Hedvábníci a ryby

Údaje o textu
Titulek:	Hedvábníci a ryby
Podtitulek:	Humoreska
Autor:	Ladislav Stroupežnický
Zdroj:	STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Z Prahy a venkova. Praha: Československý spisovatel, 1949. s. 113–130. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Z přílišného duševního namáhání mne stihla v měsíci červnu roku 1879 choroba nervů.

Obžaloval jsem tedy nervy své u kompetentní instance, u lékaře, a přísné vyšetřování slovutného toho muže, pak výroky mé jak žalobníka byly příčinou, že vynesl tento rozsudek: „Musíte stráviti v duševní nečinnosti asi dva měsíce na venkově.“

K mému největšímu překvapení mi pověděl slavný ten muž, co jsem vlastně už sám dávno věděl. A za tento podivuhodný souhlas svých náhledů s mými nežádal víc než pět zlatých.

Člověk je dá rád, když se za ně doví, že vlastně sám ví také tolik jako takový slavný muž. Tím sám před sebou nabývá ceny a vážnosti, pak důvěry k bezplatným radám, jež si občas sám dává a bude dávati příště.

Uposlechl jsem tedy společné naší rady, — jeho a své, — a skládal věci na cestu. Knihám jsem zakázal vstup do svého vaku, ale zato jsem jej zásobil udicemi, šňůrami a háčky na chytání, pak čtyřmi brožurkami o chytání ryb.

Po několika hodinách ujíždím po dráze a přemýšlím, — proti lékařovu zákazu — a to o znamenitém nápadu onoho člověka, který spojil železo, uhlí a vodu, pak něco mosazi a mědi tak důmyslně v jeden celek, že tato mixtura táhne vozy mnohem rychleji než kdysi sebelepší pár koní. Opatrně jsem se však vyhýbal myšlence, co už železnice pobily lidí, abych se nerozčilil.

Tři hodiny jízdy a byl jsem blízek cíle.

Vidím před sebou návrší, na něm pěkný bílý kostelík s věží, vedle faru, kolem hezké domky, poněvadž ošklivé před několika lety shořely…, tu a tam pyramidové topoly a lípy, níže sady ovocné, — nejdoleji košaté vrbiny a řeku. U ní kaplička se sv. Janem, jehož socha — jak tvrdívá jistý můj přítel humorista — se v Čechách nejraději zdržuje u vody.

Vystoupím z vozu. V ústech doutník, v levici vak, v pravici deštník, — ubírám se z nádraží, zahnu pak od vesnice nalevo a kráčím lučinami směrem jižním.

Po čtvrt hodině se octnu před „samotou“.

V pozadí velký, nově vystavěný dům slohu moderního, na pět set kroků před ním hospodářská stavení, vesměs nová, kolkolem vysokou zdí obehnané zahrady a sady, z nichž zvlášť jeden jest nápadný tmavou zelení. Kdo nerozumí takovým věcem, nepozná ovšem, že je to sad morušový.

Vejdu do dvora.

První, kdo mne uvítal, byl ohromný, jak medvěd huňatý pes, který se na mne vrhl s divokým štěkotem, takže mi nezbývalo než udeřiti jej deštníkem. Ale hned jsem poznal, že je tento pes rozhodný nepřítel tělesných trestů a že jsem ho svým deštníkem urazil; neboť dorážel na mne tím lítěji a vztekleji a byl by mne zajisté pokousal, kdybych mu byl vždy včas nenastavil svůj cestovní vak, do něhož jeho hákovité tesáky zajížděly jako do másla, takže měl můj ubohý tlumok vedle hlavního svého otvoru v několika vteřinách do svých útrob ještě asi pět postranních fortniček.

Půtce mé se psem učinil konec hlásek, volající zcela prostě, ba idylicky: „Vulkáne, jdeš ležet!“

Nebylo Vulkánovi ležení zaměstnáním příliš odporným, — uposlechl.

Já kráčel k obytnému stavení, odkudž mne z okna v prvním a také v posledním poschodí — neboť nebylo nach ně — vítal hlučný smích.

V obrubě z hustého listu mučenky, vyplňující celé okno, objevil se oválový, trochu do hněda opálený obličej dívčí, z něhož jiskřilo dvé živých, černých očí a z jehož rtíků hlaholil ten smích.

Strhnu klobouk, ukloním se hluboko a pravím:

„Vznešená princezno, jejímuž obrazu se v šťastném tomto okamžiku osměluji obdivovati s žabí perspektivy, dovolte, abych vám složil svůj hold.“

Rozpustilý chechtot a odpověď: „S ptačí perspektivy vás vítáme na hradě našem, ctný done Quijote, rytíři potulný!“

Hezký obličej pak zmizel a já viděl už jen otvor, který po něm zbyl v hustém listí mučenky.

Pak vejdu do domu.

Na schodech mi přiběhne vstříc čiperné děvče, které mne vítalo z okna, rozepne náruč a chce se mi vrhnouti kolem krku.

„Stůj!“ zvolám.

Ona se zarazila.

„Není ten váš neomalený hafan pominutý?“

„Pokousal tě snad?“ táže se náhle starostlivě.

„Mě ne, ale tuhle můj vak.“

„A ty se obáváš, že se ti zkazí?“

„Jest již zkažen,“ pravím a ukazuji vážně na díry, z nichž už vyčuhovaly udice, šňůry a dvě brožurky o chytání ryb.

„Nyní však dovol,“ pokračuji vážně, „abych tě objal a tím trochu ukonejšil své nervy, rozčilené zápasem s vaším psem.“

Následovaly dvě zvučné hubičky.

Dosis ta však nikterak nedostačila na ukonejšení mých nervů, — předepsal jsem si tudíž: „Repetatur dosis“. Stalo se a blahý účinek se dostavil.

„Vejdi nyní do mé říše,“ vybízela dovádivá dívčina, chopila mne za ruku a zavedla mne do velkého pokoje, po jehož celé délce stálo souběžně osm stojanů dosahujících téměř ke stropu, z nichž byl každý opatřen desíti vodorovně položenými lískami; na těch byla naložena vrstva čerstvého morušového listu, oživeného housenkami hedvábníků, jejichž vezdejším úkolem jest se zapřísti v kukli hedvábí a dát se usmrtit, aby se pak v jejich pestře obarvenou kukli mohla odívati marnost tohoto světa.

„Nuže, a jak se daří tvým poddaným?“ tážu se.

„Děkuji, jsou zdrávi; toliko nepatrná část stůně žloutenkou.“

„Vyslovuji jim vřelou soustrast.“

„Díky, srdce šlechetné!“

Vtom vkročily do pokoje dvě ženštiny a obstárlý muž, přinášejíce čerstvý morušový list.

Za nimi vešel v krásném pestře květovaném županu někdo, jehož obličej byl zastíněn ohromným slaměným kloboukem a jehož nohy vězely v pohodlných střevících. Tento někdo měl v pravici dlouhou dýmku. Víc prozatím nebylo možná viděti — teprve když příchozí odhrnul nazad ohromnou střechu tělesné své budovy, — tu teprve jsem spatřil plný červený obličej, který svědčil o úplném zdraví těla k němu příslušného…‚ veselá mysl se obrážela v tom červeném obličeji trvalým úsměvem. Ale bílý kadeřavý vlas svedčil o stáří a masivní zlaté brejle, kteréž byly pohodlně rozkročeny v jezdecké posici na nose poněkud baňatém, dosvědčovaly, že je majitel jejich nejen krátkozraký, ale také tak zámožný, že může svým očím, vroubeným modravým bílým obočím, a svému baňatému nosu popřáti kus zlatého kování.

Sotvaže mne spatřil starý ten pán, už letěla dýmka jeho z ruky do jednoho kouta, obrovský slamák do druhého a já letěl v rozevřenou náruč starého pána, který mne, jako vždy, přivítal i tentokráte několika dlouhými: „Á á á!“, po nichž přišlo hlučné ražení mince upřímnosti, — hubiček.

„Jak výborně vypadáte, strýčku, věru, vy mládnete!“ zvolám pak.

„Ovšemže mládnu,“ odpovídá strýc. „Přicházím do let, kdy se stává člověk dětinským, a poněvadž jest dětinskost vlastnost útlého mládí, tedy právem tvrdíš, že mládnu.“

A při tomto veselém obratu se tvářil zcela vážně, nemaje ve zvyku vlastním smíchem dělati reklamu svým nápadům. Pak se obrátil k čiperné dívčině a řekl:

„Mařko, honem svačinu!“

A svižná holčice už utíkala krůčkem čiperným, jako křepelička rozvorem.

Strýc mne zavedl do svých pokojů.

Ach, ty pokoje! Ideály pozemského pohodlí!

Všeho, co vymyslili nejduchaplnější lenoši moderních národů, aby zpříjemnili svému tělu pobyt v tomto slzavém údolí, všeho toho možná užíti v pěti strýcových pokojích. Jeť strýc pravý muž, který umí nejen vytrvale pracovat, ale také po práci výtečně odpočívat a znamenitě — pojíst.

Strýc se posadil do pružného pařížského fauteuilu, já naproti němu do amerikánské houpací sesle. Je to moje stará známá, jíž za návštěv svých u strýce vždy svěřuji čestný úkol pečovati o pohodlí hříšného svého těla. Pak utkvěl můj pohled na několika stech hřbetů kněh, obsahujících pojednání o hedvábnictví, — české, německé, francouzské, vlašské i anglické. Strýc zná ty řeči výborně. Polovici každé z nich se naučil z knihy a druhou polovici na cestách. Sedm let cestoval a zná, jakož sám říkává, všech těch pět dám, Evropu, Asii, Afriku, Ameriku a Australii, — osobně. Po návratu z cest se oženil s dívkou velmi sličnou, která měla jako zvláštní znamení — padesát tisíc. Strýc, po několik let již vdovec, má jediného syna, — Mařka jest jeho dcera. Žije však od dětství u dědouška.

Strýc ji vyučil hře na piano, poněvadž toho žádá móda, několika jazykům, poněvadž chtěl, aby je někdo z rodiny po něm zdědil, elegantním způsobům, poněvadž jich člověk — podle jeho náhledu — potřebuje vůči cizím osobám a svým nepřátelům, a kreslení, poněvadž ho potřebuje každý člověk. V jediném umění, ačkoli je starý pán cenil vysoko, nemohl Mařku vzdělávati sám, totiž v kuchařství. Tomu ji vyučila strýcova stará hospodyně, která, jakožto bývalá kuchařka jednoho z českých biskupů, měla veleobsáhlé zkušenosti v tom, čím lze oblažiti žaludek vrchnosti duchovní i světské. —— Mařka jest věrná strýcova pomocnice v pěstování hedvábníků, jehož důležitost pro Čechy se naučil strýc ceniti na svých cestách, — po celou řadu let pěstuje bource ve velkém a 5 i 6 tisíc zlatých čistého užitku těží ročně za hedvábí. —

„Strýčku,“ ujal jsem se slova, houpaje se v sesli, „přijíždím k vám, abych tu léčil své nervy.“

„Nervy? “

„Ano. Povolily, jako struny na zmoklé base, — je po muzice.“

„Varuj se zamilování, německých filosofů a logaritmů, — procházej se v přírodě, nemysli a basa bude hnedle v pořádku.“

„A dovolíte-li, budu dole v řece pod vaší cihelnou chytat ryby.“

Strýc se dal do hlasitého smíchu, a to z této příčiny:

Lučinami jeho se vine klikatě řeka, tvoříc velké a hluboké tůně; břehy podemleté jsou porostlé olšemi a košatými vrbinami. V tůních těch se zdržují kapři, štiky, parmy, tloušti, cejnové atd. Nelze jich však loviti, vadí jednak hloubka, ale hlavně balvany a kořeny na dně, není možná tudíž vléci síť. Na udici nevezmou.

Strýc se radil s nejzkušenějšími rybáři z okolí, ale marně, — podařilo se jim sotva tu a tam uloviti menšího kapříka. Za každé své návštěvy u strýce jsem sedával celé hodiny s udicí u řeky, ale ulovil jsem vždy jen — trochu posměchu, přišed s prázdnem domů.

Proto se strýc smál.

„Milý strýčku, neposmívejte se,“ pravím, „chytání ryb na udici má také reformátory a velmi důvtipné. Zde na příklad jsou čtyři brožurky o chytání ryb“ — a vytahuji ze svého vaku průlomem, jejž udělal Vulkán, knížečky, pak škatulky padělaných much, žížal, komárů, jepic, šídel, brouků atd.

„Zkoušej tedy hlubokou moudrost svých brožurek v naší tůni,“ smál se opět strýc.

Vešla hospodyně, suchá ženština, jejíž obličej výmluvně poučoval pozorovatele, že se její krása již „před delším časem“ nadobro odstěhovala z tohoto světa.

Pokoj jejímu popelu, který tu zůstal!

Hospodyně se na mne kysele podívala: nemůže mne odjakživa vystát a to

předně:

protože na smrt nenávidí „ty pražské hejsky“, z čehož soudím, že jí v mládí některý vyvedl něco nepříjemného;

za druhé:

poněvadž jsem jednou (před lety) po večeři při žertovném vykládání karet vyložil pro její osobu „něco maličkého do domu“;

za třetí:

poněvadž má všechny ostatní v domě ráda a všem je upřímně oddána, ale poněvadž každá stará panna v jejích letech nevyhnutelně musí někoho nenáviděti, vyhlídla si z příčin naznačených ad 1 a 2 k tomu mne.

S hospodyní, která přinášela výbornou svačinu, přišla zároveň Mařka.

Posadili jsme se k stolu a jedli. — —

Příštího jitra odešel strýc, aby dohlédl na sklízení sena, — Mařka se starala o bource a já šel dolů k řece na ryby. Vyložím své moderní rybářské přístroje a počnu rybám strojiti léčky podle návodu brožurky, jíž jsem dal číslo 1. Vrhám do zátočiny, do proudu udici brzy s padělanou mouchou, brzy s koníkem a broukem a hned zase s žížalou, — vše marně.

Nečítám-li několik malých, ba titěrných rýbat, která z nedostatku úsudku o šířce své vlastní huby činila směšné pokusy o polknutí koníka většího, než byla sama, — — nečítám-li to, — nezavadilo o moji udici pranic. Míjela hodina za hodinou, každá další desetkrát nudnější než její starší sestra, — a ve vesnici zvonili poledne.

Vrátím se domů.

„Osvědčila se brožurka?“ táže se strýc s úsměvem, kosmo pohlížeje na prázdnou síťku v mé ruce.

„Jsem teprve na stránce šestnácté,“ odpovídám.

Mezi obědem jsem zakoušel jizlivé posměšky bujné Mařky, která svým bodavým zobáčkem ostře klofala do mého rybářského neúspěchu. Až ji strýc okřikl:

„Nedráždi ho, je nervosní, — nesmí se rozčilovati.“ —

Po obědě sedím zase u řeky. Zkouším nejrafinovanější kousky úkladného rybářského umění — a když se slunko s obvyklou svou pedantností k večeru chýlilo na západ, byly recepty brožurky vyčerpány a spisovatel její důkladně blamován, poněvadž se — neosvědčila. —

Mařka a strýc mi peprně kořenili večeři poznámkami o pokroku lidského ducha v oboru chytání ryb, o moderní neomylné udici a o výtečnosti brožurek ve žluté obálce. A mezitím se navzájem okřikovali:

„Dědečku, nerozčiluj ho!“ — „Mařko, nedráždi jeho nervy!“

Abych měl od nich pokoj, počal jsem mluviti o bourcích a hedvábnictví. Na tuto udici jsem chytil snadno starého pána i rozpustilou vnučku, ihned se jali zdlouha a široka hovořiti o svých miláčcích a já mohl zatím v pohovce z počátku klidně kouřit a pak — dřímat.

Příští den jsem strávil zase u řeky, zkoušel recepty brožurky číslo 2, — a zase bez úspěchu. A tak se mi dělo celých osm dní. Sedával jsem denně sedm až i osm hodin u řeky…, klidně plynuly kolem mne její vlny. Pozoroval jsem hru jejich barev v paprscích slunečních…‚ občas přinesly shora koníka, kterýž zápasil poslední silou s živlem hltavým, až konečně buď utonul nebo byl polapen rybou…, po chvíli podobný zápas podnikala moucha… Zatím šelestíce leskle zelenými křidélky poletovala šídla v rákosí… Ve volšinách z nedostatku jiného zaměstnání prozpěvovali sedmihláskové. — — V okolí řeky sklízeli venkovanné vonné seno a dělali dosti dobré vtipy o mém špatnémů lovu ryb. A když se večer za veselého zpěvu ubírali domů, šel jsem já domů zcela tiše s prázdnem.

„Strýčku,“ pravím osmého dne večer, „oznamuji vám, že v té své vyhlášené tůni nemáte vůbec žádné ryby.“

„Na čtvrtou brožurku jsi tedy také nic nechytil?“

„Kde nic není, není možná něco chytit.“

„Není,“ směje se strýc. „Jdi jen, hochu, zítra asi o čtvrté hodině zrána, pokud ještě mlynář drží nahoře vodu, dolů k řece a podívej se do tůní.“

Uposlechl jsem. O čtvrté hodině jsem byl u řeky. A s podivením vidím za ranního klidu a ticha v tůních houfy vážně se pohybujících kaprů, pak parem, tloušťů a houfec cejnů, světle se lesknoucích, jak by byli obrněni pancéřem pulérovaného stříbra, — a tu a tam se mihla bystře jako blesk svižná, hnědě zelená štika, jinde stál přihlouplý flegmatik karas netečně v síti a nehnul se, pokud ho některá štika pořádně nepleskla ocasem.

Žasl jsem nad množstvím a velikostí ryb v tůni. Mnohý kaprů měl 10 až 15 liber! Byla by to radost chytit takového kapra! Byl by to triumf.

Triumf? Je to vlastně ukrutnost státi o život ubohých těch zvířat. A přece nelze jinak. Člověk se živí pouze zničováním životů buď bylin, nebo zvířat. Boj o existenci, v němž — tak praví Darwin — podléhá slabší, na němž pak — tak dokládám já — si pochutná silnější. Člověk se právem pak nazývá korunou tvorstva, poněvadž stojí za živa tak vysoko, že ho nikdo nezabíjí, aby jej snědl, — po smrti ovšem koruna tvorstva zabezpečuje na nějaký čas zcela slušnou existenci jistému druhu červů.

Při prvním mém nápadnějším pohnutí zmizely ryby v hlubině. — —

„Strýčku, odpusťte, že jsem včera křivdil vaší tůni.“ Tak oslovím o osmé hodině starého pána, jejž nalézám v pokoji bourců.

„Nuže, vidíš,“ přisvědčuje starý pán a vyzývá mne:

„Nyní nám pomoz odnášeti na zvláštní lísky housenky, jež právě volíme pro plemeno.“

„I s radostí.“

A strýc i Mařka vybírali housenky, které dosud nebyly postiženy žádnou z osmi nemocí bourců; podávali mi je a já je donášel na zvláštní lísky.

A strýc mi vysvětloval, jak se housenky zapupí, motýl se vylíhne a samička naklade tři až pět set vajíček.

Poslouchal jsem jen zpola, neboť mé myšlenky se potulovaly dole kol řeky.

„Jsou to chlapíci, tyhle housenky,“ prohodí pak strýc.

Chci právě říci „ano“, ale vtom zrodí můj mozek myšlenku originální. Napadne mě totiž: „Snad by ty ryby tam dole v té tůni braly — na tyhle housenky?“ —

Téhož a dalšího dne jsem neměl pokojného okamžiku. Myšlenka, že by snad ryby braly na plemenné hedvábníky mého strýce, hlodala v mém nitru jako žíravý jed. Sváděla mne k pokusu.

Ale s druhé strany pomyšlení, že bych musil strýci housenky bez jeho vědomí, řekněme, „odnášeti“, — ačkoli by se mohlo užíti významu určitějšího, — neboť by mi je po dobrém nikdy nedal, — toto pomyšlení mi radilo k zdrželivosti. V duši mé vznikl boj, — solidnější část mého „já“ mluvila contra, — rybářská vášeň rozhodně pro pokus. S bolestí jsem však třetího dne poznal, že špatnější část mé povahy zvítězila. Hlas solidní byl přehlušen. — —

Paprsek vycházejícího slunce se vkrádal do pokoje bourců škulinou v okenicích a já jsem se tam zároveň vkrádal dveřma. Vzal jsem tři housenky určené na plemeno a určil jsem je k chytání ryb…, uschovám je do škatulky…, po snídani spěchám k řece.

Obtížil jsem však své svědomí tou krádeží nesmírně, — za každou housenku jsem na něm cítil tlak aspoň jednoho celního centu, — úhrnem tedy dobré tři centy tlaku. A můj „vnitřní“ hlas, jemuž jela huba jako pražské zelenářce, mi činil náhle zase prudké výčitky. —

U řeky rozvinu nejsilnější šňůru, navleku housenku na háček, vrhnu ji do zátočiny a čekám. Po malé chvíli sebou trhne brčko opatřené kuličkou z korku, načež rychle zmizí v hlubině. Táhnu udici z vody, cítím neobyčejnou tíži a zároveň se to počne v hlubině divě převalovati… Vytáhl jsem kapra dobře osmiliberního.

Jediný pohled na něho a vnitřní můj hlas, — hlas mého svědomí, náhle umlkl úplně.

Na druhou housenku jsem chytil parmu asi šestiliberní, — třetí jsem hodil do řeky, abych ryby navnadil, pak složím kořist do síťky a pospíchám domů.

Strýce a Mařku zastanu na nádvoří.

„Vzdejte čest!“ zvolám, ukazuje jim ryby.

Strýc sprásk’ ruce a s podivením pohlížel na moji velkolepou kořist.

„Chlapče, není možná, že bys byl chytil tyhle ryby!“

„Přísahám!“ pravím pateticky a pozdvihnu pravici k obloze.

„Nevěř mu, dědoušku, koupil je nahoře ve mlýně!“ prohodí Mařka jízlivě.

„Ty žábo jedovatá,“ zasoptím hněvem a ženu se po Mařce, abych ji vytahal za její vlasy, černé jak uhel.

Uskočí a podezřívá dále:

„Jedna libra té kořisti tě stála jistě nejméně třicet krejcarů, viď.“

„Mářo!“ zlobím se. — „Strýčku, na důkaz, že jsem je sám chytil, přinesu odpoledne ryby zase a zejtra opět.“

„Dobře,“ pokračuje posměšně Mařka, „půjdem tedy odpoledne s tebou k řece, abychom se přesvědčili.“

„To nemůže být,“ odpovím rychle a trochu přenáhleně.

„Je chycen! Je chycen!“ zpívá Mařka v rytmu valčíkovém a tančí přitom. „Nechce, abychom byli svědky, jak smlouvá, když chytá ryby!“

„Nu a proč pak nesmíme jíti s tebou?“ táže se strýc náhle zcela vážně, počínaje patrně sdíleti Mařčino podezření.

Co tu počíti?

Opravím však rychle svoji řeč.

„Proč chci býti při lovu samoten? — Poněvadž potřebuji ke zdaru úplného ticha, a čtvrt hodiny býti tichou — to Mařka věru nedovede.“

„Nuže a dovedu-li to?“

„Pak můžeš jíti se mnou.“

„Tedy ujednáno,“ přisvědčil strýc. — — —

V poledne jsme si pochutnali na rybách, výtečně ustrojených, zejména strýc, jemuž jest ryba nejmilejším jídlem.

„A na jaké vnadidlo jsi chytil ty ryby?“ tázal se strýc.

„Na padělanou housenku,“ odpovím pravdu, ovšem kromě slova „padělanou“.

První příznivé chvilky jsem užil, odskočil a už jsem měl v své škatulce tři tučné hedvábníky. — —

O třetí hodině odpolední jsme byli všichni u řeky.

Na první udici jsem připevnil padělanou housenku za vnadidlo a ponořil ji do vody.

„Teď pozor na brčko, připravím zatím druhou udici pro strýce.“

A mezitím, co dobrák strýc a čiperná Mařka upírali své zraky na brčko udice, sešel jsem několik kroků dolů po vodě, přivázal na druhý prut šňůru, napích’ skrytě na háček tučného hedvábníka, pohroužil udici do tiché zátočiny, načež pravím:

„Strýčku, na tuhle udici, prosím, chytejte vy, — nevytahujte ji však z vody.“

Dobrák přisvědčil a posadil se na břeh. Já se vrátil k Mařce.

Asi po čtvrt hodině tichého čekání pozoruji, že strýc opatrně vstává…‚ pak trhl silně udicí a zvolal vesele:

„Už tě mám, chlapíku!“ A vytáhl kapra asi pětiliberního.

Z tváře starého pána zářila radost přímo dětinská.

Přiskočila také Mařka a tančila radostí kolem kapra, který sebou divoce mrskal na květnaté lučině.

Ó, kdyby tak starý pán věděl, že chytil kapra na svého vlastního plemenného hedvábníka! Věru, ve mraky by se zahalila usmívavá jeho tvář a z mraků těch by bylo uhodilo do mne!

Navinuli jsme šňůry na pruty a vracíme se domů.

Mařka, nesouc kapra, radostí víc tančila než šla. Starý pán si mnul spokojeně ruce a já kráčel za nimi — smuten.

Smuten jsem se kladl téhož večera do prachových peřin, neboť rozbíraje nestranně vlastní své jednání konstatoval jsem, že jsem obratným úskokem podvedl dva dobré lidi, — a usnul jsem s bolestným přesvědčením, že mám velký talent se státi prohnaným šibalem. —

V příštích dnech jsem učinil strýcovým housenkám několik důvěrných návštěv, zato jsem však zásoboval kuchyni rybami výborně: za každé dvě housenky — nejméně jednoho kapra — výměna to zajisté výhodná. Hnedle však bylo doma tolik ryb, že jsme nebyli s to je pojísti. — Strýc pozval tedy na výpomoc pana faráře a učitele, kterýž se vždy postaral o to, aby na míse nic nezbylo, a kdyby to byl měl v šose svého flandavého hřebíčkového kabátu odnésti domů, zabalené v nějakém duchaplném úvodním článku novin.

Za tu dobu se však udály dvě změny: předně, mé nervy se vrátily zase — účinkem zdravého vzduchu — v meze slušnosti; a za druhé strýcův pes Vulkán, zapomenuv na styky své s mým deštníkem (a já na styky jeho s mým vakem) — se stal věrným mým průvodčím. Po celý den se nehnul ode mne, ano odepřel si raději dosavadní svou zábavu vyjížděti ze vrat na vandrovníky, jen aby mohl se mnou docházeti k řece.

Po celé tři neděle jsem páchal ve svatyni hedvábnictví svatokrádež, až nakonec strýc přece zpozoroval, že plemenných housenek nápadně ubývá. — Povážlivě kroutil šedovlasou hlavou, — povážlivě Mařka černovlasou svou hlavinkou.

Vyslýchali čeleď…‚ marně.

Mé svědomí se občas ozývalo, — tento neúmorný suflér mi neustále našeptával, že se to skončí neblaze. Ale rybaření, jež ve mně vzrostlo až na vášeň, umlčelo hlas mého svědomí. Tím snáze, že jsem rybářskou kořistí působil strýci radost. Nejednou, když si pochutnal na rybě a zapil ji dobrým vínem, řekl mi:

„Čertův chlapíku, tys na ty ryby vyzrál! Jdi zejtra zase.“

A potřepal mi poctivou svou pravicí na lopatku, v níž jest zakloubena moje nepoctivá pravice, která — — —‚ mně, největšímu škůdci svých hedvábníků, mně, kterýž jsem — podle vlastního svého soudu — zasloužil — — —

Strýc přivezl ze svých cest po jižní Americe pěknou červenohnědou hůl ze dřeva pernambukového se zlatou lví hlavou, kteráž hůl se mi vždy neobyčejně líbila… Byly chvíle, kdy lepší část mé povahy mi pravila zcela upřímně: „Zasluhoval bys, aby tě starý pán tou svou pernambukovou holí….“

„Mlč,“ skočila jí vždy do řeči vášeň rybářská, dokládajíc: „vždyť přinášíme starému pánovi za jeho nepatrné housenky velké a výborné ryby.“ A konec těchto bojů duševních byl, že jsem chytal na hedvábníky ryby dále. Konečně však ubylo housenek tak nápadně, že strýc prohlásil za přítomnosti veškeré čeledi: „Vypátrám-li, kdo mi odnáší housenky, vyženu ho ze své služby.“

Mně pak řekl:

„Hochu, vyčíhej, přistihni vinníka a dostaneš v odměnu moji pernambukovou hůl se zlatým lvem.“ Jak skvělá příležitost se mi tu naskytla dostati drahocennou hůl, jíž jsem si přál tak dávno! Potřeboval jsem toliko jmenovati vinníka. Nechtěje však ze sprosté ziskuchtivosti denunciací kompromitovati osobu sobě tak blízkou, neudal jsem zločince. Ale poněvadž jsem vůbec musil něco říci, prohodím:

„Snad odvlékají zlodějští vrabčíci housenky svým hltavým mláďatům?“

„Kudy by se dostali do pokoje?“

„Při větrání.“

„Vždyť jsou v oknech tylové sítě.“

Na vrabčíky jsem tedy nemohl svésti svou vinu.

Vyšetřování se skončilo mým slibem, že původce ztrát vypátrám, a kdybych měl…

Tu větu jsem nedokončil. Člověk by mohl v přílišné horlivosti slíbiti něco nebezpečného… Vida však, že by mohli mou vinou trpěti lidé nevinní, učinil jsem to, co činí každý šibal, octne-li se náhle v úzkých, — slib totiž, že se úplně polepším. Já však jej splnil. Po šest dní se neztratila ani jediná housenka, ale po celou tu dobu jsme neměli ani ryb. —

„Hochu, ty jsi zlenošil,“ oslovil mne strýc dne sedmého; „už jsme tak dávno neměli ryby, — ulov dnes nějakého kapra k večeři.“

Toto vyzvání znamenalo: sáhni drzou rukou v plemenné hedvábníky strýce svého. Já váhal s odpovědí.

„Či nechceš starému strýci udělati tu radost?“

Tu radost! Jaká ironie? Slíbím však, vezmu tři bource a o páté hodině odpolední odevzdám hospodyni v kuchyni dva pěkné kapry koženáče.

Poté se odeberu do svého pokoje.

Chůzí a vedrem červencovým unaven se položím do pohovky a v několika minutách spím — spánkem spravedlivých, mohl bych říci, nebýt těch housenek.

Za pološera o půl osmé mne probudí vrznutí dveří. Vcházela hospodyně, přinášejíc na velké míse pravý stoh kusů smažených ryb.

„Prosím vás, pročpak to sem nesete?“ oslovím ji.

Švihne po mně pohledem jizlivým a bodavě odsekne:

„Milostpán a slečna vzkazují, aby si mladý pán snědl ty ryby sám, že oni nebudou jísti ryby chytané na jejich hedvábníky!“

Nevím, byl-li bych se víc ulekl, kdyby mi byl v okamžiku tom někdo vypálil za zády dynamitovou patronu.

Horko a zima mi střídavě projížděly tělem…‚ úžas, překvapení, podivení se mihnou mým duchem, potom přišla ztrnulost, — moje duševní činnost se zastavila na několik okamžiků úplně.

Bylo mi asi jako člověku, jemuž z čista jasna spadne s lešení cihla na hlavu.

Tajemná příčina ztrácení housenek jakož i mých rybářských úspěchů byla vyzrazena. Ale kým? Jak?

Hospodyně zatím zmizela z pokoje, v němž lahodně zaváněly smažené ryby.

„Kdo mne asi prozradil?“ opakuji si hlasitě; „vždyť jediným svědkem mého činu byl toliko Vulkán!“

Klapání trepek a hospodyně se vrátila, přinášejíc láhev piva a vína.

Oslovím ji:

„Prosím vás, povězte mi —“

Ona se na mne podívá s vysoka, vzpřímí se, ukáže vyzáblým prstem své pravice sebevědomě sama na sebe a řekne s důrazem:

„Já! Já přišla mladému pánovi na jeho šmejdy, ahá!“ Postavila láhve, bodla mne jízlivým: „Přeji dobrého chutnaní“ a zmizela. Ve mně však zajiskřilo náhle něco jak odvaha.

Strýc se zajisté velice hněvá, — vyhledám tedy rozhněvaného lva v jeho doupěti a usmířím ho!

Spěchám do jeho pokoje, — zavřen! Do Mařčina — také zavřen, — zřejmá to opověď nepřátelství.

Vrátím se a rozčilen přecházím po svém pokoji; proklínám okamžik, kdy jsem opustil cestu ctnosti.

Po chvíli však počal nový pocit přemáhati mé rozčilení, totiž hlad. Příroda mi důraznými pokyny dávala na srozuměnou, abych namazal nápravu, o niž se točí kola vezdejšího života. Posadím se tedy ke stolu a pojídám nešťastný sice, ale výborně smažený „casus belli familiaris“.

Pak sklenka piva, pak několikrát „Repetatur dosis…“‚ pak sklenka vína…‚ pak spánek… A dobrý!

Příštího jitra mi přinesla hospodyně k snídani kávu, kterou mi s neobyčejnou ochotou osladila zprávou, že milostpán a milostslečna z hněvu odjeli na několik dní k mladému milostpánovi. Tím mínila strýcova syna, statkáře.

„Prosím vás, vysvětlete mi —“

„Nemám kdy,“ odsekne.

„Nepustím vás odtud, pokud se nedovím —“

„E, když se mladému pánu tak chce kyselého,“… odvětí panna mrzutě a vykládá: „Milostpán a slečna se zastavili u mne v kuchyni, právě když jsem kuchala ty kapry…, vtom vyndám z jednoho vnitřnosti a co v nich najdu? — Milostpánovu housenku, ahá!“

Udeřil jsem se dlaní v čelo.

„Milostpane! — zvolám, — už to máme, kam se nám tratí housenky, — mladý pán chytá na ně ryby!“

„Děkuji vám, — vy máte tuze dobré srdce!“ připomenu.

„Milostpán spráskl ruce, přecházel po kuchyni, zlobil se a opakoval: Ten ničema! Ten ničema! — Slečna také ruce spráskla, přecházela také po kuchyni a též hubovala: Ten ničema! Ten ničema! Řekli to každý dobře dvacetkrát!“

„A vy jste to nepochybně řekla nejmíň třicetkrát.“

„To ne, mladý pane, — ale pomyslila jsem si to aspoň čtyřicetkrát!“

„Děkuji vám za vaši upřímnost.“

„Takhle mne podvádět, opakoval si starý pán, — až mi ho bylo chudáka líto,“ pokračovala hospodyně vzlykajíc a otírala si cípem zástěry oči, v nichž po slzách nebylo ani stopy; pak vykládala dále:

„Inu, tihle Pražáci!“ zlobila se slečna.

A starý pán hádal: „Naposled jsem chytil tenkrát toho kapra také na svého vlastního hedvábníka!“

„To už jistě,“ přisvědčovala slečna. — „Pak poručil milostpán, abych ty ryby, až je usmažím, donesla mladému pánovi, aby si je snědl.“

„Ale pročpak jste ukázala strýci housenku?“ namítám.

„Tak, mladý pane, — měla jsem mlčet a milostpán by byl zatím vinil čeleď z krádeže!“

Podepřela si boky, ostře si mne změřila a doložila: „To mě ráčíte špatně znát!“

Stála přede mnou jako bohyně spravedlnosti.

„Děkuji za vaše zprávy.“

„I rádo se stalo,“ odvětila stará spravedlnost jizlivě, sebrala zbytky večeře… a už vyznívalo klapání jejích trepek na schodech.

Nyní jsem konečně věděl, jak vyšla najevo moje nepravost, ačkoli jsem se s této strany nebezpečí nenadál, ježto ryba obyčejně při chycení housenku rozmačká k nepoznání. Není však pravidla bez úchylky a mou zkázou byla — úchylka. — —

Pětidenní strýcova nepřítomnost mi poskytovala dosti času, abych litoval svého činu. Ztrávil jsem tu dobu ve společnosti svého zlého svědomí s jedné a Vulkána se strany druhé. Když mne vše opustilo, Vulkán jediný mi zůstal věrným, — ani na okamžik se ode mne neuchýlil.

Z vděčnosti za to jsem si umínil, že jej vzděláním povznesu nad jeho soukmenovce, — naučil jsem ho za tu dobu výborně chodit o zadních nohách.

Jak už podotknuto, byl Vulkán pes neobyčejně velký, a když se o zadních svých běhácích procházel po kobercích mého pokoje, vypadal velmi komicky. Pozoruji tak jednou toho čtvernožce, jejž „vyšší vzdělání“ proměnilo ve dvounožce, a nemohu se zdržeti smíchu; mým mozkem se mihla myšlenka: Vulkán mě musí smířiti se strýcem!

A zdokonaloval jsem pilně dále milého hafana, který se vbrzku na pouhé pokynutí vzpřímil a na rozkaz, aby prosil, žalostně vyl a podivně kroutil hlavou.

Pes se rád učil, ba zdálo se mi, že se v té nové posici sám sobě velice líbí, neboť kdykoliv se přiblížil k zrcadlu, vždy se v něm zhlížel samolibě, ba koketně. Myslím dokonce, že byl chtivým cti, ba slávy a že se již cítil na cestě k výtečnictví, kteréhož cíle beztoho dosáhl už mnohý pouhým komediantstvím…‚ trochu naučené dryáčnické obratnosti, notnou dávku šarlatánské reklamy, obecenstvo bez úsudku a je to.

A když může — tak podle všeho zdá se mi, že soudil ješitný Vulkán, — těmito prostředečky se státi slavným drzý hlupák, proč ne pes?

My, rozumní lidé, kteří víme, že k výtečnictví jest vůbec potřebí skutků tvůrčího ducha a ryzí povahy, — my ovšem s náhledy Vulkánovými nemůžeme souhlasit. Ale že pes, jejž buď náhoda nebo chytrák nějaký z osobního zisku postaví z nízkého postavení, v němž se úplně ztrácí mezi ostatními psy, na zadní nohy, že takový pes hned bůhvíco o sobě myslí, — tomu se nebude věru nikdo diviti. A takový pes byl Vulkán. Pozoroval jsem na něm pánovitost od té doby, co uměl choditi o zadních nohách. —

Pátého dne večer se vrátil strýc s Mařkou domů.

Počkal jsem, až se převléknou, načež se ubírám do jídelny. Vulkán za mnou.

Vejdu zkroušeně.

Strýc seděl na divanu a stíral si prach s brejlí, — Mařka se houpala v amerikánské sesli, dodávajíc si švihu útlou nožkou, vězící ve střevíčku, na němž byla vyšita růže. Tvář čtveračivé dívčiny byla vedrem rozžhavena do červena, z tmavého jejího oka sálal blesk a černé kadeře, vymknuvše se z předepsané formy, vlnily se v hadovitých praménkách nepravidelně kolem líce dolů na ramena.

„Dobrý večer, strýčku,“ pozdravím.

Strýc přimhouří oči a mžouraje klapkami oboří se na mne:

„Ty, ničemo, se opovažuješ…?“

„Strýčku!“ opakuji.

„Pryč! Kliď se mi!“

„Ano, pryč!“ přikládá polínko rozhoupaná Mařka.

„Mařko, přimlouvej se za mne.“

„Ne, ne, tisíckrát ne!“

„Nuže, když ty, dívka útlocitná, ještě rozdmychuješ hněv, tedy viz, — tuhle Vulkán velkomyslností svou tě zahanbí a přimluví se za mne.“

Pokynu, pes se vzpřímí a počne přežalostně skučeti. Strýc si právě uvelebil brejle na nos a v úžasu pohlížel na psa. Mařka se překvapením zapomněla houpat.

Já pokračuji:

„Vulkáne, pros!“

Vulkán vyrážel náhle ze sebe zvuky, jakých by nikdo nehledal v psím hrdle; zároveň se přiblížil k strýci a ťapal po něm předními běháky, jako by plaval.

Nenadálá tato Vulkánova intervence účinkovala zcela podle mého přání velkou svou komikou na strýce, který, zápase s vyhasínajícím hněvem, se několikrát pokusil násilím zapuditi ze své dobrácké tváře smělého vetřelce — smích, — ale marně: vetřelec okupoval terén, z něhož vypudil vážný výraz, — a strýc vypukl z plna hrdla v smích! Také z Mařčina obličeje zmizely mraky; ústa dívky náchylné k chechtavosti se rozevřela a v nich se objevily dva oblouky zoubků bílých jako květ leknínu…, roztomilá její figurka sebou škubala v sesli smíchem, který zněl třepetavě, jako na pružném peru zvonek po prudkém trhnutí. Ručkama tleskajíc rozhoupala se v sesli tak rozpustile, že jsem v některém okamžiku jako zábleskem viděl nejen obě růže na jejích střevíčkách, ale i částky obou okrouhlých stonků, z nichž ty růže vykvétaly.

A Vulkán zatím vyl do strýce, vynucuje ze sebe asi takové zvuky jako opilý ponocný ze svého rohu. Marně jej okřikoval strýc uslzený smíchem — smíchem, který mi věštil blížící se odpuštění a smíření.

„Přestaneš-li pak s tou komedií?“ dostal ze sebe konečně strýc.

„Až mi odpustíte! Vulkáne! Pros!“

Vulkán napjal všechny své síly k novému útoku na strýcovo srdce. Troubil věru jako Židé na Jericho.

„Dost! Dost! Já ti odpouštím, jen ať už ten pes umlkne!“ volá strýc, snaže se přehlušiti vytí Vulkánovo.

Pokynutí mé, Vulkán umlk’ a já se vrhl strýci do náruče.

„Ty šibale! S jakou komedií si na mne přijde!“ bručel starý pán.

Večeři přinášejíc vstoupila vtom hospodyně do pokoje, — ale málem bychom byli neměli co večeřet! Neboť spatřivši mne v strýcově náručí, div úžasem a zlostí neupustila mísy. Těšila se zajisté, že mne strýc navždy vyžene a vydědí. Postavila mísy na stůl a odcházela. Scvrklé, zlostně sevřené rty její se několikrát pohnuly, a co mezi nimi zašustělo v té chvíli, podobalo se navlas slovům:

„Je to pražský f…“ Trap, trap, trap… vyznívaly pak kroky její na dlažbě chodby. —

Také s Mařkou jsem se smířil.

Ztrávili jsme veselý večer.

Jakož jest obyčejem, spečetí se každé uzavření míru veřejného i soukromého — vínem. I my jsme svůj mír tak spečetili. Jsem vůbec rozhodný přítel takového pečetění, zvláště užívá-li se výtečného vosku. A že byl strýcův pečetní vosk výtečný a že jsme pečetili svědomitě, toho důkazem je, že se musila Mařka již o desáté odebrati do svého pokoje, poněvadž strýc počal vypravovati ze svých cest… anekdoty — — Anděl míru se pak vznášel nad našimi hlavami…, které nás zítřejšího jitra pořádně brněly. — —

V příštích dnech se zapředly strýcovy housenky…, kokonů bylo na tisíce.

Zatím byla také dovolená moje u konce.

Za krásného letního večera mne doprovázeli strýc a Mařka, pak vyučenec můj, Vulkán, do nádraží. Zamyšlen jsem opouštěl statek, opíraje se o pernambukovou hůl, již mi strýc daroval…

Dvě upřímné hubičky od strýce, dvě od Mařky a věru tisíckrát chutnější než proslulá vlaštovčí hnízda z Indie, — pak políbení mé ruky tlamou vděčného žáka Vulkána, — skok do vagonu… Protivné písknutí, zazvonění, — vlak ujížděl a já melancholicky upíral své zraky na špičky svých zaprášených bot.

Svoji soustavu nervů jsem přivezl do Prahy uzdravenu. Mívám však od té doby často vidění. Zjevuje se mi švarná, dovádivá Mařka, houpající se rozpustile v sesli…‚ vidím živě roztomilý její obličej…‚ ta jiskrná očka, — ty růžičky na jejím střevíčku — a — a…

Rok příští to rozhodne.