Gusta a Véna

Údaje o textu
Titulek:	Gusta a Véna
Podtitulek:	Z Podskalí
Autor:	Ladislav Stroupežnický
Zdroj:	STROUPEŽNICKÝ, Ladislav. Z Prahy a venkova. Praha: Československý spisovatel, 1949. s. 53–68. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Za parných dnů měsíce srpna roku 1879 se objevila v jedné výkladní skříni v Široké ulici v Praze originální čepice. Formou se podobala nadmutému, hloub než vpůli přeříznutému balonu, zpředu přišit byl svislý štítek z lakované kůže.

Ušita byla z ostřižků citronově žlutého sukna, pruhovaného dobře na prst širokými řídkými černohnědými „štráfy“, které se však na švu nikde nestýkaly, nýbrž byly na jednom dílci kolmo, na jiném vodorovně, na třetím kosmo, podobajíce se vcelku roztříštěné mříži.

Již samo sukno — na pichlavě žluté půdě černohnědé pruhy — bylo křiklavé; balonovou čepici, z ostřížků takto sešitou, pojmenovati však křiklavou — to nedostačuje. Nebyla to čepice křiklavá, byla to čepice řvoucí.

Ostatní čepice ve skříni kvetly zcela skromně a nenápadně; jedna modře, jiná černě: tato čepice však svou nadutostí a drzou smíšeninou dotěrných barev na mimojdoucí takřka štěkala.

Každou chvíli se zastavil někdo u skříně a každý se srdečně zasmál. Byl-li to mužský, řekl obyčejně: „No, tohle je bláznovská čepice!“

Ženštiny uštěpačně prohodily: „A pak muži tvrdí, že jsou naše módy bláznovské!“

Staré babičky, ubírající se tudy s nebeklíčem pod paží buď od svatého Ignáce neb od Františkánů, sepjaly nad sensační touto čepicí kostrbaté ruce, pozdvihly oči k nebi a s povzdechem soudily z křiklavých jejích barev: „I pro pět ran…, a pak má dát pán bůh lidem něco dobrého.“

Člověk však, který spáchal tuto čepici, dobře věděl, že se najde individuum tak zbrklé v svém vkusu, že si ji koupí.

Jsouť osoby libující si v látkách, jejichž směsice barev činí svou pichlavostí nestoudné útoky na zrak ušlechtilejší částky lidské společnosti; a zdá-li se jedněm umírněnost v barvitosti vkusnou, zdá se jiným vrcholem krásy nejkřiklavější promíchání barev.

Čtyři dni se teprve nadýmala křiklavá ta čepice za skříní a již svými daleko sahajícími půvaby okouzlila dva zavalité, do temnohněda osmahlé jinochy: černovlasého Gustu a blondýna Vénu.

Oba tito mladíci, takto kamarádi, jsou svého zaměstnání Podskaláci. To znamená, že jest živitelkou jejich Vltava, příjmím stříbropěnná.

V zimě upravují na její zamrzlé hladině kluziště a připínají pražskému obecenstvu brusle více méně chladnokrevně — podle pohlaví. Sekají led, na jehož krách se projíždějí po prosekané hladině právě tak bezpečně a klidně jako členové klubů veslařských se svými loďkami. Z jara plaví dříví ze Šumavy dolů ku Praze a dále do Drážďan, ano i hloub do Německa. V létě pracují jako dělníci v ohradách bohatých dřevařů podskalských. Také vyhrabují písek ze dna Vltavy a loví ryby; pokud býval z Podskalí na Smíchov přívoz, vykonávali někteří službu přívozníků a v případu potřeby vykonávají práce, jaké se jim vůbec nahodí.

Jinak jsou oba, Gusta i Véna jakož Podskaláci vůbec chlapíci pilní, poctiví a pracovití, což ke cti jejich budiž výslovně podotknuto.

Někdy ovšem a zvláště v létě se přihodí, že nedostává se jim práce.

V tomto stadiu života jsou právě Gusta a Véna v době, kdy se objevila ve skříni v Široké ulici ona pestrá čepice.

Hoši z Podskalí jsou skoro až fintiví, — libují si ve „fešáctví“…‚ a taková pestrá, fešácká čepice, — to by bylo něco!

Posadit si ji tak na hlavu, sklopit ji šikmo k pravému uchu, za levé si zastrčit slámku z viržinky, vyčesat „šístky“ před uši a vykračovati si tak pěkně v kanafasové, modře nebo červeně shora dolů pruhované kazajce za muzikou s vojanským pohřbem z Karlova náměstí až do Karlína, — to by „seklo“!

Ale ani jeden ani druhý si nemohl koupiti „fešáckou“ tu čepici, k níž oba zahořeli vášní horoucí, — nemohli si ji koupit, protože jsou oba „dutí“.

A řekne-li Podskalák: „Já jsem dutej“, znamená to radikální nedostatek peněz.

Potulujíce se po Praze a hledajíce si výdělek, vždy a vždy, ač bez úmluvy, se vraceli zase do Široké ulice, zastavili se před skříní a žádoucími zraky si prohlíželi tu svůdnou čepici.

Za jedné takové zastávky prohodil Gusta:

„…’slouchej, Véno, tó je přéce čepicé, cá? Ta by řízla!“

„No a ’ésli?“ odsekl Véna a odpliv’ si vztekem, že si ji nemůže koupiti.

A oba si umínili, že si ji koupí za první peníze, jež vydělají. Ale neřekli si to.

Pak se zvolna loudali do Podskalí.

„Je to parno! Lidi ani nejdou pro dříví: člověk by si moh’ něco vydělat aspoň nakládáním,“ prohodil cestou Véna mrzutě.

„Slunce jim samo hází dolů na hlavy polena,“ odsekl Gusta, zamračil se, pozdvihl zraky k obloze a ušklíb’ se zlostně na slunce, čímž mu dal na srozuměnou, že je svými žhavými paprsky okrádá o výdělky a že je tudíž s jeho činností rozhodně nespokojen.

Dolajdali se do Podskalí mezi ohrady; tu jsou složeny pravé věže dříví k palivu i stavebního, z kteréhož vyráží na výsluní pryskyřice, zavánějící tak libě jako v lese.

Zde potkali babu, kteráž vstává časně jako slunce a chodí spat ještě později než ono, prodávajíc po celý den švestky, toho času dvanáct za krejcar.

„Počkaj’, vóni kometó!“ zavolá a kývne si na ni Véna.

A oba hoši loví v svých kapsách poslední krejcary, které jim prokluzují skrze prsty, jako malé rybky řídkým čeřenem. Konečně vylovili všechnu tu měděnou havěť z hlubin kapes, — každý úhrnem asi pět — posledních — krejcarů, — a koupili si švestky, jež si dali do svých modrých, placatých čepic. Pak se pustili úzkou uličkou mezi ohradami k vodě, posadili se na břeh Vltavy a zadívali se ve svěží zeleň zahrady Kinských; potom zabloudily jejich zraky na smíchovské tovární komíny, jimž záviděli kouření, protože sami neměli na tabák, a zase na nový most a konečně na vlastní zaprášené boty.

Pojídali přitom švestky, louskajíce zubama pecky tak snadně, jako by je drtili podpatkem svých bot.

V uličce za nimi zahlaholil zpěv… ženský hlas. Svůdně krásný a okouzlující nebyl. Oba se ohlédli jaksi radostně a jejich zrakům se objevila zpěvačka. Služka. Mladá venkovská a zdravá holčina prostřední postavy, forem plných, ba kypících, ano místy skorem vzdorovitě vybíhajících z upjatosti obvyklé v lepších společnostech. Vlasů bledých, jako vyčesaný len, hnědooká, ani dost málo útloboká… Kráčejíc uličkou měla oči sklopeny, zato však nos poněkud dírkami vzhůru. Rty měla sice „korálové“, ale velkým množstvím krve zbarvené poněkud do modra. Ústa nebyla právě útlá; oba jejich koutky neměly totiž k uším příliš daleko.

Celek však činil dojem rozhodně příznivý svou plností, barvitostí, mládím a zdravím a byl pro „podnikatele v tomto oboru“ velmi lákavý, — ano povzbuzující pro pozorovatele, jehož zrak zabloudil po krátké její červené sukýnce k buclatým lýtkům, vězícím v bílé punčošce, a k nožkám, obutým ve střevících ne právě obrovských. Jediné, co v tomto okamžiku poněkud hyzdilo postavu švarné holčiny, byla — putna na jejích zádech. Jest to ovšem vada, kterou tato holčice nemá vždycky a která se dá odstraniti bez krvavé operace. Gusta a Véna, spatřivše podskalského slavíka, se vymrštili se země, zdvihli své čepice se švestkami a pozdravili dívčinu:

„Dobrý odpoledne, Katy.“

A podávali jí čepice, řkouce:

„Katynko, vezměte si s námi.“

„I děkuju.“

Uživši nabídnutého pohostinství roztáhla červené mozolovité prsty pravice i levice, hmátla do obou čepic a vylovila z každé několik švestek. Vymáčkla z nich pecky, vkládala je v svůj zpěvný zobáček a pojídala je jako slavík mravenčí vajíčka, ubezpečujíc: „Já se neupejpám.“

Poznámka ta přicházela poněkud pozdě, poněvadž skutek mluvil sám za sebe.

Ostatně ji opravňovala k této důvěrnosti, kteráž mezi prostými lidmi vzniká rychleji, delší známost s oběma hochy. Vždyť si ji oba nadcházeli po celou tu dobu, co slouží u dřevaře pana D., — totiž celých čtrnáct dní.

„Ale dnes tuze pospíchám, — milostpaní čeká na měkkou vodu,“ řekla pak chechtavě, proklouzla mezi oběma hochy a vběhla na úzké prkno, opřené o dva sloupky, zaražené asi tři sáhy od břehu ve dně řeky.

Zde sňala „prkennou mantilu“, postavila ji na stoličku zřízenou k tomu účelu a nabírajíc plecháčem vody, naplňovala putnu. Při každém nabrání sehnula se tak, že Véna i Gusta zahlédli — a rozhodně na její prospěch — z nožek jejích aspoň tolik, kolik spatřil nebožtík kníže Oldřich, když se díval na spanilou pradlenu Boženu. Zraky jejich sledovaly každé její sehnutí i vzpřímení.

„Ty, Véno, je to holka, co?“ prohodil Gusta a pošoup’ si k pravému uchu pleskatou svou čepici, z níž již vyjedl švestky.

„No!“ vyrazil ze sebe Véna krátce na důkaz souhlasu a sešoup’ si také čepici na stranu.

„Ty, Véno,“ pokračoval Gusta polohlasem, „tu si musím namluvit, a kdyby hrom na hromu —“

Véna se poněkud zarazil, pak prohodil skoro s přízvukem jízlivosti:

„Ale co tomu řekne tvoje Pepča?“

„Hm, co řekne! Ať si řekne, co chce!“ odsek’ Gusta a odpliv’ si, což znamenalo, že mu již pranic nezáleží na dosavadní milence, štíhlé Pepce, kuchařce z Karlova náměstí.

Zatím naplnila holčina putnu, ozdobila se jí a vracela se na břeh…‚ prkno se pod ní jenjen prohýbalo.

Prací a tíží vody se zarděla jak rozvitá pivoňka. Žár sálal z jejích buclatých tváří, z očí plameny.

Véna i Gusta zrovna očima hltali ten její ruměnec… Doprovázeli ji domů.

Prve si oba přáli tajně touž čepici, nyní oba horoucně toužili po téže dívčici.

Katy neměla daleko domů. Při rozchodu podala oběma ruce, pak zmizela v průjezdu.

Hoši zůstali státi před domem.

„To je holka, jak mandle,“ liboval si Gusta.

A Véna to dotvrdil podskalským:

„Nó a ’ésli!“ Pak si vjel rukama do kapes, ušklíb’ se kysele a řekl mrzutě:

„Já nemám ani vindry.“

„Já také ne,“ přisvědčil neméně mrzutě Gusta.

Následovalo dvoje rázné zaklení.

„Víš co, Gusto, vypůjčíme si čeřen —“

„Póóóď,“ souhlasil Gusta.

Odebrali se do malého domku v Dřevní uličce, vypůjčili si velký hrnec a čeřen, načež se vrátili k řece, kdež skákali s prámu na prám, jichž tu množství leželo na vodě, a chytali drobné rybičky do čeřenu, dávajíce je do hrnce naplněného vodou, aby nelekly.

Mnoho spolu nemluvili, neboť od chvíle, kdy jeden na druhém zpozorovali náklonnost ke Katy, se stali k sobě chladnějšími. Toliko obapolná mizerie je držela pohromadě.

Za tři hodiny nalovili plný hrnec rybiček, načež se vrátili na břeh.

„Véno, dojdi je prodat,“ vybízel Gusta kamaráda.

Véna, dobrák, přesypal ryby do režného pytlíku a klátil se s nimi nahoru na Slovanský vrch, pak přes Karlovo náměstí do Žitné ulice, aby je prodal jedné z oněch žen, jež po pražských ulicích prodávají smažené rybičky.

Smlouval s ní dlouho; několikrát si navzájem vynadali, až se konečně sešli na třicíti krejcarech.

Véna je shráb’, vyšel na ulici a ze své polovice si koupil viržinku; šesták si nechal na večeři. Zapálil si, slámu všoup’ za ucho a maje čepici schlíplou na pravé ucho, ruce kapse a hořící viržinku v zubech, vracel se na Karlovo náměstí, pohvizduje si písničku z Angot:

S rybami ona žena
seděla v síních těch atd.,

již slyšel od paní Peškové v smíchovské aréně, kamž dochází, jakmile vystoupne hotovost v jeho kapse o dva šestáky nad normál denní potřeby…

Vtom zaslechne u novoměstské radnice křik, hluk a prudké hrčení nějakého povozu…‚ ohlédne se a spatří stříkačku, hasiči obsazenou, ujíždějící tryskem dolů do Široké ulice.

Trhlo to jím a již pádí skokem za stříkačkou.

Objeví-li se na pražských ulicích stříkačka, způsobí vždy velkolepé dostihy běhounů.

Cenou vítězného pěšáka, který stačil obecním koním, bývá někdy nepříjemné zklamání, je-li totiž oheň, trávící majetek bližního, již udušen, — anebo je-li ohníček tak malý, že ani nestál za ten běh.

Véna je na nohy chlapík, — v Podskalí o něm říkají, že je běhoun tak výtečný, že by mohl na něho o dostihách na císařské louce sednout každý baron, jako na nejlepšího „englického koně“.

Véna letí za stříkačkou, jako by závodil o „císařskou cenu“. A dostihl jí. Pak cválal vedle ní, pozdraviv krátkým „Tě bůh!“ hasiče na ní sedící, jež všechny dobře zná.

Stříkačka zajela do jedné z menších ulic Starého města, kdež vypukl požár ve skladišti lihovin, fermeže a etherických olejů, prorazila davem zevlounů a vjela do prostraného nádvoří, — Véna za ní.

Staroměstští hasičové již směle doráželi na mohutné plameny, šlehající ze skladiště.

Uprostřed nádvoří stál vysoký, poněkud přihrbený, šedovlasý muž se svraštělým obličejem a s velkými šedivými kníry. Oděn byl uniformou městského sboru hasičského; na límcích jeho kabátce plápolaly dva zlaté plaménky. Opíral se o šavli.

Véna v něm ihned poznal velitele hasičů, pana Lammra.

Přiblížil se k němu, smekl čepici a řekl pokorně:

„Prosím, milostpane, kdyby ráčili potřebovat na výpomoc k pumpování.“

„Jdi tamhle k té stříkačce,“ odvětil pan Lammr s německým přízvukem.

„’ctivě děkuj’,“ poklonil se Véna, nasadil si čepici, přiskočil ke stříkačce a už pumpoval.

Pumpoval s radostí, se zápalem, ba s nadšením, neboť věděl, že vypumpuje ze slavného magistrátu aspoň půldruhé zlatky, což znamená, že si pak bude moci koupiti onu znamenitou čepici ze Široké ulice.

A v duchu prosil pána boha, — na kteréhož si obyčejně vzpomněl teprve tenkrát, když něco potřeboval, — aby hořelo hodně dlouho, neboť věděl, čím větší požár, tím že víc peněz vypumpuje ze slavného magistrátu.

Dařilo se podle jeho přání.

Spiritus, fermeže a oleje hořely divým plápolem a rozpálené láhve etheru praskaly a bouchaly jako pumy!

A Véna pumpoval tak zběsile, jako by chtěl celou Vltavu převalit do skladiště hořící protokolované firmy „Abeles & Comp.“

Čím více se rozpalovala jeho krev namáháním, tím jistější měl svůdnou tu čepici a tím více nabýval kuráže pustiti se v zápas s Gustou o buclatou Katy.

Nastala noc. Prostranný dvůr, v němž hořelo, a velkolepý nos šéfa hořící firmy Abeles & Comp., rozmlouvajícího s Lammrem, byly rudé ozářeny…, občas se vyvalil hustý, dusivý a čadivý dým ze skladiště do nádvoří a zahalil na okamžik vše v úplnou tmu, — pak se vznesl v mohutných kotoučích zase k obloze. Příšerně se míhaly postavy hasičů kol plamenů…‚ ostré, pronikavé pískání — signály hasičské — se rozléhalo vůkol.

Véna, statně pumpuje, počítal v duchu, kolik vydělá na tom ohni, kdežto šéf firmy „Abeles & Comp.“ už dávno měl v tichosti vypočteno, kolik mu čistého zisku vynese ten požár, poněvadž byl pojištěn na zásoby daleko větší, než měl skutečně ve skladištích. —

Gusta zatím velmi netrpělivě očekával Vénu, poněvadž si jeho žaludek dovoloval čím dále tím drzejší poznámky o večeři. Ale Véna se nevracel.

Gusta se z dlouhé chvíle, hladem ztrpčované, potloukal podskalskou hlavní třídou, až se konečně octl před domem dřevaře D. Bylo asi osm hodin.

Vtom vyjel kočár z domu — panstvo v něm — a ujížděl k městu.

Po malé chvíli se kmitla v průjezdu Katy. Zcela náhodou.

„I, pan August!“ zvolala.

A pan August vklouz’ mrštně jak úhoř do průjezdu, zapomněl ranou, že má hlad, a počal s holčinou laškovati.

A když bila na emauzském klášteře devátá, seděl Gusta s Katy na lávce ve dvoře; držel ji objatu v půli těla a jí ani zdaleka nenapadlo, aby křičela. Shodli se již, že se milují, ale beze všeho formálního vyznání lásky.

On se jí totiž nejprve vyptával, nemá-li „ňákého“, ona mu položila touž otázku — a poněvadž se jeden druhému líbili, řekli oba: „I né, ani pomyšlení.“ On ji pak objal, tu a tam něžně potřepal, a poněvadž si to vše dala líbiti, bylo ujednáno, že se milují.

O půl desáté se táže náhle Katy:

„Ale, pane August, zdalipak jste večeřel?“

„Ještě ne,“ odvětil Gusta upřímně.

Katy se zdvihla a odběhla.

Trap, trap, — klapaly pak po chvilce zase její pantoflíčky se schodů dolů…‚ holčina přinášela svému milému v papíru zcela slušný kousek pečeně ze zvířátka, jehož nadějnou budoucnost řezník zničil hned v útlém věku, totiž — z telátka.

Gusta tiskne levicí k svému srdci milenku, pravicí sahá po pečeni…‚ pak si opět usednou a on jí.

Tato telecí pečeně je první něžný dárek lásky, jehož se dostalo Gustovi od nové milenky, a milejší jest mu, než kdyby mu byla dala svou nejkrásnější kadeř.

Když byl Gusta s pečení hotov, věnoval zase veškerou svou vášeň Katy…‚ až konečně láskou zaslepen svlekl se svého prstu prstýnek a navlekl jí ho na buclatý a mozolovitý prst. Ale pak musil odejíti, poněvadž zavírali dům.

Radostí nad vítězstvím v lásce rozjařen, šel do blízké hospůdky k „modrému lvu“ a pil na dluh, přemýšleje, co asi zdrželo Vénu, že se nevrátil. O tom byl však pevně přesvědčen, že mu kamarád jeho podíl nezpronevěřil.

A neklamal se. Příštího jitra mu Véna přinesl poctivě patnáct krejcarů. Byl nevyspalý a unaven, neboť pumpoval dlouho přes půlnoc. Opustil zase ihned svého kamaráda a pospíchal do staroměstské radnice pro plat za svou noční práci.

V Myslíkově ulici potkal Katy, vracející se právě z trhu.

„I to budu mít dnes štěstí,“ jal se žertovati, ale holčina jej jaksi chladně odbývala.

Něco se stalo, pomyslil si a podezření jeho padlo ihned na Gustu; ale proměnilo se záhy v pevné přesvědčení, neboť bystré oko Vénovo spatřilo na prstu dívčině — prstýnek, jejž dostal Gusta od své dosavadní milé, Pepči z Karlova náměstí.

Divý plamen žárlivosti vzplanul v té chvíli v ňadrech Vénových…, ledabylo pozdravil holčinu a kvapil dolů do města.

Cítil, že ho Gusta předstihl a že mu „přebral holku“. Krev mu divoce rejdila v žilách a zdálo se mu v té chvíli, že musí celý svět roztrhat na kusy!

Na okamžik se zastavil v Široké ulici, aby se přesvědčil, je-li pestrá čepice dosud ve skříni… Je tu. Véna věděl, že Gusta pase po té čepici, a proto přísahal, že mu ji musí „přebrat“.

V staroměstské radnici se pustil přímo do třetího poschodí a zaklepal na dveře hospodářského úřadu. Vešel.

„Prosím, já včera pumpoval.“

„Pan Lammr neposlal ještě seznam, — přijďte později.“ Véna se vrátil na chodbu, hodlaje počkati.

Vztek na úskočného kamaráda v něm divě vřel…, tím divěji, že neměl Véna — co kouřiti.

Ale dostane-li chuť na cigárko, umí si je zaopatřit; máť své zvláštní trafiky.

První a nejvydatnější jeho trafikou je sama staroměstská radnice, druhou c. k. delegovaný okresní soud Starého a Nového města pražského na Ovocném trhu, třetí berní správa, čtvrtou finanční prokuratura, pátou obchodní soud atd.

Kouřící strany totiž, které v těchto úřadech pořádají své záležitosti, než vejdou do posvátné síně úřední, zanechají obyčejně doutník v chodbě na okně.

Nemá-li Véna na „cikáru“, proběhne chodby staroměstské radnice nebo některého z výše jmenovaných úřadů, sebere z oken doutníky, — špatnějšími druhy upřímně vypomůže kamarádům, postaveným v týchž těžkostech, a lepší dokouří sám.

I dnes proběhl chodby všech tří poschodí radnice a ulovil šest doutníků; pět jich schoval do kapsy a pokračoval v kouření šestého, buclatého to britanika, jež nalezl ještě hořící v okně proti dveřím presidia.

Několik dýmů a bylo mu poněkud volněji. Vrátil se do třetího poschodí, posadil se do okna proti dveřím hospodářského úřadu, klátil z dlouhé chvíle nohama a přemýšlel o pomstě.

Teprve o jedenácté hodině poslal velitel hasičů seznam, načež vyplaceno Vénovi půl druhé zlatky. Dlouhým krokem pospíchal pak Véna do Široké ulice.

„Počkej, mořská obludo,“ — tím mínil Gustu, „já ti tu čepici vypálím! Co může stát? Nanejvýš kládu a dva šupy!“

Tak hovořil cestou. Již vidí skříň, několik kroků… a jak by Vénovi za patami udeřil hrom! Čepice je pryč! Ze skříně zeje prázdné místo.

Z Vénova hrdla vybuchlo zaklení, za ním druhé, třetí, a pak chrlil chvilku nepřetržitě nejrůznější druhy kletby ze svého nitra, rozpáleného vztekem jak výheň.

Vtom blesk naděje… Véna vrazil do krámu a tázal se po čepici. Sděleno mu, že ji před malou chvilkou koupil nějaký pán.

Véna vyrazil z krámu, proklínaje „neznámého pachatele“, který mu přebral čepici.

Každou jeho žilkou cukal vztek, žáha ho pálila, jako by byl polykal hořící smůlu. Zatínal svalovité pěsti a zdálo se mu, aby praštil o dlažbu každým, kdo se mu z daleka nevyhne.

Cítil, že dnes ze žárlivosti a z toho vzteku něco vyvede, zvlášť padne-li mu Gusta do pazourů:

„Tomu rošťákovi já našmolkuju šejtli!“ opakoval za každým pátým krokem. Což v Podskalí znamená výprask vůbec.

Umínil si, že celý výtěžek pumpování dnes večer — byla právě sobota — probije u Ptáků v Podskalí u muziky… na ten vztek!

K obědu si popřál toliko něco od uzenáře, pak se odebral k své „kvartýrské“, ulehl a spal, aby nahradil, co zanedbal minulé noci.

Probudil se až po osmé večer. Potom pospíchal k „Ptákovům“.

Z daleka již slyšel muziku a bujné výskání, rozléhající se v hospůdce. Vešel tam.

Byla plna, hlava vedle hlavy. Starší plavci, které již ani ve snu nenapadlo trmáceti své kosti tancem, seděli, majíce ponejvíce placaté čepice z modrého sukna na hlavách, při zdi kolem stolů, hráli buď karty anebo si vypravovali o dokončené právě stavbě nového mostu Palackého, o plavbě vorů a o hrdinských skutcích, jež vykonali za té nebo oné povodně. Mladší a mladí plavci tančili.

Ve světnici při stropu se válely kotouče tabákového dýmu, chvílemi tak husté, že zahalily skoro neprůzračným mrakem oba plameny na dvouramenném plynovém kandelábru, visícím se stropu.

Kromě řízné hudby s ostrým taktem tanečním rozléhal se v hospůdce hovor až křiklavý, hustě vyšperkovaný ráznou kletbou, řvaňkáním pěstí a mlaskáním špinavých, před časy obdélně čtverhranných, nyní do elipsy obroušených karet o stůl a řinčením sklenic.

Tanečníci a tanečnice se potili z ostrého tance a parného vzduchu a tváře jejich byly rozpáleny do ruda. Vnitřek hospody poskytoval obraz ze života — českých námořníků.

Véna se postavil nejprve mezi dveře na práh a prohlížel si společnost. Kývnutím pozdravil některé tančící známé, polomrzutě pohlížel do hustého dýmu, v němž se střídavě točily modré placaté čepice a pestrobarevné šátky…, náhle však sebou trhl, jako by jej byl nějaký pes úskočně popad’ za lýtko.

V krouživém víru tanečníků, či správněji řečeno ve víru placatých čepic, se mu kmitla náhle v přimodralém dýmu tabákovém — žlutá, černohnědě pruhovaná čepice ze Široké ulice.

Čepice se právě k němu točila v taktu polky, ale v té tlačenici velmi zdlouhavě. A pod čepicí poznal Véna po chvilce Gustův obličej, který mu byl v tomto okamžiku tak protivný a vznítil v něm tak divý vztek, že mimoděk chvatně sáhl pravicí do kapsy a křečovitě chopil svůj nůž, velký zavěrák. Vzplanutí žárlivosti v něm vzbudilo úmysl vraziti zavěrák do Gustových prsou až po střenku…‚ vždyť tančil šťastný majitel žluté čepice — s Katy!

Ale Véna se nedal strhnouti prvním záchvatem vášně, nýbrž obrátiv se opustil spěšně hospůdku a pospíchal klikatými uličkami nahoru na Karlovo náměstí. —

Gusta se zatím vytáčel se svou novou milenkou vesele dále a dupaje furiantsky v podlahu mával pestrou svou čepicí ve výšce a výskal si z plna hrdla.

Těšil se z nové lásky a měl radost z nové čepice, k níž mu dopomohla Katy, nyní v tváři zarudlá jako vyzrálá broskev na výsluní.

Panstvo té podskalské broskve mělo totiž na nádraží Františka Josefa ležeti zásilku — sud vína z Uher.

Bylo potřebí přivézti jej domů. Katy doporučila k tomu svého milého, Gustu; ten přivezl víno, vydělal si zlatý a dvacet krejcarů, za které si honem koupil v Široké ulici onu svůdnou čepici… Předešel Vénu jen asi o patnáct minut.

Po půlhodině se vracel Véna do hospůdky zpět a vedl si černovlasé děvče vysoké postavy, poněkud hubené, v podlouhlém obličeji bledé, očí však tmavých, pronikavých a ohnivých, jevících vášnivost.

V obličeji dívčině se obrážel jakýsi vnitřní nepokoj.

Než s ní vstoupil Véna do hospůdky, řekl jí:

„Nejdřív se jí, Pepi, podívejte na ruku, uhlídáte, že má na prstu prstýnek, který jste dala Gustovi.“

Holčina chtěla odpověděti, ale vztek jí sevřel hrdlo, že se až zajíkla: místo slov se jí vydralo z úst soptivé zasyčení, při čemž křečovitě zatínala pěsti.

V této sopce to patrně mocně vřelo, — běda tomu, na koho vychrlí žhavou lávu svého vzteku.

Vešli do šenkovny. Hudba právě nehrála.

Mladí plavci, tancem, pivem a láskou rozpálení, odpočívali na lavicích, podávali svým vyvoleným piva na připití; a smočila-li jejich povltavská víla své rozžhavené rty v pivě, vyprázdnili s dvojnásobnou chutí až do dna kalich chmelové hořkosti oslazené láskou.

Vénova družka, rozpálená žárlivostí, přelétla společnost okem sršícím blesky…‚ její slídivý pohled se náhle zastavil: spatřila Gustu, jak pravicí objímá svou novou milenku.

Krev jí mocným vzepětím letěla k hlavě…, neviděla již v té hlučné směsici lidí nic víc než svou sokyni… Skok… a stála před nimi.

„Ty zloději!“ vzkřikla pronikavě a mezi tím, co pravicí svou, pro liknavé užívání nůžek ozbrojenou ostrými nehty, přejela Gustův obličej od čela až na bradu, chopila jeho milenku levicí za ruku, podívala se na její prsty a zasoptila:

„Ty zlodějko, tys mi ukradla prstýnek!“

Pak vjela své sokyni do vlasů tak vztekle, že rázem roztrhla umělé pletivo jejích copů, a hned zase zaťala nehty do jednoho z nich a strhla ji s lavice.

A to vše vykonala v okamžiku, jejž nelze určiti ani matematicky. Výbuch ženské žárlivosti, nemírněné společenskými ohledy slušnosti, mívá obyčejně surovost vzápětí…, tak se stalo zde. Tu nešetřila vášeň ani pravidel etikety ani důstojnosti osobní, nýbrž objevila se v nejvolnějších nedbalkách nebo důkladněji řečeno — jak ji pán bůh stvořil.

V prvním okamžiku byla celá společnost tak překvapena, že se nikdo nevzchopil k obraně napadené dívky…‚ událo se vše tak nenadále a tak prudce.

Poškrábaný Gusta se vzpamatoval nejdříve a se zuřivým výkřikem se vztekle hnal po své bývalé milence.

Vtom však přiskočil Véna, který dosud číhal přikrčen po straně, popad’ Gustu zezadu za límec a jediným trhnutím jej porazil na zem.

Mrštným hmatem ruky mu strhl čepici s hlavy, vzpřímil se a neudělal s ní pranic víc, než že ji pověsil na plamen plynového kandelábru… Na okamžik bylo v šenkovně značné šero, ale plamen v čepici nezhas’…‚ zasyčelo to tam, spodem vyrazily kotouče dýmu, načež plamen vesele a jasně prošleh’ dnem čepice, která ihned hořela zarudlým plápolem.

Dým, valící se ze seškvařeného sukna, odporně zapáchal.

Někdo přiskočil, sňal čepici s plamene, umačkal oheň, ale pozdě… Celá hořejší část čepice, která se před malou chvílí ještě tak křiklavě vypínala a nadýmala na Gustově hlavě, byla propálena.

Zatím se vymrštil Gusta se země a hnal se zuřivě po Vénovi, který ho již očekával — s otevřeným nožem.

„Ty rošťáku, já tě musím zabít!“ zuřil Gusta.

„Já tě zabiju, ty planýři!“ A dodal: „Jen pójď!“ Napřáhl ruku, v níž se leskl nůž.

Vtom však zahřmělo za nimi pateré, hromovými hlasy vyhouknuté plavecké:

„Hahou! Pokoj! Nebo set mordie!“, které mohutně přehlušilo vřavu vzniklou zatím v šenkovně…, vždyť zahřměli si tak mužové zvyklí přehlušiti svým houkáním burácení vln, rozrážejících se o skaliska v Svatojanských proudech!

Zároveň přiskočilo několik hřmotných, zavalitých plavců a chopilo oba soky zezadu v týle svalovitými, ba železnými svými pažemi tak pevně, že se nemohli ani hnouti.

Byli to smírčí soudcové, kteří svým způsobem vykonávali úřad, vložený náhodou do jejich rukou.

„Nože pryč!“ zahřměli znova. Sokové neuposlechli, nýbrž vztekle opětovali navzájem ubezpečení, že jeden musí druhého zabít.

Smírčí soudcové však prováděli svůj úřad důsledně dále. Nepromluvili sice ani slova, zmáčkli však chřtány obou zbujníků veškerou svou silou, takže oba bolestí zaúpěli…, několik okamžiků ticha a pak bylo slyšeti dvojí klapnutí o podlahu. Sokové pustili nože.

Smírčí soudcové nyní uvolnili jejich chřtány.

Společnost plavců v hospůdce se proměnila náhle — v porotu.

„Copak spolu máte?“ tázal se jeden ze smírčích soudců. Gustou zrazená milenka viděla, že nadešel okamžik, aby se ospravedlnila. Řekla: „Já dala prstýnek tuhle Gustovi, který mě chtěl již od Hromic, a on ho dal tuhleté figuře!“

Ukázala vášnivě na Katy.

Gusta usvědčen obrátil se ke Katy, která plakala hoříc hanbou, a řekl:

„Dejte jí ten prstýnek, já vám zejtra koupím tisíckrát lepší.“ To řekl tak klidně, jako by měl v kapse nejméně padesátku.

Holčina, kteráž ještě před chvilkou nic netušila, poznavši náhle Gustovu ošemetnost, za hořkého pláče svlékla prstýnek s prstu a hodila jej své sokyni k nohám, načež, zastřevši si zpola obličej zástěrkou, dobývala se zástupem plavců a jejich milenek z šenkovny, naříkajíc:

„Jaké hanby jsem se to dočkala!“

Vítězně se rozhlédnuvši zdvihla její sokyně prstýnek, a hrozíc zaťatou pěstí za odcházející, soptila vztekle:

„Ty jedna…‚ přijdeš-li mi do rány, chrstnu ti do larvy vitriolu!“ … A obrátivši se po Gustovi, dodala:

„A tobě taky, ty falešníku! Já tě naučím podvádět poctivé holky!“ A odkvapila.

Smírčí soudcové viděli, že nesmějí soky pustit na svobodu, sice že by se rvačka dojista obnovila, a protož jeden z nich rozsoudil zajisté velmi rozumně:

„Kdo začal rvačku, musí ven!“

„Véna začal! Ven s ním! Ven!“ odvětil — až na malé výjimky — hlas lidu, tudíž hlas boží. A co moudře usoudil hlas boží, to ihned vykonalo rámě lidu…, netrvalo to ani dvě vteřiny a Véna byl na ulici. Vylít’ z hospůdky lehounce, jako Noemova holubice z archy. Nevrátil se však jako ona s olivovou ratolestí míru v zobáku, — nýbrž ubíral se do jiné hospůdky, aby svědomitě propil, co si vypumpoval.

Měl k tomu o dva důvody víc, totiž pít „na tu radost“, že Gustu rozvedl s jeho milenkou, a „na ten vztek“, že byl tak nedůstojně vyvržen z lůna bratří Vltavanů.

Gustovi zatím radili smírčí soudcové:

„A ty si dej pokoj, sice mordié —“

Ostatní mu dáno na dovtípenou.

„Vždyť je dobře,“ zasyčel Gusta s utajeným vztekem, prohlížeje si propálenou čepici, na kterou byl ještě před malou chvílí tak pyšný, a strojil se v duchu strašně na Vénu.

Ale díra v čepici ho nemrzela tak jako výstup, jejž spískal intrikán Véna, když přivedl jeho bývalou milenku. Tušil, že po tomto výstupu nemůže býti řeči o smíření s buclatou Katuškou, a tudíž, aby utopil svou mrzutost, pustil se rázně do pití.

A tak pili té noci oba, Gusta i Véna; každý jinde, ale oba tak velkolepě, že se jim jen za laskavého spoluúčinkování útrpných bližních bylo k ránu možná dostati do svých bytů…

Pak upadli oba v spánek, který se podobal ztrnulosti.

Probudili se teprve téhož dne k večeru.

Ale v „dobách probuzení“ očekávalo oba junáky radostné překvapení. Gustovi přišel nabídnout zřízenec paroplavební společnosti místo asistenta topiče na parníku „Vyšehrad“, jež on přijal s radostí a nastoupiv ihned službu při výhni u parního kotle, oddal se tělem i duší námořnickému životu na Vltavě. Vytápění kotle a plavba po českém oceánu z Podskalí do Štěchovic jej tak zaměstnala svým půvabem, že pozapomněl na onu bouřlivou noc se všemi proměnami, jež vetkala v jeho život, — ba skoro i na nepřátelství k Vénovi.

Véna, procitnuv ze spánku, spatřil u svého lůžka — obecního hasiče, svého starého kamaráda.

Velitel obecních hasičů, který znal Vénu jako hocha obratného, mu vzkázal, aby se zítra představil, že právě potřebuje na doplnění sboru jednoho muže.

Véna se dostavil druhého dne a pan Lammr jej asentoval k ohnivzdorné armádě královského hlavního města Prahy.

Oba sokové byli tím rozvedeni úplně, neboť mezi tím, co Gusta dojížděl s parníkem „Vyšehrad“ na noc do Štěchovic a ráno po vodě zpět do Prahy, cvičil se Véna v staroměstském obecním dvoře v umění hasičském.

Katy brzy oželela ztrátu svého ošemetného milence, který dává prstýnek jedné milenky milence druhé, — tím snáze, že se jí jednoho dne představil Véna ve fešácké uniformě městského hasiče. Soukenné plaménky na výložkách jeho kabátce ranou roznítily v jejím srdci, k takovým požárům vůbec velmi náchylném, plamen lásky, jejž Véna, jakožto oprávněný hasič, horlivě hasil způsobem obvyklým v podobných případech — totiž ohnivými polibky, vřelým tisknutím k srdci a podobnými osvědčenými, po praotcích zděděnými hasičskými praktikami.

Gustou zrazená Pepi obsadila místo uprázdněné v jejím srdci veřejným konkursem, který se odbýval vždy mezi osmou a desátou na Karlově náměstí, a to jedním od „sanitét“ z vojenské nemocnice u „Ignáce“.

Za ztracený klenot si zasadil vbrzku také Gusta do svého srdce drahokam nový, jejž nalezl mezi oblázky na vltavském břehu v Štěchovicích, kdež vždy s parníkem přenocoval. Říkají mu Rozárka.

Jedna památka však zbyla Gustovi z osudné oné noci v podskalské hospůdce.

Protože mu Véna propálil čepici, dali mu podskalští plavci — aby se rozeznával od mnoha jiných Gustů v Podskalí — příjmí, kteréž mu zůstane snad do smrti; říkají mu totiž: „Pohořelej Gusta“.