Golem (překlad Prusík)/Sníh

Golem (překlad Prusík) Gustav Meyrink
Bdělý	Sníh	Strašidlo

Údaje o textu
Titulek:	Sníh
Autor:	Gustav Meyrink
Zdroj:	MEYRINK, Gustav. Golem
Vydáno:	Praha, 1917
Licence:	PD old 70
Překlad:	Bořivoj Prusík
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Milý a ctěný mistře Pernathe! Píši Vám tento list v strašném spěchu a v nejvyšší úzkosti. Prosím, zničte ho hned, jakmile ho přečtete, nebo ještě lépe, přineste ho i s obálkou zpět. — Jinak bych neměla pokoje.

Neřekněte nikomu, že jsem Vám psala. Ani to, kam dnes půjdete!

Váš dobrý, poctivý obličej vzbudil ve mně plnou důvěru „onehdy“ — dle této malé narážky na událost, jejímž svědkem jste mimoděk byl, uhodnete, kdo vám píše; své jméno podepsati se obávám — mimo to i okolnost, že váš milý nebožtík otec mne vyučoval co dítě, — to vše mi dodává odvahy, abych se obrátila k vám, co k jediné snad ještě osobě, jež mne může spasiti.

Žádám Vás snažně, byste přišel dnes v 5 hodin večer do dómu sv. Víta na Hradčanech.

Vám známá dáma.

---

Dobrou čtvrthodinu jsem seděl a držel dopis v ruce. Podivná, posvátná nálada, jež mne od včerejší noci ovládala, zmizela rázem, odvanuta jsouc čerstvým vánkem nového pozemského dne.

Mladý osud přišel ke mně s úsměvem a slibně — jako dítě jara. Lidské srdce hledalo u mne pomoci. — U mne! Jak zcela jinak vyhlížel teď můj pokojík. Červotočinou provrtaná, vyřezávaná skříň dívala se na mne tak spokojeně, a čtyři židle připadaly mi jako staří lidé, kteří sedí kolem stolu a spokojeně se pochechtávajíce hrají taroky.

Mé hodiny byly pojednou vyplněny obsahem, a to obsahem, plným bohatství a lesku.

Tak přece snad měl ztrouchnivělý strom ještě nésti ovoce?

Cítil jsem, jak mnou proudila živá síla, jež až posud ve mně spala, skryta jsouc v hlubinách mé duše, a zasypána rumem, jenž hromadí se den ze dne; tak vyproudila ta síla, jako vyproudí pramen z ledu, když je už moc zimy zlomena.

A věděl jsem zcela určitě, že budu moci přispěti svou pomocí, at už se jedná o cokoliv.

Jásot mého srdce — když jsem ono psaní držel v rukou — poskytoval mi tuto jistotu.

Znovu a znovu četl jsem ono místo: „mimo to i okolnost, že váš milý nebožtík otec mne vyučoval co dítě“ zarážel se ve mně dech!

Neznělo-li to jako slib: „Ještě dnes budeš se mnou v ráji?“

Ruka, jež se vztahovala, žádajíc na mně pomoci, přinášela mně dar: vzpomínky na minulost, po nichž jsem žíznil… vzpomínky ty mi odhalí tajemství, pomohou zvednouti záclonu, jež se zavřela za mou minulostí!

„Váš milý nebožtík otec!“ — jak cize zněla ta slova, když jsem si je nahlas opakoval!

Otec!

Okamžik viděl jsem mdlou tvář starého muže s bílým vlasem, jak se vynořila v lenošce u mé skříně — cizí, zcela cizí a přece tak strašně známá; — — — pak se mé oči opět vzpamatovaly a údery mého srdce bily hmatatelnou hodinu přítomnosti.

Zděšeně jsem sebou trhl: zdaž jsem neprosnil určenou chvíli?

Pohlédl jsem na hodiny: zaplať Bůh, teprve půl páté.

Šel jsem vedle do své ložnice, vzal jsem si klobouk a plášť a kráčel jsem dolů. Co mi teď bylo po šustění tmavých koutků, po zlomyslných, úzkoprsých, mrzutých pochybnostech, jež vždy z koutů těch vyvstávaly, jako by říci chtěly:

„My tě nepustíme, ty’s náš, nechceme, aby ses radoval; to by tak bylo — radost v tomto domě!“

Jemný, otrávený prach, jenž mne jindy na chodbách a na rozích svou rdousivou rukou napadal, dnes ustoupil před živým dechem mých úst.

Okamžik zůstal jsem státi před Hillelovými dveřmi.

Měl-li jsem vejíti?

Tajná jakási plachost mne od zaklepání zdržela.

Mně bylo zcela jinak dnes — tak, jako bych k němu ani nesměl. A už mne tlačila ruka života ku předu, po schodech dolů.

Ulice byla pod bílým příkrovem sněhu.

Myslím, že mne mnozí lidé pozdravovali, nevím však, zdali jsem jim děkoval. Stále a stále sahal jsem si na hruď, mám-li tam ještě onen dopis.

Z onoho místa vycházelo teplo.

---

Kráčel jsem oblouky kvádrového loubí na Staroměstském náměstí kolem kovové kašny, jejíž barokové mříženi bylo plno rampouchů, šel jsem přes kamenný most, plný soch svatých se sochou Jana Nepomuckého v čele.

Dole pěnil se proud plný nenávisti vůči základům.

Polo ve snu padl můj pohled na vydlabaný pískovec svaté Luitgardy s „mukami zatracených“ uvnitř: hustě ležel sníh na víčkách kajícníků a na okovech jejich prosebně zdvižených rukou.

Vešel jsem pod oblouk mostních věží a prošel jsem jím; míjel jsem zvolna paláce s vyřezávanými, pyšnými portály, na nichž lví hlavy kousaly do bronzových kruhů.

I zde všude sníh, sníh. Měkký, měkký, jako kožišina obrovského ledního medvěda.

Vysoká, pyšná okna a římsy, lesknoucí se a zamrzlé dívají se lhostejně vzhůru k oblakům.

Divil jsem se, že byla oblaka plna tažného ptactva.

Když jsem po nesčetných granitových schodech na Hradčany stoupal, z nichž každý byl široký, jako jsou čtyři lidská těla dlouhá, tu klesalo město s jeho střechami a lomenicemi krok za krokem před mými smysly.

---

Už vkrádalo se přítmí mezi řadu domů, když jsem vstoupil na ono opuštěné misto, uprostřed něhož se tyčí dóm k trůnu andělů.

Šlépěje, na hranách se škraloupem ledu, vedly k postrannímu vchodu.

Odkudsi ze vzdáleného obydlí zněly tiché, ztracené tóny harmonia do večerního ticha. Jako slzy těžkomyslností padaly do této opuštěné končiny.

Když jsem vešel do chrámu, zaslechl jsem za sebou vzdech polštářku, umístěného nahoře na dveřích chrámových k zmírnění úderu; pak stál jsem v temnotě a zlatý oltář hleděl na mne v ztrnulém klidu zeleným a modrým svitem umírajícího světla, jež barvitými okny klesalo na kostelní lavice. Jiskry vyprskovaly z červených skleněných lampiček.

Mdlá vůně vosku a kadidla.

Opru se v jedné lavici. Má krev je ku podivu tichou v této říši nehybnosti.

Život bez tepotu srdce naplňoval prostoru, — tajné, trpělivé čekání.

Stříbrné skřínky s reliquiemi ležely ve věčném spánku.

Teď!

Z daleké, daleké dáli dolehl sem dupot koňských podkov, dušeně, sotva mému sluchu vnímatelně; chtěl se přiblížiti a zmlkl.

Dušený úder, jako když se dvířka kočáru přiklapnou.

---

Šustot hedvábného šatu dospěl až ke mně a jemná, úzká ruka dámská dotkla se mého ramene.

„Prosím, prosím, pojďme tam za pilíř; je mi trapno, zde, v lavicích, mluviti o věcech, jež vám musím říci.“

Posvátné obrazy kol kolem staly se střízlivou jasností. Zmocnil se mne náhle den.

„Nevím věru, mistře Pernathe, jak vám mám děkovati, že za tak špatného počasí jste k vůli mně konal tu dlouhou, cestu.“

Zakoktal jsem několik banálních slov.

„— — Nevěděla jsem, kde bych byla jistější před špehováním a nebezpečím než zde. Sem, do dómu, nás jistě nikdo nepronásledoval.“

V katedrále. Ilustrace Hugo Steiner-Praga, 1916^{[red 1]}

Vytáhl jsem její dopis a podal jí ho.

Byla takřka zcela zakuklena do nádherného kožichu, ale už dle zvuku jejího hlasu jsem bezpečně poznal, že to je táž dáma, jež tehdy zděšeně prchla před Wassertrumem do mého pokojíku v Hampejzské ulici.

Nebyl jsem tím také udiven, neboť jsem nikoho jiného ani neočekával.

Mé oči tkvěly na jejím obličeji, jenž v přítmí chrámového výklenku zdál se ještě bledším, než snad ve skutečnosti byl.

Její krása zarážela až ve mně dech: stál jsem ztrnule, jat jsa kouzlem. Byl bych nejraději padl před ní a zlíbal její nožky, za to, že jsem jí měl pomoci, za to, že si právě mne k tomu vyvolila.

---

„Prosím vás z té duše, zapomeňte — aspoň, pokud jsme zde, na situaci, ve které jste mne onehdy viděl,“ mluvila stísněně dále, „nevím také, jak o podobných věcech soudíte.“

„Jsem starý muž, ale nikdy v životě netroufal jsem si býti soudcem svých bližních,“ bylo jediné, co jsem mohl pronésti.

„Děkuji vám, mistře Pernathe,“ řekla vřele a rozjasněně. „A teď mne trpělivě vyslechněte, nemůžete-li mi pomoci nebo aspoň radou přispěti v mé zoufalosti.“

Cítil jsem, že se jí zmocnila divoká úzkost; slyšel jsem, jak se jí chvěje hlas.

„Tehdy — — v atelieru — — — nabyla jsem té strašlivé jistoty, že mne ten strašný lidožrout s vypočítavostí vyslídil. — Už celé měsíce mi bylo nápadno, že ať jsem šla sem nebo tam, buď sama, — nebo s mým chotěm, nebo s — — — s — s Dr. Saviolim — že vždy někde poblíž se vynořila zločinecká tvář tohoto vetešníka. V spánku i bdění pronásledovaly mne jeho šilhavé oči. Co zamýšlí, není dosud jasno, ale tím mučivěji rdousí mě úzkost: kdy hodí mi kličku kolem krku!

Zprvu mne chtěl Dr. Savioli ukonejšiti — co by mohl takový chudák — vetešník vůbec chtíti — nanejvýš mohlo by se jednati o nějaké menší vydírání nebo něco podobného — ale po každé jsem pozorovala, že jeho rty zbledly, kdykoliv bylo vysloveno jméno Wassertrum.

Tuším, že Dr. Savioli přede mnou cosi tají, aby mne nepolekal, cosi strašného, co může státi buď jeho nebo můj život.

Konečně jsem se dozvěděla, co mi chtěl tak pečlivě zatajiti: že ho vetešník nejednou v jeho bytě v noci navštívil!

Vím to, cítím to v každé žílce svého těla, zde se něco děje, co se zvolna kolem nás stahuje, jako kruhy hada.

Co tam ten lotr hledal?

Proč se ho nemůže Dr. Savioli zbaviti? Ne, ne, nemohu se déle na to nečinně dívati: musím něco podniknouti. Cokoliv, jinak zešílím.“

Chtěl jsem ji několika slovy upokojiti, nedala mi však domluviti.

„V posledních dnech stala se můra, jež mne tížila, ještě mučivější. Dr. Savioli náhle onemocněl — nemohu se s ním už dorozuměti — nemohu ho navštíviti v jeho bytě, nechci-li, aby každé chvíle byla má láska k němu odhalena; leží v deliriu a jediné, co jsem se mohla dozvěděti, je, že se domnívá, že je pronásledován netvorem, jehož hoření ret je rozpoltěn, jako zaječí pysk — Aaronem Wassertrumem!

Vím, jak je Dr. Savioli zmužilý; tím děsivěji — dovedete si to představiti? — působí na mne, vidím-li ho teď ochromena v nebezpečí, jež sama cítím jen co hrůzné, blízké strašidlo.

Řekněte, že jsem zbabělou, že se mám veřejně přiznati k své lásce, že mám vše odhoditi, mám-li ho opravdu tak ráda: vše, bohatství, čest, vážnost a tak dále, ale,“ — křičela teď opravdu, že se to až o chor odráželo — „já nemohu. Mám dítě, svou milou, rusou, malou holčičku. Nemohu přece své dítě vydati! Myslíte, že by mi ji můj manžel ponechal?! Mistře Pernathe, prosím vás, vezměte tohleto,“ otevřela v šílenosti kabelku, jež byla plna drahokamů a šňůr s perlami, „a dejte to tomu zločinci; já vím, že je chtivý peněz, ať si vezme vše, co mi patří, jen ať mi nechá mé dítě. — Viďte, že bude mlčeti? — Mluvte přece, pro Krista Ježíše, řekněte jediné slovo, že mi chcete pomoci!“

Jen s největší námahou se mi podařilo pološílenou ženu do té míry upokojiti, že usedla do jedné z lavic. Mluvil jsem k ní, co mi slina na jazyk přinesla, zmatené věty bez ladu a skladu.

Při tom vířily mi mozkem myšlenky, takže jsem sám sotva chápal, co má ústa mluvila, — myšlenky fantastického druhu, jež se zhroutily, sotva že byly zrozeny.

Bez ducha tkvěl můj zrak na pomalované soše mnicha v jednom z chrámových výstupků.

Mluvil jsem a mluvil.

Pojednou se změnily rysy sochy; z kutny byl vyplávlý svrchník se zdviženým límcem; mladá tvář s vyhublými tvářemi a hektickými skvrnami stála přede mnou.

Dříve než jsem mohl pochopiti tuto přeměnu, stál už zas mnich na svém místě. Můj puls bil příliš hlasitě.

Neštastná paní sklonila se nad mou rukou a plakala tiše.

Vlil jsem do její duše onu sílu, kterou jsem byl napojen ve chvíli, kdy jsem dostal její dopis a která teď opět proudila mi bohatě v žilách — a viděl jsem, jak se zvolna silou tou uzdravovala.

„Chci vám říci, mistře Pernathe, proč jsem se právě k vám obrátila o pomoc,“ začala opět tiše po dlouhém mlčení. „Bylo to několik slov, jež jste mi kdysi řekl — na něž jsem po dlouhá ta léta nemohla zapomenouti.“

Po dlouhá léta?

Ve mně se zarazila krev.

„— — Loučil jste se se mnou — nevím už proč a jak — byla jsem tehdy malé dítě, a řekl jste mi vlídně a přece tak smutně:

„Snad k tomu nikdy nedojde, ale kdybyste si někdy nevěděla rady, zavolejte mne. Snad mi dá milý Bůh, abych právě já vám mohl pomoci.“

Odvrátila jsem se tehdy a rychle jsem upustila míč do bassinu s vodotryskem, abyste neviděl mé slzy.

A pak jsem vám chtěla darovati své červené korálové srdce, jež jsem nosila kolem krku na hedvábné šňůrce; styděla jsem se však, že by to bylo bývalo příliš směšné.“

Vzpomínka!!

Prsty křečovitého ztuhnutí sahaly mi na hrdlo. Záblesk jako ze zapomenuté, vzdálené země touhy vystoupil přede mnou, bezprostředně a děsivě:

Malé děvčátko v bílých šatečkách a kolem do kola tmavá louka zámeckého parku, obklopená starými jilmy. Viděl jsem to zas zřetelně před sebou.

---

Zbledl jsem asi; cítil jsem to na chvatu, s jakým mluvila dále:

„Vím, že vaše slova vznikla tehdy v náladě loučení, ale řeknu vám, že mi často byla útěchou a že vám ještě dnes za ně z duše děkuji…“

Ze vší síly stiskl jsem zuby a zahnal jsem skučivou bolest, jež mne drásala, zpět do hrudi.

Chápal jsem: Byla to milostivá ruka, jež uzavřela kdysi závory před mými vzpomínkami. Zřetelně bylo teď psáno v mém vědomí, co sem krátký záblesk ze starých dnů zanesl: Láska, jež pro mé srdce byla příliš silnou, rozryla na celá léta mé myšlení a noc šílenství byla tehdy balsámem mému chorému duchu.

Zvolna snesl se klid odumření nade mnou a ochladil horké slzy za mými očními víčky. Zvuky zvonů nesly se vážně a pyšně nad dómem, a já mohl radostně se usmívaje dívati se do očí té, jež přišla, aby u mne hledala pomoci.

---

Zase slyšel jsem temné zapadnutí dvířek kočárových a dusot podkov.

---

Sněhem, jenž v noci namodrale svítil, šel jsem zas dolů do města.

Svítilny svýma mrkavýma očima mne okukovaly a z hromad smrčků vyzíraly blýskotky a postříbřené ořechy i blížící se štědrý večer.

Na Staroměstském náměstí před radnicí u Marianského sloupu bručely při blikotu svíčky staré žebračky s šedivými šátky na hlavách ku poctě Panny Marie svůj růženec.

Před temným vchodem do židovského města trčely boudy vánočního trhu. Mezi nimi, obepiato jsouc červeným suknem, v záři míhavých pochodní rýsovalo se jasně otevřené loutkové divadélko.

Cvakův policcinell v purpuru a fialovu, s bičem v ruce, a na biči na provázku maje uvázanou lebku, harcoval na dřevěném bělouši přes jeviště.

Natlačené děti zíraly ztrnule a s otevřenými ústy na jeviště, majíce čepice s beránkem přes uši staženy. A naslouchaly, jako očarovány, veršům pražského básníka Oskara Wienera, jež teď za jevištěm můj přítel Cvak recitoval:

„Ganz vorne schritt ein Hampelmann,
Der Kerl war mager wie ein Dichter
Und hatte bunte Lappen an
Und stolperte und schnitt Gesichter.“^[1]

---

Zahnul jsem do tmavé a klikaté ulice, jež ústila na náměstí. Hlava na hlavě stáli zde němě lidé před vyhláškou na zdi.

Byla už tma a text vyhlášky byl nečitelný.

Jistý muž zapálil sirku a tak mohl jsem aspoň částečně čísti několik řádek.

Tupými smysly vzal jsem těchto pár slov na vědomí:

Pohřešuje se!!

1000 zl. odměny

Starší pán … černě oděn … Popis osoby: … masitý, oholený obličej … barva vlasů: šedivá. … Policení ředitelství … pokoj č. …

Bez přání, bez účasti, co živoucí mrtvola šel jsem zvolna řadou domů beze světel.

Hrst malinkých hvězdiček třpytila se na úzkém, tmavém pruhu nebes nad lomenicemi.

S velebným klidem vracely se mé myšlenky do dómu a klid mé duše byl stále hlubší a posvátnější; v tom zimním vzduchu nesla se sem z náměstí řezavým hlasem a tak jasně — jako by byla pronesena vedle mne — slova, hlaholená starým loutkářem:

„Wo ist das Herz aus rotem Stein?
Es hing an einem Seidenbande
Und funkelte im Frührotschein…“^[2]

---

---

1. Šel napřed paňáca vesele
   jak básník byl, chlap, suchý tak,
   pestré měl hadry na těle,
   klopýtal, tvář šklebil všelijak.
2. „Kam červené se srdce podělo?
   Jež na hedvábné visíc šňůrce,
   se v ranní zoři lesklo, hořelo.“

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Ilustrace není součástí českého vydání.