Historická studie o smyčci

Údaje o textu
Titulek:	Historická studie o smyčci
Autor:	Jiří Stanislav Guth-Jarkovský
Zdroj:	Dalibor. Ročník 2. (1880), č. 15. s. 1
Licence:	PD old 70

Velmi mnoho a obšírně je psáno o původě a vývoji nástrojů smyčcových, velmi mnoho o stavbě houslí a nástrojů houslových vůbec – ale zapomínáno při tom na nejdůležitější část, vlastně ani ne část, než samostatný nástroj, houslím však nezbytný, ale o sobě významu nemající, — na smyčec.

Psáti o důležitosti smyčce při hře houslové bylo by zbytečno. Kdo zná housle, zná dojista i smyčec, bez druhého neobstojí – máme-li totiž na paměti hru houslovou. Ovšem na př. v obchodě tomu je jináče, než mluvme se stanoviska hudebního. Čím housle a houslové nástroje nám jsou, staly se nám jedině smyčcem. Kterak hráti na housle beze smyčce? Řeknete snad „pizzicato“? Nevím, kterak byste vyslechli celou skladbu v pizzicatu. To může býti jenom ku rozmanitosti nebo změně ve hře, k tomu máme také jiné, lepší nástroje, jako kytaru, loutnu, citeru a t. p., ale kterak ty daleko stojí za nástroji quartettovými!

A proč nám jsou nástroje smyčcové tak drahými? Jenom smyčcem jako prutem kouzelným umělec dovede vykouzliti ty sladké uchvacující tóny, jenom smyčec dovede unésti nás v říše nadhvězdné, kde duše naše zdá se sproštěna býti těsných pout pozemských…

Smyčec rovněž jako nástroje smyčcové má také svou historii, ovšem ne tak rozsáhlou a rozmanitou, poněvadž je nástrojem mnohem jednodušším. Jako všech výtvorů ruky a ducha lidského jest i jeho začátek velmi primitivní. S dokonalostí nástrojů smyčcových postupoval ve své dokonalosti i smyčec s tím jen rozdílem, že úplně zdokonalen byl mnohem později nežli nástroje smyčcové, o půldruhá věku takořka.

Nesrovnalost tuto lze vysvětliti jedině tou zvláštností, že ani nejslavnější houslaři nezabývali se robením smyčců jenom houslí sobě hledíce, ani zase ti, kteří dobyli si jména, houslí sobě v úvahu nehleděli. Že vezmeme v úvahu hlavně hlavně smyčec houslový, to odtud, že v podstatě je stejný s violovým s violoncellovým, jen málo velikostí od obou rozeznávaje se. Smyčec kontrabasu nemá pak pro pro hru tak velikého významu, ač ovšem není bezvýznamný. Také tak mnoho změn neprodělal a v hlavnějším podle houslového řídil se. Dokonalosti větší, zdá se, nelze již dosíci ani nástrojům smyčcovým ani smyčci samému.^[1]

Původ a počátek smyčce budeme hledati dojista tam, kde housle nebo lépe nástroje smyčcové vůbec původ svůj vzaly a to je v Asii či beze vší pochyby v Indii, která je kolébkou t. zv. ravanastronu, prapůvodu to houslí. První smyčce sestávaly z lehkého bambusu nebo prutu rákosového silně ohnutého v oblouk a spjatého svazkem žíní připjatých neohrabaně hebkým lýkem na obou koncích ohnutého prutu nemnoho lišíce se takto od luku.^[2]

Obrazy 1. 2. a 3. podávají nejprimitivnější podoby smyčce starých Indů a Arabů. Obraz 1. je rákosový smyčec k indickému nástroji zvanému sherinda, obr. 2. smyčec tak zvaného kemangeh-u arabského a obr. 3. posléz smyčec nesjtaršího a nejpůvodnějšího nástroje smyčcového ravanastronu indického.^[3]

Tak zůstávaly smyčce od nepaměti, až Arabové, jak se zdá, první počali smyčce zdokonalovati. Změna tan záležela ve přidán tak zvané žabky a to pevné, nehybné, (bývalať hůl a žabka^[4] z jednoho kusu dřeva) na niž upevněny jsou žíně na dolním konci smyčcovém.^[5]

Rukopis jeden z IX. věku okazuje smyčec však s polohou jaksi obrácenou, že totiž část u hlavice značně je ohnuta a bez patrné kobylky, tak že žíně pod rukou hráčovou na prutu smyčcovém jsou upevněny (obr. 4a). Možná však, že je to jenom přehmatem pisatele nebo kresliče onoho rukopisu.

Ostatně podobně zařízený smyčec je také v jakémsi rukopise z XI. věku,^[6] v němž je několik nemotorně malovaných postav hudců, mezi nimiž nějaký korunovaný hraje na houslový nástroj zvaný crouth trithant, t. j. třístrunný krût smyčcem jejž podáváme na obr. 4b.

Ve věku však následujícím, totiž XII. a pak zvláště ze XIII. smyčec již velmi patrně byl zdokonalen. Oblouk již mnohem méně tu vypouklý odchyluje se takto od podoby luku čím dále tím více. Smyčce rebeku^[7] pracovány byly již s větší péčí, neohrabanými však zůstávají přece. Tudíž také hra tehdejších ménétriersů francouzských, v kteří nejvíce rebeku užívali, byla velmi nedokonalá. Že však nedokonalosti této také nástroj sám byl příčinou, rozumí se samo sebou.

V XVI. věku a před tím hůl smyčcová brzo oblá brzo pětihranná dělána, hlavice pak tenčí a prodloužena v jakýsi zobec.

Podoby rozličných smyčců středověkých podávají obrazy 5. až 9.

Ve věku následujícím XVII. umění hry houslové velmi zdokonaleno bylo Biagiem Marinim, Carlem Farinou, Antoniem Veracinim, Jos. Torellim a zvláště pak A. Corellim (1653—1715); brzo uznávána potřeba i veliká výhoda rozličných stupňů napjatosti žíní, čehož ovšem nebylo dosud lze dosici, an žabka zůstávala nehybnou. Nedostatku a potřebě té vyhověno tedy malou vyzubenou lištou z kovu, upevněnou na dolní zadní částí smyčce, opatřovanou určitým počtem zubců. Pohyblivou závorkou ze železného nebo žesťového drátu připevněnou na žabce nyní již pohyblivé, bylo lze tuto upevniti a regulovati k tomu neb onomu zubci níž anebo výše, podle potřeby a libosti hráčovy (viz obr. 13.). Hůl bývala prodloužena a na konci něco málo nazpět zahnuta; oblouk ještě dosud více méně na venek je vypouklý.

Obraz 10. představuje ještě smyčce starší podoby Mersenne-ův (Fétis dokládá letopočet 1620.), obr. 11. Kirchnerův (1640) a obr. 12 smyčce Castrovillari-ho (1640.). Smyčec obr. 13. měl také ještě Bassani r. 1680.^[8]

Začátkem XVIII. věku nepoznávali ještě potřeby ohebného a pružného smyčce, poněvadž tehdejší vkus neobliboval sobě ještě v oněch jemných nuancích dynamických, jimiž pozdější virtuostvo houslové tak vyznačuje se a jež nelze provésti bez oné pružnosti a hebkosti smyčcové výše zmíněné. Znali tenkráte jenom jediný effekt toho druhu: přednášeti totiž větu nějakou forte a pak opakovati ji v pianu. – Tenkráte užíváno také již místo ozubené lištky na dolním konci hole smyčcové šroubu, jehož matička upevněna byla asi jako nyní na žabce samé, tak že napjetí docela přesně a po libosti mohlo býti regulováno. Původem toho byl prý otec znamenitého později Františka Tourte-a, o němž Fétis dokládá, že jsa dovedným pracovníkem pracoval velmi hezké smyčce a že zlepšil hlavice učiniv do prostřed zářez. – Starší jeho syn (okolo roku 1775.) pracoval smyčce, vynikající zvláštní lehkostí; vytýkají jim však, že jsou většinou ze dřeva prostřední kvality, hůl na mnoze příliš tenká, hlavice nesouměrna a žabka úzka.

Okolo r. 1740. Giuseppe Tartini, virtuos na housle, šťastně zlepšil úpravu smyčce. Dal jej dělati ze dřeva mnohem lehčího, narovnal hůl smyčcovou úplně, zkrátil hlavici a onu část, kterou držíme hrajíce v ruce, poněkud kaneloval nebo-li ohranil, aby smyčec pevněji a jistěji v ruce držán býti mohl.

Smyčce Arcangela Corelli-ho (1653—1715.) a Tartiniův (1692—1770)^[9] viz na obr. 14. a 15.

Woldemar, žák Mestrinův a Lolli-ho (1750 až 1816.) měl sbírku smyčců starých znamenitých houslistů italských; některé z nich, jako smyčec Corelliho, Vivaldiho, Tartiniho, Locatelliho a Pugnaniho dal vyobraziti ve své „Grande méthode de violon“. Bohužel že toto dílo nyní velmi je řídké a vzácné. —

Tolik jen sporých zpráv víme o vývoji smyčce od začátku až asi hluboko do XVIII. věku (1775.), odkudž nová počíná mu éra.

Epochálním v dějinách smyčce je jméno francouzského nástrojáře a houslaře Františka Tourte-ho. Ten zdokonalil smyčec tak, jak jej nyní máme a sotva kdo jej ještě zdokonalí. Rozepíšeme-li se o Tourteovi poněkud více, bude to dojista vším právem. Jeť jeho působení druhou a mnohem větší polovicí veškerého vývoje smyčcového.

François Tourte, mladší syn ze zmíněné již svrchu rodiny Tourteů, a dlouho známý pode jménem „Tourte le jeune“ narodil se v Paříži (v ulici sv. Markéty) r. 1747. Od otce určen jsa k hodinářství začal učiti se svému řemeslu jakožto malý chlapec aniž kdy chodil do školy, tak že nikdy ani čisti ani psáti neuměl. Alevšak děkovati má tomuto řemeslu za onu vytříbenou jemnost, zručnost a úpravnosť, kterýmiž vlastnostmi později jeho smyčce vynikaly. – Po osmi letech však znechutilo se mu hodinářství, poněvadž domníval se, že neposkytne mu potřebné výživy a obrátil se ku zaměstnání svého otce a bratra zabývaje se ponejvíce děláním smyčců. — Pařížští houslisté tenkráte snažíce se napodobovati manýru tehdejších vlašských zpěváků, kteří libovali si v nejrozmanitějších okrasách a krkolomné koloratuře, vyhledávali k tomu smyčce lehké, ohebné a pružné, čímž aspoň fabrikace smyčcová měla jakýsi určitý cíl před sebou.

František Tourte činil své první pokusy ze dřeva, které bral ze stěn cukernícb soudků, chtěje lacino nabýti dovednosti. První své výrobky prodával pak za 20—30 sous. Dobře znaje posouditi důležitost smyčce pro jakost a vůbec vyvodení tónu, hledal neúnavně a zkoušel, které dřevo nejlépe by jeho účelu hodilo se, až posléze přišel na to, že dřevo t. zv. fernambukové čili brasilské nejlépe spojuje hledané vlastnosti: lehkost, sílu a pružnost.

První tyto a nejdůležitější výzkumy Tourteovy staly se v letech 1775—80. Nešťastnou náhodou — námořní vojnou totižto mezi Francií a Anglickem — zdražila se nesmírně doprava dřeva brasilského, tak že Tourteovi bylo platiti za ně nesmírné sumy, zvláště když často teprva z 8–10.000 kilogramům dřeva sotva jednu dobrou hůl vybrati mohl. Odtud také vysoká ona cena Tourteových výrobků; prodávalť smyčce, jichž hlavice perletí a žabka želvovinou pokryta a zlatem vykládána byla za 12 luisdorů (1 lois ď or = asi 20 frankům), nejlepší smyčce pouze stříbrem ozdobené stály 3⅓ luisdorů a obyčejné beze všech okras 36 franků.

Po radě výtečných houslistů Tourte ustanovil dosud libovolnou délku smyčce houslového na 74 nebo 75 cm., violového na 74 a violoncellového na 72—73 cm. — Také určil vzdálenost žíní od hole výškou hlavice a žabky a učinil zároveň, aby žíně při hře nedotýkaly se prutu. Poněvadž tu pak byla hlavice o něco vyšší než u dosavadních smyčců a tudíž také těžší, zvětšil — aby rovnováha nebyla rušena — zase váhu dolního konce tím, že okrášlil jej všelikými kovovými okrasami. Odtud dávají přednost takovýmto okrášleným smyčcům (ač zdají se těžšími) před smyčci jednoduchými, kde těžiště od ruky více je vzdáleno. Tourte pak počal smyčec ohýbati do vnitř, kdežto před ním na venek byl ohýbán anebo docela rovným zůstával.

Vuillaume, nejvýtečnější houslař našeho věku (o němž později ještě zmíníme se) vypravuje, kterak viděl Tourte-ho řezati dřevo brasilské aby dostal hůl rovného lýka a kterak hůl ohněm případně ohýbal. Domnívaliť se totiž někteří, že Tourte neohýbá hůl ohněm, než-li že zrovna oblouk ze dřeva vyřezuje, což ovšem nesrovnává se s principem rovného lýka, jež právě je příčinou ohebnosti smyčcové. Tourte pak seznal, že ohbí zůstane nezměněno, pakli i vniterní i zevniterní části dřeva stejně jsou ohřívány. Neb ohřeje-li se hůl jenom zevniterně, vniterní částice zůstávajíce ve přirozeném stavu kladou stálý odpor nedávajíce se ohnouti. Rovněž neprospěšně účinkuje pak na smyčec zevní vlhkosť.

Nemalou péči Tourte věnoval také výběru žíní, které nejdříve mýdlem ode všech mastnot očistil, pak omyl a posléze do čisté, málo modře zbarvené vody ponořil. Dcera jeho byla prý neustále zaměstknána vyhledáváním případných žíní vybírajíc jen docela válcovité a po celé délce rovnoměrné — opération délicate et necessaire, dokládá k tomu Fétis. Počet žíní kolísá mezi 175—250 podle tlouštky jich.

R. 1786. přišel do Paříže slavný houslista Viotti; tenkráte bývaly žíně obyčejně strunovitě v jeden svazek zapleteny. Upozorněn byv na Tourteovy smyčce poznal ihned jich výtečné vlastnosti a později návodem jeho Tourte srovnal žíně na plocho (tak, jak je nyní máme) a sevřel je stříbrnou svorou na žabce upevněnou; později obložil žíně od žabky až ku svorce perletí. Takové smyčce slouly archets à recouvrement (smyčce s pouzdrem).

Obraz 16. podává nám ještě starší smyčec houslisty Viléma Cramera (1745—1799) z let asi 1770., obr. pak 17. Viotti-ho smyčec práce Tourteovy.

Přednosti Tourteových smyčců jsou patrny: lehkost spojena tu s velikým napjatím, stejnoměrné ohbí je největší právě uprostřed mezi hlavicí a žabkou a celý smyčec je jemně i přesně pracován. — Tourteovy výrobky nikdo dosud nepředstihl, ač mnozí snažili se. Proto platívali také za jeho smyčce později až 3000 fr., kdežto nejlepší smyčce nynější stojí 25—30 franků. —

Tourte zemřel jakožto 881 etý stařec roku 1835. v Paříži. Tři léta přede smrtí oslepl. Oddán byl jedině svému povolání, kterým tak proslavil se a zabýval se mimo to, jak vypravují, jen rybařením, jež stalo se u něho náruživostí. V létě přestával pracovati pravidelně ve 4 hodiny odpoledne a bavil se až do slunce západu chytaje ryby v Seině. Jídal obyčejně a nejvíce ryby, které sám nachytal. Žil docela jednotvárně nemaje nikdy dlouhé chvíle — dost podivno, když ani čisti ani psáti neuměl. Ale že o hru houslovou zásluh si získal, kdož bude po vyložených právě věcech pochybovati?

Po Tourte-ovi ještě zmíněný houslař francouzský Jean Baptiste Villaume (1798—1875.) poněkud důležité zaujímá místo v naší rozpravě. — Poněvadž velmi nesnadno bývalo zaopatřili kdykoli dobré dřevo fernambukové, Vuillaume počal roku 1834. dělati ku smyčcům hole kovové, obyčejně ocelové, jež osvědčily se tak dobrým surrogatem, že houslista Charles de Bériot, Artôt a jiní rádi takových ocelových smyčců užívali. Vuillaume prodával jich ročně až 500 kusů. – Pak zaváděl opět nehybnou žabku, čímž chtěl zabrániti tomu aby při napínání žíně nepletly se. Žíně pak samy napínány byly zvláštním přístrojem šroubovým v žabce upevněným. Za tyto a ještě mnohé jiné vynálezy v oboru houslařském byl mnohými medaliemi a cenami rozličných výstav poctíván. —

Mimo to pokoušeli se někteří zrobití smyčce z jiných dřev. Ale přece jen nejlepším zůstává dřevo fernambukové. Jenom hrubší smyčce kontrabassové dělávají se ze dřeva bukového; žabky bývají ze dřeva ebenového nebo bukového, u menších fabrikantů ze dřeva lípového. Obraz smyčce kontrabassového nepodáváme, tenť zná každý.

Roku tuším 1857. Ludvík Kindscher navrhoval v „Neue Zeitschrift für Musik“ sv. 45. (Abele 156.) aby žíně na smyčci violoncellovém upevněny byly šikmo asi v úhlu 45°, poněvadž prý hráč beztoho nikdy nehraje celou plochou žíní, než drží obyčejně smyčec šikmo; tím pak prý „nosový“ onen tón violoncella při forte nabude nové barvy a síly. Nevíme však, užito-li kde návrhu toho.

Vedle smyčců Tourteových nejznámější a nejlepší Lafleur-ovy v Paříži a Schwarz-ovy v Štuttgartě; nejnověji proslulé jsou pařížské firmy J. Henrry a P. Simon, pak Gand.

---

1. Hlavním pramenem této naší studie byly nám: Antoine Stradivari luthier célébre, connu sous le nom de Stradivarius etc. par F. J. Fétis Paris, Vuillaume, 1856., kniha pro své „recherches historiques et critiques sur l' origine et les transformations des instruments à archet, suvi d' analyses théoretiques sur l'archet et sur François Tourte, auteur de ses dernièrs perfectionnements“ zvláště důležitá. Odtud čerpal i druhý náš pramen: H. Abele, die Violine, ihre Geschichte & ihr Bau. 2 Aufl. Neuburg a. D. 1874.
2. V němčině „luk“ a „smyčec“ mají také společné jméno Bogen, ve frančtině „archet“ a „arc“ stejného jsou kmene.
3. Ještě dosud užívají podobných nástrojů prostonárodní pěvci indičtí, t. zv. panderovoné, jakýsi to druh buddhistických toulavých a žebravých mnichů.
4. Jmeno „žabka“ pochází prý odtud, že tato čásť smyčce měla kdysi podobu skutečné žabky. Dokladů k tomu nemáme.
5. Vyobrazení takového smyčce je (jak udává Fétis l. c. str. 113.) mezi okrasami jakéhos rukopisu sbírky arabských básní pocházejících z doby prvních kalifů, jenž náležel začátkem tohoto věku konservatorovi orientalistických rukopisů pařížské „bibliothéque natiale“ panu Langlès-ovi, po jehož smrti dostal se do cís. bibliotéky vídeňské. – Fétis sám měl smyčec podobného druhu dělaný v Bagdadě ze dřeva třešňového shlavicí, kde žíně byly upevněny a s žabkou zapjatou ve vidličkovitém zářezu dolního konce prutu.
6. Rukopis ten je v Pařížské bibliotece císařské pod číslem 1118. u rukopisů latinských. (Abele l. c. str. 6).
7. –starý to nástroj smyčcový, od kteréhož mnozí odvozují důvod houslí. My však považujeme rebek již za odrůdu vyššího stupně nejpůvodnějších nástrojů smyčcových. Jméno od arabského „rebáb“. Z Arabie přenešen byl do Záp. Evropy, kde velmi rozšířil se.
8. Marin Mersenne 1588–1648. minorita a professor theologie v Paříži, zabýval se též akustikou a theorií hudební. Hlavní jeho dílo v tom oboře: Harmonie universelle, contentant la theorie el la pratique de la musique etc. Paris 1636. – Athanasius Kircher (1601–1680) jezovita a professor i hud. theoretik. Napsal mimo jiné Musurgia universalis, sive ars magna consoni et dissoni etc. Řím 1650. – Daniele Castrovillari proslulý hud. skladatel italský z XVII. věku. Giov. Bat. Bassani z nejznamenitějších houslistů XVII. věku, žák Castrovillariho a učitel Corelliho.
9. – oba známí virtuósové.