Hlídač vinohradu

Údaje o textu
Titulek:	Hlídač vinohradu
Podtitulek:	Pověst tyrolská (Psáno roku 1841)
Autor:	Josef Kajetán Tyl
Zdroj:	TYL, Josef Kajetán. Sebrané spisy. Svazek dvanáctý. Praha: I. L. Kober, 1880. s. 67–79.
Licence:	PD old 70

V zemi tyrolské je plno kapliček, křížů vedle cesty, a kam oko pohledne, visí na sloupku obrázek — visí u silnice, vedle mostu, na lesní pěšince, a v pustých horách. Nábožná mysl tamějšího lidu věsí je na tesaný kámen nebo na tlustý kůl, a tyto obrázky jsou pak domácí kronikou celé krajiny a bydlícího v ní pokolení: Kde náramná hrouda sněhová chýši zasype, kde utržená skalina role podrtí, kde rozvodněný potok hravé děcko uchvátí, kde se vražda spáchá nebo kde boží posel udeří — všude stojí takový němý památník, maje pocestnému příhodu na pamět uvésti a k modlitbě ho pohnouti.

Někdy stojí ale takový sloupek, i kde štěstí hospodařilo, kde nepřítele porazili nebo kde anděl strážce mrazem křehnoucího člověka uchránil. Dojímavě mluví tyto prosté obrázky, vzdávajíce díky za úrodu a požehnání nebes nebo za vyslyšení vroucích modliteb v těžké nemoci.

Jinde stojí zase kůl s obrázkem, jemuž mimojdoucí hned neporozumějí. Visí tu však jistě na památku události, která, v ústech lidských z pokolení na pokolení přechází. Takovýto sloupek s obrázkem je viděti také na hoře, na pěšince za starověkým Meranem. Jeť tam vymalován hlídač vinohradu, jak se zlým duchem rozpráví.

Hlídač vinohradu je ale vůbec divná osoba. V měsíci srpnu začíná služba jeho a trvá, dokud se zrnko na vinohradech červená. Ani ve dne ani v noci nesmí z něho se vzdalovati — ani svůj podivný oblek svleknouti nebo si vousy holiti. Povinnost jeho jest hrozny hlídati, krádeži zabraňovati a nepovolané mlsáky zaháněti, slovem: má býti hotové strašidlo. Na mládež nosí v ruce hodnou metlu; vrabce straší hrozným třírohým kloboukem, který si velikánskými kytkami a veverčími ocásky okrášlí, a proti nočnímu lupiči postaví se s ručnicí a pikou. Mimo to visí mu přes rameno, přes koženou kazajku, notná píšťala, aby v čase potřeby své soudruhy na pomoc zavolati mohl.

Takovýto hlídač je tedy vypodobněn na obrázku za Meranem, a původ vyobrazení jeho je následný:

Před dávnými lety byl v tamějším okrsku člověk hlídačem, který pocházel z Haflinku. Totoť je však malá, ukrytá horní vesnička, vysoko nad Meranem, a z města vede k ní jenom příkrá stezička přes hory a strže. Na hoře v kamenném lomu, kde se již horní pláň začíná, stojí jako na stráži skrovný kostelíček svaté Kateřiny. A daleko za ním leží teprva Haflink, a člověk musí ještě přes hlubokou rokli, nežli může říci: „Pozdrav tě Bůh, milá vesničko!“

Jak tedy praveno, byl onen hlídač z Haflinku, a sice pacholek bohatého statečníka, který měl právo hlídače držeti. Tento pacholek jmenoval se Roméd, a byl považován za silného, ostražitého i chytrého chlapíka. Jen že se přitom poněkud lidu štítil, jsa často zamyšlen, jakoby jenom tělo jeho u sedláka sloužilo, duch ale někde v cizinách se toulal. Nač asi pořád myslil, nevěděl v celém dvoře žádný jiný pacholek, tím méně holka některá; nebo s těmi jak živ ani slova nemluvil.

V údolí pod horou stála chalupa. V ní zůstával starý člověk odněkud ze Švýcar. Za čas náboženských válek byl přišel do Tyrol, aby prý ve staré víře své živ býti a zemříti mohl. Lidé si povídali, že umí čarovati. I šel k němu tedy Roméd a řekl, že se mu každé noci na vinohradě zlý duch okazuje a že nechce před modlitbou zmizeti. Aby prý mu tedy Švýcar pověděl, jak se pekelný host zaklíná, aby musel odpovídati. Neboť prý by to mohla — bál se hlídač — také zakletá duše býti, která musí v černé postavě blouditi, dokud ji někdo nevysvobodí.

Co mu na to stařec pověděl, není radno veřejně oznámiti, aby se toho k něčemu zlému nepoužilo. Dosti na tom, že uměl Roméd brzy nějaká zaklínací slova a že se hned příští noci k vyvedení svého zámyslu přichystal. Byl totiž lhal, že mu pekelný duch pokoje nedává; on chtěl teprv ducha temnosti přivolati. Chtěl viděti ďábla, kterého již dávno v srdci nosil; chtěl jej viděti a s ním mluviti.

Počasí bylo příhodné; měsíc a hvězdy nesvítily a vítr šumivě skučel. Na konci okrsku, jejž Roméd hlídati měl, běžela křížová cesta. Za zády zaklínačovými vypínal se krásný kaštanový strom, a před ním prýštěl se čerstvý pramen z kamenného sloupu, jejž hustý zimostráz ovíjel.

Srdnatě začal pacholek čarovati, když v Meraně jedenáctá uhodila, až se mu pekelný host, mrzutě mumlaje, vyjevil. Svršek sloupu proměnil se v červenou šerednou hlavu, z hustého zimostrázu udělaly se ježaté vlasy, a červený jazyk té čertové hlavy chlemtal hltavě studenou vodu ze studně. Hlídač div neomdlel, když tu postavu spatřil, i poručil hned raráši, aby se jinák okázal. Divoce bruče poslechl podzemní pohůnek a vzal na sebe postavu tyrolského sedláka, až na klobouk, jenžto mu na hlavě jako síra žlutě svítil. Vesta se mu leskla tmavočerveně, a na pásu blýskala se muří noha.

„Nu, proč mě voláš, hluponi?“ jal se pekelník hněvivě tázati.

„Chci, abys mně sloužil!“ odpověděl hlídač, nemoha ještě bázeň docela přemoci.

„Mluv tedy, co chceš!“ zarochtal zase pekelník. „Darmo jsi mě bouřil, trulante! Právě jsem večeřel.“

„A co pak nevíš sám, co chci?“

„Ba, vidím to dobře, co ti mozkem kroutí! Špetka rozumu tvého toulá se u děvečky v Haflinku. Holka ale nechce o tobě ani slyšet. Má jiného ráda — hocha z města, hezkého a bohatého Ulricha. Ten si ji hodlá vzít, jak mile svým vlastním pánem bude. Tebe to dopaluje — a rád bys to překazil. Ale právě teď zase leze jonák nahoru, aby si zamilkoval, jakož obyčejně dělává. Vidíš tamhle v lese tu pochodeň? To je on!“

„Vidím ji, vidím — a žluč mi srdce zalívá. Honem, leť a zakruť tomu klukovi chřtán!“

Pekelník se dal do smíchu. — „Zdlouha! zdlouha! — Našinec nemůže tak snadno člověku chřtán zakroutit. Dřív musí býti náš. Všech nás panovník na nebesích drží ochrannou ruku nad svými tvory. V naši moc upadne člověk jenom tenkráte, když se nám z vlastni vůle oddá. Ty máš nad Ulrichem větší moc, nežli já. Zastřel ho! Ale arci — to nemůžeš, protože jsi baba!“

Hlídač svěsil uši. „A co bych získal, kdybych ho i zastřelil? Holka by mne pak docela nechtěla.“

Čertový sedlák vytáhl z kapsy dýmku, zapálil si ji na svítících vlasech, strčil ji do huby a začal dýmati, sedě na okraji studně a nohama sem tam houpaje.

„No? co pak to děláš?“ ptal se ho hlídač. — „Co to máš?“

„Kratochvíli. Tys až hanba zdlouhavý, roztomilý Roméde! Čert by u tebe usnul!“

„To je ošklivá, smradlavá kratochvíle. A jak to padá na prsa! Huh — h — huh!“

„Nevídáno! Za sto let bude mít celý svět na tom smradu zalíbení. Máš-li chuť — okus!“

„H — huh — fi! — Pťá! — to aby člověk pořád kýchal.“

„Tak, Romejdíčku, tak! — to otřásá mozečkem. Dělej, aby ti něco napadlo! Kohout začne brzy kokrhat.“

„Pomoz ty mně, ohnivý tovaryši! — pomoz ty mně!“

„To nechci.“

„Dej mi nějakou radu, lenivý satanáši! Dej!“

„Já nechci!“

„Přinuť holku, aby mě ráda měla a Ulricha aby nechala!“

„To nejde. Nemám nad ní žádnou moc.“

„Ty ale pranic neumíš! Pošli mi tedy nějakého ohebnějšího soudruha!“

„Když ale nechci!“

„I toť je k zbláznění! Řekni mi tedy alespoň —“

V tom ale zakokrhal kohout, a ďábel propadnuv se zmizel v plamenech. Hlídač zůstal o samotě všechen mrzutý. Zlobil se na osud, na nebe i na peklo. —

U kostelíčka sv. Kateřiny svítila mezi tím časem hořící louč zamilovaného pocestníka jako nějaká hvězda, až pak skromně před paprskem krásných očí zhasla, ježto jinocha z noční temnosti pozdravily.

„Jak jsem po tobě toužila, můj Ulrichu!“

„A co já se po tobě navzdychal, drahá Eliško!“

„Matce je zase hůř, a bojím se, že ani týden nepřečká.“

„Nabuď mysli, Eliško! Příště budu já tvou podporou. Byť i matka zemřela, jakožto kořist vysokého stáří, předce nám život nový rozkvete. Můj otec nemá již nic proti lásce naší. Má živnost se dobře daří; a jak mile otcovo hospodářství přejmu, uvedu si tě pod svou střechu, drahá děvečko!“

„A budeš mě věrně milovati, zlatý můj Ulrichu? — mne sprostou, neučenou selku takový vzácný městský pán?“

„Věčně věků — ať nejsem jinák spasen!“

„Věčně věků — bez ustání? bez pobízení?“

„Věčně, moje duše! — to ti přisahám. Hlavou otce svého, blažeností nebožky matky své — i svou vlastní se ti dokládám! Kdybych ti měl někdy věrnost porušiti — musil bych jen knížeti pekla do rukou padnouti. To je moje přísaha!“

Noční povětří, ježto libě a lahodně po vysokých horách plynulo, an zatím v údolí vítr šuměl, proměnilo se náhle v horký dech vlaské vichřice.

I zhrozili se milenci, srdečně jeden druhého v náručí držíce. Z nedaleké rokle zavzněly hlasy jako zvuky pukajících zvonů.

„Mně se zdá, že matka volá!“ šeptala dívka polekaná.

„Běž tedy, Eliško! Zejtra o této hodině uvidíš mě opět.“

„Jistotně?“

„Spolehni se na to! Bůh tě provázej, má drahá!“

„Bůh té uchovej!“

Když přicházel Ulrich k otcovskému domu, začínalo se již svítati, a v tu chvíli, když on potichu domovní dvéře otvíral, klepal Roméd na chalupu starého Švýcara. Ale klepání jeho bylo nadarmo. Starec byl se vydal někam na cestu, a nemohl mu tedy povědít, jak se nějaký jiný, vlídnější a ochotnější ďábel zaklíná. Nevěda tedy, co počíti, zavolal příští noci zase téhož ducha pekelného, který mu předešlé noci poněkud vzdoroval.

„No, co pak se ti zase líbí?“ huhlal pekelník, ze země se vyskytnuv. Měl opět podobu sedláka; v černých drápech držel však velikou kytku, jejíž barvy strakatě a divoce se míhaly. — „Pořád mě vytrhuješ, an jsem právě u práce. Sotva že mi času zbylo, dušičku pěkně pod střechu dovesti — tu hezkou panenku, co byla dnes mou nevěstou. — Co jest tedy, Remédku? Hezky zkrátka — prosím!“

„Tys hloupý chlap, že neumíš ani člověka, jak náleží, pojmenovati. Od tebe nechci už žádné rady!“

„Dobře tak, Remejdku! Tak té rád slyším.“

„Já dostal sám nějakou myšlénku.“

„Dobře tak, Remejdku! Sám a sám je vždy nejlépe. Pověz pak, holečku: co to je?“

„Podívej se… ale jak pak ti říkají, mrzutý čerte?“

„Jak se ti líbí, Remejdíčku! Mně je všecko jedno.“

„Nu, tedy ti budu říkat: Mrzuto.“

„Dobře tak!“

„Poslechni, Mrzuto! Já si to všecko jinak rozložil. Ulrich nesmí na žádný způsob holku dostat. Kdybych ho ale zabil, nic bych z toho neměl… také nemám k tomu času, protože jsem dnem a nocí ve službě. Holce nemohu však udělat, aby mě ráda měla, a ty se k tomu také nemáš, abys mi pomohl. Bylo by snad tedy nejlíp, aby se ten městský hejsek do jiné zamiloval.“

„To by bylo arci nejlíp, Remédku!“

„Kdyby k vůli jiné Elišku opustil — co myslíš?“

„To bude nejlíp, Remejdíčku!“

„Ženské jsou divný pronárod. Mrtvému zůstávají často věrné; ale ze zlosti na nevěrného vyberou si často jiného.“

„To máš pravdu, Remejdku!“

„Snad by mně potom Eliška také ze zlosti ruku podala…?“

„Všecko dobře, Remejdíčku!“

„Dobře — dobře! To vím, čertový lenochu! Ty mi ale musíš pomoci; musíš také něco udělat. Snad předce dovedeš někoho zavest?“

„Nu, podíváme se, holečku! A koho pak mám zavest?“

„Svatá trpělivosti, neopouštěj mě! Koho pak jiného, nežli Ulricha! Ach, ty milý Mrzuto, ty jsi hrozný hlupák!“

Ousměšně vyplazil pekelník svůj dlouhý, červený jazyk, ušklebil se a řekl: „I co hlupák! Čert je také někdy roztržitý a zapomněnlivý — ale chytrák směje se k posledu. Jen poroučej! Pokusím se, abych vyvedl, co se ti zlíbilo. Mám právě v Bocenu panenku v záloze; ta se k tomu hodí.“

V tom zakokrhal zase kohout, a pekelná audience byla u konce.

Ulrich měl příštího jitra nepokojné sny; bylo mu, jakoby na trní ležel. U jídla nedával pozor na moudrá slova otce svého, který s ním o budoucím hospodářství rozprávěl, a po jídle ho zase všecko píchalo, jakoby na těle drátěnou košili měl. Traplivý nepokoj vyhnal ho z domu ještě před večerem. Eliška ho prosila, aby jí pomohl snésti matčinu poslední hodinku.

Nežli přišel na horu, bylo se zatím setmělo. Tam spatřil dívku v červených šatech s bílým závojem, an se procházela po pěšince. Ulrich k ní brzy došel a pohlednuv jí ve tvář, shledal v ní navzdor večerním temnostem velikou spanilost, a srdce jeho začalo hořeti. S toužebným okem hleděl na ta bledá panenská líce. Potom se začal ptáti:

„Kam pak, spanilá slečinko?“

„Procházím se tady,“ odpověděl nejjemnější hlásek dívčí. „Je tu líbezný chládeček.“

„Odkud pak jsi, zlaté, osamělé děvčátko?“

„Z Bocenu jsem. Otec můj je bohatý kupec Wildenauer a poslal mě sem přes léto na čerstvé povětří.“

„Kde pak bydlíš, panno milostná?“

„Aj, to se nesluší, abych to mladému pánu pověděla.“

„Nedovolíš mi tedy, tebe navštívit?“

„Pán Bůh nedopouštěj! — Co pak vám napadá!“

„Kdybych tě ale chtěl zase viděti — to mi snad nezabráníš?“

„Bude-li vám libo — na této pěšince najděte mě každý den z večera.“

Mezi tím ubíhala noc, a Ulrich zapomněl, kam byl pospíchal. Spanilá dívka byla mu všechny jiné myšlénky z paměti vypudila. Hvězdy již dávno se leskly, když na cestu k domovu pomyslil a se svůdnicí se rozloučil, která pak jako pára mezi zdmi vinohradu zmizela.

Jako opilý vešel Ulrich do své komnaty; večerní rozprávka zněla mu ještě v uších jako čarodějná hudba, a hlava mu šla kolem, a srdce se mu obracelo. Najednou zdála se mu vesnička Haflink býti malá a bídná; a dívka vesnická neměla ani ducha ani bohatství. — „Je mi ubožátka líto!“ řekl sám k sobě. „Milujeť mě arci jako zřetelnici oka svého; ale ona se mi vtírá, an mě tato jako královna od sebe vzdaluje. A toto jemné zdráhání vábí více, nežli úplné vzdávání! Políbení Elišky jest arci horoucí; plamenem se celá třese, ana se ke mně vine, jakož k jedinému, jejž na světě má; — a pohled Kateřinin je chladný, řeč ledová, ruka jako kámen; — a však neznamenají studené ruce horkou lásku? — A není to rozkoš nebeská, když člověk plamenem nejsladší touhy takovou mramorovou pannu oživiti může?“ — A od té chvíle neměl ubožák, než jedinou myšlénku, a dva dni chodil s ní v patách za svou novou milou, a nadarmo čekala Eliška.

A však i Roméd, hlídač vinohradu, čekal nadarmo. Nedostával žádné zprávy, a div že netrpělivostí mezi vinicemi neumřel; neboť se nesměl vzdáliti, nechtě-li do velikého trestu padnouti. Posléz nemohl to déle vydržeti, a zase ďábla zavolal. I zjevil se mu pekelník, ale náramně burácel. V jedné ruce držel bílý ženský závoj, v druhé červené ženské šaty.

„No, co pak to znamená?“ ptal se ho Roméd.

Mrzuta vyšklebil zuby. — „Což nemusím kvůli tobě krejčím býti? — a komornou rozmařilé panenky? U všech všudy rohatých! co pak ti zas napadá? Nemám času. Zamilovaná schůzka je tu, co nevidět. Čili se ti zdá, trulante, že je z Bocenu do Meranu slepičí krok, abych pořád semotam lítal a panenku přenášel? V lese ji nemohu nechati, sic by ji rosa, vítr a sluneční parno zkazily. Co pak chceš, babo?“

„Chci vědět, jak se všecky věci daří.“

„Dobře. Ulrich visí na udici. Holka čeká dnes čtvrtou noc nadarmo. Chceš věděti, jak je ten kluk zamilován? Hned s nim půjdu okolo tvého vinohradu.“

„To musí také Eliška viděti!“ odpověděl na to kvapně Roméd. „Potom bude mou zajisté.“

„Tomáš pravdu, Romejdíčku! Ale jak to uděláme?“

„Dej pozor, Mrzuto! — Já odsud nesmím odejíti, to víš. Učiň ale, aby tady Ulrich se svou milou kolem šel, a učaruj přitom, aby se nemohl nikdo z vinohradu hnouti, dokud se nerozední.“

„To udělám.“

„A jak mile zde páreček bude, přiveď sem i holku ze vsi, aby viděla, jak se ženich její o půl noci s cizí poběhlicí mezi temným loubím prochází!“

„To je chytrá myšlénka, Romejdíčku! — A co počneš ty?“

„I což já! — Však já s holkou zatočím, a řeknu jí: „Vidíš pana Ulricha, jak je ti věrný? — To se podívej na Roméda, ten se ti nezpronevěří! Vezmi si ho tedy!““

„Dobrá. Nic více? — já pospíchám.“

„Leť tedy — a vezmi rozum do hrsti, aby ti neutekl!“

„I toť víš — jako obyčejně!“

Jedna, dvě, tři — a již byl pryč.

Ale na poloviční cestě do Bocenu napadlo mu, že neudělal čáry, ježto mu byl Roméd uložil, a jako vichr hnal se zase nazpět i učinil kolo čarodějné okolo vinohradu. Potom přinesl krásnou Kateřinu, vyšperkoval ji a vzav na sebe postavu její, čekal na miláčka na určitém místě. Kvapně přišel Ulrich a řekl: „Dlouho jsi dnes nepřišla. Již třikráte přešel jsem celou pěšinku.“

„Mám tuze daleko, miláčku! — Za to ale zůstanu dnes hodně dlouho u tebe.“

„Děkuji nastokrát! U tebe utekla by mně celá noc jako krátká hodinka.“

„Ach, vždyť je celá noc dosti krátká, můj Ulrichu! K tomu svítí měsíc tak nestydatě — pojď, půjdeme mezi vinohrady; tam je trochu stínu. Ráda bych nějaký hrozen; hlídač bude spáti.“

„Což je nám do hlídače? Sladší nežli vinný hrozen je slovo se rtů tvých. Pojď, drahá — půjdeme, kam se ti líbí.“ —

Roméd zatím číhal a jazykem jako škodný had mezi rtoma semotem jezdě, pozorně se díval, an zamilovaný měšťák s pannou přicházel. Velikou radostí tlouklo srdce jeho. Nahnul se přes zeď vinohradu, popadl piku a přál si býti rybářem, aby mohl hodně čerstvě žádoucí kořist z proudu vytáhnouti. A však i bez jeho přičinění blížil se tento okamžik: jižjiž chtěl Ulrich a jeho družka do vinohradu vkročiti… tu napadlo duchu pekelnému, že zapomněl Elišku z Haflinku přinesti. Strachem, aby se Roméd s ním nevadil, pozbyl, jakož obyčejně, v nepravý čas smyslů a opustiv tělo dívčí, letěl netopýrovými perutmi pro Elišku. Až na smrt vyděšen zhlídnul Ulrich ohavnou postavu zlého ducha v povětří se vznášeti — a panna Kateřina svalila se na zemi, všecka sesinalá a mrtvá. I trhnul sebou, hrůzou zkřiknuv, a začal poznávati, že ho bylo peklo omámilo. „Mrtva?“ zvolal, na dívčí mrtvolu pohlédaje. „Přidělaný nos a zápach hrobový? Běda! Kdož mě takto oslepil?“ I chtěl prchnouti. Tu zavzněl hlas Romédův: „Stůj — a neutíkej od své milé, nevěrný měšťáku — nebo tě zastřelím!“

Nevěda, co počíti, nehnul se Ulrich s místa, a z toho se Roméd radoval, nemoha sám také z vinohradu vyběhnouti, an jej nepozorné čáry mrzutého pekelníka držely. Tuť se již opět čertový dravec v povětří vyskytnul, nesa nevinné dítě z Haflinku v pazourech. I pustil ve mdlobách ležící dívku do prostřené náruči kajicného ženicha a chtěl zase do mrtvé schránky Kateřininy vklouznouti, an začal Roméd křičeti. „Hrom a peklo!“ zuřil. „Sem — do mého náručí polož holku, čertový hlupáku — a pusť mě z kola! — honem!“

Eliška mezi tím procitlá v rukou Ulrichových a se starou láskou v očích a ústech ptala se milence: „Nejsi nemocen, můj zlatý? Mně se o tobě zdálo, když jsem na matčině hrobe usnula. I viděla jsem tě v nebezpečenství, a bylo mi, jakoby mě divoký vichr k tobě zanášel. A však budiž Bohu chvála! — opět jsem u tebe a nebojím se všech snů pekelných, jsoucí pod ochranou Rodičky boží a nejsvětější Trojice!“

„Sem! — sem, ke mně!“ řičel Roméd hlasem chraptivým, an přimrazený hleděti musel, jak se milenci objímají. Ale pekelný jestřáb nemohl mu již pomoci; neboť chtěje se s hůry spustit a Elišku zase uchvátit, rozpuknul se při jméně nejsvětější Trojice, jako ohnivý měchýř, rozplesknul se jako snop ohnivých jisker a zmizel s hrozným skučením. Zároveň ztratil se také Kateřinin mrtvol a všeliká stopa pekelného mámení; — toliko Roméd stál tu ještě z jitra jako zkamenělý, obličej maje na zad zkroucený a tváře černé jako Mouřenín. Tak se mu pomstil čert Mrzuta — a dobře se mu stalo!

Ulrich ale přišel k rozumu a polepšil se, a na památku toho příběhu dal v ta místa kamenný sloupek s obrázkem postaviti. Eliška pak nezvěděla ani za mák o pokušení svého milého, a byla s ním živa v šťastném manželství.