Golem (překlad Prusík)/Pud

Golem (překlad Prusík) Gustav Meyrink
Úzkost	Pud	Žena

Údaje o textu
Titulek:	Pud
Autor:	Gustav Meyrink
Zdroj:	MEYRINK, Gustav. Golem
Vydáno:	Praha, 1917
Licence:	PD old 70
Překlad:	Bořivoj Prusík
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Letem minuly mi hodiny posledních dnů. Tak tak že jsem si popřál chvilky k obědu. Neodolatelná touha po zevní činnosti poutala mne od rána do noci u pracovního stolku.

Gemma byla hotova a Miriam těšila se z ní jako malé dítě.

I písmeno „I“ v knize Ibbur bylo už spraveno.

Opřel jsem se o lenoch a klidně jsem přemýšlel o všem, co se událo v dnešních hodinách:

Jak stará žena, jež mi posluhovala, ke mně ráno po bouři zděšeně přiběhla se zprávou, že v noci spadl kamenný most!

Ku podivu: Spadl! Snad právě ve chvíli, kdy jsem ona zrnka — — ne, ne, raději na to nemysliti. Mohlo by to nabýti nátěr jisté střízlivosti, co se v noci událo, a já jsem si přece umínil, pochovati to ve své hrudi, až se to samo opět vzbudí — jen tím nehýbati.

Jak dávno tomu bylo, kdy jsem ještě šel po kamenném mostě, díval jsem se na sochy svatých — a dnes leží v troskách tento most, jenž přečkal staletí.

Nalaďovalo mne to takřka bolestně, že nikdy už nevkročím na tento starobylý most. I když ho znovu vystaví, nebude to už ten starý, tajuplný, kamenný most.

Mezitím co jsem vyřezával gemmu, musel jsem po celé hodiny na to mysliti, a tak jasně, jako bych to nikdy nebyl zapomenul, stálo to před mým zraky, jak často jsem, co dítě, i později, přihlížel soše svaté Luitgardy a všech ostatních, kteří teď pochováni leží v zpěněných vlnách řeky.

Ty četné, milé maličkosti, jež jsem v mládí nazýval svými, viděl jsem opět v duchu, i svého otce a matku a houf kamarádů. Jen na dům, kde jsme bydleli, jsem se už nedovedl upamatovati.

Věděl jsem, že i ten dům bude jednoho dne, kdy se toho nejméně naději, najednou přede mnou státi, i zaradoval jsem se velice.

Pocit, že se ve mně pojednou vše tak přirozeně a jednoduše vyvíjelo, byl nadmíru příjemný.

Když jsem předevčírem z kasety vyňal knihu Ibbur, nebylo na ní pranic podivného, byla to prostě stará v pergamenu vázaná a iniciálkami zdobená kniha. To se mi zdálo takřka samozřejmým.

Nedovedl jsem pochopiti, že mohla kdy strašidelně na mne působiti.

Byla psána hebrejsky, tedy řečí mně naprosto nesrozumitelnou.

Kdy si asi neznámý pro ni přijde?

Radost ze života, jež se mezi prací tajně dostavila, probudila se znovu v své plné posilňující svěžesti a zaplašila noční myšlenky, jež mne opět chtěly ze zadu napadnouti.

Rychle jsem vzal obraz Angelinin — odřízl jsem už dříve věnování, jež stálo dole — a políbil jsem ho.

To vše bylo tak pošetilé a nesmyslné, ale proč nesníti jednou o štěstí, proč nezachytiti blýskavou, přítomnost a netěšiti se jí jako mýdlovou bublinou?

Nemohlo se snad skutečně splniti, co mi zde touha mého srdce vykouzlovala?

Bylo to tak zcela nemožným, abych se přes noc stal slavným mužem? Jí rovným, byť i ne původem? Aspoň rovným Dru Saviolimu?

Pomyslil jsem na Miriaminu gemmu: není pochyby, podaří-li se mi i jiné, jako tato, že největší umělci světa nestvoří nic lepšího.

A dejme tomu, že by se jen ta náhoda stala, že by Angelinin manžel náhle zemřel?

Bylo mi horko i zima: malinká náhoda a — má naděje, nejsmělejší naděje, brala na sebe podobu. A štěstí, jež mi pak muselo spadnouti do klína, viselo jen na nitce, jež každým okamžikem se mohla přetrhnouti.

Což se se mnou už tisíckráte neděly divy? Věci, o nichž lidstvo vůbec netušilo, že by existovaly?

Nebylo-li to hotovým zázrakem, že v několika nedělích se ve mně probudily umělecké schopnosti, jež mě už teď vynesly nad prostřednost?

A já přece byl teprve na začátku cesty!

Což jsem neměl žádného práva na štěstí? Je-liž mystika totéž co nedostatek přání?

Přehlušil jsem v sobě „ano“: jen hodinku sníti, minutu, krátký lidský život!

A snil jsem otevřenýma očima:

Drahokamy na stole rostly a rostly a obklopovaly mne se všech stran barvitými vodopády. Stromy z opálu stály v skupině a vyzařovaly světelné vlny nebe, jež se lesklo modře jako křídla gigantického tropického motýla, nad nepřehlednými lučinami, plnými horkého letního vzduchu.

Měl jsem žízeň i ochladil jsem své údy v ledové vodě bystřin, jež šuměly přes skály z lesklé perloviny.

Dusný dech táhl se přes úbočí jsa prosycen květinami a květy, takže mne opojoval vůní jasmínu, hyacintů, narcisů, lýkovce — —

Nesnesitelno! Nesnesitelno!

Smazal jsem ten obraz… Měl jsem žízeň.

To byla muka ráje…

Rozevřel jsem okno a chladil si čelo vlahým vánkem.

Vonělo nadcházejícím jarem — —

---

Musel jsem mysliti na Miriam. Jak se rozrušením musela držeti zdi, aby nepadla, když mi vyprávěla, jaký zázrak se opět udál, skutečný zázrak: ona znalezla zlatý peníz v bochníku chleba, jejž pekař z chodby položil na zamřížované okno kuchyně.

Sáhl jsem po své tobolce.

Doufám, že nebude ještě pozdě a že jí budu moci zavčas opět dukát přičarovati…

Navštěvovala mne denně, abych — jak pravila — „měl společnost“, ale skoro nic nemluvívala, tak byla zaujata tím „zázrakem“. Tato událost ji vzrušila do nejhlubšího nitra a když jsem si představil, jak často byla náhle, beze vší zevní příčiny — jen vlivem vzpomínek — k smrti bledou až ke rtům, tu se mi točila hlava při pouhé myšlence, že bych ve své slepotě mohl způsobiti pohromu, jejíž dosah šel až k nekonečnosti.

A když jsem si občas vzpomněl na poslední nejasná slova Hillelova, a uvedl je ve spojitost s tímto úkazem, tu mně šel mráz po zádech.

Čistota motivů nebyla pro mne žádnou omluvou — účel neposvěcuje prostředky, to jsem nahlížel.

A což, byl-li motiv „chtíti pomoci“ jen zdánlivě čistým? Nebyla-li v něm přece jen nějaká lež skryta? Ješitné, nevědomé přání kochati se úlohou zachránce?

Počínal jsem sám o sobě pochybovati.

Bylo jasno, že jsem Miriam posuzoval příliš povrchně.

Už tím, že byla dcerou Hillelovou, byla jistě jiná než ostatní dívky.

Jak jsem jen mohl býti tak omezeným a tak bláhovým způsobem zasahovati do vnitřního života, jenž snad se tyčil vysoko nad mým vlastním!

Už rysy jejího obličeje mne mohly varovati, rysy, jež se daleko spíše hodily do doby šesté egyptské dynastie (a i pro tuto dobu byly příliš oduševněly), než do naší doby, plné typů „lidí zdravého rozumu“.

„Jen zcela hloupý nedůvěřuje zevnímu zdání,“ četl jsem kdysi kdesi.

Jak správně! Jak správně!

Miriam a já jsme teď byli dobrými přáteli. Měl-li jsem se jí přiznati, že jsem já den co den vpašoval dukát do bochníka chleba?

Ta rána by ji příliš náhle zasáhla. Omámila by ji.

Nesměl jsem se toho odvážiti, musel jsem jednati opatrněji.

Nějak onen „zázrak“ zeslabiti?

Místo do chleba položiti peníz na schody, takže by ho musela najíti, jakmile by otevřela dveře, a tak dále?

Něco nového, méně drsného? To by se dalo vymysliti, nějaká cesta, jež by ji zvolna od nadpozemského zaváděla k všednímu zjevu — těšil jsem se.

Ano! To bylo to pravé.

Nebo snad roztíti uzel? Zasvětiti jejího otce a prositi ho o radu? Ruměnec studu zalil mi tvář.

K tomu kroku bylo dosti času, až selžou všechny ostatní prostředky.

Jen hned se pustiti do díla, nezameškati ani chvilky.

Napadla mě šťastná myšlenka: musel jsem Miriam pohnouti k něčemu zvláštnímu, musel jsem ji vytrhnouti na pár hodin z obvyklého okolí, aby ji ovanuly nové dojmy.

Najmeme si povoz a pojedeme na procházku. Mineme-li židovské město, kdo nás bude ve městě znáti?

Snad ji bude zajímati pohled na zřícený most?

Nebo ať jede s ní starý Cvak, nebo některá z jejích bývalých přítelkyň, styděla-li by se jeti se mnou.

Byl jsem pevně rozhodnut, že neuznám žádné námitky — — —

---

Na prahu byl bych málem kohosi porazil.

Wassertrum!

Nejspíše se mi díval klíčovou dírkou do pokoje, neboť byl sehnut, když jsem do něho vrazil.

„Hledáte mne?“ zeptal jsem se drsně.

Zakoktal svým nemožným žargonem pár slov na omluvu; pak přisvědčil.

Vyzval jsem ho, aby vešel dál a aby si usedl, ale on zůstal státi u stolu a křečovitě točil v rukou okraj klobouku.

Na jeho tváři a v každém jeho pohybu zračilo se hluboké nepřátelství, jež hleděl marně zakrýti.

Ještě nikdy neviděl jsem tohoto muže tak blízko. Jeho děsná šerednost nebyla příčinou jeho odpornosti (měl jsem k němu spíše soustrast, vida ho tak šeredným; vyhlížel, jako tvor, jemuž sama příroda při narození vztekle a s odporem šlápla do obličeje) — něco jiného, nezvážitelného, co z něho čišelo, bylo příčinou jeho hnusnosti.

„Krev,“ jak to Charousek správně označil.

Bezděky jsem si utřel ruku, kterou jsem mu při vstupu podal.

Třebaže jsem to učinil co nejméně nápadně, přece to asi zpozoroval, neboť napínal všechny síly, aby ve své tváři potlačil výbuch bezmezné nenávisti.

„Hezky to tu mají,“ začal konečně zajíkavě, když viděl, že nespěchám sám začíti hovor.

V odporu se svými slovy přivřel při tom oči, snad aby se vyhnul mému pohledu. Nebo snad si myslil, že to dodává jeho tváři nevinnějšího výrazu!

Bylo na něm zřejmo, jak velice se namáhá mluviti správnou němčinou.

Ve své rozpačitosti chopil se rukou onoho pilníku, jenž — Bůh ví proč — zůstal ještě od Charouskovy návštěvy ležeti na stole; hned však odskočil, jako by ho had uštknul. Divil jsem se u sebe jeho podvědomé duševní citlivosti.

„No ano, to se ví, to patří k obchodu, že to tu mají hezky,“ vzchopil se konečně, „když sem přicházejí tak nóbl návštěvy.“

Chtěl zvednouti oči, aby se podíval, jakým dojmem na mne působí jeho slova — považoval to však zřejmě za předčasné a proto zas honem oči zavřel.

Chtěl jsem ho vehnati do úzkých:

„Míníte tím onu dámu, jež sem onehdy přijela? Jen řekněte otevřeně, kam míříte?“

Chvíli váhal, pak ale mne chytil pevně v zápěstí a táhl mne k oknu.

Zvláštní, nemotivovaný způsob, jakým to učinil, připomněl mi to, jak před několika dny hluchoněmého Jaromíra stejným způsobem vtáhl do své peleše.

Křivými prsty držel mi před očima jakýsi lesklý předmět:

„Co myslejí, pane Pernath, dá se z toho ještě něco dělat?“

Byly to zlaté hodinky, jejichž plášť byl tak promáčknut, jako by ho byl někdo úmyslně zprohýbal.

Vzal jsem ku pomoci zvětšovaci sklo: drobné panty byly napolo utrženy a uvnitř… nebylo zde něco vyryto?

Skoro zcela nečitelně a přece ještě celou řadou čerstvých vrypů rozškrábáno…

Zvolna jsem odhadl:

K—el Zott—mann…

Zottmann? Zottmann? Kde jen jsem četl toto jméno? Zottmann? Nedovedl jsem se upamatovati. Zottmann?

Wassertrum mi takřka lupu z ruky vyrazil.

„Ve verku není nic, tam už jsem sám koukal. Ale s pláštěm to smrdí.“

„To se dá zklepati a nanejvýš bude třeba na několika místech zaletovati. To vám udělá kterýkoliv zlatník, pane Wassertrume.“

„Ale já chci, aby to byla solidní práce, vědí? Jak se říká: umělecká,“ přerušil mne chvatně.

Skoro úzkostně.

„Nu dobře, záleží-li vám na tom…“

„Velice mi záleží, vědí.“

Hlas mu horlivostí až přeskakoval.

„Já chci ty hodinky sám nosit. A když je někomu ukážu, chci říci: kouknou se, takhle pracuje pan Pernath.“

Ten chlap mi byl odporný. Prskal mi své hnusné lichocení takřka přímo do tváře.

„Přijdete-li za hodinu, bude to hotovo.“

Wassertrum se kroutil v křečech:

„To já nechci. To nejde. Tři dni. Čtyry dni. Příští neděli je taky dost času. Já bych si celý život vyčítal, že jsem na nich tlačil.“

Co jen chtěl, že byl tak zrovna bez sebe?

Odešel jsem do vedlejšího pokoje a uzavřel jsem hodinky do kasety. Angelinina podobizna ležela navrchu. Rychle jsem zase přirazil víko, pro případ, že by tam snad Wassertrum chtěl nahlédnouti.

Když jsem se vrátil, bylo mi nápadno, že změnil v obličeji barvu.

Hleděl jsem mu ostře do tváře, hned však jsem se vzdal svého podezření: Nemožno! On nemohl nic viděti!

„Nuže, přijďte tedy příští týden,“ řekl jsem, abych ukončil jeho návštěvu.

Pojednou — jak se zdálo — neměl naspěch! Vzal si židli a usedl.

Zcela jinak než dříve se i choval: teď při řeči otevíral ze široka své rybí oči a upřeně se díval na nejhořejší knoflíček mé vesty. — —

Pausa.

„Ta duksel^[1] jim asi řekla, že nemají nic vědět, kdyby to prasklo, cooo?“ řinulo se mu náhle z úst, bez úvodu, při čemž udeřil pěstí do stolu.

Bylo cosi pozoruhodně děsivého v náhlosti, s jakou dovedl přeskakovati s jednoho způsobu řeči na druhý, s lichotek náhle do brutálností. Bylo mi hned jasno, že většina lidí, hlavně ženy, octla se hned v jeho moci, jakmile měl proti nim jen nějakou zbraň.

Chtěl jsem vybuchnouti, chytiti ho za krk a vyhoditi ze dveří — to bylo mou první myšlenkou. Pak ale jsem si rozvážil, nebylo-li by moudřejším, dříve ho důkladně prozkoumati.

„Nerozumím věru, pane Wassertrume, co tím míníte,“ snažil jsem se své tváři dodati co nejhloupějšího výrazu. „Duksel? Co je to duksel?“

„Mám je snad učit německy?“ odsekl mi hrubě. „Ale to jim povídám, až to praskne, budou muset u soudu zvednout ruku! Rozuměli mi?“

A začal křičeti:

„Mně do ksichtu nebudou moci přísahat, že „ta“ od vedle,“ ukázal palcem k atelieru, „k nim sem nepřiběhla a že neměla na sobě nic jinýho než tepich.“

Zuřivost mi vstoupila do očí. Chopil jsem lotra za prsa a lomcoval jsem jím.

„Budete-li ještě takovým tónem mluviti, přelámu vám všechny kosti. Rozumíte?“

Šedivý jako popel klesl na židli a koktal: „Co je? Co je? Co chtějí? Já přec jen myslím…“

Přešel jsem svůj pokoj sem a tam, abych se uklidnil.

Neposlouchal jsem ani, co k svému ospravedlnění koktal.

Pak jsem si sedl těsně naproti němu, maje pevně v úmyslu skoncovati s ním tuto věc, pokud se týkala Angeliny. A to jednou pro vždy. Nepůjde-li to po drobém, přinutím ho, aby konečně zahájil nepřátelství a aby předčasně vystřílel svých pár slabých šípů.

Aniž jsem dbal jeho křiklavého přerušování, řekl jsem mu přímo, že vyděračství jakéhokoliv druhu — zdůraznil jsem toto slovo — se nezdaří, ježto ani jediné ze svých obvinění nebude moci doložiti důkazy a já se svědectví — ačli vůbec bude možno, že by k svědectví došlo — se vší určitostí dovedu vyhnouti.

Řekl jsem mu, že je mi Angelina příliš blízkou, abych ji ve chvíli tísně nezachránil a to za jakoukoliv cenu, třeba i za cenu křivé přísahy!

V jeho obličeji chvěl se každý sval; jeho zaječí pysk vytáhl se až k nosu, on skřípal zuby a skákal mi do řeči, jako podrážděný krocan:

„Chci já něco od tý duksel? Tak poslechnou přece —“

Byl rozčilen pomyšlením, že se nedám zmásti.

„Mně jde jen o Savioliho, o toho prokletého psa — o toho — toho -“ vyjelo z něho pojednou vztekle.

Lapal po vzduchu.

Rychle jsem zmlkl. Konečně byl tam, kde jsem ho chtěl míti. Ale hned se vzpamatoval a díval se zas upřeně na mou vestu.

„Poslechnou, Pernathe,“ nutil se napodobiti chladnou, rozvážnou řeč obchodníka. „Oni mluví jen a jen o tý du — o tý paničce. No dobře. Je vdaná. Já jí to přeju. Zapletla se s tím, s tím mladým všivákem. Co je mi po tom?“

Šermoval rukama před mýma očima, maje špičky prstů sevřeny, jako by v nich držel ždibec soli.

„At si to ta duksel sama vypije. — Já jsem člověk světovej a voni jsou taky člověk světovej. My to přece oba známe. Cooo? Já chci jen přijít k svejm penězům. Rozumějí mi, Pernathe?“

Poslouchal jsem udiveně:

„K jakým penězům? Je vám snad Dr. Savioli něco dlužen?“

Wassertrum odpověděl vyhýbavě:

„Mám s nim zoučtování, to je jako peníze.“

„Vy ho chcete zabít!“ vykřikl jsem.

Vyskočil.

Zavrávoral.

Několikráte zaškytl.

„Ano! Zabít! Jak dlouho chcete ještě přede mnou hráti tu komedii?“

Ukázal jsem na dveře.

„Už ať jste venku!“

Zvolna sáhl po svém klobouku, posadil si ho na hlavu a měl se k odchodu.

Pak se ještě jednou zastavil, a řekl mi s klidem, jaký bych u něho nebyl nikdy hledal:

„Taky dobře. Chtěl jsem jich ušetřit. Dobře. Když ne, tak ne. Milosrdnej pulbýr dělá shnilý rány. Má knížka soucitu je už popsána.^[2] Kdyby byli bejvali chytrej… vždyť ten Savioli je jim jen v cestě!? — Teď — udělám — s vámi — všemi — třemi“ — naznačil gestem „uškrcení“ — „presscoleeh“…^[3]

Jeho tvář vyjadřovala tak ďábelskou krutost, že mi krev stydla v žilách. Cítil jsem, že je svou věcí zcela jist, že má v rukou nějakou zbraň, o níž já netuším, a o které ani Charousek neví.

Cítil jsem dále, že se mi boří půda pod nohama.

„Pilník! Pilník!“ slyšel jsem našeptávání ve svém mozku.

Měřil jsem vzdálenost: krok ke stolu, dva k Wassertrumovi — — už jsem chtěl skočiti — — — v tom, jako by ze země vyrostl, stál Hillel na prahu.

Pokoj se mi před očima rozplynul.

Viděl jsem jen — jako v mlhách — že Hillel zůstal nehnutě státi a Wassertrum že krok za krokem ustupoval ke zdi.

Pak jsem slyšel Hillela promluviti:

„Znáte přece, Aarone větu: Všichni židé jsou si navzájem rukojmím?

Nestěžujte mi to tak velice.“

A na to řekl několik hebrejských slov, jimž jsem už nerozuměl.

„Co potřebujete u dveří špehovat!“ soptil vetešník vzteky a rty se mu třásly.

„Poslouchal-li jsem či ne, po tom vám nic není,“ a opět Hillel dodal hebrejskou větu.

Tentokráte však zněla jako nějaká hrozba.

Čekal jsem, že dojde k nějaké hádce, ale Wassertrum neodvětil ani slabiku, přemítal chvíli, načež vzdorovitě šel ven.

Napiatě hleděl jsem na Hillela. Ten mi rukou naznačil, abych teď mlčel.

Patrně na něco čekal, neboť napiatě poslouchal, co se na chodbě děje.

Chtěl jsem zavříti dveře: zadržel mne netrpělivým pohybem ruky.

Minula asi minuta.

Pak vracely se zas šoupavé kroky vetešníkovy po schodech nahoru.

Beze slova vyšel Hillel ven a vyhnul se mu.

Wassertrum čekal, až kroky Hillelovy dozněly a pak zabručel kousavě: „Dají sem zpátky mý hodinky…“

---

---

1. Zkomolenina; nadávka ženám.
2. Židovské přísloví: Mein Zarbuch ist schon voll. — „Zar“ = soucit.
3. Zkomolenina z angl. press (škrtiti) a collet (límeček, krk).