H. C. Andersena Povídky a báchorky/Uspávač

H. C. Andersena Povídky a báchorky
	Uspávač	Borovice

Údaje o textu
Titulek:	Uspávač
Autor:	Hans Christian Andersen
Původní titulek:	Ole Lukøie
Zdroj:	H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 1–10. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Překlad:	Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad:	PD old 70
S drobnými změnami vyšlo též v J. C. Andersena vybrané pohádky, povídky a báchorky pro mládež a přátele její. Praha: Mikuláš a Knapp, 1874. s. 110–122.

Nikdo na světě neumí tolik povídek, jako pan uspávač; ten zná jak se patří vypravovat!

Když přijde večer, a dítky pěkně sedí při stole na stolicích, pak se ukáže pan uspávač. On přijde po schodech nahoru, a to hezky zticha, neboť chodí v punčochách; zvolna otevře dvéře do světnice, a crk! nastříká dítkám sladkého mléka do očí, a sice tak řídce, tak řiďounce, a přece dosti, že nemohou zdržeti očka, aby se nezavírala; a to dělá proto, aby jej neviděla. Zticha se přiblíží do zadu, zlehka fouká jim do týla, a od toho jest pak těžká hlava. Ano, ale to nebolí, neboť uspávač myslí právě dobře s dítkami; on chce jenom, aby byly tišší, a to bývají tenkráte, když se dostanou na lůžko; mají být totiž pokojné, aby jim mohl pohádky vypravovat.

Když dítky již spí, sedne si uspávač u jejich lůžka. Pěkně bývá ošacen; kabát má z hedbáví, ale nemůže se na jisto říci, jaké barvy, neboť se leskne zeleně, červeně a modře, na kterou stranu se totiž obrátí. V každé ruce má deštník; ten pod pravou rukou, na němžto plno krásných obrazů namalováno, rozprostře nad hodnými dítkami, a pak zdá se jim po celou noc o těch nejkrásnějších pohádkách; ale onen deštník pod levou rukou, na kterémž ničehož viděti není, ten postaví nad nezvedené dítky, a pak spějí tak hloupě, že ráno, když se probudí, nevědí ani toho nejmenšího, žeby se jim bylo něco zdálo.

Nu, však uslyšíme, co pan uspávač každého večera po celý týden vypravoval malému chlapci, který se Jaroš jmenoval; je to sedm pohádek, neboť týden má sedm dní.

V pondělí

„Poslyš nyní a dávej pozor!“ pravil uspávač večer, když Jaroš již na lůžku ležel; „nyní počnu všecko natahovat!“

A v tom okamžení stávaly se všecky květiny v hliněných hrncích velikými stromy, které své dlouhé větve pod stropem a po stěnách roztahovaly, takže celá světnice jako překrásný letohrádek vyhlížela; všecky větve byly plny květin, každá květina byla ještě krásnější nežli růže, a také tak líbezně voněla; i mohla se též jísti, a tu chutnala lépe nežli zadělávané! Ovoce lesklo se jak zlato, a zde byly buchty plny rozinek, div že nepraskly! To byla veliká krása! Ale zároveň ozval se náramný nářek v truhlíku ve stole, kde Jarošovy školní knížky ležely.

„Co pak je to?“ pravil uspávač, a šel ke stolku a truhlík vytáhl; byla to tabulka početní, a v ní to škrábalo a rýpalo, neboť zabloudila falešná cifra do napsaného zde počtu, tak že tabulka by se byla hnedle rozpadla; tužka skákala a trhala sebou na své niti, jakoby byla malý psík, který chtěl počtu pomoci, ale nemohl.

Pak hořekovalo to i v psací knížce Jarošově, oh! to byla hrůza k poslechnutí! Na každém listě stály podlé šířky veliké písmeny, a každá měla po své straně ještě několik malých písmenek: to byla předložka, a podle předložky stálo opět několik písmen, které myslily, že vyhlížejí také tak, a tyto napsal Jaroš; oni však vyhlížely tak, jakoby přes linie, které podle linealu byly taženy, byly upadly, místo coby státi měly zůstati.

„Hleďte, tak máte se postavit!“ pravila předložka; „tak pěkně nahnuté v pravo se smělým tahem do výšky!“

„Ach, my bychom rády tak stály,“ pravily písmena Jarošova, „ale nemůžeme, jsme příliš slabé!“

„Pak musíte brát medicinu!“ pravil uspávač.

„O nikoliv, musíme se ještě cvičit!“ zvolaly, a postavily se tak pěkně, že byla radost na ně se podívat.

„Nu, teď nemohu žádnou pohádku vypravovat!“ řekl uspávač; „musím ty písmenka cvičit. Jedna, dvě — jedna, dvě!“ a tak cvičil písmenky, až se zatáčely v pravo, a nestály ani zrovna ani v levo, ale jak se patří, jak totiž předložka tomu chtěla.

A když uspávač odešel a Jaroš ráno se probudil a pohlídl na svá písmenka, byly opět tak slabé a nakřivené, jakoby přes linie byly upadly.

V úterý

Když Jaroš již na lůžku odpočíval, dotekl se uspávač svou stříbrnou čarodějnou hůlkou všeho nábytku ve světnici, a všechen nábytek počal ihned mluviti, ale každý mluvil jenom o sobě, jediné plvátko mlčelo, neboť to se zlobilo, že všechny jsou tak samolíbé, jenom o sobě mluviti, jen na sebe mysliti, a žádného ohledu nebrát na toho, který tak ostýchavě v koutku stál a plvati po sobě nechal.

Nad pohovkou visel veliký obraz v pozlaceném rámci, představující krajinu; a zde bylo viděti veliké, staré již stromy, kvítka ve trávě a širokou řeku, která tekla kolem velikého lesa, kdežto na břehu stálo mnoho zámků, a kolem těchto odtékala daleko do šírého moře.

Uspávač dotknul se svou čarovnou hůlkou obrazu, a hned počaly ptáci na něm zpívati, stromy se hýbati lahodným větérkem, a oblaka plouly v dálnou prostoru; ba mohl se i skutečný stín spatřiti, jaký vrhaly na celou krajinu.

Nyní pozvedl uspávač malého Jaroše až k rámci, a postavil jej v krásnou tuto krajinu, zrovna do vysoké trávy, a zde zůstal státi; slunce svítilo na něho skrze husté stromoví. Běžel k řece a sednul do malého člunu, který zde byl přivázán; člun byl červeně a bíle omalován, plachty leskly se na něm jako stříbro, a šestero labutí, se zlatými obroučky na krku a třpytící se modrou hvězdou nad hlavami, táhlo člun kolem zelenajícího se lesa, kde stromy vyprávěly o loupežnících a čarodějkách, květiny o malých potutelných šotkách, ano i o tom, co jim těkavý motýl tajně byl svěřil.

Nejkrásnější ryby, s šupinami jako stříbro a zlato, plouly za člunem; ano, někdy i radostí poskočily ve vodě, takže voda veliká kola na svém povrchu dělala; červení a modří ptáci, malí i velcí letěli ve dvou velikých řadách za Jarošem; mušky tančily nad vodou a chrousti bzučeli: „bzum, bzum, bizum!“ Každý chtěl něco Jarošovi pověděti, neboť každý mnoho toho věděl.

A to byla nějaká plavba! Brzy byly lesy husté a temné, a opět představovaly tu nejskvostnější zahradu, plnou květin a ozářenou leskem slunečním; a zde stálo mnoho velikých hradů ze skla a z mramoru; na cimbuří stály princezny, a každá z nich byla malá dívka, kterou Jaroš dobře znal, vždyť dříve s nimi hrával na juk a na honěnou. Každá vztahovala po něm ruku, držíc v ní srdéčko z cukru tak krásné, jaké jenom málokterá cukrářka prodávala; a Jaroš uchopil polovic srdéčka, an kolem na člunu ploul; princezna však pevně držela, a tak každý dostal polovičku — ona tu menší, Jaroš vždy onu větší. U každého hradu stálo několik malých princů na stráži; ti šermovali pospolu se svými zlatými meči, až z nich rozinky a cínové vojáky lítaly: bylo hned vidět, že jsou to opravdiví princové!

A brzy ploul Jaroš skrze lesy, brzy skrz veliké komnaty, a opět uprostřed nějakého města; ploul i uprostřed jemu známé ulice, kde přebývala bývalá jeho chůva, která jej na rukou nosila, když ještě docela malým chlapečkem byl, a ta byla k němu vždy velmi dobrá; ta na něho nyní kývala a zpívala starou svou ukolíbavku:

„Hajej, hajej, hajinkej,
Jaroušku malinkej — —“

A všechny ptáčkové pěly s ní, květinky tančily v oknech a Jaroš vztahoval po chůvě své ruce, a — v tom se probudil! Bylo již časně ráno.

Ve středu

Ne, jak dnes lije se déšť s oblaků. Jaroš mohl jej ve snu slyšeti, a když uspávač okno otevřel, stála voda zrovna až nahoru k okenici; toť bylo před domem celé jezero, ale tam stála překrásná loď docela na blízku.

„Chceš plouti s sebou, Jaroši?“ tázal se uspávač. „Pojedem této noci do cizích zemí a zrána budeme již opět nazpět.“

A již stál najednou Jaroš ve svém svátečním obleku uprostřed krásné lodi; hned bylo povětří jasné, a oni plouli ulicemi, zahnuli se kolem kostela, a zde bylo šíré, divoké moře. Plouli tak dlouho, až nebylo žádnou zemi více ani spatřiti; viděli však veliký tah čápů, ti přicházeli z otčiny a táhli do teplých krajin; jeden čáp letěl vždy za druhým, a již letěli daleko, náramně daleko! Jeden z nich byl tak unaven, že křídla již sotva jej nésti mohla; byl ten nejposlednější v řadě, a brzy zůstal hodný kus nazpět; konečně klesal s rozpiatými křídly vždy hlouběji a hlouběji; učinil ještě několik pohybů svými perutěmi, ale to nic nezpomohlo; již zavadil o stěžeň korábu a sjel po plachtě dolu, a hop! tu stál na palubě.

Nyní vzal jej lodní učedník do náruče, a postavil jej do veliké posady mezi slepice, kachny a krocany; ubohý čáp zde stál celý zaražen mezi touto drůbeží.

„Podívejme se na toho chlapa!“ pravily slepice.

A kohout se tak nafouknul jak jenom mohl, a tázal se, kdo by byl; a kachny chodily pozpátku a kvákaly mezi sebou: „Kač, kač!“

A čáp vypravoval o horké Africe, o pyramidách, a o pštrosovi, jak divokému koni podoben šírou pustinu probíhá, avšak kachny nerozuměly tomu, co vypravoval, ale jedna obracela se ke druhé a pravila: „Tys zajisté téhož mínění jako já, že je to příliš hloupý panák!“

„Dojista, ten jest veliký ťulpa!“ pravil kohout, a otřepal sobě ostruhy.

Čáp nyní umlknul, a zamyslil se na svou Afriku.

„Ten má překrásné tenké nohy!“ mluvil kohout dále; „mnoho-li stojí asi loket takových?“

„Kakakakvak!“ zašvandrlikovaly kachny; ale čáp dělal, jakoby ničehož nebyl slyšel.

„Pročpak se nesměješ?“ pravil mluvka kohout dále; „což to nebylo dosti vtipné? Anebo to bylo pro tebe příliš vysoko řečeno! Ah, ah, on chce být raději pro sebe, ten krocan! Buďme také jen pro nás veselí, kykyriky—y!“ dodal ještě na konec své řeči, a kachny zakvákaly: „Kač, kač, kač!“ a slepice zazpívaly: „Kokoko-kvák!“ Jedna totiž chtěla vejce snésti a nemohla.

A skutečně to byla hrůza poslouchat, jak byli všichni veselí!

Ale Jaroš přišel ke kurníku, otevřel dvéře, zavolal na čápa, a ten vyskočil ven na palubu. Nyní sobě již byl odpočinul, a kýval hlavou, jakoby Jarošovi děkoval; nato rozprostřel své perutě a již se vznášel ve výšce a letěl za svou družinou do dalekých končin — do teplých krajin; a slepice v kurníku kdákaly, kachny kvákaly, a kohout sčervenal na hlavě jako Turek.

„Zítra dáme vás do nudlí!“ pravil Jaroš a slepice se zarazily, ale v tom se Jaroš probudil — a ležel na své malé postýlce. Byla to předce podivná plavba, jakou uspávač jemu byl této noci připravil.

Ve čtvrtek

„Víš-li pak, kam dnes půjdeme?“ pravil uspávač; „jenom se nestrachuj. Zde vidíš malou myšku!“ A přitom rozevřel dlaň, kde to maličké zvířátko sedělo. „Přišla k tobě, aby tě na svatbu pozvala. Dnešní noci chtí se dvě malé myšky zasnoubiti. Bydlí ve špižírně pod podlahou: a to má být velmi krásné obydlí.“

„Ale jak pak se myší dírkou tam dostanem?“ tázal se Jaroš.

„O to já se postarám!“ pravil uspávač; „jak já tě již učiním malým.“ A přitom dotknul se ho čarovnou svou hůlkou, a Jaroš stával se hned menším a menším; konečně byl sotva asi na prst velký.

„Nyní můžeš sobě vypůjčiti šaty od svého olověného vojáčka; myslím, že ti budou dosti pohodlné, a pak je to slušná věc, aby člověk ve společnosti vystrojen se ukázal!“

„Ovšem!“ doložil Jaroš, a hned byl vystrojen jako ten olověný vojáček.

„Nebyl byste tak laskav, a sednul do náprstku své matinky,“ pravila malá myška; „já pak bych měla čest, vás tam dovézti.“

„Ach, slečinko, vy se chcete sama tak namáhati!“ zvolal Jaroš rozveselen; a tak jeli na myší svatbu.

Nejprvé přišli pod podlahou do dlouhé chodby, která nebyla nic větší, nežli že mohli náprstkem zrovna projeti; a celá tato chodba byla shnilým dřevem osvětlena.

„Nevoní to zde výborně?“ tázala se myška, která jej táhla. „Celá chodba jest škvarkami vymazána! Nic není krásnějšího na světě!“

Nato přišli do velikého sálu; zde stály na pravo všechny malé myší dámy; a ty pištily a vrtěly sebou, jakoby jedna měla druhou k lepšímu. Na levo stála opět řada myších pánů a paniců, a ti hladili sobě pazourkem své kníry; uprostřed sálu bylo však viděti svatebníky, a ti stáli uprostřed vyklubaného kusu sýra a líbali se ustavičně přede všemi, byli to však také zasnoubenci, a měli mít hned nyní svatbu.

Přicházelo vždy více a více cizích hostů; jedna myš byla již brzy tak blízko u druhé, že mohla svou sousedku zakousnout, a zasnoubenci postavili se pak mezi dvéře, takže nemohl nikdo ven ani tam. Sál byl tak jako chodba škvarkami a slaninou vymazán, a to byla celá hostina; k tomu dával cvrček koncert na křídla, a na konec bylo viděti hrách, do něhož jedna myš z krevního přátelstva vykousla jmeno obou svatebčanů, totiž začáteční písmena. A to bylo to nejkrásnější!

Všecky myši pravily, že to byla svatba bohatá a obveselení převýborné.

Na to jel Jaroš opět domů; byl skutečně ve vzácné společnosti, ale on musel se také udělat maličkým a vojenský oděv na sebe vzít — jak pak jinak.

V pátek

„Ty bys ani nevěřil, jak mnoho starých lidí jest na světě, kteří sobě přejí, abych k nim se dostavil!“ pravil uspávač. „Zvláště takoví lidé, kteří něco zlého spáchali.“ —

„Dobrý, milý uspávači,“ říkávají ke mně; „my nemůžeme oči zavříti, a tak válíme se po celou noc na lůžku a vidíme před námi všechny své zlé skutky, které jako zlí duchové kolem našeho lůžka sedí a nás horkou vodou polévají; ó přijď, a kéž bys je zahnal, abychom mohli usnouti!“ A pak zhluboka vzdychají: „My tobě zaplatíme; dobrou noc — peníze leží na okně!“ — „Ale já to neučiním za plat,“ pravil uspávač.

„A což dnes počneme?“ tázal se Jaroš.

„Nevím, budeš-li i této noci mít chuť, opět jíti na veselku; je to svatba jiného spůsobu, nežli včerejší. Tvojí sestry veliká loutka, která jako mužský vyhlíží a paňáca se nazývá, chce se s druhou pannou sestřinou, s princeznou, zasnoubiti; mimo to jest den jejího narození, a tu doufá že hodně mnoho darů dostane.“

„Aha, tu já již znám,“ řekl Jaroš; „vždycky, když panny dostanou nové šaty, tu je sestra nechává slaviti narozeniny aneb jmenoviny, anebo drží svatbu; to se stalo již asi stokrát.“

„Dobře, ale dnes to bude po sto a jednou, kdežto drží veselku, a když dosáhly sto a jednu, pak jest již konec! Proto bude vše náramně skvostné. Pohledni jenom!“

A Jaroš díval se na stolek; tam stál papírový domek s osvětlenými okny, a před ním venku stály všichni olovění vojáci ve zbrani. Oba svatebníci seděli zamyšleně podle sebe, a k tomu měli také příčinu; seděli na zemi a podpírali se o trnož u stolu. A uspávač, maje na sobě černý kabát babiččin, je oddával. Když bylo po oddavkách, zpívalo všechno nářadí v pokoji krásnou píseň, jižto paní tužka byla napsala, a ta se zpívala podle taktu, který tambor olověných vojáků paličkou dával:

„Už jsou svoji, už jsou svoji,
nic je více nerozdvojí atd.“

A nyní dostávali dary, ale co bylo k jídlu, ničehož nepřijmuli; oni měli totiž na své lásce dosti.

„Půjdeme nyní do našeho letního bytu, anebo na cesty se vydáme?“ tázal se ženich. A tu byly vlašťovička, která mnoho byla cestovala a stará slepice, která pětkrát již kuřátka vylíhla, pozvány na radu.

Vlašťovička vypravovala o teplých krajinách, kde vinné hrozně jsou veliké a těžké, že keř se musí opírat o silnou hůl; kde povětří tak lahodné, a na vrchách tak krásné barvy, jaké na zdejších ani viděti není.

„Ale zelné hlávky tam nerostou!“ pravila slepice. „Byla jsem přes leto s celou svou rodinou na venku; tam byla jáma, kde jsme se mohly procházet a po libosti rozhrabovat! a pak jsme měly také volný vchod do zahrady plné zelných hlávek. Oh, tam bylo překrásně! Nic nemůže být příjemnějšího na světě!“

„Ale jedna hlávka vypadá zrovna tak jako druhá,“ připomenula vlašťovička; „a pak bývá zde často nepříjemné počasí.“

„Máte paničko pravdu — ale tomu jsme již zvyklí!“ odpověděla slepice.

„Ale zde bývá zima a mráz!“

„To je dobře na zelí!“ vymlouvala slepice. „Ostatně můžeme sobě zatopit. Neměli jsme před čtyřmi lety teplo, po celých pět neděl, že jsme sotva mohly dýchat? A potom nemáme zde těch jedovatých zvířátek, jakých tam plno — a v lesích žádných loupežníků! A proto je ten dareba, kdo myslí, že naše vlast není ta nejkrásnější! Takový v skutku nezasluhuje aby zde přebýval!“ A nato dala se slepice do pláče a pravila ještě dále: „Já také cestovala! Byla jsem nesena v krusně celých dvanácte míl — žádných radostí nezakusí nikdo na cestách!“

„Ano, slepice jest rozumná osoba!“ pravila nevěsta; „já také nenalézám na tom rozkoše, vrchy přelízat; neboť brzy musí se jít nahoru a opět zase dolu. Zůstaneme raději zde!“

A přitom také zůstalo; neboť ráno, když Jaroš se probudil a pohlédl na obě loutky, seděly ještě na podlaze a podpíraly se o trnož u stolu.

V sobotu

„Dnes byste mohl nějakou pohádku vypravovat,“ pravil malý Jaroš, když jej byl uspávač do spaní ukolébal.

„Dnešního večera není k tomu čas,“ pravil uspávač a rozestřel svůj nejkrásnější deštník nad ním. „Pozoruj tyto Číňany!“

A celý deštník podobal se velikému čínskému talíři s modrými stromy a špičatými mosty s malými na nich panáčky, kteří zde stáli a hlavami kývali.

„Celý svět se musí na zítřek připravit a uchystat,“ pravil uspávač; „neboť zítra jest den sváteční, jest neděle; musím na kostelní věže se podívat, zdali zvony se leští, aby měly čistý hlas! Půjdu na pole, zdali vítr shání prach s trávy a květin; a což největší práce, chci sejmouti s nebe všechny hvězdy, abych je očistil. Vezmu je do své zástěry; ale každá musí dostat číslo, a dírky, ve kterých tam na nebi vězí, musí mít také svá čísla, abych je opět na patřičná místa dal, sice by pevně nevisely, a jedna po druhé dolu spadávaly.“

„Slyšte, pane uspávači!“ pravila stará podobizna, která visela na stěně, u nížto Jaroš na lůžku odpočíval; „já jsem Jarošův pradědeček, a já vám děkuju, že tomuto chlapci pohádky vypravujete; ale musíte jemu povídat, čemu může rozumět. Hvězdy se nemohou s nebe sejmout, abyste je čistil! Hvězdy jsou světy jako naše země, a to je právě na nich to znamenité!“

„Děkuji, starý pradědečku,“ odpověděl uspávač; „děkuji! Tys hlava své rodiny, tys její prahlava: ale já jsem ještě starší, nežli ty! Jsem starý pohan; Římané a Řekové nazývali mne bohem spánku! Přicházel jsem do těch nejvzácnějších rodin a jdu tam posud! Umím tak dobře se sprostými rozmlouvat, jako se vzácnými! Nyní můžeš sám povídat!“

A uspávač šel a vzal svůj deštník s sebou.

„Nu, nu, snad ani svoje mínění nesmí člověk více projevit!“ bručel starý pradědek.

A Jaroš se probudil.

V neděli

„Šťastný, dobrý večer!“ pravil uspávač, vcházeje do dvéří, a Jaroš vyskočil a obrátil podobiznu praděda ke zdi, aby nemohl do řeči mluviti jako včera.

„Nyní musíš vypravovat pohádky: o pěti v jednom lusku, o kohoutí nožce, o jehle s malým ouškem, o kaloušovi, o palečkovi, o —“

„Ah, ah, příliš mnoho dobrého najednou,“ pravil uspávač. „Víš dobře, že ti raději něco ukazuji. Dnes ti ukážu svoji sestru; jmenuje se též uspávač, ale ta nepřichází ku každému vícekráte, nežli jenom jednou, a ku komu přijde, toho vezme na svého koně a vypravuje jemu pohádky. Ona zná jenom dvě; jedna jest tak překrásná, jak nikdo na světě ani pomysliti sobě může, druhá však tak strašlivá a hrozná, že se ani popsati nedá!“

A tu pozvedl uspávač malého Jaroše na okno a pravil: „Zde spatříš moji sestru, druhého uspávače — nazývá se také smrtí! Hleď, ona není tak hrůzná, jak na obrazích viděti bývá, samá kost a jenom kost! Nikoliv, to jest stříbrné vyšívání, co má na sobě, plášť z černého atlasu visí jí s beder a vláje větrem. Hoj, jak tryskem ujíždí!“

A Jaroš viděl, jak tento uspávač ujížděl a jak staré tak mladé lidi bral k sobě na komoně; jedny posadil napřed, druhé do zadu, ale vždy se vyptával:

„Nu, jak to stojí s knihou života?“

„Dobře!“ pravili všichni.

„Nu, nechte se mně podívat,“ pravila smrt; a pak museli jí knihu ukázat. Avšak ty, kteří měli napsáno: „výborně“, posadila napřed, a ti, kteří tam měli zaznamenáno: „nepříliš dobře“ anebo „tak, tak!“ museli se posadit do zadu, a poslouchat tu hroznou pohádku, takže plakali, chtěli skočit s koně, ale nemohli, neboť byli jako přivázani k němu.

„Ale smrt jest přece krásný uspávač,“ pravil Jaroš; „té se nebojíme.“

„Nemáš se také báti!“ doložil uspávač. „Přičiň se jenom, aby tvá kniha života byla vždy dobrá — ba výborná!“

„Nu, to je dobré naučení!“ bručela podobizna starého praděda. „Přec to spomáhá, když člověk své mínění může projevit.“

A nyní byla spokojena. —

A to je pohádka o uspávači; nyní ať jiné ještě vypravuje!