Golem (překlad Prusík)/Praha

Golem (překlad Prusík) Gustav Meyrink
I	Praha	Punš

Student Charousek, ilustrace Hugo Steiner-Praga, 1916^{[red 1]}

Údaje o textu
Titulek:	Praha
Autor:	Gustav Meyrink
Zdroj:	MEYRINK, Gustav. Golem
Vydáno:	Praha, 1917
Licence:	PD old 70
Překlad:	Bořivoj Prusík
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Vedle mne stál student Charousek, maje límec svého tenkého, vyplávlého svrchníčku zdvižený; slyšel jsem, jak mu zimou zuby klapou.

Vždyť si užene smrt v tomhle průvanu plném, ledovém průjezdu, řekl jsem si a vyzval ho, aby šel naproti, do mého bytu.

On však odmítl.

„Děkuji vám, mistře Pernathe,“ zahučel, třesa se zimou, „bohužel nemám už tolik času nazbyt; musím kvapně do města. Ostatně bychom promokli na kůži, kdybychom teď chtěli na ulici — a byť to jen naproti bylo. Ten liják nechce ustati!“

Spousty vod metly střechy a bily do obličejů domů jako proud slz.

Když jsem poněkud hlavu ku předu vypial, mohl jsem naproti ve čtvrtém patře viděti své okno, jež, jsouc smáčeno deštěm, vyhlíželo, jako by byly jeho tabule namočeny, — neprůhledny a hrbolaty, jako vyzina.

Žlutý potok špíny tekl dolů ulicí a průjezd se plnil mimojdoucími, kteří všichni očekávati chtěli zmírnění nečasu.

„Tamhle plave svatební kytice,“ řekl náhle Charousek a ukázal na kytici ze svadlé myrty, již rmutná voda dešťová hnala ku předu.

Za námi se tomu někdo hlasitě zasmál.

Když jsem se otočil, viděl jsem, že to byl starý, elegantně oděný pán s bílými vlasy a s nafouklou tváří, jako u žáby.

Charousek se rovněž na okamžik otočil a bručel pak něco před sebe.

Cosi nepříjemného vanulo od toho starce; odvrátil jsem od něho svou pozornost a měřil jsem zrakem nepěkně zbarvené domy, jež zde před mýma očima seděly vedle sebe v dešti, jako rozmrzelá stará zvířata.

Jak nevlídně a sešle všechny vyhlížely!

Bez rozvahy byly sem postaveny a stály zde jako plevel, jež vyráží z půdy.

Před dvěma, třemi staletími opřeli je lidé na nízkou, žlutou zeď, jediný to trvalý zbytek bývalé nějaké, rozsáhlé budovy, opřeli je, jak se dalo, zcela bez ohledu na ostatní. Tam poloviční, křivolaký dům s odskakujícím čelem; vedle něho jiný: vyvstávající jako špičák.

Pod rmutným nebem vyhlížely, jako by byly pohrouženy v spánek; nebylo lze v tuto chvíli pozorovati na nich onen záludný, nepřátelský život, jenž občas od nich vyzařuje, když mlhy podzimních večerů uléhají v ulicích a pomáhají zakrýti jejich lehkou, sotva pozorovatelnou hru tváře.

Žiji zde už lidský věk a za tu dobu se ve mně ustálil dojem, jehož se nemohu zbaviti, že jsou určité noční a časně ranní hodiny, v nichž se tyto domy rozčileně, beze zvuku a tajuplně vespolek radí. V těch chvílích prochvívá často jejich zdmi lehké chvění, jež se nedá vysvětliti, přes jejich střechy letí zvláštní šumoty, jež spadají dešťovými rourami dolů, — a my se svými tupými smysly toho ani nedbáme, ani po příčinách těchto zjevů nepátráme.

Často se mi zdálo, že jsem těmto domům naslouchal v jejich strašidelném počínání a že jsem úzkostiplným údivem poznal, že jsou tajnými, vlastními pány ulice, že se mohou zbaviti svého života a cítění a kdykoliv se jim chce, zase obé na se vzíti mohou, — že život ten přes den půjčují lidem, kteří zde bydlí, aby ho v následující noci od nich zase s lichvářskými úroky zpět požadovali.

A probírám-li v duchu tyto podivné lidi, kteří v nich žijí jako schemata, — ne jako z matek zrození — kteří ve svém jednání a myšlení zdají se býti bez ladu a skladu sestavení z různých kusů, tu vždy více jsem přesvědčen, že podobné sny tají v sobě temné pravdy, jež mi v bdění doutnají v duši jen co pouhé dojmy z barvitých báchorek.

Tu budívá se ve mně tajně pověst o strašidelném Golemu, onom umělém člověku, jejž kdysi zde v ghettu kabbaly znalý rabín z elementu zformoval a povolal jej k bezmyšlenkovitému, automatickému životu, tím, že mu magické číselné heslo vstrčil za zuby.

A jako onen Golem v tutéž chvíli ztrnul v pouhou sochu z hlíny, kdy mu tajemná slabika života z úst byla vyňata, tak — zdálo se mi — museli by všichni ti lidé zde se bez duše zhroutiti v tomtéž okamžiku, kdy by byl v jejich mozku uhašen jistý nepatrný pojem, nějaká vedlejší snaha, snad u jednoho jen bezúčelná nějaká navyklost a u druhého dokonce jen nejasné očekávání čehosi zcela neurčitého, nezachytitelného.

Co v těchto bytostech tkví trvalého, děsivého číhání!

Nikdy je nevidíte pracovati, tyto lidi, a přece jsou už za prvého svítání ráno vzhůru a čekají se zatajeným dechem — jako na oběť, jež přece nikdy nepřichází.

A zdálo-li by se někdy opravdu, že někdo vchází do jejich okrsku, kdosi bezbranný, jímž by se mohli obohatiti, tu přepadá je vždy náhle úzkost, jež je ochromuje a zaplašuje zpět do jejich pelechů, takže chvějíce se, musí zanechati svých záměrů.

Nikdo nezdá se býti tak slabým, aby jim ještě tolik odvahy zůstalo, zmocniti se ho.

„Zvrhlí, bezzubí dravci, kterým byla vzata síla a zbraň,“ řekl Charousek váhavě a podíval se na mne.

Jak mohl věděti, nač jsem myslil?

Cítil jsem, že mnohdy tak energicky se obíráme svými myšlenkami, až tyto jako žhavé jiskry jsou s to přeskočiti do mozku vedle stojícího.

„— — — čím jen asi žijí?“ řekl jsem po chvíli.

„Žijí? Čím? Mnohý z nich je millionář!“

Podíval jsem se na Charouska. Co asi tím mínil?

Student však mlčel a díval se na mraky.

Na okamžik umlkla směsice hlasů v průjezdě a bylo slyšeti jen šumění deště.

Co tím jen chtěl říci: „Mnohý z nich je millionář?“

A zase, zdálo se, uhodl Charousek mé myšlenky.

Ukázal na vetešnický krámek vedle nás, na němž voda smývala rez s železného haraburdí hněděčervenými kalužemi.

„Aaron Wassertrum! Ten na příklad je millionář — skoro třetina židovského města je jeho majetkem. Vy to nevíte, pane Pernathe?!“

Ve mně se až dech zarazil.

„Aaron Wassertrum! Vetešník Aaron Wassertrum a millionář?!“

„Oh, já ho dobře znám,“ pokračoval Charousek trpce, jako by jen na to byl čekal, že se ho zeptám. „Znal jsem i jeho syna, Dra Wassoryho. Slyšel jste o něm? O Dru Wassoryovi, — proslulém — očním lékaři? Ještě před rokem o něm celé město nadšeně mluvilo — o tom velkém — učenci. Nikdo tehdy nevěděl, že odložil své jméno a že se dříve jmenoval Wassertrum. On si rád hrál na muže vědy, jenž se straní světa, a když někdy přišla řeč na jeho původ, tu skromně a hluboce dojat nadhodil, jen tak poloslůvky, že jeho otec ještě pochází z ghetta, — a že se z pranepatrných počátků musel propracovati k světlu za nevýslovných starostí a trápení všeho druhu.

Ano! Za trápení a starostí!

Kdo však nesl to trápení a starosti, a jakými prostředky se dostal nahoru, to už nikdy nedodal.

Já však vím, jak se to má s ghettem!

Charousek chopil se mé ruky a potřásl jí prudce.

„Mistře Pernathe, já jsem tak chudý, že to sám sotva chápu; musím choditi polonahý jako otrapa, podívejte se, a přece jsem student mediciny, — přece jsem vzdělaný člověk!“

Rozepial svůj svrchník a tu jsem k svému zděšení viděl, že neměl ani košile, ani kabátu, a že svůj svrchník nosil na nahém těle.

„A tak chudým byl jsem už tehdy, když jsem tu bestii, toho všemocného, váženého Dra Wassoryho přivedl k pádu, — a ještě dnes netuší nikdo, že jsem já, právě já byl pravým původcem jeho konce.

Všeobecně se myslí, že jakýsi dr. Savioli odhalil jeho praktiky a tím ho přinutil k sebevraždě. — Dr. Savioli byl však pouhým mým nástrojem! říkám vám. Já, jedině já jsem si vymyslil ten plán, já jsem sebral materiál, já jsem dodal důkazy, já jsem pomalu a nepozorovaně vyviklal kámen po kameni v budově Dra Wassoryho, až jsem dosáhl stavu, kde ani zlato celého světa, kde žádná lest ghetta nemohla odvrátiti zhroucení se, k němuž už scházel jen jeden jediný, zcela maličký podnět.

Víte tak — tak, jak se hraje šach.

Zrovna tak, jak se hraje šach.

A nikdo neví, jak to bylo.

Vetešník Aaron Wassertrum jistě nejednu noc nemůže spáti jsa zmítán strašným podezřením, že někdo, koho on nezná a kdo přece je stále v jeho blízkosti, ale koho on přece nemůže chytiti, — někdo jiný, než Dr. Savioli — měl jistě ruku v této hře.

Ačkoliv je Wassertrum jedním z těch, jejichž oči mohou hleděti skrze zdi, to přece nedovede pochopiti, že jsou mozky, jež jsou s to si vypočítati, jak lze dlouhými, neviditelnými, otrávenými jehlami bodati celými zdmi, kvádry, zlatem a drahokamy, až je ukrytá žíla života zasažena.“

A Charousek se udeřil do čela a zasmál se divoce.

„Aaron Wassertrum se to brzo dozví; téhož dne, kdy bude chtíti podniknouti útok na Dra Savioliho! Zrovna téhož dne!

I tuto šachovou partii mám do posledního tahu vypočtenu. Tentokrát to bude gambit běhouna. Tu nebude ani jediný tah možným až k trpkému konci, na který bych nevěděl zničující odvetu.

Kdo se se mnou odváží takového gambitu běhouna, ten visí ve vzduchu, říkám vám, jako bezmocná loutka na jemné šňůrce, na šňůrce, za kterou já tahám, slyšíte mne, — za kterou já tahám — jako loutka, která nemá naprosto svobodné vůle.“

Student mluvil jako v horečce a já jsem se mu zděšeně díval do tváře.

„Co vám Wassertrum a jeho syn udělali, že jste vůči nim nasycen takovou nenávistí?“

Charousek prudce odvětil:

„Nechme toho — ptejte se raději, co Dru Wassorymu zlomilo vaz! — Nebo si přejete, abychom si o tom promluvili někdy jindy? — Déšť už polevil. Možná, že chcete jíti domů?“

Snížil hlas, jako ten, kdo je zas náhle klidným. Zavrtěl jsem hlavou.

„Slyšel jste kdy, jak se dnes léčí zelený zákal? — Ne? Musím tedy mluviti hodně srozumitelně, mistře Pernathe, abyste všechno dobře pochopil.

Poslyšte tedy: ‚zelený zákal‘ je zlé onemocnění vniterního oka, jež končívá oslepnutím, a věda lékařská zná jediný prostředek, jak zastaviti vývoj choroby, totiž tak zvanou iridektomii, jež záleží v tom, že se z duhovky oční vyštípne klínovitý kousíček.

Nutnými následky toho jsou ovšem hrozné případy oslnění, jež zůstávají po celý život; ale ve většině případů je přece jen proces oslepnutí zdržen.

Avšak při diagnose zeleného zákalu bývají zvláštní okolnosti.

Je totiž určitá perioda, hlavně na počátku nemoci, kdy nejzjevnější symptomy zdánlivě zcela mizejí, a v těchto případech nemůže lékař, třeba že nenalézá žádné stopy této nemoci, přece jen nikdy s bezpečností tvrditi, že jeho předchůdce, jenž měl opačné mínění, se jistě mýlil.

Byla-li však už provedena zmíněná iridektomie, jež přirozeně se dá provésti i na zdravém i na churavém oku, tu nelze už nikdy konstatovati, bylo-li oko dříve stiženo zeleným zákalem, nebo ne.

A na těchto a ještě jiných okolnostech vybudoval Dr. Wassory svůj ničemný plán.

Nesčetněkráte — hlavně u žen — konstatoval zelený zákal, kde byly jen nepatrné oční neduhy, jen aby mohl provésti operaci, jež mu nezpůsobovala žádné námahy, jež však mu vynášela mnoho peněz.

Teď konečně měl zcela bezbranné ve své ruce; zde nebylo k vydrancování třeba ani trochu zmužilosti!

Vidíte, mistře Pernathe, zde se zvrhlý dravec dostal do životních okolností, kde i beze zbraně a bez síly mohl svou oběť roztrhati!

Aniž co v té hře vsázel! — Chápete? Aniž se nejmenšího odvažoval!

Spoustou chatrných publikací v odborných listech zjednal si Dr. Wassory pověst vynikajícího odborníka, ba on i svým kollegům, kteří byli příliš bezelstni a poctiví, aby ho prohlédli, sypal drze písek do očí.

Proud pacientů, kteří u něho hledali pomoc, byl jen přirozeným toho důsledkem.

Přišel-li tedy někdo k Dru Wassorymu s nepatrnou poruchou zrakovou, a dal-li se prohlédnouti, tu počal Dr. Wassory jednati dle zákeřného svého plánu.

Předně zavedl obvyklý výslech nemocného, při tom však — aby byl pro všechny případy později kryt — zaznamenal si chytrácky jen ony odpovědi, jež mohly poukazovati k zelenému zákalu.

A opatrně pátral hned po tom, neexistuje-li už nějaká dřívější diagnosa.

Mezi řečí zmínil se letmo o tom, že je nutně volán do ciziny k vůli důležitým, vědeckým úkolům a že patrně už zítra bude nucen odcestovati.

Při zrcadlení oka (pomocí elektrických světelných paprsků), jež pak předsevzal, způsobil úmyslně nemocnému co nejprudší bolesti.

A to vše s vypočítavostí. Vše s vypočítavostí!

Když pak byl výslech a prohlídka skončeny a když pacient, jak tomu bývá, úzkostně se ptal, je-li zde příčiny k obavám, tu táhl vždy Dr. Wassory svůj první šachový tah.

Posadil se naproti nemocnému, mlčel hodnou chvíli a konečně pronesl odměřeně a zvučným hlasem tuto větu:

„Oslepnutí obou očí je už v nejbližší době takřka neodvratno!“

---

Scéna, jež zcela přirozeně následovala, byla hrozná.

Často upadli lidé do mdlob, plakali a křičeli, nebo se v divém zoufalství váleli po zemi.

Přijíti o zrak, znamená přijíti o všechno.

A když se — opět zcela obvyklý — okamžik dostavil, kdy ubohá oběť objímala kolena Dr. Wassoryho a pro Boha prosila, není-li už opravdu žádné pomoci, tu učinila tato bestie svůj druhý tah šachový a proměnila se sama v onoho — Boha, jenž jedině může pomoci.

Všechno, všechno na světě je jako hra v šachy, mistře Pernathe!

Co nejrychlejší operace — řekl pak zamyšleně Dr. Wassory — je jediným prostředkem, jenž by snad ještě mohl zrak zachrániti. Na to s divokou, chtivou ješitností, jež se ho náhle zmocnila, začal s mnoha slovy a nabubřele líčiti ten neb onen případ, jenž s dnešním případem měl nápadnou podobnost, tvrdil s důrazem, že nesčetní nemocní jedině jemu děkují za zachování zraku, a podobné věci.

On se přímo blaženě hroužil v pocit, býti považován za jakousi vyšší bytost, v jehož rukou leží dobro i neštěstí jeho bližních.

Bezmocná oběť však, majíc srdce plno palčivých otázek, seděla proti němu s potem úzkosti na čele a ani se neodvažovala strachem vskočiti mu do řeči, aby nerozhněvala jej — jediného, jenž by ještě mohl přinésti záchranu.

A slovy, že k operaci bude moci bohužel až za několik měsíců přikročiti, až se zas vrátí ze své cesty, zakončil Dr. Wassory svou řeč:

„Doufejme — v podobných případech je prý nejlepším doufati — že nebude už pozdě.“

Rozumí se, že nemocní po těchto slovech vždy zděšeně vyskočili, že prohlašovali, že za žádných okolností nemohou ani den čekati, a prosili úpěnlivě o radu, kterého z druhých očních lékařů mohl by jim Dr. Wassory co operateura doporučiti.

A tu přišel okamžik, kdy Dr. Wassory ťal rozhodnou ránu.

Hluboce zamyšlen chodil sem a tam, vraštil čelo a konečně zarmouceně šeptal, že má-li zde jiný lékař zakročiti, bude bohužel nutno nové zrcadlení oka elektrickým světlem, a to že by — nehledě k tomu, že je to, jak se pacient sám dnes přesvědčil, nadmíru bolestivé! — mohlo býti pro oslňující paprsky zraku pacientovu přímo osudným.

Jiný lékař tedy — nehledě k tomu, že mnohému z nich právě v iridektomii schází nutný cvik — mohl by nové vyšetření oka zavésti až po delší době, až by si zrakový nerv poněkud odpočinul, aby snesl jednak zrcadlení, jednak i chirurgickou operaci.“

Charousek zaťal pěsti.

„Tomu v šachové mluvě říkáme, mistře Pernathe, ‚vynucený tah‘! — — A co následovalo, bylo opět vynuceným tahem — jedním tahem za druhým, jež si ten lotr vynutil.

Zoufalstvím pološílený pacient zapřísahal teď Dra Wassoryho, aby se slitoval, aby svůj odjezd odložil jen o den, a aby sám operaci provedl. — Že se přece jedná o více, než o rychlou smrt, že hrozná, mučivá úzkost, že každou chvíli nutně oslepneme, je nejstrašnější mukou v životě.

A čím více se tento netvor vzpíral a naříkal, že odložení cesty způsobí mu nedozírnou škodu, tím vyšší sumy nabízeli mu dobrovolně nemocní.

Když se konečně Dru Wassorymu zdála suma dosti vysokou, tu se zvolna poddal a způsobil hned příštího dne — dříve než by náhoda mohla jeho plán odhaliti — ubožákovi na obou očích onu nevyléčitelnou škodu, onen věčný pocit oslnění, jenž činí ze života neutuchající muka, jenž však úplně setřel stopy bídáckého jeho skutku.

Těmito operacemi na zdravých očích rozmnožil Dr. Wassory svou slávu a pověst nedostižného lékaře, jemuž se po každé podařilo zadržeti hrozící oslepnutí, jimi ukojil také svou bezmeznou chtivost peněz, jimi holdoval své ješitnosti, ježto nic netušící, na těle i jmění poškozené oběti hleděly k němu co k svému zachránci a jej také co spasitele velebili.

Jen člověk, jenž všemi vlákny kořenil v ghettu a v jeho nesčetných, zdánlivě nepatrných, ale nepřemožitelných pomůckách, jenž se zde od mládí naučil býti jako pavouk na číhané, jenž znal každého v městě a uhádl i prohlédl až do nejmenších podrobností jeho vztahy a majetkové poměry, — jen takový — řekl bych skoro „polojasnovidec“ — mohl po léta páchati podobné hnusnosti.

A kdyby nebylo mne, byl by až podnes prováděl své řemeslo, byl by je prováděl až do vysokého stáří, aby pak užíval večer svého života co ctihodný patriarcha v kruhu svých milých, obdařen poctami a hodnostmi, jsa příštím pokolením zářivým vzorem, až konečně i jeho by se byla dotkla ta s kosou, a odvlékla ho s tohoto světa.

Já však také vyrostl v ghettu, i má krev byla prosycena onou atmosférou pekelné lsti, a tak mohl jsem ho přivésti k pádu — jako neviditelní přivádějí k pádu člověka — jako s jasného nebe blesk trefí.

Dr. Savioli, mladý německý lékař, má zásluhu o jeho odhalení; jej jsem nastrčil, hromadil jsem důkaz na důkaz, až nadešel den, kdy po Dru Wassoryovi vztáhl svou ruku státní návladní.

A tu spáchala tato bestie sebevraždu! Požehnána buď ona hodina!

Jako by můj dvojenec stál vedle něho a vedl mu ruku, vzal si život právě z oné fioly amylnitritu, kterou jsem schválně zanechal v jeho ordinační síni, když jsem sám na sobě dal jím prováděti falešnou diagnosu, jež přirozeně vyzněla: zelený zákal! Úmyslně jsem ji tam nechal a s vroucím přáním, aby právě tento amylnitrit mu zasadil poslední ránu!

V městě se povídalo, že ho ranila mozková mrtvice.

Vdýcháme-li amylnitrit, usmrcuje skutečně za příznaků mozkové mrtvice. Ale dlouho se pověst ta nemohla udržeti.“

---

Charousek díval se pojednou vyjeveně před sebe, bez ducha, jako by se zahloubal do hlubokého problému. Na to pokrčil ramenem směrem ke krámku vetešníka Aarona Wassertruma.

„Teď je sám,“ zahučel, „docela sám se svou chtivostí a — a — a se svou voskovou panenkou!“

---

Srdce mi divoce bušilo.

Díval jsem se zděšeně na Charouska.

Byl šílený? Jistě jen horečné fantasie byly příčinou, že si podobné věci vymýšlel!

Jistě! Jistě! Vymyslil si všechno, zdálo se mu to!

Nemůže to býti pravdou, co strašného teď o očním lékaři vyprávěl! Je souchotinář a fantasie smrti krouží v jeho mozku.

Chtěl jsem ho upokojiti několika žertovnými slovy, chtěl jsem jeho myšlenky přivésti k vlídnějšímu směru.

V tom — dříve než jsem našel slova — jako blesk sjel do mých vzpomínek Wassertrumův obličej s rozštěpeným hořením rtem, jak tehdy svýma kulatýma, rybíma očima nakoukl otevřenými dveřmi.

Dr. Savioli! Dr. Savioli!

Ano, ano, to bylo také ono jméno, jež mi loutkář Cvak šeptem sdělil, když mi vyprávěl o vznešeném mladém muži, jenž si od něho najal atelier.

Dr. Savioli!

Jako výkřik vynořilo se to jméno v mém nitru. Řada mlhavých obrazů chvěla se v mé mysli, hnala se se strašnými domněnkami, které na mne útočily.

Chtěl jsem se ptáti Charouska, chtěl jsem mu, pln úzkosti všechno vyprávěti, co jsem tehdy prožil, viděl jsem však, že se ho zmocnil prudký záchvat kašle, jenž ho téměř k zemi povalil. Mohl jsem jen rozeznati, jak se s obtíží opíral rukama o zeď, jak vyvrávoral ven do deště a mně jen letmo na pozdrav hlavou kývl.

Ano, ano, má pravdu!

Nemluvil v horečce — cítil jsem, — je to nezachytitelné strašidlo zločinu, jež těmito uličkami se ve dne v noci plíží a snaží se dojíti ztělesnění.

Leží to ve vzduchu a my toho nevidíme. Pojednou se to vybije v některé lidské duši — my to netušíme — zde, tam a dříve než to můžeme pochopiti, je dávno po všem a zase je vše beztvárné a bez postavy.

A k nám zalétají jen nejasná slova o nějaké děsivé události.

Rázem pochopil jsem tato záhadná stvoření, jež bydlela kolem mne, chápal jsem je v jejich nejvniternější podstatě: ony jdou bez vůle světem, jsouce oživeny neviditelným magnetickým proudem — — zrovna jako před chvílí plynula svatební kytice v špinavé uliční strouze.

Zdálo se mi, že všechny ty domy hledí na mne dolů se záludnými tvářemi, plnými bezmezné zlomyslnosti, — vrata: otevřené, černé tlamy, v nichž jazyky vyhnily, — chřtány, jež mohly každé chvíle vyraziti vřeštivý výkřik, tak vřeštivý a nenávisti plný, že nás to jistě až do hloubi duše vyděsí.

Cože to na konec ještě student řekl o vetešníkovi? — Šeptal jsem si jeho slova: že je teď Aaron Wassertrum sám se svou chtivostí a — — se svou voskovou panenkou.

Co asi mínil tou voskovou panenkou?

Bylo to nejspíš srovnání, konejšil jsem se, — jedno z oněch chorobných srovnání, jimiž rád své přátele přepadával, jimž nikdo s počátku nerozumí a jež — jsou-li později vysvětlena — dovedou tak velice polekati, jako věci neobvyklé formy, na něž náhle padne prudký paprsek světelný.

Vydechl jsem zhluboka, abych si odpočinul a abych se sebe setřásl hrozný dojem, jakým na mne působilo vyprávění Charouskovo.

Díval jsem se pozorněji na lidi, kteří se mnou stáli v průjezdu: vedle mne stál tlustý staroch. Týž, jenž se před chvílí tak protivně smál.

Měl na sobě černý kabát a rukavičky a poulil své vyvalené oči na průjezd protějšího domu.

Jeho oholená tvář se širokými, sprostými rysy třásla se rozčilením.

Bezděky stopoval jsem jeho zrak a zpozoroval jsem, že jako začarován lpěl na rudovlasé Rosině, jež stála naproti, majíc svůj ztuhlý úsměv na rtech.

Stařec se snažil dáti jí znamení; viděl jsem, že mu Rosina dobře rozumí, ale že se tváří, jako by nechápala.

Konečně to staroch už nevydržel, přebrodil se po špičkách naproti a hupkal se směšnou elastičností, jako velký černý míč, přes kaluže.

Zdá se, že byl znám, neboť jsem zaslechl o něm různé poznámky. Jakýsi tulák za mnou, červený, pletený šátek kolem krku, na hlavě modrou, vojenskou čepici, za uchem viržinko, špoulil ústa a nadhazoval něco, čemu jsem nerozuměl.

Pochopil jsem pouze to, že starce znali zde v židovském městě přezdívkou „svobodnej zednář“ což v jejich řeči vyznačovalo někoho, kdo vyhledává nedospělá děvčata, kdo však svými intimními styky s policií je jist před každým trestem.

Na to zmizeli: Rosinin obličej i staroch naproti v temnu průjezdu.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Ilustrace není součástí českého vydání.