Homérova Ilias (Škoda)/Zpěv čtvrtý

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Zpěv čtvrtý
Autor: Homér
Zdroj: HOMÉR. Ilias. Praha: vlastním nákladem překladatele, 1886. s. 51–64 a 407–408.
Licence: PD old 70
Překlad: Antonín Škoda
Licence překlad: PD old 70

V radě bohův ujednají Zeus s Hérou zkázu Troie. Pandaros přemluven byv Athénou, vystřelí šíp na Meneláa, jejž vyhojí Macháon. Tak jest porušeno příměří; počne boj a mnoho rekův padne.

Nesmrtní ale Zéva kolem rozmlouvali pospol
v komnatě ve zlatité, a v jejich středu Héba velebná[1]
nektaru počla nalévať a číšemi všichni zlatými
druh druha pozdravoval, Trojanův na město hledíce.
[5]Ihned vládce počal Kronovec Zeus drážditi Héru
úštipným hovorem, posměšně pronášeje takto:
„Jsou tu dvě z nesmrtných Meneláu pomocnice božské,
Héré Argejská, pak Alalkomenovna Athéna.[2]
Než věru obě sedíce podále baví se pokojně
[10]zíráním; Priamovci však usměvavá Afrodíta
po straně vezdy stojí a zahání od něho zhoubu;
též ho nyní, když zřel již smrť, zachránila právě.
Ovšem vítězství patří Meneláu jarému;
leč my nyní uvažujme, kterak tato skončiti díla,
[15]máme-li záhubnou znova válku a zas vřavu lítou
roznítiť čili přátelství mezi oběma zjednať.
Pakli by snad toto vám bylo všem příjemno a mílo,
arci by město nadál kvésť zůstalo Priama krále,
Helenu Argejskou však uveď si domů Meneláos.“

[20]Takto pravil, zticha Pallas Athéna zareptaly s Hérou,
blízko sedíce při sobě, a zkázu přemítaly Trojským.
Pallas zůstala mlčky a nepromlouvala vůbec,
otce na Zéva mračíc se a zlosť ji pojímala prudká;
Héra nemohla skrotiť zlosť svou, ale k Zévovi řekla:
[25]„Přehrozný ty Kronovče, jaké jsi to byl slovo vyřkl!
Chceš marným učiniť mé dílo a nesplnitelným
a prolitý lopotou pot můj? Moje zemdlelo koňstvo,
když jsem sbírala lid na Priama zkázu a přátel.
Nechť — ale ostatní bozi nechválíme to všichni.“

[30]Velmi se rozhorliv vece k Héře mrakosběratel Zeus:
„Ukrutná, což pak ti jenom Priamos s Priamovci
páší zlého tolik, že bez úlevy stále si žádáš
Troie lepostavené do kořán vyvrátiti město?
Když bys tak vejdouc skrze bránu a hradby strmící,
[35]Priama mohla zhltiť syrového a Priama plémě
s národem ostatním, tehdáž by se hněv ti vyléčil.[3]
Jednej, jakkoli chceš, by se jen tato váda budoucně
tobě i nám velikým mezi oběma nestala svárem.
Však co jiného ti řeknu a v ňadrech svých to opatruj:
[40]jestliže někdy i já vyvrátiti město zatoužím
ve hrudi své, kde milí mužové ode dávna ti bydlí,
nechtěj pak zdržovať hněv můj, ale buď mi po vůli.
Vždyť jsem i já se ti též samoděk podal, ač proti mysli;
neb kteraká pod sluncem a hvězdným všecka nebeském
[45]města obydlena jsou od smrtných zeměrozencův,
z těch mi svatá nejvíc byla v srdci zalíbena Troia
a s Priamem vešken lid Priama oštěpometce.
Nikdy nepostrádal můj oltář hostiny řádné,[4]
litby a páry libé, čeho dostalo nám se na poctu.“

[50]Zas k němu velkooká promlouvala Héra velebná:
„Ovšem města tři jsou nad všechna mi nejmilenější,
Argos a Sparta, širotřídé pak město Mykéna,
jež vyvrať do kořán, kdykoliv se ti v srdci zalíbí;
k ochraně nikdy jejich nestoupnu a brániti nechci,
[55]ježto kdybych se i vzpírala velmi a bránila zkáze,
nezmohu nic, poněvadž mocnější tys mne zajisté.
Avšak dlužno i mé nazmar nevydávati práce;
vždyť též já bohyní jsem a rod můj, odkud i tobě,
a Kronos obmyslný mě zplodil nejvíce ctihodnou,
[60]z příčin těch, rozením a že manželkou se nazývám
tvou, a ty nad všemi vládneš Olympany neskonalými.
Nuž tedy přec v takových si věcech vzájemně povolme,
tobě i já i ty zas mně, a božstvo vše půjde za námi
nesmrtné. Avšak ty nyní ruče rozkaž Athéně,
[65]by spěla ke Trojanům a Achajským do vřavy líté
zkoušet, jak Trojané by veleslavným Danaovcům
počali dříve nějak křivdiť proti přísaze věrné.“

Takto praví, poslechne otec všeho lidstva a božstva;
k jasnooké pak Athéně pravil slova rychloperutná:
[70]„Rychle do tábora spěj mezi lid Trojanův a Achajských
zkoušet, jak Trojané by veleslavným Danaovcům
počali dříve nějak křivdit proti přísaze věrné.“

Takto praviv prve již toužící vznítil Athénu;
letmo se Jasnooká k zemi spustila s výšin Olympských.
[75]Tak jako hvězdu jeví rozenec Krona obmyslného
plavcům na znamení[5] nebo táboru vojska širému
jasnou; z ní vůkol vypryskuje hvězda nejedná:
k této podobna na zem sestoupila Pallas Athéna,
do středu vojska sletěvši; jal úžas všecky vidoucí
[80]Tróje ořekrotné, tak i krásnoholence Achajské.
Takto mnohý ozval se na souseda zíraje svého:
„Jistě nyní znova záhubný boj a zas vřava lítá
vzejde, či přátelství mezi oběma zjednati ráčí
Zeus, jenž ustanoven za správce je války smrtelných.“

[85]Takto mnohý promlouvaje děl z Trojanův a z Achajských.
Jsouc muži božka podobna do zástupu vstoupila Trojských,
Láodoku, ze synův Anténora, oštěpometci,
Pandaru po statném patříc, zdali někde ho najde.
Bezvadného rozence Lykáona našla jarého
[90]stáť a kolem něho pak silné řady štítozbrojných
mládců, již s ním od proudův Aisépa přitáhli.
Blízko stanuvši slovem promlouvala rychloperutným:
„Nechtěl bys, synu, poslechnouť mne, Lykáona chrabrý?
Rychlý šíp mohl bys proti Atréovci namířiť,
[95]u všechněch Trojanův bys díku a slávy dosáhl,
ze všech pak nejvíc u Alexandra Priamovce.
Od něho bys zejména skvělé mohl obdary dostať,
ačli by Atréovce viděl Meneláa jarého
tvou zmoženého střelou vstoupiť v žaroviště žalostné.
[100]Medle nyní vystřel po slavném šíp Meneláu
a přislib střelčímu Apollinu světlorozenci,
jehňat prvňátek že mu slavnou vzdáš hekatombu,
až se domů vrátíš v posvátné město Zeleiu.“

Tak vece Pallas a srdce mu pohne nerozmyslnému;
[105]ihned bral si lepohlazené z kozorožce lučiště
ze skočného, jehož pod hruď kdysi dobře zasáhnuv,
an vstoupal na skálu, počíhav naň na čekání,
smrtně ranil do prsou; i svalil na skálu se naznak.
Nad temenem šestnáct mu dlaní rohy vzhůru narostly,
[110]ježto potom zkušený soustružník uměle sloučil,
všecko zhladiv pak dobře vsadil svrchu ze zlata kroužek.
Luk bedlivě zařídil a napjal, o půdu jej opřev;
štíty zatím před ním jeho soudruzi třímali bodří,
dřív aby naň nevtrhli rekovní mládci Achajských,
[115]nežli by Atréovce střelil Meneláa jarého.
On sňal víko po té ruče s toulu a šíp z něho vybral
nestřelený, peřitý, černých původce bolestí;
rychle si pak na tětivě urovnával střelu trpkou
a slíbil střelčímu Apollinu světlorozenci,
[120]jehňat prvňátek že mu slavnou vzdá hekatombu,
až se domů vrátí v posvátné město Zeleiu.
Pak s tětivou volskou uchytiv spolu vrub střely táhl,
až strunu přiblížil ku prsům, k oblouku želízko.
Když pak již kulatou, velikou kuši do kruhu napjal,
[125]břinkne tu luk, zazní struna silně, a šíp se vymrskne
ostrobodý, vlétnouti do zástupu touže Achajských.

Však tebe též, Meneláe, blahé nezapomnělo božstvo
nesmrtné, nejvíc ale Zévorozenka kořistná,[6]
jež tebe zastoupivši ti šíp odvrátila trpký.
[130]Od těla pak ho stranou odchýlila, tak jako matka
mouchu zahání děcku, v libém když spánku spočívá;
však sama řídila šíp v ono místo, kde sponky opasku
stýkaly jsou se zlaté, brnění kde se potkalo dvojné.
Tak vnikl šíp trpký v pás vládyky těsně přilehlý
[135]a skrze překrásný opasek se mu veskrze prodral,
dále velestrůjným mu prošel pancířem a mitrou,[7]
k ochraně jižto nosil těla svého na obranu dřevcí,
ježto mu prospěla zvláště; neboť šíp též tuto protkl.
Svrchní kůži po té reku šíp Meneláu prořízl;
[140]ihned krev černá se valem jemu prýštila z rány.

Jak když kosť slonovou červcem žena pěkně obarví
buď Méonka či Karka na ozdobu úzdy pro koňstvo;
v síni schována leží, a mnozí by si přáli ji rádi
jezdci nosiť, leč sloň skvostem pro krále chová se
[145]býť koni k ozdobení, tolikéž i na oslavu jezdci:
tak se krví, Meneláe, také tvoje zbarvila bedra,
lýtka lepozrostlá, dole pak kotníky lepostné.

Tehdy se hned zachvěl vojevůdce mužův Agamemnon,
jak spatřil se valem černou krev prýštiti z rány;
[150]sám zachvěl se také áréomilý Meneláos.
Když však svaz zahlédl vně rány a háčky železné,
dřívější zmužilosť opět se mu vrátila v ňadra.
K nim pak sténaje těžce pravil mocný Agamemnon
za ruku vzav Meneláa, a s ním lkali soudruzi věrní:
[155]„Rodný bratře milý, k smrti tvé jsem smlouvu ujednal,
postaviv Argejských tebe v před v boji válčiti s Tróji,
neb střelu vrhli po tobě a zlehčili úmluvu věrnou.
Přísaha však na zmar nepřijde a krev ta beránků,
oběti smíru a rázy pravic, jimž důvěřováno.
[160]Ačli také ihned to Olympan Zeus neukončí,
později přec to splní a pykať bude jim toho těžce
hrdly milými, jejich manželkami, dětmi robátky.
Dobře to poznávám věru na své mysli a v srdci:
nastane den, kdy svatá jednou bude sřícena Troia
[165]a s Priamem vešken lid Priama oštěpometce,
až jen Zeus Kronovec vysokostolný, vzduchobytný
sám proti nim všechněm tmavočerným zatřese štítem,
pro klam ten na ně nevra. To vím naplní se dojista;
avšak vzejde mi bol hrozný pro tě, ó Meneláe,
[170]jestliže zemřeš a sudby životní cíle dosáhneš.
S hanbou bych se také vrátil sprahlého do Arga:
neb zpomenou ihned si Achajští vlasti otecké;
zůstaviliť ku chloubě by Priamu králi a Trojským
Helenu Argejskou; tvé zpuchří ornice kosti
[175]nesplněného u díla svaté ve Troii ležící.
Tak jednou asi řekne mnohý z Trojanův hrdopyšných,
skákaje nad mohylou Meneláa veleslavného:
‚Kéž jen tak ve všem nasytí svou zlosť Agamemnon,
jakž i nadarmo nyní přivodil sem vojsko Achajských;
[180]již se domů milené do vlasti odebral otecké
se prázdným loďstvem, zanechav Meneláa jarého.‘
Tak kdysi řekne mnohý; tu mě šírá země pohltni!“

Bratru dodávaje srdce pravil mu rusý Meneláos:
„Mysli mi buď dobré a neděs lidu ještě Achajských.
[185]Nevnikl šíp do živého mi ostrý, leč jemu napřed
jest opasek třpytivý zabránil a zespodu rovněž
podpásník, pak mitra, kterou zděli umně kováři.“

V odvět pak mu pravil širokovládný Agamemnon:
„Kéž jen tak tomu jest opravdu, milý Meneláe!
[190]Ránu zatím ohledne ti lékař a léky hojící
pak přiloží, jež tvé by bolesti zkonejšily černé.“

Tak děl, a Talthybios hlasatel jeho zaslechl rozkaz:
„Talthybie, přivolej sem rychle Macháona vládce,
jenž syn lékaře jest Asklépia proslaveného,
[195]prohlédnout Meneláa bolesť, Atréa rozence,
jejž byl někdo střelou poranil luku mistr dovedný
z Trojských neb Lyčanův k své slávě a nám ku žalosti.“

Takto pravil, hlasatel ho uposlechl na slovo ihned,
rychle si pospíšil ku vojům Danaův kovokrzných,
[200]pátraje po chrabrém tu Macháonu, jejž tamo uzřel
stáť a kolem něho pak silné řady štítozbrojných
mládců, jež spolu s ním z ořeživné ze Triky táhli.
Přistoupiv k němu blízko pravil slova rychloperutná:
„Pojď, Asklépia plémě, volá tebe král Agamemnon
[205]prohlédnouť Meneláa bolesť, Atréa rozence,
jejž byl někdo střelou poranil luku mistr dovedný
z Trojských neb Lyčanův k své slávě a nám ku žalosti.“

Takto praví, ihned pohnul jemu ve hrudi srdcem;
kráčeli rychle davem skrze šírý tábor Achajských.
[210]Jakmile však byli přišli, kde vládce rusý Meneláos
byl raněný a kolem bohatýři shromážděni všichni
ve kruhu, doprostřed přistoupiv muž bohorovný,
ihned vyvlékal jemu šíp z připatého opasku;
když jej zpátky tahal, břitké se ulámaly háčky.
[215]On třpytivý opasek rozvázal a zespodu rovněž
podpásník, pak mitru, kterou zděli umně kováři.
Když spatřil pak ránu, kde šíp vnikl Pandara ostrý,
krev vyssáv přiložil hojivé na to léky dovedně,
jež ze přátelství daroval kdysi otcovi Cheiron.[8]

[220]Tehdy co byl léčen v ryku statný rek Meneláos,
již Trojanův řady blíž přistoupili štítozbrojných;
do zbroje též se druzí oblekli a pomněli války.

Tehdy nebyl bys zřel chabnouť Agamemnona krále,
buďto nazad chouliť se aneb se potýkati nechtíť,
[225]nýbrž prudce v mužezdobnou pospíchati bitvu.
Neb zanechal komoňů svých stáť s vozem od kovu pestrým,
jež soudruh třímal supající bitvy podále
Eurymedon, rozenec Ptolemaiův Peiraiovce;
velmi mu král důtklivě velel na blízku stanouti,
[230]když by mu zunavení jalo údy, co vojsko pořádal;
sám potom opěšalý obcházel král řady mužstva.
A kdy které spatřil snaživé z Danaův koněrychlých,
povzbuzoval je slovem důrazným stoupaje blíže:
„Argejští, jen ještě nechabněte v obraně rázné;
[235]ochráncem nebudeť Kronovec Zeus na straně lhářů,
nýbrž kdož byli dřív proti přísaze spáchali křivdu,
rozsápou supové jemné tělo těchto na pospas,
rozmilené my zatím manželky a dítky robátka
jich zavezem na lodích v zajetí, až vezmeme město.“

[240]Pakli které spatřil zase chabnouť v bitvě žalostné,
velmi je pak zlostnými počal slovy kárati takto:
„Argejští, zbabělci hanební, což cti nemáte?
proč pak tak ztrnulí tu stojíte podobni kalouchům,
již po pláni běžíce širé, když zemdlily údy,
[245]všichni stanou, a není jim ve hrudi síly nižádné:
tak ztrnulí vy stojíte a nic nedbáte na půtku.
Ždáte-li, až Trojané blíž přijdou, kdež lepokormé
na břeh tůně sivé jsme vytáhli koráby Achajských,
chtíce viděť, zda by vám Kronovec ruce k ochraně vztáhl?“

[250]Takto pořádaje sám obcházel král řady mužstva;
dospěl ku Krétům skrze dav lidu kráčeje hustý.
V zbroj se kolem statného odívali Ídomenéa;
Ídomeneus v čele stál, zmužilostí kanci podobný,
Mérionés pak povzbuzoval zadní řady k bitvě.
[255]Jež spatřiv zradoval se širovládný Agamemnon
a hned k Ídomenéu pravil slovy přívětivými:
„Ídomenée milý, nejvíc z Danaův koněrychlých
ctím tě ve válce a ve všelikém jinakém spolu díle
a při hodech, kdykoliv kmetské jen víno plamenné
[260]Argejských bohatýři v měsidlech mísiti káží.
Neb třebas ostatní Argejští dlouhokadeřní
vína podíly pijí, přece tvá plna číše pokaždé[9]
jak mně stojí, bys pil, kdykoliv tebe srdce pobádá.
Nuž tedy zdvihni se v bitvu, jakým ode dávna se pyšníš.“

[265]Zas jemu Ídomeneus vzájem vece, vojvoda Krétův:
„Atréovče, druhem přítulným zůstanu tobě
vezdy pořád, jak jsem jednou přislíbil a kývl;
než ty pobídni druhé Argejské dlouhokadeřné,
rychle bychom roznítili boj, když zvrátili smlouvu
[270]Trojští, jimž za to smrť černá a žalosti budoucně
vzejdou, dřív poněvadž proti přísaze spáchali křivdu.“

Tak vece, Atreovec šel dál pln v srdci radosti.
Dospěl k Aiantům skrze dav lidu kráčeje hustý;
v zbroj se odívali svou a pěších spolu mrak s nimi táhl.
[275]Tak jako když se hlídky vidí muž pastucha mračno
táhnoucí přes slaň mořskou od Zefyra vání;
černější nad smůlu se mrak, když z dálky se dívá,
stoupati zdá přes tůň a přináší vichřici velkou,
ustrne spatře to mračno a do sluje stádo zahání:
[280]tak též zévorodých mládcův s Aianty jarými
bitvy do záhubné pospíchaly jsou řady husté
černošedé, dlouhými kopími a štíty trčíce.
Jež spatřiv zradoval se širovládný Agamemnon
a hlasu pozdvihnuv slova k nim vece rychloperutná:
[285]„Vás, Aianti milí, kovokrzných vůdci Achajských,
netřeba povzbuzovať, proto vám též nic neporoučím;
neb sami povždy s chutí lidu kážete válčiti statně.
Kéž štítovládný Die otče, Athéno a Foibe,
vůdcům všem takové chrabré jest ve hrudi srdce!
[290]pak brzy kleslo by město zajisté Priama krále,
ztečeno jsouc pravicí a z kořen vyvráceno námi.“

Takto praviv tam obadva opustil a dál se ubíral.
Nestora pak potkal, Pylanův řečníka libého,
an druhy své si pořádal a k líté bitvě pobádal
[295]kol Pelagonta jarého, Alastora, Chromia vládce,
Haimona velmocného a vojvody mužstva Bianta.
Napřed jezdce řadil s jich koňmi a korbami pospol,
vzad seřadil za ně mužstvo pěší četné a statečné
hradbou býť proti válce; bojácné do středu směstnal,
[300]leckdo také by musel bezděk se potýkati v bitvě.
Jezdcům rozkazoval nejdříve a třímati kázal
koňstvo na uzdě, aniž se proháněti v řavě zmatečně:
„Ať z vás nikdo ve vozbu a chrabrou doufaje mužnosť,
před druhy sám jediný nezatouží válčiti s Tróji,
[305]nechť i neustoupá; nebo tak zemdlíte na síle.
Kdož pak přijde na vůz nepřátel blíž s vozu svého,
napřáhniž se kopím, nebo tak jest o mnoho lépe.
Takto i dřívější reci káceli města a hradby,
tento rozum, takovou uvnitř hrudi vůli majíce.“

[310]Tak je stařec vzbuzoval zkušený ode dávna ve válkách.
Spatřiv jej zradoval se širovládný Agamemnon
a hlasu pozdvihnuv slova děl k němu rychloperutná:
„Ó kmete, kéž, jakové ti je ve hrudi srdce militké,
tak by ti sloužily údy a síla ti zůstala pevná.
[315]Leč stáří svírá tě společné;[10] kéž by je snášel
někdo z mužů jinaký a ty bys byl v počtu junáků.“

V odvět zas mu pravil Nestor konihonce Gerénský:
„Atréovče, takým bych já sám chtěl věru býti,
jak prve když jasného zabil jsem Ereuthalióna.[11]
[320]Leč bohové neskytli nijak všeho lidstvu najednou;
byl jsem tehdy mladým, teď stáří zas mě provází.
Avšak i tak mezi jezdci nadál setrvám a pobídnu
svou je radou a slovem, nebo výsada jesti to starců.
Oštěpy nech metají zase mladší, jižto mne jsou tu
[325]silnější a mohou ve chrabrou doufati sílu.“

Tak vece, Atreovec šel dál pln v srdci radosti.
Zastal pak Peteóa rozence Menesthea jezdce
stáť, a kolem něho mládci Athénských, ve hluku rádci;
poblíž pak jemu stál zase důmyslný rek Odysseus,
[330]vedle Kefallénských kolkol něho zástupy chrabré
stály; neboť lid ještě nezaslechl nic ryku války,
nýbrž právě se jich řady zdvíhaly naproti sobě
chrabroduchých Trojanův a Achajských; tak čekajíce
stály, dokud by jiný zástup přikvapě Achajských
[335]na Trojské se neřítil a bitvu nerozpředl opět.
Jež spatřiv káral vojevůdce mužův Agamemnon
a hlasu pozdvihnuv slova k nim vece rychloperutná:
„Ó Peteóa rozence, Diem chovaného to krále,
a všemi lesťmi také ty slovutný úkladokůjce,
[340]proč se jenom choulíce stojíte a na druhy ždáte?
Oběma vám příslušno, trvám, mezi mládci prvými
stáť pohotově a v bitvu čelem vniknouti horoucí.
Vždyť vy také první jste na hostinu zváni pokaždé,
když kvas připravujem na počesť všemu kmetstvu Achajští.
[345]Mílo tu jest pečené maso jísť do sytosti a číše
vína při tom medového popíjeť, jak chcete dlouho;
rádi nyní zřeli byste, deset třeba čet by Achajských
ukrutným před vámi mečem se potýkalo v bitvě.“

Vzhlédna posupně na něj vece důmyslný rek Odysseus:
[350]„Atréovče, jaké slovo vyšlo ti z ohrady zubní?
jak můžeš v boji říci že chábnu, kdykolvěk Achajští
vůči ořekrotným Trojanům seč zdvihneme prudkou?
Uzříš, když chutě máš a také věci jsou ti na péči,
Télemachův jak otec milený s předními se potká
[355]chrabroduchých Trojanův; ty mluvíš do větru nadarmo.“

Usmáv pak se pravil mu širovládný Agamemnon,
jak znamenal jeho zlosť; ihned bral své slovo nazpět:
„Božský Láertovče, velestrůjný Odysée,
já tebe neplísním přílišně, aniž ti poroučím;
[360]neb já uznávám, že ti ve hrudi srdce militké
zná úmysly libé; nebo se mnou stejně ty smýšlíš.
Nuž tedy pak srovnáme to později, ačli co zlého
řeklo se teď, vše to nech zanesou do větru Olympští.“

Takto praviv tam obadva opustil a dál se ubíral.
[365]Zastal pak Dioméda podál Týdéa rozence
na spřeženém a leposkladném voze státi pokojně;
vedlé pak něho stál Sthenelos, rozenec Kapanéův.
Spatřiv jej káral širokovládný Agamemnon
a hlasu pozdvihnuv slova děl k němu rychloperutná:
[370]„Ó synu Týdéův, bohatýra ořekrotného,
proč choulíš se a proč po dráhách bitvy pozíráš?[12]
Týdeus tak se nijak neměl přece ve zvyku chouliť
nýbrž před mileným družstvem s nepřátely válčil,
jak děli, kdož bojovať jej spatřili; já se nesetkal
[375]s ním, tolikéž neviděl; však před druhy prý všem předčil.
Ontě přišel za smíru také do města Mykény
hostem s jasnorodým Polyneikem, sbíraje vojsko.
Neb tenkrát chtěli hradby svaté obléhati Théby
a vřele žádali jich skytnouti spojence slovutné.
[380]Tož chtěli přisvědčivše je dáť, jak žádali sobě;
Zeus však zabránil, nešťastné příznaky jevě.
Když tedy z města vytáhli a dál se ubírali cestou,
dospěli rákositého a trávinatého Asópa,
poslali tehdy do Théb reka Týdea poslem Achajští.
[385]On tedy tam se vydá a mnohé Kadmovce nalezne[13]
při kvase v domě lepostaveném Eteoklovy síly.
Tamže ořekrotný ani Týdeus, ač jsa cizincem,
nic se nebál, jediný ač byl mezi Kadmorozenci,
nýbrž k zápasu sám je vyzýval a naskrze předčil
[390]snadno; bylať taková mu pomocnice Pallas Athéna.
Jsouce rozezleni naň Kadmovci, pobádači koňstva,
když se vracel nazpátky, přichystali zálohu silnou
mládencův padesát, a dva z nich byli výpravy vůdci,
Maion Haimonovec, nesmrtným velmi podobný,
[395]dále syn Autofonův, válečný rek Polyfontes.
Týdeus předse i těmto uchystal záhubu bídnou;
všecky pobil, jedinému domů jen návratu popřál;
Maiona jen pustil, znamení poslouchaje božstva.
Týdeus byl takovým Aitólský, leč syna svého
[400]o mnoho k bitvě zplodil slabším, ale v úradě lepším.“

Takto pravil, statný mu neodvece nic Diomédés,
domluvy důstojného se vládyky zastyděv ostré.
Avšak proslaveného pravil k němu syn Kapanéa:
„Atréovče, jenom znaje líčiti pravdu mi nelži;
[405]o mnoho svých otců lepšími se býti chlubíme;
my jsme také sedmibrannou vyvrátili Thébu,
méně přivedše mužů branných ku hradbě mohutné,
důvěřujíce bohů znamením, jakož ochraně Zéva;
vlastní svou oni zpupností si uchystali zhoubu.[14]
[410]Nikdy tudíž otcům rovné nám pocty nedávej.“

Vzhlédna posupně na něj propoví statný Diomédés:
„Mlčky, milý brachu, seď poslouchaje rozkazu mého.
Játě nezazlívám Agamemnonu, vojvodě mužstva,
že vždy ponoukává k boji krásnoholence Achajské:
[415]neb jemu vzejde také z toho oslava, ačli Achajští
lid Trojanův pohubí a svatého se Ília zmocní;
však veliký proň žal, podlehne-li vojsko Achajských.
Medle nyní my také oba pomněme obrany rázné.“

Dí a na zem s běhutého skočil vozu ve zbroji lesklé;
[420]strašně kolem brnění vše zařinčelo na hrudi vládce,
jak chvátal; tu by byl jal strach třeba ostražitého.

Tak jako když na velehlučném vlna příboji mořském
jedna po sobě druhou stíhá, an vítr burácí;
zdvíhá prv se na tůni širé, ale silně najednou
[425]o břehu kraj se zlomíc rachotí a na výběhu skalném
vystoupí v oblouku a v souš pěnu vyplije mořskou:
tak tenkrát za sebou Danaův spěly jsou řady husté
v bitvu bez ustání. Každý voji svému poroučel
z vůdců; ostatní tiše táhli, a nikdo by nemněl,
[430]mužstva že táhne tolik, ve své hrudi hlas chovajíce,
mlčky vladyk se bojíce; a vůkol leskla se všechněm
pestrolepá jich zbraň, jíž pokryti stoupali řadmo.
Leč Trojané, jako ovce na ohradě velkoboháče
nesčetné čekají, kdy se bílé mléko dojívá,
[435]bez přestávky bečíce, že hlas zaslechly beránků:
tak Trojanův výskot se po táboře pozdvihl šírém;
nebtě nebyl všechněm stejný zvuk aniž mluva jedna,
leč řeč rozdílná, mužové z mnoha měst přivoláni.
Jedny pobídl Arés a druhé zase Pallas Athéna,
[440]Strach průvodce a Třas, pak Váda pořáde zuřící,[15]
rodná sestra a družka muževraždného Aréa,
jež na počátku malá zdvíhá se a později dále
až k nebesům hlavu svou vztýčí a po pevnině kráčí.
Tehdy také jim svár vespolný do středu vrhla,
[445]skrz jich dav se berouc a množíc u mužů bědování.

Když proti sobě čelíce na jedno se dostali místo,
setkaly pak se i štíty i dřevce i síla junákův
obrněných; puklozdobné vespolně pavézy
sblíženy k sobě a náramná vřava strhla se vůkol.
[450]Tehdy mužův jásot se ozýval a křik s bědováním
vítězných a klaných, že krví až proudila země.
Tak jako když dvě dravé řeky bystřiny s hor se valící
roklině ve hluboké sráží veliké vody spousty
z náramných vrcholišť dovnitř hluboké prohlubně;
[455]v dáli rachot temný na horách pastevce dochází:
tak ve vřavě vojů zazníval jásot a nářek.

První Antilochos Trojanů chrabrého junáka
ve předním voji sklál Echepóla, Thalýsia plémě;
ve štítek ho prvý byl vlásinaté bodl přílby
[460]a v čelo dále vrazil, do vnitřku že kosti proniknul
oštěpu hrot kovový, oči pak jeho zastřelo temno;
hned jako věž naznak se skotil ve vřavě vražedné.
Pak se nohou padlého chopil mocný Elefénor
Chalkódontiovec, veledušných vůdce Abantův,
[465]a vlekl jej ze střel, žádostiv rychle co nejdřív
zbroj jemu sníť;[16] ale krátko jenom jeho dála se práce.
Mrtvolu když chrabrý spatřil táhnouti Agénor,
v bok, jenž vyčníval pod štítem nakloněnému,
proklal jej dřevcem kovovým a mu rozpojil údy.
[470]Tak jej opustila síla, a nad ním strhla se bitva
přehrozná Trojanův a Achajských; jak vlci lítí
vrhli se na druha druh, muže muž ve vřavě porážel.

Anthemióna rozence zabil Telamónovec Aias,
ve květu let bujarém Simoeisia, jejž kdysi matka
[475]s Ídy dolů stupujíc na poříčí vod Simoenta
zrodila, když s matkou šla a s otcem ku bravu zhlédnout.
Tak zvali jej příjmím Simoeisia; však rodičům svým
výchovu nezplácel; nebo věk kvetl mládci kratičko,
ježto kopím Aianta zabit byl velkoduchého.
[480]V předvoji když kráčel, bodl jej v prsa blízko bradavky
na pravo; tuť kovové jemu skrz plece dřevce prolítlo
veskrz, a v prach se na zem převalil topolisku podobný,[17]
ježto na nížině kdes velikého močálu vyrostlo
hladké, nejvyšším na vrcholku mu větve narostly;
[485]tento topol si kolář sekerou byl podsekl lesklou,
ostrokovou, by na vůz překrásný loukotě ohnul;
tento osýchaje dlouho leží podlé řeky proudů:
tak rovněž porazil Simoeisia Anthemiovce
Aias zévorodý. Po něm Antifos oštěpem ostrým
[490]mrštil v Argejské, syn Priama blýskavokrzný.
Cíle minul, však Leuka, Odyssea družce milého,
v tříslo zasáhl kopím, když mrtvolu táhl k Achajským;
tož klesl přes ni mrtev, z ruky mrtvola hned mu vypadla.
Proň zabitého se velmi Odysseus v srdci rozezlil,
[495]kráčel oděn jsa kovem zářícím skrz řady přední
a k němu přistoupiv lesklé naň dřevce vymrštil,
kol sebe rozhlednuv se. Honem rozprchli se Trojští,
jak se kopím rozpřáhl; zatím střelu darmo nevyslal,
leč levobočka zabil syna Priama Démokoonta,
[500]jenž z dohlídky přišel běhuté na klisny z Abýda.
Jej Odyseus udeřil roznícen pro druha dřevcem
do spánků; skrze skráni druhou ven kosťmi proniknul
oštěpu hrot kovový; oči pak jeho zastřelo temno.
Tož klesnuv zaduněl, zbroj všecka zařinčela nad ním.
[505]Zpět předové ustoupli a jasný couvl i Hektor;
jásali Argejských synové a vytáhli si mrtvé,
v před se vyřítili dále. Tu rozhorlil se Apollon
zíraje s Pergama výše[18] a Trojské hlasně pobádal:
„Vzhůru ořekrotní Trojané, nepopusťte ve půtce
[510]Argejským; nemajíť z kamení tělo snad či železné,
tak že by snesli po ráně bez úrazu kov tělosečný.
Vždyť ani Péleovec, syn Thetidy krásnokadeřné,
v bitvě není, při lodích uchovávaje hněv dušebolný.“

Tak vece s města dolů bůh strašný; avšak Achajské
[515]vznítila v boj Pallas, přeslavná vodorozenka,[19]
skrz dav vojska chodíc, koho kdes zahlédla ochablým.

Sudba zasáhla po té Amarynkéovce Dióra.
Bylť kamenem hranatým vedle kotníku zasáhnut
lýtka pravého; a tím uhodil Thráků vojevůdce
[520]Peiroos Imbrasovec, jenž byl sem z Aina přitáhl; 520
ukrutný mu obé svazy kámen a kosti najednou
zúplna roztříštil; Díóres do prachu naznak
sklesnul, ještě druzích po milých prostíraje náruč,
duši vypouštěje svou. I skočil k němu, jenž ho zasáhl
[525]Imbrasovec; vbodl dřevce do pupku, a hned mu vyhrkly
útroby všecky na zem, zraky pak jeho zastřelo temno.

Útočníka Thoas Aitólský mrskl ratištěm
do hrudi výše bradavky, a v plících hrot mu uvázl.
Pak k němu blízko Thoas přistoupil a ven mu mohutné
[530]vyškubl dřevce z prsou, na to meč tasiv od boku břitký
ťal prostřed břicha jím a život milený jemu vyrval.
Však brnění nesňal mu, neboť druzi kol něho stáli
Thráčtí čuprynatí[20] dlouhá v ruce dřevce držící,
již jej, jakkolvěk veliký, vznešený byl a chrabrý,
[535]od sebe tiskli podál, že potáceti jal se ucouvnuv.
Takž oba do prachu blíž podlé sebe prostřeni lehli,
tento mužů Thráckých a Epejských on kovokrzných
vojvodové; a jiných kolkol povražděno síla.

Tehdy by nikdo nebyl přistoupna to dílo pokáral,
[540]nejsa posud pobodán, posekán od ran kovem ostrým,
prostřed kdyžby procházel, a vedla ho Pallas Athéna,
javši rukou, a mu střel metaných odvrátila rány;
nebtě mnozí z Trojanův a z Achajských do prachu mrtvi
v den tenkráte onen podlé sebe prostřeni lehli.


  1. [Verš 2.] Héba jest bohyně kvetoucí mladosti a v Iliadě svobodna; proto v nebi užívá se k týmž službám, které mezi lidmi od svobodných se vykonávají; ona jest služebnicí bohův Olympských, jimž při hostinách nektar nalévá, i jindy jiné služby konajíc. V Odyssei jest manželkou Hérakleovou.
  2. [Verš 8.] Héra sluje Argejskou, poněvadž město Argos v Peloponnésu bylo hlavní sídlo jejího kultu; tam měla i krásný chrám. Athéna sluje Alalkomenovna od boiótského města Alalkomen, kde byl prastarý kultus Athénin.
  3. Obraz lítého vzteku a vášnivé pomstychtivosti.
  4. [Verš 48.] Hostiny bývaly spojeny s obětí, z níž dostávali také bohové svůj díl. Podle názoru Homérova byli bohové lidem za to povinni, aby na vzájem vyhověli rozmanitým přáním jejich.
  5. [Verš 76.] Všechny přírodní úkazy, jako blesk, hrom, duha, pokládány za znamení božská; Zeus, bůh nebes, tyto úkazy sesýlal.
  6. [Verš 128.] Athéna sluje kořistnou jakožto bohyně války; vítězům poskytovala kořisti, na níž starým národům nejvíce záleželo.
  7. [Verš 136.] Brnění řecké bylo pomocí sponek na kyčlích připevněno pasem koženým nebo kovovým; pod tímto pasem nalézala se kožená nebo plstěná pasnice (zóma) k ochraně slabin a sáhala až po kolena a pod ní nosila se mitra, páska to kovová jemnou látkou podsazená, aby chránila břišních částek.
  8. [Verš 219.] Cheiron byl věhlasný Kentaur, nejstarší lékař Hellénův, jenž na hoře Péliu sídlel a Iásona, Achilla i jiné znamenité bohatýry v době hérojské vychoval.
  9. [Verš 262.] Při hostinách dostávali vynikající hrdinové plné poháry, ostatním nalévala se pouze částka.
  10. [Verš 315.] Slabosť tělesní nejdříve se jeví v chabnoucích kolenou. Pevnosť a rychlosť jich jest známka náležité síly. Přívlastek „společný“ přikládá Homér takovým věcem, jichž moc všichni pociťují, jako smrti, stáří, válce.
  11. [Verš 319.] Nestor často vypravuje o svých rekovských činech za mládí svého, při čemž vždy přání pronáší, aby byl tak mlád, jako když to neb ono hrdinství vykonal.
  12. [Verš 371.] Dráhy bitvy jsou dle scholiasty prostory mezi jednotlivými oddíly vojska; avšak dle některých míst jest to patrně prostor mezi oběma nepřátelskýma vojsky.
  13. [Verš 385.] Kadmovci jsou Thébané tak nazváni podle Kadma, zakladatele hradu Kadmeie.
  14. [Verš 409.] Ve sporu mezi Eteoklem a Polyneikem vypravil argejský král Adrastos vojska proti Thébám „výpravu sedmi proti Thébám“. Eteoklés a Polyneikés v souboji společně padli, a z vůdců sedmi znikl záhuby jen Adrastos, jenž spojiv se po 10 letech s epigony, t. j. se syny vůdců padlých, mezi nimiž byl i Diomédés a Sthenelos, spůsobil druhou válku proti Thébám, v níž Thébané byli poraženi a vláda Théb vložena do rukou syna Polyneikova.
  15. [Verš 440.] Strach, Třas a Váda nejsou žádní individualní bohové, nýbrž jsou personifikace pocitův a vášní i Trojanův i Achajských; výhradně nedrží se žádnou z obou stran.
  16. [Verš 466.] Jakmile některý rek nepřítele zabil, svlékl mu zbroj, aby si ji jako vítězné znamení uschoval.
  17. [Verš 482.] Padlí hrdinové přirovnávají se u Homéra často k padajícím stromům.
  18. [Verš 508.] Na Pergamu, hradu města Troie, nalézaly se chrámy božské, mezi nimiž i chrám Apollónův, jejž měl společně s Létou a Artemidou. S tohoto chrámu dívá se nyní Apollon na bojiště.
  19. [Verš 515.] Pallas Athéna nazývá se řecky také Trítogeneia, což staří vykládali tím spůsobem, že prý u jezera Tritona buď v Boiótii nebo v Thessalii nebo v Libyi se narodila. Někteří odvozovali slovo to od trito, což znamenalo v nářečí Kréťanů hlavu, tedy tolik co z hlavy zrozená, že prý povstala z hlavy Diovy. Není pochybnosti, že Tritogeneia pochází od kořene trito, jenž jest také v slově Amfitríté, scr. trita a znamená: z vody zrozená, vodorozenka.
  20. [Verš 533.] Thrákové nosili pouze vlasy na vrchu hlavy jako nyní Číňané. Řekové nosili dlouhý vlas, proto dlouhovlasí, dlouhokadeřní.