Giuseppe Moro/Část třetí

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Část třetí
Autor: Viktor Dyk
Zdroj: DYK, Viktor. Pět básnických knih. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2003, s. 69–74.
Národní knihovna České republiky
ISBN: 80-7106-548-X
Licence: PD old 70

1[editovat]

Dobří mniši chodí podél lože.
Neznámého léčí cizince.
Marně hledám ve své vzpomínce:
Kudy ved jsi hříšného sem, Bože?

Jaké vedly v tento klášter schody?
Jakým peklem šel jsem za živa?
Mnich se na mne tiše usmívá.
A já slyším ještě hukot vody.

Časem touha ptát se uchvátí.
Naslouchají, hlavou potom vrtí.
Je to pro mne ostrý osten smrti.
Neznají řeč. Líp se neptati.

Časem zvěst má z rtů mi vyletí.
Nové Země opíjím se slávou.
Vypravuji. Oni vrtí hlavou.
Nechápou mne. Líp je mlčeti.

2[editovat]

Já, Giuseppe Moro z Janova,
na břeh země vstoupil plný děsu.
Jestli slovo mrtvých neunesu,
moji druzi zemrou poznova.

Mizí časem mdlá má odvaha.
Zdá se mi, že líp je moře na dně.
– Smím své druhy opustiti zrádně?
Úloha mne, Bože, přemahá!

Na loži dlím slabý, chorý já.
Dobří mniši se mnou tuto prodlí,
za spásu se mojí duše modlí.
Zvonit slyším Ave Maria.

3[editovat]

Rozuměli, že si přeji psáti.
Přinesli mi tento pergamen.
Na krucifix hledím unaven:
rač, ó Pane, síly k dílu dáti!

Rozluštit nech čtenářovy zraky
písmo moje příliš neumělé.
Přečte někdo, dumu na svém čele,
námořníka směšné klikyháky?

Bude slovo chorého mít cenu?
Uvěří mi bližní moji zdraví?
Stíny mrtvých „Pokus se!“ mi praví.
Píšu těžce na svém pergamenu.

4[editovat]

Napsal jsem a klesám pod únavou.
Na mé písmo hledí zbožní mniši.
Nerozumím, co si praví v tiši.
Chápu pouze toto: vrtí hlavou.

5[editovat]

Nakreslil jsem Janov, slunce zář,
přístav, kde se plachty lodí kupí.
Nakreslil jsem námořníků tlupy.
Pietrovu, Niccolovu tvář.

Schůzky naše na klášterním dvoře,
kučeravé hlavy nad mapou.
Vůli, zápasiti s útrapou.
Posléze jsem namaloval moře.

Nakreslil jsem mraky, jdoucí temně,
bouři, vichr, bezvětří a jas.
Mořskou ženu zrazující nás.
Plavčíka, jenž volá „Země! Země!“

Nakreslil jsem záliv, proudy řek,
kánoe, jež po nich hbitě pluje.
Ptáka, který ohněm oslepuje.
Nakreslil jsem půvab divošek.

Strast jsem kreslil, hlad a mrtvoly,
výčitky, jež na večer se vrací.
Naději a potom rezignaci.
Pietra smrt a smrt Niccoly.

Maloval jsem všechnu úzkost smrti.
Bědného, jenž všecky přežije.
Ale obraz němý, špatný je.
– – – – – – – – – – – – – – – – – –
Nahlédnou. Jsou tiši. Hlavou vrtí.

6[editovat]

O silného opřen frátera
v kostelíček já se dovlekl.
Na chladný jsem kámen poklekl,
zíraje tam lačně do šera.

Prosil Boha o zdar jsem svých cest,
o to, abych druhům nebyl lhářem!
V ornátu kněz zpíval před oltářem
slavná slova: „Ite, missa est!“

7[editovat]

A já šel jsem, kudy osud velel,
šel jsem slabý, pokorný a chudý,
novou Zemi našel, nové trudy.
Mladý vlas můj zlobou času zbělel.

Každý skloní hlavu ke mně vkroče.
Každý lítost s bezmocí mou cítí.
A ti, jejichž synem moh bych býti,
pokorně mne oslovují Otče!

Domů jít chci, vůle-li to Boha,
domů jít, jak ret chtěl mroucích bratří.
Janova-li brány oči spatří?
Donese mne v dáli slabá noha?

Z mého okna výhled k hřbitovu.
Mluvit chci a hrdlo mi to svírá.
Volat chci a hlas mi v ústech zmírá.
Umrou moji bratři poznovu?

8[editovat]

Duch je silný, třeba tělo choro.
Zahynu-li, nezahynu zrádce.
Sbohem, bratři, půjdu cestou ptát se:
Dojde v Janov bledý poutník Moro?

Klášter mizí, za vrchy se schová.
Odejdu a nepohlednu nazad.
Starců, mužů, hochů chci se tázat:
Kudy, bratři, cesta do Janova?

Hory splynou s mráčkem, který plová.
Do úpadu půjdu, nezareptám.
Stařen, žen i dívek já se zeptám:
Kudy, sestro, cesta do Janova?

Nepochopí nikdo mého slova,
budou smát se muži, ženy, děti.
Raní kámen, který z řad jich letí.
Schýlím hlavu, dál jda do Janova.

Mdlý až padnu, pozdvihnu se znova,
slovo svoje půjdu domů říci:
Mrtví všichni lodi námořníci.
Počet za ně dát jdu do Janova.

Sbohem, bratři. Nemá pro vás cenu
neumělé písmo cizí řeči.
Po staletích přec snad oči něčí
rozluští ten obsah pergamenu!

Duch je silný, třeba tělo choro.
Já tu zbyl, zlým pomíjený časem
se svým slabým, chvějícím se hlasem.
Unese svůj úkol poutník Moro?