Historie o těžkých protivenstvích církve české/Jan Hus a Jeroným Pražský, s jinými některými mučedlníky

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: KAPITOLA VIII. - Jan Hus a Jeroným Pražský, s jinými některými mučedlníky
Autor: Jan Amos Komenský
Zdroj: Citanka
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
  1. Léta 1391, nějaký Jan Milheim, měštěnín pražský, vystavěl kostel dosti veliký k tomu cíli, aby v něm slovo Boží bylo kázáno, a ten kaplou betlemskou nazval i akademii dedikoval. Do kteréhož první kazatel uveden byl M. Štěpán z Kolína; a když ten v létě 1402. umřel, dán na jeho místo M. Jan Hus, profesor akademie, muž pobožný a velmi horlivý.
  2. Ten vida, jak lidé všelikého stavu a řádu jsou rozpustilí a žádný povinností svých nevykonává, počna od krále a biskupa až do pánů, měšťanů i kněžstva, toliko lakomství, pýchy, ožralství, rozkoší a všeho, což nejhoršího jest, následují, dostav takové jako z nebe podané příhodnosti, zjevné ty hříchy zjevně kárati počal. A pokud proti světským horlil, potud od duchovních za velikého muže jmín byl, jako ten, z jehož úst sám Duch svatý mluvil. Než jakž i na ně hřímati počal, hned v myslech proměněni jsou, že se vztekl, že ďáblem posedlý jest, o něm rozhlašovali.
  3. Píše se, že nejprvé někteří z předních pánů proti tomu před králem Václavem (kteréhož papež, že jeho bully v Čechách nevykonal a kacíře proti jeho vůli trpěl, knížatům německým jako lenivého a říši neužitečného zošklivil a v historiích o málo že dobré pověsti nezbavil) žalobu vedli a prosili, aby mu taková bouřlivá kázání zapověděna byla. Ale arcibiskup Volbram tomu odepřel, mluvě, že Hus k tomu, aby pravdu mluvil bez přijímání osob, při svém svěcení přísahou se zavázal.
  4. A když po roce tentýž Hus, jak duchovní jsou lakomí, rozkošní, svatokrádcové, mnohem ještě ostřeji na kázáních mluvil, a arcibiskup od krále podobně téhož, jako před tím úřední páni žádal, odpověděl král, že to býti nemůže nebo že Hus k tomu, aby pravdu mluvil bez přijímání osob, přísahou se zavázal. Tak se Pánu Bohu líbilo, jejich proti muži svatému a budoucí své nádobě usilování rozptýliti.
  5. Navrátil se téhož roku (1400.) z Anglie Jeroným Pražský a přinesl s sebou knihy Viklefovy, kteréž mnohým do rukou se dostaly, a mnozí rozličné soudy o nich vydávali. Někteří chválili, z nichž obzvláště byl M. Jan Hus; jiní haněli a potupovali, zvláště akademici, kteříž, jak výše psáno, z rozličných národů tam shromážděni byli.
  6. Léta 1404. dva Angličané, sv. theologie bakaláři, nějaký Jakub a Konrád Kanterburský do Prahy přišli a v knihy akademické se vepsati dali; ihned zjevně o přednosti papežské a k tomu podobných věcech hádati se počali, ale jim to brzo obecnou zápovědí přetrženo. Oni tedy, aby co lidem nebylo volno, bylo volno stěnám, dali na síni toho domu, kdež hospodu měli (s povolením hospodářovým) vymalovati na jedné straně historii, jak Pán Kristus k mučení svému jel do Jeruzaléma, s naproti tomu, jak papež s dvorem svým a s kardinály jezditi obyčej má. Kteréhož malování když M. Jan Hus na kázáních často dotýkal, že tu, jak Kristus a papež sobě podobni jsou, viděti, lidé k spatření toho houfně tam běhali.
  7. Léta 1408. 24. května byli od 40 mistrů a velikého počtu bakalářů artikulové Viklefovi opět examinováni i potupeni; zapovědíno také pod poctivostí, aby se žádný učiti jich neopovážil. Jan Hus vida, jak akademici Němci stranu papežskou snažně obhajují, za slušné usoudil k odvrácení takové jejich drzosti něco před sebe vzíti. Protož před velikým počtem obojího národu v koleji císaře Karla měl o tom promluvení, že Čechům jakožto domácím náleží míti více hlasů než Němcům cizozemcům; neb ačkoli císař Karel s počátku akademie cizozemcům, kdyby se oč raditi bylo, tří hlasů povolil, Čechům čtvrtého; to však že tehdáž bylo pro malý počet Čechů, kteří sa v umění literním cvičili. Potom týž Karel že mínění své v posledním listu svém císařském, zlatou bullí stvrzeném, dosti vysvětlil, že učení pražské na spůsob učení pařížského vysazuje. Již pak, že známo jest, že ve Frankreichu cizozemci toliko jeden hlas, doma pak zrození tři hlasy mají.
  8. Rozhněvali se o to Němci a apelovali k Václavovi králi, což i Čechové učinili. Král s výpovědí celý rok prodlévav, naposledy (léta 1409. 27. září) Čechům tři hlasy přisoudil. Němci za velikou hanbu to sobě položivše, všickni se z Prahy odebrali a do Míšně se dostavše, k vyzdvižení v Lipsku a v Erfurtě vysokých škol příčinu dali; Čechové pak skrz hlasy M. Jana Husa za rektora akadenlie zvolili.
  9. Mniši tím spůsobem od krále i od vysokých škol opuštěni byvše, u arcibiskupa Zbyňka z Hazmburku, člověka abecedáře, to zjednali, že v létu 1410. 16. dne července knihy Jana Viklefa po druhé jsou potupeny a na oheň odsouzeny. I spáleno (jakž Aeneas Silvius svědčí) kněh více než 200 pěkně sepsaných a svázaných, i zlatými puklami ozdobených. Jsou verše od někoho z prostého lidu sepsané, kterými toho abecedáře (nebo se teprv abecedě učil, když již arcibiskupem učiněn byl) tak dotýká:
    - Zbyněk z Hazmburku, abeceda,
    Dal páliti knihy, co v nich psáno nic nevěda.
    Ale Jan Hus traktát sepsal, že knihy kacířské mají čteny býti; obzvláštní také držel disputací, zastávaje knihy Viklefovy o Trojici svaté, kteréž též spáleny byly.
  10. Léta 1411., když Jan XXIII. papež proti králi neapolitánskému válku vedl, těm, kteří by se potřebovati dali, odpustky rozdával, a nějaký těch frašek kramář do Prahy se dostav, je zjevně z katédry po kostelích rozhlašoval, našli se ve třech kostelích, kteříž proti tomu se ozvali, mluvíce, že papež, poněvadž na křesťany takové těžkosti vymýšlí a je k válkám proti sobě rotí, antikristem býti musí. I jsou ti tři jati a do vězení dáni: Martin Křídélko, Jan Hudec a Stanislav Polák, švec. Za kteréž ač akademie i obec se přimlouvala, však přece hned za horka jsou na ryňk vyvedeni a stínáni. Což jakž se rozhlásilo, akademici přiběhli a těla jejich vzavše s slavnou processí zpívali: Isti sunt sancti, qui pro testamento Dei sua corpora tradiderunt, i do kostela Betléma vnesli a pohřbili.
  11. Na zejtří Jan Hus proti těm pověstným odpustkům theses (artikule) sepsal a aby o nich disputováno bylo, je vyvěsil i zjevně (s M. Jeronýmem, kterýž tak statečně bludům ve škole jako Jau Hus v kostele odpíral) jejich maraost prokázal. A když onen přece nestydatě ty odpustky prodával, sběhši se houf studentů, naň udeřili, odpustky a pečeti pobrali, jednoho z prostředku svého vybravše, v kurevské šaty oblékli, na káru posadili, bulli přes rameno mu navěšeli, vůkol vozili a vykřikovali. Nevěstka pak lid obecný lahodnými slovy i rukama k sobě vábila, požehnání rozdávala, až potom na prostřed rynku ty odpustky s mnohými papežskými i kněžskými psaními jsou spáleny.
  12. I obeslal papež Husa do Říma; kterýž když (podle rady některých pánů i akademie) se nepostavil, tedy papež (Jan XXIII. léta 1413. měsíce června) zapověděl v Praze mše sloužiti; a to prý proto, že tam jest tvrdošijný přestupník Jan Hus. Tu Hus vida, že i vrchnost se zlobí, i lid obecný proti němu rotí a všecko se bouří, ustoupil dobrovolně z Prahy a po městech slovo Boží kázal, až do času toho, v němž do Konstancí, aby počet z učení svého vydal, povolán a císařským gleitem ubezpečen byl. Tam jak ho římská sběř přijala a jak s ním nakládala, historie svědčí; jmenovitě že léta 1415. 6. dne července M. Jan Hus, a 1416. 30. dne května M. Jeroným upáleni jsou. Viz Martyrologia.