Golem (překlad Prusík)/Spánek

Golem (překlad Prusík) Gustav Meyrink
	Spánek	Den

Údaje o textu
Titulek:	Spánek
Autor:	Gustav Meyrink
Zdroj:	MEYRINK, Gustav. Golem
Vydáno:	Praha, 1917
Licence:	PD old 70
Překlad:	Bořivoj Prusík
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Měsíční světlo dopadá k nohám mé postele a leží tam jako veliký, jasný, plochý kámen.

Kdykoliv se úplněk počíná ve své podobě hroutiti a kdykoliv jeho pravá strana se začíná propadávati — jako obličej, jenž jde vstříc stáří, dostává nejdříve na jedné straně vrásky a hubne — tu vždy v takové době zmocňuje se mne v noci těžký, mučivý neklid.

Nespím a přece nebdím a v polospánku směšuje se v mé duši prožité s vyčtělým nebo s odposlouchaným, jako dva proudy, různé barvy a jasnosti, jež se prolínají a vedle sebe tekou.

Četl jsem o životě Buddhy Gotamy, než jsem si lehl, a v tisíci obměnách táhla mi hlavou tato věta, počínajíc vždy od začátku:

„Vrána slétla ke kameni, jenž vyhlížel jako kus tuku, a myslila si: snad je tu něco chutného. Poněvadž však vrána nenašla tam nic chutného, odlétla opět. A jako vrána, jež slétla k onomu kameni, tak opouštíme i my — my, svůdci — asketu Gotamu, ježto jsme ztratili v něm zalíbení.“

A obraz kamene, jenž vyhlíží jako kus tuku, roste v mém mozku do nesmírna.

Jdu vyschlým řečištěm a zvedám hladké oblásky, šedomodré, postříkané lesknoucím se práškem, nad nimiž uvažuji a uvažuji a přece nevím, co s nimi počíti, pak černé, se žlutými sirnatými skvrnami, jako zkamenělé pokusy dítěte, napodobiti neohrabané, kropenaté mloky.

A chci je odhoditi daleko od sebe, ty oblásky, a přece padají mi vždy z rukou a já nemohu jich vypověděti za dosah svých očí.

Všechny kameny, jež kdy v mém životě hrály nějakou úlohu, vynořují se teď kolem mne.

Mnohé se těžkopádně namáhají, aby se pískem propracovaly na světlo, jako velcí, břidlicovitě zbarvení krabi, když se vrací příliv, zrovna jako by chtěly všechno obětovati, jen aby na sebe upoutaly mou pozornost, aby mi vyprávěly nesmírně důležité věci.

Jiné — vysíleny — padají bez sil zpět do svých otvorů a vzdávají se naděje, moci se kdy uchopiti slova.

Občas se vytrhnu z přítmí těchto polosnů a vidím zase na okamžik světlo úplňku v nohách mé postele, jak tam na načechrané přikrývce leží jako veliký, jasný, plochý kámen, pak zase znovu slepě tápu za svým mizejícím vědomím, bez odpočinku hledaje onen kámen, jenž mě mučí, jenž asi leží někde v rumu mých vzpomínek a vyhlíží jako kus tuku.

Vedle něho asi ústí do země dešťová roura — představuji si — zahnutá v tupém úhlu, s okraji rezí rozežranými, a vzdorovitě chci si v duchu vynutiti takový obraz, abych obelhal své vyplašené myšlenky a ukolébal je opět v spánek.

Nedaří se mi to.

Znovu a znovu s bláhovou vytrvalostí tvrdí uminutý hlas v mém nitru — neúnavně jako okenice, kterou vítr v pravidelných pausách ke zdi přiráží —: je tomu zcela jinak; není to naprosto kámen, jenž vyhlíží jako kus tuku.

A nemohu se toho hlasu zbaviti.

Když i stokráte namítám, že to všechno je zcela vedlejším, tu mlčí hlas ten malou chvíli, pak však se zas nepozorovaně vzbudí, a zase tvrdošíjně začíná od počátku: dobře, dobře, máš pravdu, ale přece to není ten kámen, jenž vyhlíží jako kus tuku.

Zvolna zmocňuje se mne nesnesitelný pocit bezradnosti.

Co se dále dělo, nevím. Vzdal jsem se snad dobrovolně odporu, nebo mne snad mé myšlenky přemohly a spoutaly?

Vím pouze, že mé tělo leží v spánku na loži, a že mé smysly se odloučily od těla a nejsou už na ně pranic poutány.

Kdo je teď „já“, chci se náhle ptáti, ale rozpomínám se, že teď už nemám žádného orgánu, jímž bych mohl klásti otázky; pak se obávám, že ten hloupý hlas se znovu probudí a že znovu začne nekonečný výslech o onom kameni a kusu tuku.

A proto se obracím na druhou stranu.