Historické humoresky/Kunětické zvony

Historické humoresky Edvard Jelínek
Když se příliš miluje	Kunětické zvony	Půjčka za oplátku

Údaje o textu
Titulek:	Kunětické zvony
Autor:	Edvard Jelínek (jako E. J. Pražský)
Zdroj:	JELÍNEK, Edvard. Historické humoresky. Praha : J. Otto, 1884. s. 79–90. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ze všech pánů z Miletínka, kteří jsou v dávných dobách české slávy na Hoře Kunětické svá pevná sídla měli, nejméně Bohu milý a nejvíce lidem dobré vůle nepříjemný život trávil rytíř Boreš.

Jeho zkřivený nos, všem neřestem tohoto světa od narození zatvrzele přivyklý, byl v stáří mnohého nechvalného kousku pamětníkem.

Beze ženy a bezdětek trávil léta svého života mrzutě a nevesele, přemítaje jen o tom, jak by jiným vzdory a sobě nevděk učinil. Čím však více let přibývalo, čím více vlasy mu vypadávaly, tím s větším nezdarem setkávaly se jeho nejapné a vší dobroty prosté úmysly. Ačkoliv mu nohy jen při holi sloužily, přece pomýšlel vždy na nějaké šelmovství a rád byl, když strach, poplach nebo zmatek způsobiti mohl.

Sedě při plné číši a rozhlížeje se vysokým oknem daleko po polabských nížinách nořil ducha svého cele do nekalých záměrů, jimž pak za nedlouho sledoval skutek — skutek ovšem často nezdařený.

Alespoň jednou do roka musil pan Boreš v hluboké tišině noční všecken lid hradní i podhradní ze sna vyburcovati, o spánek připraviti a notně poplašiti.

Jindy, když se mu ještě dosti sil k tomu dostávalo, vše sám „obstarával“, s nikým se neradil a vše v tajnosti měl, ale nyní kdy mu hůl třetí nohou byla, nezbývalo, než o pomoc a radu k jiným se utíkati. Při tom však byl pan Boreš obyčejně tak opatrným, že přílišná hovornost nebyla na újmu zdaru předsevzaté věci, ale někdy… inu, stáří, stáří…

I tak zachtělo se panu Borešovi zase jednou vyburcovati v posvátném klidu tiché noci všecken svůj lid. Chtěl se pokochati pohledem na poplach a zmatek.

„Dnes v noci vás, chásko, všechny vzbudím… rozumíš… rozumíš… budou běhat, jakoby Praha měla lehnout popelem… rozumíš… rozumíš?“

Tak rozmlouval s jediným svým důvěrníkem s Kostou z Poděbrad a vyprázdnil při tom s vnitřním uspokojením několikátou naplněnou číši. Po té sklopil hlavu a nečekaje ani, co mu Kosta odpoví, sladce si zadřímnul. To značilo, že si podřímne do půlnoci.

O tom též věděl Kosta a protož nemeškaje déle bral se za svým potěšením. Však na prahu si rozpomenul slov, jež posledně pan Boreš z Miletínka promluvil. Rozuměl jim a snad právě proto dvojnásob mu byla nepohodlna. Vědělť dobře, že asi po půlnoční hodině, když vše v klidný bude ponořeno spánek, zavzní na poplach z čista jasna všechny kunětické zvony i zvonky, jakoby zhoubný požár uchvátil kolkolem celý zámek. Tomu on rozuměl — nebyloť to poprvé a věděl též, jak si při tom pan Boreš počínal. Šel prostě a rozhoupal zvony, malé i veliké.

Ale dnes v noci nemělo se tak díti. Nemělo a nesmělo!

Kosta z Poděbrad, počestných rodičů syn, měl v touž noc umluvenu tajnou schůzku s jakousi dívkou z podhradí, nemohlo mu tudíž lhostejno býti, zda po půlnoční hodině všady bude pekelný shon aneb posvátného míru klid. Kromě toho pomýšlel: „Medle, proč rušiti spánek nevinných, Bohu milých lidí?…“

A protož zasednul i on před plnou číši a pilně přemítal o tom, kterak pokaziti bez nebezpečí páně Boršův noční úmysl. Milostné myšlénky zrodily i moudré prostředky. Brzy se počala jeho němá tvář vesele usmívati a ušklíbati… Však nebylo věru nic snadnějšího. Celý osud spočíval v hlaholení zvonů.

Dobře, předobře si vše rozmyslil…

* * *

Ještě dříve, než zámecké hodiny pět zoubků přeskočily, tanul pan Kosta v říši jiných myšlének. Již nevzpomínal na zvony a zvonečky, ale bezstarostně se oddával milostnému šepotu.

Kdyby byl býval v tu chvíli měsíček svým bledým světlem vysoké bašty Kunětické Hory osvítil — býval by měl také potěšení. Neboť čtvero očí v tu chvíli milostně se usmívalo… A nic je nerušilo v klidném usmívání — ani ten zlomyslný úmysl pána z Miletínka.

Avšak mezi tím, co tamto za větrem na mechové lávce v podhradí dvě duše lidské tak blaženými okamžiky života navzájem se omamovaly, zatahovalo se jinde, po blízku, k chmurám a blyskavicím.

S výšky zavznělo mohutné kýchnutí…

Pan Kosta pozvednul hlavu.

Zavznělo druhé kýchnutí.

Pan Kosta se usmál a zašeptal: „Již se probudil!“

Avšak na těch slovech zůstalo. Čtvero očí jako dříve mile a bez rušení se usmívalo. —

V panské komnatě panovalo v tu chvíli hrobové ticho. Souměrné oddychování, „pouštěné“ nozdrami pána z Miletínku v dobrém bylo míru s ohromným kyvadlem, kteréž chvat i hlas svůj po celý věk neměnilo. — Bylo tak klidno jako před bouří, když mračna se sbírají a v chomáče srážejí.

V libém opojení posilného spánku, s hlavou o pelest vysokého křesla opřenou a rukou třímaje dávno již v „dnu svém vysušený džbán“, snil pán z Miletínka.

Tu náhle se probudil, sevřel křečovitě pěsti, a jakoby se na nevlídné pohlazení chystal — protřel si zhurta oči. Pak zvolna roztáhnul nohy — pravou nohu k oknu, levou kamsi do pekel a cosi zamručel.

Teprve po chvíli vzpomněl si, co mu je vlastně činiti.

„Aha!“ zvolal a prudce sebou trhnul, neboť ta myšlénka působila na jeho životní sílu jako elektrická jiskra. Ne rozespale nebo lenivě, ale čacky se vzpřímil, k boku si připjal kord, nasadil do týla klobouk s velikým pérem, dupnul nohou — ostruhy zazvonily a již již potácel se z komnaty. Avšak žel nehody, kteráž se právě v tom okamžiku udála. Ostruha se totiž pro neopatrnost pána z Miletínka zapletla do koberce, koberec se smeknul přes nohu, noha neučinila krok, a dříve, než si to milostivý pán do rozumu vzíti mohl, skácel se skvostně na zemi.

„Anžto, jenžto, vemžto…“ s přepatrnou nevolí ráčil osloviti toto své padnutí a jak právě uměl, tak rychle se zase zvednul, ale soudil již z tohoto ničemného zapletení se zlověstný pokyn prozřetelnosti. Avšak ve své zatvrzelé sveřeposti nedbal valně ani tohoto pokynu, a ač mu trochu šustu v hlavě způsobil, přece se u svém záměru mýliti nenechal, a tak, jak již dříve učiniti si umyslil, tak i -vykonati v plné dokonalosti chvátal a spěl. —

Po krátké chvíli stanul na pustém nádvoří. Mávnul rukou, jakoby říci chtěl, že před žádným nižádné obavy nechová, a namířil bez dalšího otálení přímo k věži.

Na této cestě byl dobře vědom i ani o jedinou píď se nechybil. Zavrzla železná vrata, zaskřípalo na schodech a dříve než by se byl kdo nadál, zvedal pán z Miletínka ruku po provazech.

Nižádné to v něm podezření v prvním okamžiku nebudilo, že ihned provaziště nenahmatal, neboť velice černá temnota v plné byla shodě s klopotným hledáním „konečného konce“.

Zlomyslně se pán z Miletínka sám sobě posmíval, že ten „koneček“ tak dlouho hledati musil, ale pevného jsa mínění, že pak tím bohaprázdněji bude „škubati a všechen lid burcovati“, nečinil při tom v prvních okamžicích rozdurděného obličeje. Leč hmatání nebylo konce — hmatal na pravo, na levo, po zdech i uprostřed, avšak kde nic tu nic. Zavrtěl hlavou pán z Miletínka a již již se ráčil trochu hněvati.

Hmatal v temnotě ještě chvíli a po chvíli opět hněvati se nezapomněl…

I hmatal ještě chvíli — a pak již měl hledání „konce“ více než dosti.

Nedobře tomu rozuměl, že takové vzdory se mu v cestu stavěly. Svíraje divně ruce a vrtě povážlivě hlavou opouštěl jako na skok připravený lev vysokou věž.

„Však máme zvonici ještě na nádvoří!“ zahučel sám k sobě a bral se statnými kroky k malé zvonici. Měsíček ji pěkně osvítil, jako šibenici o svatém Mikuláši.

Leč jaké bylo jeho překvapení, když ani zde ničeho poříditi nemohl. Pohlednul vzhůru, zvon jakoby se v hádance propadl. Zatřásl lešením, ale lešení nezvoní; zahučel temným, hněvivým hlasem, ale zvonění se neozvalo. I sklopil hlavu a jal se přemýšleti, zda skutečně bdí, aneb zda jen sní. Nebyl schopen postihnouti toho, co se kolem něho dělo i nedělo. Ale nevzdávaje se dosud svého úmyslu ubíral se zpět do své komnaty. „Trhnu svým zvonkem a pak ať mně vysvětlí holobrádek Kosta, proč mně dnes věž i zvonice vzdory dělají.“ Vkročiv do komnaty, již slabý svit světlušky bědně osvětloval, padnul na stolec, kde obyčejně stával příručný zvonek.

Po zvonku nebylo památky.

Pán z Miletínka prudce sebou trhl; do všech žilek vjela mu krev, oko jeho nedůvěřivě hledělo vůkol, v stínech spatřil šklebící se příšery.

„Vzdory, vzdory, vzdory!“ zahučel znova k sobě a již dokona pobouřen i popuzen skokem se bral odkud přišel. Jako šílený pádil opět k věži, rozrazil kovaná vrátka — ale zde bylo dosud, jako před chvílí — zvoniti lze nebylo.

Zuřil, zuřil děsně. Pak se ještě jednou podíval k zvonici — leč i tato beze zvonce se na něho lhostejně dívala. V hlavě mu vířilo, v srdci bušilo, sivé vlasy počaly se mu ježiti.

Bloudil tak hodnou chvíli a zuřil v němém hněvu. Pocítiv pak v kolenou patrné unavení zvolna se potácel do své komnaty s nepořízenou nazpět. Pot hnul se mu po chvějící se tváři.

Pán z Miletínka uštván vlastním hněvem a vlastní horečností klesl téměř bez ducha do křesla. Ještě jednou sevřel křečovitě ruce, děsně zaklel, udeřil hlavou na vysokou pelest a — a — nevěděl již valně o sobě. Na rtech se mu chvělo slůvko: „Vzdory!“

Pán z Miletínka usnul — notný chrapot rozléhal se kolem…

Mezitím se rozednívalo.

Pán z Miletínka klidně v křesle dřímal, lid poddaný též a poděbradský Kosta — poslední posýlal hubičku své milostnici. A ještě dříve než sluneční paprskové prorazili ranní mlhy, vše bylo zase na pevném hradě kunětickém v pořádku. Sám poděbradský holobrádek v čas všechen neřád na dobrou míru připravil: ve věži spustil řemeny, kteréž byl přes ložisko hodil, aby se opět zvoniti mohlo. Na malou zvonici zavěsil opět zvonec a též příručí zvonek v ložnici pána z Miletínka šťastně byl své službě vrácen.

* * *

Bylo již hodně ranních hodin, když se pán Kunětický probudil. Rozevřel oči — a ihned spatřil před sebou svůj příruční zvonek. Myšlénka, která mu v noci tolik zla natropila, zašlehla mu jako blyskavice v mozku. Ničeho nedbaje sáhnul rychle po zvonku a prudce jím trhnul.

„Co ráčí milostivý pán v přání míti?“

„Kostu z Poděbrad!“ hněvně zvolal pán na sluhu.

V okamžiku stanul před pánem Kosta.

„Víš-li, brachu, co se dnešní noci na Kunětické Hoře dělo?“

„Nemám o ničem, pane milostivý, vědomí!“

„Všechny zvony lidé zlé vůle pokradli!“

„Není možná — vždyť…“

„Mlč, holobrádku —!“

A pán Kunětický z Miletínka družně uchopiv za rameno svého důvěrníka, vedl ho k zvonici i k věži.

„Nuže, zazvoň, a nezazvoníš-li, dám ti srubnouti hlavu!“ vece ještě v polospaní pán.

A holobrádek řádně udeřil v zvony. V okamžiku rozléhal se libý hlas daleko vůkol.

Pán z Miletínka žasl. Pohlížel na zvony, pohlížel na řemeny i provazy, pohlížel též na Kostu.

„A bylo-li tak i v noci?“

„Nemohlo jinak býti!“ s chytrým úšklebkem odvětil poděbradský milovník.

Rychle si vtisknul pán z Miletínka klobouk do čela, aby zakryl vlastní ruměnec, a nepromluviv ani slova vrátil se do své komnaty.

Uzavřel se a nevycházel celý den. Patrně přemýšlel, ale ničeho se nedomyslil. Teprve k večeru se dokonale udobřil. Když zasedl se svým poděbradským důvěrníkem za stolem a vděk skládal hojně naplněnému poháru uherským vínem, tu náhle se k svému soudruhu naklonil i jal se s patrným zalíbením šepotati:

„To byl sen, hochu, to byl sen — jako pravá skutečnost! Zdálo se mně v noci, že chci všemi zvony zvoniti a lid svůj plašiti, přijdu do věže — provazy pryč… přijdu k zvonici — zvon pryč… hněvám se, klnu, zuřím, svírám pěsti, skřípám zuby, utíkám sem a tam… dosud cítím v údech slabost, ale štěstí, že to byl jen sen… z rána jsem se probudil, chci se mstít, ale vše v nerušeném bylo pořádku… To byl sen, hochu, co, to byl sen!?“

„Ano, ano, dobrého ráčíš býti, pane milostivý, mínění,“ odpověděl znova ušklíbavě Kosta.

„A protož nehynoucí sláva kunětickým zvonům, kteréž pánu svému jen ve snu vzdory činily!“

„Nehynoucí sláva!“

A tak celou nehodu šťastně zalilo víno uherské.

Žil pak ještě mnoho let pán z Miletínka. Ale neměl již nikdy chuti na rušení spánku počestných lidí, aniž měl dobré vůle k trmácení sama sebe. Vidělo se mu lépe býti za stolem seděti a v Bohu milé klidnosti vzpomínati o tom, jak hodně, mocně i opravdivě se smrtelník i ve snu zlobiti a hněvati může!