižádné,
ne snad hově zahálce a srdce nerozmyslnosti,
nýbrž zíraje na mě a můj očekávaje podnět.^[4]
Teď však dříve mnohem probudil se a ke mně zavítal.
[125]Já jsem jej poslal zavolat ty, po nichžto se tážeš.
Nuž tedy pojďme; my jich mezi strážemi stihneme jistě
před zdi branou, kde totiž jsem jim se shromážditi kázal.“

V odvět pak mu pravil Nestor konihonce Gerénský:
„Tak mu nezazlí nikdo, nobrž poslechne ho každý
[130]z Argejských, kdy kterého pobídne a dílo přikáže.“

Takto praviv kolkol hrudi oblekl suknici jemnou,
pod nohy pak statné krásné si uvázal opánky,
kol ramenou nachový na to plášť na přesku si zapjal
dvouskladný, široký, a po něm vlna vzkvétala hustá.
[135]Pevné, zahrocené kovem ostrým vzal si ratiště,
dal se krokem ku lodím běhutým Danaův kovokrzných.
Pak nejdřív Odyséa radou rovného Kronovci
byl ze spánku zbudil Nestor konihonce Gerénský
naň zavolav; hned zvuk zaslechna na mysli Odysseus,
[140]ze stanu vyjde a tak slovy k nim promlouvati počne:
„Proč sami tak skrze vojsko po táboře ještě těkáte
v čas noci posvátné? taková již nouze naléhá?“

V odvět zas mu pravil Nestor konihonce Gerénský:
„Božský Láertovče, velestrůjný Odysée,
[145]jen se nehorši; taká věru tíseň vzešla Achajským.
Pojď se mnou, probudíme také druhy, jimžto je slušno
úrady snouť, zdali nám prchnouti či válčiti dále.“

Tak vece, důmyslný na to do stanu vstoupiv Odysseus,
přes plece štít pestrý přehodil si a za druhy kráčel.
[150]Přišli, kde Týdeovec Diomédés v spánku spočíval
od stanu dál s oružím lesklým; druzi kol spali všichni,
zpod hlavy štíty majíce; kopí jim strměla zpříma,
jsouce zarážena v půdu ratištěm, a lesk kovu v dáli
zářil jak blesk Zéva Kronovce. A muž bohatýrský
[155]spal, maje kůži na zem divokého rozestřenu býka,
pod hlavu pak bohatýr koberec roztáhl si lesklý.
Přistoupiv ho budil Nestor konihonce Gerénský,
jím potřásl patou a pobízel a vůči pokáral:
„Vstaň, synu Týdéův, proč spánku hovíš po celou noc?
[160]Což ty nevíš, Trojané že nyní na pláně pahorku
poblíž loďstva leží a dělí nás prostoru málo?“

Takto pravil, hbitě Týdeovec ze spánku vzchopil se
a hlasu pozdvihnuv slova děl k němu rychloperutná:
„Tys neunavný, starče, a práce pořáde se chápeš.
[165]Což nejsou tu jiní mladší tebe vládci Achajských,
již by také každého probouzeli z knížat Achajských,
vezde chodíce kolem? Ty jsi, starče, neoblomitelný.“

Opět pak mu pravil Nestor konihonce Gerénský:
„Všechno to, rozmilený, opravdu po řádu jsi vyřkl.
[170]Ovšem jsou synové mi nevadní, jsou i junáci
četní, z nichž by mnohý obcházeje vás mohl sezvať.
Příliš však veliká nastoupila tíseň Achajským,
ježto nyní to visí pro všechny na nitce tenounké,
buď zcela bídná zhouba Achajským neb naše spása.
[175]Nuž jdi nyní Aianta ručího a Fýlea plémě
nám probudit, nebo tys mladší, je-li tobě mne líto.“

Tak děl, onen ryšavou lví kol plece oblekl kůži
jdoucí pod kotníky a ve svou jal ruku dřevce.
Dal se krokem cestou a zbudiv je obadva přiváděl.

[180]Jakmile vládykové přistoupili do sboru stráží,
spáti tu chrabroduché strážníků vůdce nenašli,
nýbrž všichni sedíce okem bděli ve zbroji lesklé.
Jak psi střehou úzkostně kolem bravu v ohradě polní,
když zaslechnou dravce krutého, co z houštiny lesní
[185]přes hory přijde a proň veliká vřava povstane hlučná
psův a mužův a libý spánek jim všechněm unikne:
tak sladký spánek jim všechněm z víček uniknul,
když v noci střehli kruté; nebo stále pozírali k pláni
nazpátek, zda by voj zaslechli přicházeti Trojských.
[190]Tehdy stařec je viděv zradoval se a takto pobádal
[a hlasu pozdvihnuv slova k nim řekl rychloperutná:]
„Tak hlídejte nyní, milené děti! spánku nižádný
nepropadej, k veselí abychom nesloužili Trojským.“

Tak děl a přes příkop pospíchal; kráčeli pospol
[195]vládyci Argejských, co se jich tamo k úradě sešlo.
Též s nimi Mérionés šel a slavný Nestora mládec,
neb sami vládykové oba pozvali k úřadě spolné.
Příkop vyhlubený oni přešli a sobě usedli
v místo, kde ze středu těl mrtvých prosvítala půda
[200]padnuvších, odkud Hektor nazpátky se vrátil,
vraždě lid Argejských, kdy je noc byla zastřela černá.
Tam sednuvše slovem promlouvali druh k druhu vzájem.
Takto mluviť započal Nestor konihonce Gerénský:
„Což by nedůvěřoval, milení druzi, nikdo z Achajských
[205]své zmužilosti smělé mezi velkoduché voje Trojských
jíť, zda kterého by jal nepřítele na kraji vojska,
či třeba zvěsť nějakou by vypátral v táboře Trojském,
oč se radí pospolně s sebou, zdali města podále
zůstati blízko lodí tu chtějí, čili do hradu zpátky
[210]odtáhnou opět, když potřeli mužstvo Achajských.
Všecko by snad to vypátral a k nám se bez úrazu vrátil
zpět; veliké by došel pod hvězdami slávy zajisté
po všem na světě lidstvu, a vzácný dar mu připadne;
neb cokoliv chrabrých bohatýrů vládne korábům,
[215]každý z nich všechněch černou darem ovci mu skytne,
bahnici s jehňátkem — rovného není tomu statku;
ke kvasu vezdy také a k hodům od nás bude pozván.“

Takto pravil, co zatím oni všichni utichli mlčíce,
až posléze pravil v ryku statný rek Diomédés:
[220]„Nestore, má zmužilosť nutká mě a srdce udatné
vkrásti se v nepřátel tábor na blízku ležících,
Trojských; jen kdyby někdo jiný spolu chtěl mě provázeť,
odvahy víc to dodá a skytá pak důvěru větší.
Ačli společně dva jdou, znamená druh nad druha spíše,
[225]jak by co prospělo jim; jediný byť i v skutku co poznal,
přec jeho chabější mysl jesti a důmysl slabší.“^[5]

Takto pravil, mnoho jich z vůdců chtělo jíť s Diomédem.
Tak chtěli velkoduší Aianti dva, družci Aréa,
chtěl rek Mérionés, zejména i Nestora mládec,
[230]chtěl též Atreovec, dřevceslavný Meneláos,
chtěl mnohotrpný též Odyseus se do tábora vkrásti
Trojských, neb vždy mu odvážné v hrudi bývalo srdce.
Z jich středu promlouval vojevůdce mužův Agamemnon:
„Týdéův Dioméde, ve srdci mi nejkochanější,
[235]sám jen za druha zvol si, jehož zejména si žádáš,
nejlepšího z rekův, kdy se jich přihlásilo hojně;
však lepšího jenom nepřejdiž vzhlédaje ke cti
ve hrudi své a nevol slabšího pro úctu povolnou,
patře na rod jediný, ni třebas byl král sebe větší.“^[6]

[240]Takto pravil, poněvadž o rusého se bál Meneláa.
K nim znova promlouval v ryku statný rek Diomédés:
„Když mně samému tudíž vyvoliť druha kážete v průvod,
jak pak bych božského Odyssea vládce zapomněl,
srdce jehož nad míru ochotno a duch je udatný
[245]ve všechněch skutcích, a kochá jej Pallas Athéna.
Tento-li nás provodí, oba z ohně i plápolavého
zpátky se navrátíme, neboť rady moudře vymýšlí.“

V odvět zas mu pravil jasný Odyseus mnohotrpný:
„Jen mnoho, Týdéovče, mne nechval a též mne nekárej!
[250]před muži Argejských promlouváš, jimž je to známo.
Nuž tedy pojďme; brzyť noc zajde a jitro se blíží.
Již postoupily hvězdy a delší čásť noci přešla
o dvě třetinky a pouze třetí jen nám zbyla částka.“^[7]

Takto pravivše po té hroznou oblekli se ve zbroj.
[255]Týdéovci podal válečný rek Thrasymédés
meč svůj dvojsečný — zanechalť jest svůj na korábě,
pak štít svůj; i vsadil kolkol jemu na hlavu přílbu
z kůže tuří, bez štítku, chocholce; zovou ji šišákem
jménem a mládencův chrání hlavy témě kvetoucích.
[260]Též dal Mérionés Odyséu lučiště a toulec,
pak meč svůj a vsadil kolkol jemu na hlavu přílbu
z kůže tuří zdělanou; řemením byla v nitru přehojným
napjata hojně, a hustě bělostné z venku tesáky
od svině lesklozubé vyčnívaly na strany obě
[265]krásně a vkusně, a plsť byla prostřed upevněna přílby.
Tuť jednou z Eleóna Amyntora Ormeniovce
Autolykos zabral, vydobyv pevného paláce,
pak dal do Skandeie Kythéřanu Amfidamantu;
Amfidamas ji potom Molu vládci za dar skytl čestný,
[270]ten zase Mérionu přivlastnil svému rozenci.
Tehdy Odyssea kol pokrývala k ochraně témě.

Jakmile vojvodové hroznou oblekli se ve zbroj,
vyšli a náčelníky na místě opustili všechny.
Na pravo jim šedivou poblíže u cesty volavku
[275]poslala Pallas Athéna; okem ji neuzřeli ovšem
v čas noci temnošeré, nýbrž zaslechli hukání.
Nad znamením Odyseus zaplésal a vzýval Athénu:
„Slyš mě ty, štítovládce rozenko, která vždy jsi při mně
v dílech rozmanitých, a není tebe nikdy to tajno,
[280]kam jdu koliv, pomiluj mě nyní obzvláště, Athéno!
popřej nám, abychom se k lodím zpět vrátili slavným,
velké dílo zplníce, které bude rmoutiti Trojské.“

Pak se po něm modlil v ryku statný rek Diomédés:
„Poslyš, Nezmožená, mě nyní též Zévorozenko!
[285]tak mě sprovoď, jako když jsi provázela Týdea vládce
v Théby svaté, když tam s posláním kráčel Achajských.
On zanechav na Asópu Achajských lid kovokrzný,
nejprve Kadmovcům líbezné zvěsti přinášel;
avšak když se vracel, přestrašné skutky vymyslil
[290]tvou pomocí božskou, kdy jsi blíž něho stála ochotně.
Tak též při mně nyní rač státi a chrániti mocně;
já zase šíročelou vzdám v žertvu jalůvku ti roční
neskrocenou, jíž muž posavad nespřáhl do jařma;^[8]
já ti takou dám v žertvu, zlatem rohy oblože vůkol.“

[295]Tak modlíce se dí, vyslechla je Pallas Athéna.
Když se pomodlili pak k Dia velmocného rozence,
kráčeli jak dva lvové odvážní v temnotě noční
skrz mrtvé, skrze vraždu a skrz zbroj a skrz krev černou.

Též Hektor nenechal Trojanův spočinouti hrdinných,
[300]nýbrž výtečníky svolať dal do sněmu všechny,
již byli náčelníci a rádci po táboře Trojském;
on tedy všechny svolav rozpřádal jim radu chytrou:
„Kdož by mi přislíbiv toto dílo prokázati uměl
obdar za skvostný? I připadne mu odměna hojná.
[305]Dám jemu vůz vysoký a koní dvé táhlohrdelných,
již jsou nejlepší běhutých při korábech Achajských,
jenž by měl odvahy dosti a sám chtěl slávy dosíci,
k rychloletým na blízko lodím přistoupiť a zvídať,
zdaž se střehou posavad rychlé lodi tak jako dříve,
[310]neb zdali již překonáni silou pod pážemi Trojských,
pospolu snad se radí, myslíce na útěk, a nechtí
v čas noci hlídku konať namáháním stíženi strašným.“

Takto pravil, co zatím oni všichni utichli mlčíce.
Byl mezi Tróji jakýsi Dolón, Eumédea plémě,
[315]na zlato, kov bohatý, věstníka syn oslaveného,
jenž sice postavy byl škaredé, ale do běhu rychlý;
on byl sám jediný vedlé pěti rodných sester.
On tedy tehdy pravil slovo k Hektoru vládci a Trojským:
„Hektore, má zmužilosť nutká mě a srdce udatné
[320]k rychloletým na blízko lodím přistoupiť a zvídať.
Nuž tedy žezlo mi své pozdvihni a slavně přisáhni,
v skutku že pak spřežení běhuté s vozem od kovu lesklým
v dar mi podáš, co nosí v seč bezvadného Achilla.
Já nebuduť marným ti zvědem proti tvému pomyslu.
[325]Já ti do tábora půjdu pořád, až přímo dosáhnu
Atréovce korábu, kde náčelníci svoláni
rozvažují, zdali jim prchnouti či válčiti dále.“

Takto pravil, Hektor do rukou vzav žezlo přisáhl:
„Věz to nyní Zeus sám, choť Héřin silnorachotný,
[330]nikdo jiný na onom spřežení nezasedne dojista
ze Trojanův, nýbrž ty budeš jím stkvíti se stále.“

Takto pravil klatbou mu křivou^[9] a Dolóna pobídl.
Přes plece zakřivené přehodil si na rychlo lučiště,
pak přes suknici zevně oděl vlka kůži šedého,
[335]na hlavu přílbu vsadiv lasičí, v ruku dřevce jal ostré.
Dal se krokem ku lodím od tábora. Však věru neměl
zpátky přijíť od loďstva přinášeje Hektoru zprávu.
Jakmile byl komoňův a mužů vřavu všechnu opustil,
dychtivo šel cestou; tu ho k sobě přicházeti spatřil
[340]jasnorodý Odyseus a pravil k Diomédovi vládci:
„Ó Dioméde, zde muž nějaký od tábora kráčí,
ač to nevím, zda k našim se korábům na zvědy blíží,
či chtěje snad z mrtvol nějakého oloupiti padlých.
Avšak nechme ho dřív mimo nás na pláni přejíti
[345]málo; potom spolu naň vyrazíme a zajmeme kvapně
jej. Když však by nohou rychlostí nám chtěl utéci,
stále ho pryč poženeš ku lodím od tábora Trojských
dřevcem napřaženým, aby snad ku městu neprchnul.“

Tak tedy promlouvavše stranou mezi mrtvoly z cesty
[350]sobě ulehli; běžel mimo rychle v nerozmyslnosti.
Jakmile již vzdálil se, kolik zorají asi půdy
mezci^[10] — neboť prospěšnější k tomu jsou oni býků,
skrz hluboký úhor pevné aby táhli oradlo —
pustili pak se za ním; i stanul, když zaslechl krok jich;
[355]neb soudil v hrudi své, že ho soudruzi jdou zase vrátit
od Trojanův nazpět, posláni na Hektora příkaz.
Když pak již na dohod byli dřevcem neb snad i méně,
poznal dvé nepřátel a kvapné údy ohýbal
k útěku; rychle za ním však obadva se pustili v dostih.
[360]Tak jako ostrozubí dva psové, oba honbu znající,
buďto kaloucha pronásledují či zajíce pořáde
doubravu skrz lesní, jenž vřískaje napřed uhání:
tak jej Týdeovec, tolikéž hradoborce Odysseus
od ležení zahnavše pořáde ho stíhali dále.
[365]Avšak když již měl na blízko se dostati hlídce
pádě k lodím, tehdáž roznítila sílu Athéna
Týdéovci, by nikdo se snad z Danaův kovokrzných
dřív že ranil ho nepyšnil a rek se zatím neopozdil.
S dřevcem napřaženým statný k němu děl Diomédés:
[370]„Buď postůj nebo vrhnu po tobě kopím a nesoudím,
dlouho že od ruky mé náhlé záhubě unikneš.“

Takto praví a po něm vrhl dřevce a schválně chybil se.
Neb přes rámě pravé hrot dřevce lepohlazeného
v zem zarazil se celý; i stanul hned a třásl se velmi
[375]koktaje, až mu samou bázní zuby skřípěly v ústech,
od strachu v tváři bledý. Supajíce Dolóna dosáhli
a vzali pevně za rámě; tu plačky se k nim slovem ozval:
„Živte mě, já milerád se vykoupím; neb doma jesti
kov, zlata síla a těžkokutá pak díla železná,
[380]rád z toho vám by otec nesmírnou výplatu skytnul,
kdyžby zvěděl, že na živě trvám při korábech Achajských.“

V odvět důmyslný k němu pak promlouval Odysseus:
„Nic se neboj, žádná ti netaň smrť a zhouba na mysli.
Avšak tohle mi pověz a zřejmou pravdu mi řekni:
[385]kam tak sám jediný ku lodím od tábora kráčíš
v čas noci temnošeré, kdy druhý lid spánku požívá?
[Zdaž chtěje snad z mrtvol nějakého oloupiti padlých?]
Zdaž poslal Hektor tě na výzvědy blýskavohelmý
k vyhlubeným ku lodím? či samého tě srdce pobídlo?“

[390]Pak mu Dolon promlouval, a pod ním třásly se údy:
„Hektor mou mysl z dráhy mnohou svedl zaslepeností,
jenž koně byl vznešeného Achillea silnokopytné
dáť mi v podar přislíbil a vůz jeho od kovu pestrý
a mně velel, v kvapné bych kráčeje temnotě noční
[395]nepřátel poblíže mužův přistoupil a zvídal,
zdaž se střehou posavad rychlé lodi tak jako dříve,
neb zdali již překonáni silou pod pážemi Trojských
pospolu snad se radí, myslíce na útěk, a nechtí
v čas noci hlídku konať namáháním stíženi strašným.“

[400]Důmyslný usmáv se slovem promlouval Odysseus:
„Vskutku, trvám, po darech velikých ti zatoužilo srdce,
chrabroduchého Achilla koních; ale těžko zajisté
jesti jinému z mužův je skrotiť nebo říditi smrtných
kromě Achilla, jehož nesmrtná zrodila matka.
[405]Avšak tohle mi pověz a zřejmou pravdu mi řekni:
kdes zanechal jda nyní sem Hektora, vojvodu mužstva?
válečná kde leží jeho zbroj, kde stojí koně rychlí?
kde stany jsou Trojanův ostatních, pověz, a hlídka?
[Oč se radí pospolně s sebou, zdali města podále
[410]zůstati blízko lodí tu chtějí, čili do hradu zpátky
odtáhnou opět, když potřeli mužstvo Achajských?]“

V odvět pak mu Dolon propoví, Eumédea plémě:
„Já ti tudíž toto všechno povím po pravdě skutečné.
Hektor ve středu těch, což jich koli jest radodárců,
[415]úrady nad mohylou božského teď osnuje Íla^[11]
od ryku války stranou; ale stráže, po nížto se tážeš,
žádná obzvláštní nechrání vojska a nebdí.
Cožkoli jest ohňů Trojanů, jimž potřeba káže
hlídati, stále střehou Trojané a se bdíti společně
[420]povzbuzují. A široslavní zase všichni spojenci
spí; neb zůstavují Trojanům v noci hlídať a bdíti,
neb na blízku jejich manželky a dítky nebydlí.“

V odvět důmyslný k němu zas promlouval Odysseus:
„Zdažli s ořekrotnými pomíšeni Trojany právě
[425]spí nebo zvlášť? to mi pověz, abych zvěděl úplně pravdu.“

V odvět pak mu Dolon propoví, Eumédea plémě:
„Já ti tudíž toto všechno povím po pravdě skutečné.
U slaně blíž jsou Káři a Paionové křivoluční,
Lelegové, Kaukóni potom s jasnými Pelasgy.
[430]K Thymbře leží Lyčané s vojskem Mýsův hrdodušných
a Frygové jízdní a koněstrojní Méonští.
Však proč těchto věcí zevrubně se tážete na mně?
vždyť toužíte-li snad se do tábora vlouditi Trojských,
jsou tu stranou Thráčtí přibylí dnes na kraji vojska,
[435]v jich středu král Rhésos, syn čacký Éeniéův.^[12]
Má koně nejkrasší, jež jsem zřel a nejztepilejší,
nad sníh světlejší a co do běhu větru podobné.
Skvostně také jeho vůz je zlatem vykrášlen a stříbrem;
zbroj tolikéž zlatitou ohromnou, div to na pohled,
[440]vzal si s sebou, jakovou věru jest neslušno smrtelným
v bitvu nosiť hrdinům, ale pouze bohům věkožizným.
Avšak k rychloletým mě nyní dopravte korábům,
neb mě třebas svážíce v krutých zde zanechte mne poutech,
až vrátíte se nazpět a přesvědčíte se o mně,
[445]zdaž jsem pravdu mluvil před vámi či lží se dopustil.“

Vzhledná posupně na něj propoví statný Diomédés:
„Jen mi, Dolóne, nijak v svém srdci nemysli na útěk,
ač zvěsť výbornou jsi podal, kdys nám v ruce padnul.
Neb kdybychom tě nyní vyprostili neb dali volnosť,
[450]přijdeš zas pozděj běhuté na koráby Achajských,
buď chtěje vyzvídať či polem proti nám se potýkať.
Pakli rukou pod mou zahuben ducha svého vypustíš,
nikdy budoucně potom nebudeš na zkázu Achajským.“

Dí, a Dolon pravicí pádnou jej za bradu dychtil
[455]vzíť a prosiť za milosť, tu ho ťal v prostředku do šíje
napřaženým ocelem, že přeťal svazy hned mu obadva.
Ještě se ozvati chtěl, tu se již hlava sloučila s pískem.
Pak jemu vládykové lasičí sňali se hlavy přílbu,
kůži vlčí a kopí dlouhé a lučiště ohebné;
[460]všecko nyní jasný Odyseus v dar Athéně kořistné
pozdvihl vzhůru rukou a pravil slovo takto se modle:
„Těmto, Athéno, darům se raduj; tebe předně v Olympě
ze všech nesmrtných chceme vzývati; avšak i dále
rač ke koním a stanům nás ještě provázeti Thrákův.“

[465]Tak tedy prohlásil, na to zdvihnuv všechno do výše,
na tamaryšk položil; znamení přičinil k tomu zjevné
rákosu, dost haluzí květných tamaryšku nalámav,
jdouce by zpět v kvapné nezbloudili temnotě noční.
Kráčeli dál skrze zbroj, skrze černou krev se brodíce,
[470]až spěchajíce mužův dostoupili zástupu Thráckých,
již spali ustáním překonáni, a zbroj voje krásná
podlé nich skládána po půdě v pořádku lepostném
trojmo řadou; vedle trojspřežné jich bylo koňstvo.
Ve středu spal Rhésos, vedlé koně krále běhutní,
[475]již řemením byli na spodním boku připjati korby.
Jejž Odyseus napřed spatřiv Diomédu ukázal:
„Ejhle to muž, Dioméde, to jsou koně vládyky rychlí,
ježto Dolon nám označoval zabitý prve námi.
Nuž tedy sílu ukaž statnou; neslušno je tobě
[480]ve zbroji státi nečinně, nobrž koně od vozu rozvaž;
neb muže sám ty ubíjej a nech koně pak mi na péči.“

Tak vece, jasnooká chrabrosť jemu vdechla Athéna;
vraždil kol napořád, a stenání nastalo děsné
z úst ocelem rubaných, a krví byla zbarvena půda.
[485]Tak jako lev když nestřežené na stádo připadne
koz neb ovec, na zkázu pomýšleje ve hrudi hroznou:
tak též Týdeovec ve Thrácké zástupy vrážel,
až sklal jich tu dvanáct. Ale důmyslný rek Odysseus,
když koho Týdeovec přistoupaje sklal meče rázem,
[490]za nohu jav ho po té Odyseus odvlékl pokaždé,
v srdci pomýšleje svém, aby snadno běhouni projíti
mohli lepohříví a se nechvěli v srdci militkém,
mrtvoly překročujíce; neboť nezvykli bojišti.
Avšak když ku králi se dostal Týdea mládec,
[495]vraždě kovem medový ve spánku život jemu vyrval,
an chroptěl, nebo sen přehrozný k hlavě mu přistal
[v čas noci té, rek Týdeovec, výmyslem Athény].
Rozvazoval tehdáž Odyseus koně silnokopytné,
spínal pak řemením a ze zástupu k loďstvu vyháněl,
[500]mrskaje svým je lukem, poněvadž lesklého bičíku
skvostné z korby s sebou do rukou byl vzíti zapomněl.
Zahvízdal znamení chtěje dáť Diomédovi králi.

On však zůstal a v srdci počal na skutky přemýšleť
nejkrutší, zda se korby chopiť, kdež zbroj byla pestrá,
[505]odtáhnouti za voj či vynésť pozdvihna do výše,
neb zdali ještě by měl Thrákův duši většině vyrvať.
Takto zatím co to v srdci přemítal, Pallas Athéna
poblíž přistoupíc propoví k Diomédovi králi:
„Návratu předse vzpomeň, synu Týdea velkoduchého,
[510]k vyhlubeným ku lodím, bys utíkaje zpět se nedostal,
když by také i jiný probudil bůh zástupy Trojské.“

Takto praví, poznal bohatýr hlas božky mluvivší,
rychle na kůň vyšinul se; lukem jej mrskl Odysseus.
Letmo uháněli pak běhuté na koráby Achajských.

[515]Stříbroluký nenadarmo trval na stráži Apollon,
když spatřil Týdéa rozence Athénu provázeť;
nevraže jí Trojanův hustého do zástupu vstoupil,
kdež radodárce zbudil Thrákův reka Hippokoonta,
Rhésova příbuzného. A ten ze spánku procítnuv,
[520]když prázdné zřel místo, kde dřív koně stáli běhutní,
jak muži ještě sebou trhají ve vraždě žalostné,
zabědovav zavolal jménem druha rozmileného.
U Trojanův hluk a křik nesmírný postrachu nastal,
když se valem lid sbíhal a zíral díla žalostná,
[525]jež mužové spáchavše k dutým zpět unikli korábům.

Když pak místa dosáhli, kde výzvědu Hektora skláli,
tehdáž zévomilý Odyseus zadržel koně rychlé,
Týdeovec pak spěšně skočiv k zemi zabrocenou zbroj
Láertovci podal do rukou a na kůň vyšinul se.
[530]Mrskl potom do koní, ani rádi uháněli letmo
k vyhlubeným ku lodím; milenéť tam toužilo srdce.
Nestor prvně dupot zaslechnul a takto se ozval:
„Ó milení druhové, Argejských vůdci a rádci,
klam to, či pravdu-li dím? Ale srdce mně říci to káže:
[535]rychlonohých komoňů mne dupot sluchu mého dochází.
Kéž to nyní Odyseus se statným jest Diomédem,
od Trojanův jak rychle ženou koně silnokopytné!
Avšak hrozně se v srdci bojím, by se nestalo předním
z Argejských nějaké neštěstí od vřavy Trojských.“

[540]On slovo ještě nevyřkl celé, když k nim sami přišli.
Rychle na zem sestoupli a všichni je velmi radostně
vítali svou pravicí, tolikéž slovy přívětivými.
Však nejdříve se ptal Nestor konihonce Gerénský:
„Mluv slavný Odysée, ty velká slávo Achajských,
[545]jak pak k těmto jste přišli koním? či jste vnikli do vojska
do Trojanův? či jakýs vám bůh skytl v ústrety vstoupiv?
Hrozně paprskům jsou co do lesku podobni slunečním.
Stále se utkávám s Trojskými a nikdy nemeškám
vyhlubených u lodí, ač válečník jsa stařičký.
[550]Však takových jsem ještě koní nespatřil a neznal.
Tož nějaký vám bůh je, trvám, dal v ústrety vstoupiv,
ježto kochá vás velmi obadva mrakosběratel Zeus
a dcera jasnooká Dia štítovládce Athéna.“

V odvět důmyslný k němu zas promlouval Odysseus:
[555]„Nestore Néléovče, ty velká slávo Achajských,
bůh chce-li, snadno také koně lepší, než tito právě,
můž skytnouti, neboť mocnější jsou bozi věční.
Leč koně tihle, po nichžto se ptáš, kmete, přišli nedávno
z Thrákie; pána jejich proklál chrabrý Diomédés,
[560]s ním i dvanácte druhův zavraždil všech bohatýrův.
A zvědu dále jsme jich zavraždili blízko korábův,
jejž byl v náš tábor pokradmo na výzvědy poslal
Hektor jasnorodý a druzí Trojane veledušní.

Takto praviv hnal přes příkop koně silnokopytné
[565]jásaje v srdci; za ním i druzí šli radostně Achajští.
Když stanu Týdéovce lepostaveného dosáhli,
krásnořezým řemením koně pevně přivázali k jeslím
koňským, kdež koně ostatní Diomédovi stáli^[13]
rychlonozí, medovou a pšeničnou píci jedouce.
[570]V kormu korábu po té položil zabitého Dolóna
zbroj krvavou Odyseus, by ji v oběť uchystal Athéně.
Pak sami pot hojný si vodou oba smývali mořskou
tam vstoupivše, i lýtka i šíje i stehna s obou stran.
Když smyla oběma jim mořská vlna pot s těla hojný,
[575]a v milených okřáli prsou bohatýři udatní,
všedše do van hlazených tělo sobě vykoupali každý.
Když se vykoupali v lázni a pak tělo natřeli mastí,
k jídlu usedli po té a z plného měsidla Athéně
víno medosladké vážíce ulévali k poctě.

---

1. [Verš 16.] Rvaní vlasů není zde pouze výraz bolesti, nýbrž i vroucí modlitby, aby Dia přiměl k slitování.
2. [Verš 23.] Básník tohoto zpěvu reky rád odívá neobyčejným oděvem; lví kůži má též Diomédés, Meneláos pardalovou, Dolon vlčí.
3. [Verš 68.] Volej každého také dle jména po otci, což pokládáno za čestnější, jako posud u Rusův se děje.
4. [Verš 123.] Agamemnon omlouvá bratra svého tím, že si nedůvěřuje něco o své újmě podniknouti, nýbrž vždy pohlíží po vrchním vůdci.
5. [Verš 226.] Muž jde-li sám, nepozoruje všechno tak rychle, aniž rozhodne se tak jistě, jako jdou-li dva.
6. [Verš 239.] Agamemnon se obává, aby Diomédés, hledě snad pouze k vyššímu rodu, nezvolil sobě Meneláa za druha.
7. [Verš 253.] Řekové rozdělovali noc od 6 hodin večer do 6 hodin ráno na tři stejné částky: večer, půlnoc a úsvit; Římané dělili noc na 4 díly.
8. [Verš 293.] Jen taková zvířata směla se bohům obětovati, jichž se ještě nikdy neužilo k polním pracím.
9. [Verš 332.] Hektor, praví básník, dopustil se křivopřísahy, poněvadž nemohl splniti, co slíbil.
10. [Verš 352.] Vzdálenosť obnášela asi tolik, co zorají mezci v jednom tahu, t. j. bez přetržení; míněna jest délka brázdy.
11. [Verš 415.] Mohyla Íla, syna Tróova a otce Láomedontova, ležela mezi městem a Skamandrem.
12. [Verš 435.] Král Thrákův Rhésos, syn Éionea a Músy Euterpy, přišel večer téhož dne na pomoc Trojanům a byl zabit Diomédem, prve než se on i jeho koně ze Skamandra napili, čímž by se byl stal dle věštby nepřemožitelným. Dle Pindara přišel prý Rhésos den před tím do tábora Trojského a tolik pobil Řekův, že Athéna starostlivá jsouc o Achajské, povzbudila Odyssea a Dioméda, aby ve spaní Rhésa zabili.
13. [Verš 568.] Ukořistění koně připadli Diomédovi, jakožto hlavnímu podnikateli noční výpravy; Odysseus ostatně neměl ani vozu ani koní, nýbrž bojoval vždy pěšky.