Přeskočit na obsah

Havířský capenštrajch

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: Havířský capenštrajch
Autor: František Zpěvák
Zdroj: František Zpěvák. Havířský capenštrajch, , CHYBA: {{Textinfo}} — Chybí hodnota parametru „ZDROJ“ (zdroj této kopie díla)
Facebook
Licence: PD old 70

Na věži děkanského chrámu tlouklo osm hodin večer. Z haldy Prokopské šachty na Horách zazněla první salva z hmoždířů. Zástupem, hustě natlačeným před oberamtem (vrchním horním úřadem), to škublo. V oberamtu vrzla otevíraná brána. „Už dou, už dou!“ zajásala nedočkavá mládež vítězně. Druhá salva otřásla vzduchem, až okna starých domků nad Oborou zadrnčela.

Z brány obramtu vyšli dva kasavechtři v šatech vojenského střihu, majíce přes ramena pušky s nasazenými lesklými bodáky, a postavili se na stráž po obou stranách brány u vysokých kovových kandelábrů, v nichž hořely petrolejové lampy.

Na prokopské haldě zaburácela třetí salva. V otevřeně bráně se objevili havíři-světlonoši, odění v černé soukenné kalhoty, v kytle s řadami „zlatých“ knoflíků, přepásaní černými soukennými fleky, které splývaly vzadu v podobě půlkruhů a vpředu byly spjaty lesklou kuplí. Černé kaškety s lesklými štítky byly při dolním okraji lemovány dracounovou šňůrou. Jiná dracounová ozdoba vpředu kašketu vybíhala v kokardičku, v jejímž černém středu se leskly zkřížené havířské fajslíky. Na rukou se bělaly kožené rukavice. Havíři nesli svítilny s rozžatými svíčkami, připevněné na dlouhých držadlech, zdobených spirálovitě se vinoucími zelenočernými pruhy. Za přední řadou světel se táhly hluboko do průjezdu obramtu po krajích dvě řady dalších světel. Mezi řadami se leskly plechové nástroje členů hornické kapely a trčely červené chocholy jejich čák.

Před hudebníky se pyšně nesl "regimentstambor“ Růt, štajgr z Hor. Byl vysoké, krásné postavy s tváří vroubenou hustým bílým plnovousem. V ruce držel „bambusku“ zdobenou nahoře lesklou koulí a po celé délce křižujícími se černožlutými šňůrami, dole zakončenými žlutými třapci. Oblečen byl v parádní haviřskou kytli s uměle pletenými žlutými šňůrami na prsou, z nichž dvě kratší se táhly mírným obloukem od levého ramene přes prsa k rameni pravému, jedna dlouhá pak visela obloukem k levému boku a vzadu se připojovala rovněž k levému rameni. Na šňůrách se po levé straně prsou houpaly kvastle, dvě dvojité kouličky ze žluté vlny, spodní větší, horní o něco menší. Vykrojovaný pláštěnkový límec kytle zakrýval celá ramena, vlastní límec kytle, stojatý a tvrdý, ze zeleného sukna, byl lemován ozdobnou páskou ze žlutého hedvábí, na níž se pod bradou leskly lyry z bílého kovu. Zelené pásky, zdobené žlutým, po jedné straně vykrojovaným hedvábným prýmkem, byly i na pažích a na koncích rukávů. K těmto želeným manžetám byly po vnější straně rukávů na délku přišity užší zelené proužky na každém rukávu jeden, s řadou pěti menších žlutých knoflíků. Podobné proužky s knoflíky se táhly šikmo po obou stranách prsou, oddělené od sebe dlouhou řadou velikých devíti knoflíků, na něž se kytle zapínala. Všechny knoflíky, lesknoucí se jako zlato, zdobeny vypuklou konturou zkřížených fajslíků. Přes mohutná prsa Růtova se táhla od pravého ramene k levému boku široká žlutá šerpa s úzkými černými okraji, zdobená dvěma drobnými stříbrnými paličkami. Kytle byla přepásána soukenným černým flekem jako u havířů. Bílé plátěné kalhoty svítily pod černou kytlí jako padlý sníh. Hlavu pokrývala tvrdá čáka se štítkem. Vpředu se leskl veliký dvouhlavý orel, nad nímž vystupovala veliká žlutá kokarda s černým políčkem a fajslíky uprostřed. Vysoko nad kokardu se tyčil chochol z převislých červených žíní. Kolem dýnka čáky se táhla žlutá hedvábná stuha. Kromě toho zdobena byla čáka žlutými šňůrami s třapci.

Za „regimentstamborem“ postupovaly řady hudebníků, oblečených jako on, jen bez šerpy a taktovky. Na kraji první řady si vykračoval oblíbený kapelník a hudební skladatel František Skočdopole, muž silné postavy s plnovousem. Černý kabát střihu vojenských důstojníků s hladkými lesklými knoflíky seděl na něm jako ulitý. Soukenné kalhoty myškové barvy měl vyžehleny do ostrých hran, na hlavě "lodičku", jenerálský to klobouk s ohromným černým chocholem. Na rukou se mu leskly rukavičky z bílé hlazené kůže, po boku důstojnická ševle se stříbrným závěsem.

Sotva vyšla první řada hudebníků z brány, klesla Růtova taktovka, přidržovaná bílou rukavičkou, do vodorovné polohy k levé straně. Vycházeli doleva a v několika krocích se stáčeli doprava. Pravé křídlo se otáčelo téměř na místě, zatímco levé postupovalo plným krokem, aby čelní řada světlonošů a za nimi jdoucí řada hudebníků byly stále vyrovnány.

A již se přední řada světlonošů stočila čelem k oberamtu. Za ní dvě vnější řady světel, stočené do oblouků: vnitřní krátký a těsně sevřený, vnější dlouhý a světla dále od sebe, a oba oblouky spojené zadní stěnou světel, takže světla tvořila uzavřený rámec. V tomto světelném orámování byly řady hudebníků. Již i zadní řada světel postupovala drobnými krůčky čelem k oberamtu. Světlonoši i hudebníci, jimi kolem dokola sevření, tvořili tak pravidelný čtverhran, jehož husté řady se těsně kryly.

„Regimentstambor“ měl stále oči vzadu na svérn mužstvu. Jakmile zpozoroval, že je čtverhran úplně vyrovnán, napřímil se čelem k oberamtu, zvedl taktovku a prudce ji strhl. Čtverhran ztuhl na místě. Nástroje hudebníků se leskly ve světle vysokých lamp.

Z hor zahřměla nová salva. Kapelník Skočdopole, vytažený jako struna, levou rukou přidržuje šavli k boku, salutoval panu hofrátovi Janu Novákovi, který zatím s jinými báňskými úředníky, s několika dámami a zvanými hosty, mezi nimiž přední místo zaujímali místní děkan a okresní hejtman vyšel na balkon nad branou oberamtu. Pan hofrát a jiní úředníci v uniformách děkovali za kapelníkův pozdrav salutováním, ostatní ukláněním.

Po obou stranách balkonu vlály dlouhé prapory: po pravé ruce pana hofráta černožlutý, po levé červenobílý. V otevřených oknech oberamtu plno honorace, pánů, dam i dětí. Pod okny girlandy zeleného chvojí. A dole v pozoru čtverhran šedesáti hudebníků, obklopený ze všech stran čtyřiceti světlonoši s bílými koženými rukavicemi, kteří přidržovali žerdi svítilen, postavených na zemi. „Pohov!“ velel „regimentstambor“, když byla vzdána čest.

Z prokopské haldy zaburácela nová salva. A již dvacatery paličky zavířily na blanách bubínků, z nichž osm bylo hlubokých „škopků“, připomínajících dobu valdštejnskou. Taktovka se sklonila do vodorovné polohy a sevřený čtverhran se pohnul. Levé křídlo se otáčelo na místě, pravé vykročilo plným krokem.

Po víření bubínků zahřměly velké dva bubny. Zejména „starý kocour Kindl“ bušil do svého „Vaška“ tak silně, že ho div neprorazil. Na jeho důrazné: bum, bum, bum-bum-bum, provázené řinčením "puklic", přiložili muzikanti nástroje ke rtům, a již otřásaly vzduchem třepetavé zvuky řízného pochodu. Panstvo na balkoně i v oknech oberamtu se zájmem pozorovalo pěkný obrat, jaký činil živý čtverhran za zvuků hudby v záři houpajících se světel. Kapela změnivši frontu vykročila plným krokem na náměstí mezi kostelem a hejtmanstvím, míříc dolů k Plzeňské ulici. Před ní a po obou jejích stranách tlačenice vošveráků i jiné chasy a drobotiny.

Zvuky hudby se odrážely od sousedních budov, nesly se vzhůru do houstnoucího šera, zalétaly přes střechy domů v dolejší části města a doléhaly dál a dále až k horským haldám. Tam jim hltavě naslouchali ti, kdož nechtěli nebo nemohli jíti dolů do města. Světla nesených svítilen zatím ještě jen mdle zářila na žerdích; zbytky hasnoucího denního světla nedovolovaly jim vzplanouti naplno.

Hudba jásala. Chasa, mládež i mladí havíři v perkytlích valili se po sklánějícím se náměstí jako široká řeka. Zahajovali, nevítaní, průvod, třeli se o břehy stojících pestrých zástupů, táhli se ještě i daleko za hudbou. Okna domů, kudy se průvod ubíral, ozdobená zelenými girlandami z chvojí, byla plna mladých a starých tváří. Z oken i ze střech vlály prapory, na soukromých domech červenobílé, na úředních budovách červenobílé a černožluté.

Proud lidí, na rynku do široka rozlitý, vtěsnával se do Plzeňské ulice. Vpředu se protáhl. Kdo šli na rynku po stranách, zpožďovali se na úzkých chodnících a prodlužovali chvost průvodu na velikou dálku. Zvuky hudby, nemohouce se rozlévati do šíře, narážely s takovou silou na stěny domů, až se okna třásla. V ulici šero zhoustlo a světla havířských svítilen zářila jasněji a jasněji.

Hudba dohrála. Dvacet bubínků vířilo do taktu, provázeno stejnoměrnými nárazy tisícerých nohou. Jen drobotina cupitala nepravidelně, odstrkujíc v rychlé chůzi druh druha, aby se dostala co nejblíže muzikantům. Vošveráci v čele průvodu, znajíce předem určený a každoročně se opakující směr cesty, zahnuli do Nádražní ulice a z ní podle rybníka Obory do ulice Prokopské. U Obory je pozdravila toho dne poslední salva z Prokopské haldy. Průvod přešel Rynečkem, prošel ulicí Provaznickou a již stoupal úzkou Dlouhou ulicí vzhůru ke Svaté Hoře. Nahoře zahnul do ulice Pražské.

Již se úplně setmělo. Havířské svítilny se rozzářily naplno. V jejich záři sršely z plechových hudebních nástrojů blesky a červené chocholy na čákách plály plamenným leskem. Hudebníci si byli dobře vědomi, že jsou v nejpřednější příbramské ulici. Cítili na sobě hřejivé pohledy předních dam a jejich krásných dcer a kvůli nim vkládali do tónů, vyluzovaných z pyšných nástrojů, celou duši. Mávání bílými kapesníky a kynutí oblých dívčích paží bylo jim odměnou mnohem milejší, než dvaasedmdesát krejcarů, které jim za dnešní den vyplatí slavný horní erár. Proto sotva po ukončení jednoho pochodu nabrali trochu dechu a již se zase jejich skvělé nástroje rozezvučely nanovo.

Nad jejich červenými chocholy se houpaly lucerny světlonošů, vlály kapesníky, třepetaly se obnažené ruce, a nad rozjásaným stříbrným městem Horymírovým se klenulo ohromné, bezedné temné nebe, z něhož shlížely první hvězdy. A celá Pražská ulice zněla zvuky oblíbené písně "Kolíne, Kolíne", kterou při kutálce spolu prozpěvovala nepřehledná armáda pochodující chasy. Kapela a celý průvod se vracel po náměstí k oberamtu, kde čekaly husté davy. Na balkoně oberamtu stál již zase pan hofrát se svým průvodem, v oknech oberamtu hlava na hlavě.

Na rohu u lékárny se objevil vošverácký předvoj, za ním bleskla světla luceren a v jejich záři zasvítily hudební nástroje. Zvuky hudby narazily plnou silou na průčelní stěnu veliké budovy oberamtu. Světlonoši sklonili lucerny. Kapelník zdravil salutováním. Pan hofrát kynul rukou na pozdrav. Když došla hudba až k oberamtu, „regimentstambor“ zvedl taktovku a zprudka ji strhl. Hudba zarazila uprostřed taktu a stanula jako zeď. Když byla vzdána čest, rozestoupili se hudebníci do velikého kruhu. Uprostřed kruhu se objevil pult s rozevřenými notami a u něho sám kapelník Skočdopole.

Hromada drobných kluků se jako háďata protiskla mezi muzikanty dovnitř kruhu. Byli to synkové účinkujících hudebníků, kteří měli výhradní právo držeti svým tátům noty. Postavili se proti muzikantům. Oběma rukama přidržovali rozevřené partesy, které jim tátové podali, a pyšně se rozhlíželi po kamarádech vně kruhu, kteří je sledovali závistivými pohledy.

Světlonoši utvořili vnější kruh kolem hudebníků, dbajíce toho, aby všecky partesy byly co možná dobře osvětleny světly z luceren. Muzikanti vyfukovali zamlžené nástroje. Opravili čáky na hlavách, aby je tolik netísnily. Starší z nich nasadili brejle. Panstvo na balkoně usedlo na přichystané židle. Kapelník se rozhlédl po svém mužstvu a zlehka zaklepal taktovkou na pult.

Hudebníci rychle ještě upravili partesy v rukou svých synků, aby do nich lépe viděli, a přiložili nástroje k ústům. Kapelník zvedl obě ruce do výše, kde se na okamžik zastavily. Všichni hudebníci se nastražili. Taktovka prudce klesla. V téže chvíli zahřměly první tóny skvělého kvapíku. A již se linula nepřetržitá řada tónů dalších, veselých a bujných, že srdce radostí v těle poskakovalo a nohy bezděčně tloukly do taktu o tvrdou dlažbu. I světla v havířských lucernách jako by poskakovala rozkoší. Neutuchající tleskání a volání „Bravo!“ bylo hudebníkům odměnou za skvělý výkon. Kapelník se s úsměvem ukláněl nejprve proti balkonu, potom na všechny strany. Muzikanti stírali pot z čela a převraceli partesy, hovoříce mezi sebou tlumeným hlasem. Po celém ostatním náměstí to hučelo jako v úle před rojením včel. Z balkonu a oken oberamtu sypal se na hlavy zástupů stříbrný smích mladých dam.

Na tmavém nebi proskakovalo víc a více hvězd. Byly velké i drobnější. Drobné byly jako neposedné děti. Vynořily se odkudsi, zamrkaly několikrát, schovaly se a zase chvilinku se dívaly upjatým zrakem dolů na havířskou „bandu“ a ohromný shluk lidu. Větší hvězdy vypadaly mezi nimi jako vážné matróny: zářily nepřetržitým stejnosměrným jasem nespouštějíce hlídajících očí z neposedné drobotiny.

Kapelníkova taktovka zaklepala a ztichlým náměstím se nesly lahodné tóny vážné ouvertury. A nové a nové kusy zněly před osvětlenými okny oberamtu. Noc se prohlubovala. Mnohým dětem se se již oči přivíraly únavou, ale přesto jen velmi nerady se dávaly odvésti, když je otec nebo matka v zástupu našli a měli k odchodu.

Obecenstva ponenáhlu ubývalo. Četní hosté ze vzdálených vesnic nedočkali konce koncertu. I balkon nad hlavami hudebníků byl již poloprázdný, aniž si kdo dříve všiml, že by někdo odtamtud odcházel. Kapela zahrála poslední pochod s několikerým opakováním, jak si je obecenstvo hlučným potleskem vynucovalo. Ale potom zanesli již světlonoši lucerny do oberamtu, kde také někteří hudebníci uložili své nástroje do zítřka.

Bylo půl jedenácté. Kostrbaté náměstí se rychle vyprazdňovalo. Tu a tam postál ještě hlouček temných postav, přešla skupina havířů nebo muzikantů v parádních krojích, jejichž bílé kalhoty svítily v temnu za slabého mrkání řídkých petrolejových lamp, ale potom bylo již slyšeti jen řídké hlasy a ojedinělé kroky. Brzy zavládlo na rynku ticho. Zato oživly četné hostince. Muzikantům vyprahlo důkladně v hrdle a i mnozí jiní pokládali za dobré osvěžiti se po parném dni skleničkou studeného moku.

Předvečer prokopské pouti byl oslaven, jak náleží. Lid se ukládal ke spánku, aby se příštího rána probudil do nejslavnějšího dne celého Horymírova kraje.