Havlíček před porotou

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Havlíček před porotou
Autor: Josef Kajetán Tyl
Zdroj: Google Books (plný text dostupný pouze z USA)
Vydáno: In: Sebrané spisy Josefa Kajetána Tyla. Díl II. Praha: B. Kočí 1908. s. 710–711.
Licence: PD old 70
Viz též: Články z Národních novin/Výklad oktrojované ústavy od 4. března (Havlíček) – předmět žaloby

Veliký díl našeho čtenářstva ví dozajista, že vycházejí u nás noviny, které se nazývají Národní. Vydává je p. Havlíček, také dobře známý muž po vlasti. Ten napsal do těch svých novin „Výklad oktrojované ústavy od 4. března“ a byl skrze toho od císařského prokuratora, to jest: od toho p. úřadníka žalován, který je nyní schválně jen k tomu ustanoven, aby dával pozor, jestli se co tiskne, co by bylo proti zákonu.

Jindy bylo těžko, ba nemožno u nás něco vytisknout, co by zavadilo o zákon; to pásla na to cenzura, a kdybyste byl sebe nepatrnější ceduličkou, třeba pozvání na sklenici piva, bez cenzury vytiskl, už jste platil pokutu. A když jste dali něco tisknout za hranicemi a ono se to proneslo, tu vás chňapli, a šup s vámi do policajtského kastlíku nebo i do kriminálu, podle toho, jak jste si péro a prsty omočili, a tam vás páni odsoudili, jakž právě za dobré uznali. Vláda byla svým vlastním advokátem a soudcem. Nynčko je to ale jináč. Svoboda tisku nesnáší starovládní vyšetřování a odsuzování poklesků v této věci od samých úřadníků. Nynčko musí sám národ uznat, má-li se člověk pro něco trestat, co napsal, jestli svobodného tisku nadužíval, je-li vinen nebo nevinen. Poněvadž se ale nemůže takový soud držet, kde by celý národ hlasoval a mínění svoje oznámil, tedy volí se za něj zástupcové, a sice z lidu samého, a ti mají právo nad žalovaným usoudit, má-li býti trestán nebo ne. Takových soudců volí se hned větší počet a na určitý čas; potom se losuje, kteří z nich mají ten a ten měsíc tuto občanskou povinnost zastávat, a přijde-li pak nějaký soud, ustanoví se jich zase losem jistý počet za soudce, z těch si může ale obžalovaný potom ještě několik vyloučit a žalobník také tolik — neboť by se mohl tomu neb onomu některý z nich nelíbit – a tak se volí, až zůstane naposledy 13 soudců, ku kterým musejí mít obě strany, žalobník i obžalovaný, stejnou důvěru. Ti soudějí pak ve jménu obecního mínění, ve jménu národa. A to se děje veřejně; každý může přijít a poslouchat; žalobník vede stížnost, obžalovaný se hájí, nebo to vykonávají jejich advokáti, vyslýchají se svědkové, a když se konečně celá věc pořádně ohledá a vysvětlí, když se pozná, co se vlastně stalo: tu odejdou oni soudcové z národu do vedlejší sednice, tam se uradějí a ohlásejí pak veřejně, jestli se obžalovaný provinil nebo ne, to řeknou jenom: Jest vinen, nebo: nevinen. Řeknou-li: Nevinen!, tedy je obžalovaný propuštěn a nemůže se mu nic víc stát; řeknou-li ale, že je vinen, tu se raději teprva znatelé zákonů, ustanovení zemští soudcové, a ti vyměřejí, jak veliký trest má býti provinilci uložen.

A takovýto veřejný soud jmenuje se po staročesku porota, soudcové pak při něm, ti zástupcové národu, jmenují se porotníci.

Pravíme: po staročesku! — Z toho poznáš, milý čtenáři, že tyto přirozené, spravedlivé soudy bezpochyby již naši poctiví předkové mívali, a že to nebylo tedy pouhé novotaření, když i jejich potomci po nich toužili. — My zde o tom důležitém národním ústavu prozatím jen tolik podotýkáme, co postačí, aby měl i méně zběhlý čtenář o té věci nějaké představení, nežli o ní svým časem obšírnější pojednání podáme.

A před takovýmto soudem, před porotou, stál tedy dne 13. dubna p. Havlíček. — On dal totiž v tom svém výkladu o naší konštituci krátkými, ale jadrnými slovy na jevo, že se mu na ní ledaco nelíbí; ku příkladu o základních právech řekl, že jsou až do vydání slíbených zákonů jako úhoř, který se všude vykroutí; o samé ústavě řekl, že je v ní mnoho nesrozumitelnosti, tak že se k tomu určena býti zdá, aby jí nikdo nerozuměl. Nu, však my budeme také co nevidět tu naši konštituci po kusech probírat, abychom poznali, co přec máme, a protož nebudeme teď p. Havlíčkův článek široce rozkládat. Pan císařský prokurátor ho obžaloval, že chtěl tupením a úšklebným vypisováním naši ústavu v opovržení uvest; ale pan Havlíček, nezvoliv si k tomu ani žádného advokáta, dokázal mu velmi důkladně, že to neučinil. Nejdřív se odvolával na paragraf, podle kterého byl žalován, a v tom stojí, že nesmí nikdo tupením nebo nepravým a úsměšným popisováním konštituci v opovržení uvádět; potom okázal, že to není nepravé, co napsal aniž co úsměšného; vtip, žert a podobenství že ale nejsou proti zákonu, když se s pravdou srovnávají; dále dotvrdil ze samých císařských prohlášení či manifestů, že neměli ministři žádného práva sněm rozpustit a konštituci udělat. Konečně řekl také několik pěkných slov k porotníkům, jako: „Pánové, dnešní den vám podává první pád, abyste rozhodli mezi korunou a jednotlivým občanem. — Dnes stojí velmi slabá strana proti velmi silné moci, jednoduchý spisovatel proti vládě. — Pak prokurátor navrhuje, abych byl na 14 dní do vězení dán. Rád bych nejen 2 neděle, nýbrž 2 leta ve vězení seděl, kdyby to byla pravda, co p. prokurator tvrdí, to jest: kdyby byla konštituce tak dobrá, aby byl můj článek lež. Já jsem napsal, co mohu před svým svědomím zodpovídat, a proto vás žádám bez prošení o milosrdenství, abyste též vedle svého svědomí nade mnou rozhodli. Doufám ostatně, že ta vláda, která mě nyní obžalovala, brzy bude sedět sama na stolici obžalovaného, na které nyní já sedím, a přál bych jí jen, aby na ní mohla sedět s tak čistým svědomím, jako já.“

Na to předložil předseda celého soudu porotníkům tuto otázku: Jest obžalovaný vinen tím, že chtěl skrze svůj článek „Výklad ústavy“ tupením nebo nepravým a úšklebným popisováním ústavu v opovržení uvést? — Porotníci odešli se radit do vedlejší sednice; za 10 minut se zase vrátili (když je věc nejistá, nejasná, zapletená, radějí se třeba několik hodin!) a předseda poroty položil pravici na srdce a četl tento úsudek: „Na mou čest a svědomí, před Bohem a před lidmi jest výpověď porotníků: Nevinen!“

Hojně shromáždění posluchači dali se radostí ovšem do hřmotného tleskání a provolávání, protože bezpochyby každý z nich cítil: „Tak bych byl také usoudil!“

„Hm, to je všecko hezky,“ řekne snad laskavý čtenář zde onde – ale jakž pak je to? Což má jenom spisovatel právo, býti souzen od poroty? A my druzí nespisovní lidé nic?“

„I počkej, zlatý příteli! Veřejné ústní soudy budou nynčko také – ne právě pro tebe, protože nikomu soud nepřeji, a třeba byl sebe nevinnější – ale budou také pro jiné přestupky a provinění (jakož si o tom později povíme), tak že se nebudou moci dít takové nešvary, jako se děly někdy při tajném vyšetřování a odsuzování.“ —