Golem (překlad Prusík)/Lest

Golem (překlad Prusík) Gustav Meyrink
Žena	Lest	Muka

Údaje o textu
Titulek:	Lest
Autor:	Gustav Meyrink
Zdroj:	MEYRINK, Gustav. Golem
Vydáno:	Praha, 1917
Licence:	PD old 70
Překlad:	Bořivoj Prusík
Licence překlad:	PD old 70
Index stran

Šedivý, slepý den.

Spal jsem dnes dlouho, velice dlouho, beze snů, bez vědomí, jako zdánlivě mrtvý.

Má stará posluhovačka dnes nepřišla, nebo snad zapomněla zatopiti.

V kamnech ležel studený popel.

Prach na nábytku.

Podlaha nezametena.

Otřásaje se zimou, chodil jsem sem a tam.

Protivný zápach vydýchané kořalky šířil se po pokoji. Můj plášť a mé šaty páchly po zastaralém tabákovém kouři.

Otevřel jsem rychle okno, ale zase jsem je zavřel; studený, špinavý dech z ulice byl nesnesitelný.

Vrabci s promočeným peřím seděli bez hnutí na dešťových okapech.

Kamkoliv jsem pohlédl, všude nebarevná rozmrzelost. Ve mně bylo vše roztrháno, rozryto.

Polštář na mé lenošce — jak byl vyplávlý! Ze všech koutů draly se ven žíně.

Měl bych ji poslati k čalouníkovi — eh co! Ať to zůstane, jak je to, ještě po jeden pustý lidský věk, až se z ní stane nepotřebné haraburdí!

A tamhle — jak nevkusné, neúčelné hadry, ty nitěné cáry na oknech!

Proč z nich raději neukroutím provaz, abych se měl na čem oběsiti?!

Pak bych aspoň nemusel viděti tyto věci, jež urážejí můj zrak, a ta šedivá, rdousící mne beznaděj — byla by ta tam! Jednou pro vždy!

Ano! To by bylo nejmoudřejší! Učiniti konec všemu…

Ještě dnes.

Ještě teď — dopoledne. Ani k obědu nepůjdu. — Odporná myšlenka, odpraviti se se světa s plným žaludkem. Ležeti na vlhké zemi a míti v sobě neztrávené, hnijící pokrmy!

Kdyby jen už nechtělo svítiti slunce a nechtělo mi zase v srdci vznítiti svou drzou lež o radosti ze života!

Ne! Já se už nedám ošáliti, nechci už býti déle míčem hloupého, bezúčelného osudu, jenž mne zvedal do výše a pak mne zas nechával ležeti v kalužích, jen proto, abych doznal pomíjejícnost všeho pozemského. Vždyť jsem to už dávno věděl, vždyť to ví každé dítě, každý pes na ulici!

Ubohá, ubohá Miriam!

Kdybych alespoň jí mohl pomoci!

Musel jsem se na něčem rozhodnouti, na něčem vážném, nezměnitelném, dříve než se zase ve mně probudí prokletý pud k životu a než mi zas nové vidiny před oči vyčaruje.

K čemu by mi byly jinak posloužily všechny ty zvěsti z říše věčna?

K ničemu, k praničemu!

Snad jen k tomu, abych se potácel kolem dokola v považoval teď zemi za nemožná muka.

Tu zbývalo už jen jedno.

Počítal jsem v duchu, mnoho-li peněz mám na bance uloženo.

Ano, jen tak to šlo. To bylo ještě to jediné, nepatrné, co z celého mého nicotného života mohlo míti jakous takous cenu!

Vše, co jsem zval svým majetkem — počítaje v to i několik drahokamů v zásuvce mého stolu — to vše svázati do balíčku a poslati Miriam.

Na několik let alespoň sejme to s ní starost o vezdejší chléb.

A napsati dopis Hillelovi, v němž bych mu vysvětlil, jak se to má s tím jejím „zázrakem“…

On jediný mohl jí pomoci.

Cítil jsem to: on bude věděti pro ni radu.

Shledal jsem své drahokamy, dal je do kapsy a podíval se na hodinky: zajdu-li hned teď do banky, může býti za hodinu všechno v pořádku.

A ještě kytici rudých růží koupiti — pro Angelinu — — v mém nitra řvala bolest a divoká touha.

Jen ještě den, jeden jediný den bych si přál žíti!

A pak opět prožíti tutéž rdousivou zoufalost?

Ne! Nečekati ani minutu! Byl jsem u sebe uspokojen, že jsem nepovolil.

Rozhlédl jsem se: zbývalo ještě něco vykonati?

Ach ano! Tamhle ležel pilník. Zastrčil jsem ho do kapsy. Odhodím ho někde na ulici. Beztoho jsem tak už chtěl dříve učiniti.

Nenáviděl jsem ho! Jak málo scházelo — a byl by ze mne býval vrah!

---

Kdo mne to opět chce rušiti?

Byl to vetešník.

„Jen chvilenku, pane z Pernathů,“ prosil bez sebe, když jsem mu naznačil, že nemám času. „Jen dočista malinkou chvilčinku. Jen pár slovíček!“

Pot lil se mu po tváři. Třásl se rozčilením.

„Je možno tady s nima mluvit nerušeně, pane z Pernathů? Já bych nerad, aby zas sem přišel ten — ten Hillel! Zamknou radši dveře, nebo ještě líp, jděme radši do vedlejšího pokoje.“

A svým obvyklým, prudkým způsobem táhl mne dále. Pak se několikrát plaše rozhlédl a zašeptal chraptivě: „Já ’sem si to rozmyslil, vědí, to, co ’sme tehdy mluvili. Bude tak líp. Nic by z toho nebylo. No dobrá. Jako by se nic nebylo stalo.“

Snažil jsem se čísti v jeho zraku.

Vydržel můj pohled, zaťal však ruku do opěradla lenošky. Tak ho to namáhalo.

„To mne těší, pane Wassertrume,“ řekl jsem co nejvlídněji. „Život je beztoho dost trudný, k čemu si ho ještě vzájemnou nenávistí ztrpčovati.“

„Voni mluví, jako hotová kniha,“ chrochtal ulehčeně, hrabal se v kapse kalhot a pak zase vytáhl ony hodinky s promáčknutým pláštěm, „a aby viděli, že to myslím čestně, tak musejí ode mne přijmout tuhletu maličkost. Jako present, vědí?“

„Ale, co vám to jen napadá? Snad si nemyslíte,“ tu však mi napadlo, co mi o něm vyprávěla Miriam a podal jsem mu ruku, abych ho neurazil.

On však toho nedbal. Zbledl jako zeď, poslouchal a zachrochtal:

„Tu to máme! Já to věděl. Už zas ten Hillel! Už klepá.“

Poslouchal jsem, šel jsem do prvního pokoje a aby se upokojil, přivřel jsem dveře druhého pokoje.

Tentokráte to však nebyl Hillel.

Charousek vešel a na znamení, že ví, kdo je vedle, položil prst na ústa, a aniž čekal, co řeknu, zasypal mne celým, vodopádem slov:

„Oh, vysocectěný, vážený mistře Pernathe, kde nalézti slov radosti nad tím, že vás samotna a při úplném zdraví nalézám doma!“

Mluvil jako herec a jeho nabubřelý, nepřirozený způsob mluvy byl v tak hrozném odporu s jeho zkřiveným obličejem, že jsem se ho přímo až zděsil.

„Nikdy bych se, mistře, nebyl odvážil v tak rozedraném stavu k vám přijíti, v jakém jste mne často viděl na ulici, ba co dím, viděl, vy jste mi blahosklonně ruku podal, mně, otrhanci!

A že dnes mohu před vás předstoupiti s čistým límečkem a v slušném oděvu, víte-liž, komu za to mám děkovati?

Jednomu z nejšlechetnějších, než žel bohu! i nejméně uznaných mužů našeho města. Pohnutí mne přemáhá, myslím-li jen na něho.

Sám jsa živ v skromných poměrech, má přece otevřenou dlaň vůči všem chudým a strádajícím. Už ode dávna mne to pudilo, přistoupiti k němu a beze slova mu stisknouti ruku, kdykoliv jsem ho vídal, jak smuten stojí před svým krámkem.

Před několika dny však mne sám oslovil, když jsem šel mimo něho, obdaroval mne penězi a poskytl mi možnost koupiti si oblek na splátky.

A víte-li, mistře Pernathe, kdo je tento můj šlechetný dobrodinec? —

Pravím to s pýchou, neb já byl ode dávna jediný, jenž tušil, jaké zlaté srdce bije v jeho prsou: Je to — pan — Aaron Wassertrum!“

---

Pochopil jsem ovšem, že Charousek hraje svou komedii proto, že ví, že vetešník je vedle v pokoji. To mi však nebylo jasno, čeho tím míní dosíci. To jediné zdálo se mi býti jistým, že Wassertrum se nedá ošáliti touto příliš bláhovou lichotnou tirádou.

Zdálo se, že mi Charousek tyto pochybnosti četl v zraku. Zavrtěl hlavou a zamžoural lišácky očima.

A už nejbližší jeho slova mi dokázala, že zná dokonale svého chlapíka a že ví, pokud smí barvy zhustiti.

„Ano! Pan — Aaron — Wassertrum! Srdce se mi svírá lítostí, že mu nemohu osobně říci, jak neskonale jsem mu vděčný! Zapřisahám vás, mistře Pernathe, neprozraďte mu nikdy, že jsem byl zde a že jsem vám všechno vyprávěl. — Já vím — sobeckost lidí ho roztrpčila a vštípila mu do srdce hlubokou, nevyléčitelnou, ale — žel bohu až příliš oprávněnou nedůvěru!

Jsem lékařem duše, ale i můj cit mi praví, tak je to nejlépe: pan Wassertrum nezví nikdy — ani z mých úst ne — jak vysoce ho cením. — Tím bych jen zasel pochybnosti do jeho nešťastného srdce. A toho jsem dalek. Raději nechť mne považuje za nevděčníka!

Mistře Pernathe!

Já sám jsem nešťastný člověk a vím už od malička, co to znamená, státi v světě sám a opuštěn! Vždyť ani neznám jména svého otce. Ani svou matičku jsem nikdy tváří v tvář neviděl. Jistě že umřela, když jsem byl ještě maličký…“

Charouskův hlas byl podivně tajemným a důtklivým. „To jediné vím určitě, že byla z oněch hluboce založených povah, jež nikdy nedovedou říci, jak neskonale milují, z povah, k nimž náleží i pan Aaron Wassertrum!

Mám ve svém chudičkém majetku vytržený list z deníku své matičky — nosím ho stále na prsou, a tam stojí, že ač byl můj otec ohyzdný, přece jen ho milovala tak, jak ještě žádná smrtelná žena na zemi muže nemilovala!

A přece se zdá, že mu to nikdy neřekla. — Snad z těchže důvodů, z nichž na př. já nikdy nemohu říci panu Wassertrumovi, a kdyby mi i srdce puklo, jak hlubokou vděčnost k němu cítím!

Ale ještě něco vysvítá z deníku mé matky, i když toho se jen dohaduji, neboť některé věty jsou slzami smyty až k nečitelnosti — totiž to, že můj otec — ať zhyne jeho památka na nebi i na zemi! — se na mé matce dopustil těžké křivdy!“

Charousek klesl náhle na kolena, že až podlaha zaduněla a křičel tak pronikavým hlasem, že jsem jeden okamžik nevěděl, zda ještě hraje svou komedii, či zda opravdu nezešílel:

„O, Všemohoucí, jehož jméno nesmí smrtelník vysloviti, zde na kolenou ležím před tebou: proklat, proklat, proklat budiž můj otec na věky věkův!“

Rozkousl poslední slovo takřka ve dví a s vytřeštěným zrakem naslouchal chvíli.

Pak se zachechtal jako ďábel. I mně se zdálo, že Wassertrum vedle tiše sténal.

„Odpusťte, mistře Pernathe,“ pokračoval po chvíli Charousek divadelně přidušeným hlasem, „odpusťte mi, že mne to přemohlo, ale je to mou ranní i večerní modlitbou, aby Všemohoucí ráčil způsobiti, by můj otec — ať je to kdokoliv — sešel jednou nejstrašnějším koncem, jaký si jen lze pomysliti.“

Chtěl jsem bezděky něco namítnouti, ale Charousek mne rychle předešel:

„A nyní, mistře Pemathe, přicházím k prosbě, již vám chci přednésti:

Pan Wassertrum měl kdysi chráněnce, jejž nade vše miloval. Snad to byl jeho synovec. Praví se dokonce, že to byl jeho syn, ale tomu nevěřím, neboť pak by se přece byl jmenoval, jako otec, kdežto v skutečnosti slul Wassory, Dr. Theodor Wassory.

Slzy vstupují mi do očí, vidim-li ho v duchu před sebou. Byl jsem mu z celé duše oddán, jako by mne k němu poutal přímý svazek lásky a příbuzenství!“

Charousek vzlykal, jako by pohnutím nemohl dále mluviti.

„Ach, že tento ušlechtilý muž musel jíti se světa! Ach! Ach!

Ať toho byla příčina jakákoliv — nemohl jsem se jí nikdy dopátrati — jisto je, že si sám způsobil smrt. A já byl mezi těmi, kdož byli volání ku pomoci, — — ach, ach, příliš pozdě, příliš pozdě! A když jsem pak sám stál u jeho smrtelného lože, a jeho studené, bledé ruce pokrýval polibky, tu — proč bych to nedoznal, mistře Pernathe? vždyť to nebyla žádná krádež! — tu vzal jsem růži s ňader mrtvoly a přivlastnil jsem si lahvičku, jejímž obsahem připravil onen neštastník svému kvetoucímu životu tak rychlý konec!“

Charousek vyňal malou lahvičku a pokračoval rozechvěně:

„Oboje kladu zde na váš stůl — i uschlou růži i fiolu; byly mi vždy drahou památkou na mého zvěčnělého přítele.

Jak často hrával jsem si s touto lahvičkou ve chvílích vnitřní opuštěnosti, kdy jsem si přál smrt, v samotě svého srdce a v touze po své mrtvé matce, jak často jsem se zkonejšoval blaženou útěchou, že jsem mohl jen zbylý obsah lahvičky vylíti na sukno a vdýchati ho a že bych byl bez bolesti odešel tam do oněch končin, kde můj dobrý Theodor odpočívá po útrapách vezdejšího živoření.

A teď vás prosím, vysoce ctěný mistře, — proto právě k vám přicházím! — vezměte toto obé a doneste to panu Wassertrumovi.

Řekněte mu, že jste to dostal od někoho, kdo byl blízkým přítelem Dra Wassoryho, koho však jste slíbil nejmenovati. Řekněte třeba, že je to nějaká dáma.

On tomu uvěří i bude mu to tak drahou památkou, jako to bylo mně až podnes.

To chci, aby bylo tajným mým díkem za jeho dobrodiní. Já jsem chudý a to je vše, co mám, ale jsem potěšen, že vím tolik: obé bude teď náležeti jemu a on přece nebude tušiti, že já jsem dárcem.

V tom je i pro mne nekonečné blaho.

A teď buďte zdráv, drahý mistře a přijměte předem můj tísícerý dík.“

Držel pevně mou ruku, mrkal na mne, a když jsem ještě nechápal, našeptával mi tichounce několik slov.

„Počkejte, pane Charousku, doprovodím vás kousek dolů,“ opakoval jsem mechanicky po něm, a šel jsem s ním ven.

Na tmavém oddíle schodů v prvním patře zůstali jsme státi a zde jsem se chtěl s Charouskem rozloučiti.

„Rozumím, kam jste mířil svou komedii. — — Vy — Vy — chcete, aby se Wassertrum otrávil! —“ řekl jsem mu do tváře.

„Ovšem,“ přiznal Charousek klidně.

„A vy si myslíte, že vám k tomu podám pomocnou ruku?“

„Není naprosto zapotřebí.“

„Ale vždyť jste sám před chvílí řekl, abych lahvičku doručil Wassertrumovi!“

Charousek zakýval hlavou:

„Až se nahoru vrátíte, uvidíte sám, že už si vzal sám i růži i lahvičku.“

„Jak to můžete říci?“ ptal jsem se udiveně. „Člověk jako Wassertrum se nikdy sám nezabije, k tomu je příliš zbabělý — on nejedná nikdy pod vlivem náhlých impulsů!“

„Pak neznáte plíživý jed sugesce,“ přerušil mne Charousek vážně. „Kdybych byl mluvil všedními slovy, byl byste snad měl pravdu, ale já měl vypočítaný nejmenší přízvuk… Jen nejodpornější pathos působí na podobné psí duše. Věřte mi to!

Byl bych vám mohl nakresliti, jak se asi tvářil Wassertrum při každé mé větě.

I nejbídnější „kitsch“, jak tomu malíři říkají, je s to vylouditi slzy davu prolhanému skrz na skrz a trefiti ho přímo do srdce!

Myslíte, že kdyby tomu bylo jinak, že by už dávno nebyla veškera divadla vyhlazena ohněm a mečem? Dle sentimentality poznáte bestii… Tisíc chudáků může zhynouti hlady a nikdo po nich nezapláče, ale když takový nalíčený velbloud vyleze na jeviště, převlečen jsa za venkovského balíka a když kroutí očima — tu řvou jako nezavření a prolévají moře slz! — — — —

I když zítra papa Wassertrum zapomene na to, co ho právě teď stálo smrtelně úzkosti: přece jen bude každé z mých slov státi před ním obživlé, až dozraje jeho hodina, až si konečně sám bude připadati ubohým a politování hodným. —

V podobných případech velkého Miserere je pak třeba jen zcela lehounkého podnětu — a o ten se už postarám! — a i nejzbabělejší pracka sáhne po jedu.

Je jen nutno, aby byl po ruce.

Theodorek by patrně také nebyl po něm chňapl, kdybych mu to nebyl tak ulehčil!“

„Charousku, vy jste hrozný člověk!“ vykřikl jsem zděšeně. „Což necítíte ani za mák — — —“

On mi rychle dal ruku na ústa a zatlačil mne do tmavého výklenku.

„Tiše! Už jde!“

Vrávoravými kroky, opíraje se o zeď, šel Wassertrum po schodou mimo nás a potácel se dolů.

Charousek mi chvatně potřásl rukou a plížil se za ním. — —

Když jsem se vrátil do svého pokojíka, tu jsem viděl, že růže i lahvička zmizely a na jejich místě ležely na stole zlaté hodinky s promačknutým pláštěm…

---

„Osm dní prý musím čekati, než dostanu své peníze. Je prý to obvyklá výpovědní lhůta,“ řekli mi v bance.

Odpověděl jsem podrážděně, aby přivedli ředitele, neboť já mám nejvyšší spěch; za hodinu chci odcestovati, lhal jsem.

Ředitel prý není přítomen a i kdyby byl, nemohl by nic změniti na stanovách, řekli mi. A jakýs chlap se skleněným okem, jenž současně se mnou přišel ke kase, se tomu drze smál!

Osm šedivých, strašných dní musím tedy čekati na smrt!

Zdálo se mi to v této chvíli nekonečnou věčností.

Byl jsem tak sklíčen, že jsem si ani neuvědomil, že už delší dobu chodím sem tam před kavárnou.

Konečně jsem vešel do kavárny, jen abych se zbavil toho protivného chlapa se skleněným okem, jenž mne z banky až sem sledoval. Ten protivný člověk zdržoval se neustále v mé blízkosti, a když se naše pohledy střetly, tu vždy honem něco na zemi hledal, jako by byl něco ztratil.

Měl jasně kostkovaný kabát, příliš těsný, a černé, mastnotou se lesknoucí kalhoty, jež se mu na nohou plundraly jako pytle. Na levé botě měl vejčitý příštipek, jako by pod ním nosil na malíčku nohy snubní prsten.

Sotva jsem si sedl, vešel také dovnitř a posadil se k vedlejšímu stolu.

Domníval jsem se, že chce žebrati a proto jsem také už hledal tobolku. V tom zableskl se mi v očích veliký brillant na jeho tučných, řeznických prstech.

Celé hodiny jsem seděl v kavárně a div že jsem nervosou nezešílel… než — kam jsem měl jíti? Domů? Po ulicích se toulati?

To zdálo se mi děsnějším onoho…

Zkažený vzduch, věčné a hloupé klapání biliárových kulí, suché, neustálé chrchlání zuřivého čtenáře novin, poloslepého člověka naproti mně, poručík od pěchoty s čapíma nohama, jenž si buď vrtal v nose, nebo si prsty od cigaret žlutými česal svůj knírek, dívaje se do malého zrcátka, ohlušitelný křik protivných, zpocených Taliánů, sedících v koutě u stolu s kartami, vyhazujících své trumfy s divokými výkřiky a s údery kotníků o stůl, nebo hnusně po pokoji plivajících — —

A to vše museti viděti v nástěnných zrcadlech dva- i třikráte!

Vyssávalo mi to zvolna krev z žil…

---

Stmívalo se už a uběhaný, ploskonohý sklepník hmatal tyčí po plynových lustrech, aby se přesvědčil konečně, že nechtějí hořeti.

Kdykoliv jsem obrátil hlavu, vždy potkal jsem se se šilhavým vlčím pohledem muže se skleněným okem, jenž se pak vždy rychle schoval za noviny, nebo vnořil svůj špinavý knír do šálku, z něhož už dávno byla všecka káva vypita.

Nasadil si svůj tuhý, kulatý klobouk hluboko do čela, takže mu ušní boltce vodorovně odstávaly; nezdálo se však, že by chtěl odejíti.

Nebylo už lze to déle snášeti.

Zaplatil jsem a šel.

Když jsem chtěl za sebou zavříti skleněné dveře kavárny, vzal mi někdo kliku z ruky.

Ohlédl jsem se:

Zase ten chlap!

Zlostně chtěl jsem se obrátiti v levo, směrem k židovskému městu, v tom postavil se vedle mne a zabránil mi v tom.

„To je přece už nejvyšší drzost,“ vykřikl jsem.

„Pudeme v pravo,“ řekl zkrátka.

„Co to znamená?“

Díval se na mne drze:

„Voni sou Pernath!“

„Chtěl jste snad říci, pan Pernath?“

On se jen posměšně zasmál:

„Tak nedělaj hlouposti a ’dou se mnou.“

„Zbláznil jste se? Kdo vlastně jste?“ obořil jsem se naň.

Nedal mi odpověď, jen rozepial kabát, odhrnul chlopně a ukázal mi otřelého „orlíčka“ z plechu, jenž byl upevněn v podšívce jeho kabátu.

Teď jsem věděl: Ten komediant byl „tajný“, a zatkl mne.

„Řekněte mi tedy, pro boha, oč se jedná?“

„To se už dovědí. Na direkci,“ řekl hrubě. „A teď alamarš!“

Navrhl jsem mu, že vezmu vůz.

„Nic, nic!“

A šli jsme k policii.

---

Strážník dovedl mne před jedny dveře:

Alois Otschin
policejní rada.

četl jsem na porcelánové tabulce.

„Můžou jít dál,“ řekl strážník.

Naproti sobě stály dva pokaňkané psací stoly s vysokými nástavci.

Několik rozviklaných židlí mezi tím.

Na zdi císařův obraz.

Na okně skleněná nádoba se zlatými rybičkami.

Pod levým psacím stolem vykukuje koňská noha s roztřepenými kalhotami; vedle stojí druhá noha v silné plstěné bačkoře.

Slyšel jsem šustot.

Kdosi zabručel pár slov česky a hned nato objevil se pan policejní rada u pravého psacího stolu a přistoupil ke mně.

Byl to malý člověk s šedivou bradkou; měl zvláštní zvyk: dříve než začal mluviti, vycenil zuby, jako někdo, kdo se dívá do prudkého, slunečního světla.

Při tom mžoural očima pod brejlemi, což mu propůjčovalo výraz hrůzyplné ničemnosti.

„Jmenujete se Athanasius Pernath a jste,“ podíval se na kus papíru, na němž nebylo nic napsáno, „rytec gemm.“

Rázem oživla koňská noha pod levým psacím stolem. Třela se o nohu židle. Slyšel jsem skřípění péra. —

Přikývl jsem:

„Pernath. Rytec gemm.“

„No, pak se hnedle dorozumíme, pane — — — Pernathe — ano, Pernathe. Hm… jo… jo…“

Pan policejní rada byl rázem líbeznost sama, jako by byl právě dostal nejradostnější zprávu světa; podal mi obě ruce a směšným způsobem se namáhal nasaditi si masku bodrého občana.

„Nuže, pane Pernathe, vypravujte mi přece, co tak celý den děláte?“

„Myslím, že vám po tom pranic není, pane Otschine,“ odvětil jsem chladně.

Zamžoural očima, čekal okamžik a pak bleskurychle vyhrkl:

„Od kdy pak má hraběnka poměr se Saviolim?“

Byl jsem připraven na něco podobného. Proto jsem nepohnul ani brvou.

Snažil se mne zručně křížovými otázkami zmásti, ale třeba že mi hrůzou srdce bušilo až v krku, přece jen jsem se neprozradil a tvrdil jsem neochvějně, že jsem až posud neslyšel jméno Savioli, že jsem s Angelinou spřátelen už za života svého otce, a že si u mne už častěji objednala kameje.

Při tom jsem však přesně viděl, že mne policejní rada prohlédl, že ví, jak ho obelhávám, ale že u sebe vzteky kypí, poněvadž nemůže ze mne nic dostati.

Přemýšlel chvíli, pak mne chopil za kabát, přitáhl si mne těsně k sobě a ukázav varovně palcem na levý psací stůl, zašeptal mi do ucha:

„Athanasie! Váš nebožtík otec byl mým nejlepším přítelem. Chci vás zachrániti, Athanasie! Ale musíte mi o hraběnce říci všechno. Slyšíte? Všechno!“

Nechápal jsem, co to má znamenati.

„Co tím míníte, že mne chcete zachrániti?“ ptal jsem se nahlas.

Koňská noha udeřila zlostně na podlahu. Policejní rada nenávistí zpopelavěl v obličeji. Vytáh ret. Čekal. — —

Věděl jsem, že hned zas vybafne. (Jeho ohromovací systém připomínal mi Wassertruma.) Čekal jsem také.

Viděl jsem, jak se nad levý psací stůl číhavě vynořil kozlí obličej (majitel koňské nohy) — — v tom na mne policejní rada štěkavě zařval:

„Vrahu!“

Byl jsem překvapením ohromen.

Mrzutě stáhl se zas kozlí obličej za nástavek psacího stolu.

I pan policejní rada zdál se býti velice zklamán mým klidem, skryl však své rozpaky zručně tím, že přitáhl židli a nabídl mi, abych si sedl.

„Vy se tedy zdráháte, pane Pernathe, podati mi vyžádané zprávy o hraběnce?“

„Nemohu je podati, pane policejní rado, aspoň ne v tom smyslu, v jakém je očekáváte. Předně neznám nikoho jménem Savioli a pak jsem pevně přesvědčen, že je to bídná pomluva, praví-li se, že hraběnka klame svého manžela.“

„Jste ochoten stvrditi to přísahou?“

Zarazil se ve mně dech.

„Ano. Každé chvíle.“

„Dobře… Hm.“

Nastala delší pausa. Policejní rada usilovně přemýšlel.

Když se na mne opět podíval, tkvěl v jeho tváři komediantský rys bolesti. Bezděky musel jsem mysliti na Charouska, když mi hlasem, v němž zněly dušené slzy, začal domlouvati:

„Mně to přece můžete říci, Athanasie, mně, starému příteli vašeho dobrého otce, mně, jenž vás choval v náručí,“ stěží jsem v sobě dusil smích, vždyť on byl sotva o deset let starší než já. „Viďte, že, Athanasie, vy jste jednal v sebeobraně…?“

Kozlí obličej se opět objevil.

„V jaké sebeobraně? Kdy?“ ptal jsem se, nechápaje.

„No tehdy — — s Zottmannem!“ vykřikl mi rada toto jméno přímo do obličeje.

To jméno mne bodlo jako rána dýkou.

Zottmann! Zottmann! Ony hodinky! To jméno bylo přece uvnitř vyryto…

Cítil jsem, že se mi krev valí k srdci.

Ničemný Wassertrum dal mi ty hodinky, aby svalil na mne podezření z vraždy!

Okamžitě odhodil policejní rada masku, vycenil zuby a zamžoural očima:

„Vy tedy doznáváte tu vraždu, Pernathe?“

„To vše je omyl, hrozný omyl. Pro boha, vyslechněte mne. Mohu vám všechno vysvětliti, pane policejní rado!“ křičel jsem.

„Řeknete mi tedy všechno, co se týče hraběnky?“ přerušil mne chvatně. „Upozorňuji vás, že si tím své postavení značně zlepšíte.“

„Nemohu říci nic jiného, než co jsem už řekl, hrąběnka je nevinna.“

Zaťal zuby a obrátil se ke kozlímu obličeji:

„Pište: Pernath doznává, že zavraždil úředníka pojišťovny, Karla Zottmanna.“

Zmocnil se mne bezmezný vztek.

„Vy ničemo, čeho se to odvažujete?“ zařval jsem.

Hledal jsem kolem sebe těžký nějaký předmět.

V téže chvíli se mne zmocnili dva strážníci a dali mi pouta na ruce.

Policejní rada se teď nafoukl, jako kohout na hnojišti:

„A tyto hodinky?“ a pojednou držel v ruce hodinky s promáčknutým pláštěm, „žil ještě ubohý Zottmann, když jste mu je uloupil, nebo snad už byl mrtev?“

Byl jsem opět zcela klidný a jasným hlasem diktoval jsem do protokolu:

Tyto hodinky daroval mi dnes dopoledne vetešník Aaron Wassertrum.“

Všichni propukli v řehonivý smích. Viděl jsem, jak koňská noha a plstěná bačkora provozovaly náhle pod psacím stolem jásavý tanec…

---