Fryštátští rytíři/Dovětek: Fryštátská aristokracie a legendy o obraze a léčebných pramenech

Fryštátští rytíři Roman Lindner
Pátá kapitola: Kníže Václav III. Adam, jeho syn Fridrich Kazimír a legendy o lucernách a Bílé paní	Dovětek: Fryštátská aristokracie a legendy o obraze a léčebných pramenech

Když v roce 1571 vymřela fryštátská větev těšínských Piastovců, část knížectví, kterou spravovala, připadla jako léno českému králi a císaři Maxmiliánovi II. Habsburskému. Fryštátská část knížectví se rozprostírala od města Frýdku na hranici s Moravou, přes Fryštát, který byl jeho rezidenčním městem, až po město Bílsko na tehdejší hranici s Polskem. Výstavba nového knížecího sídla Ráj, správně ROY, fryštátské knížectví značně zadlužila a po jeho smrti chtěli věřitelé své peníze zpět. Těšínský kníže Václav III. Adam s tím nemohl nic dělat, navíc sám byl zadlužený více než dost, a tak jen přihlížel jak český král a císař svolal na Fryštátský hrad komisi, která vyčíslila výši dluhu a také i zde se prováděl prodej jednotlivých částí území. Je třeba zmínit jednu historickou zajímavost. Poslední fryštátský kníže, Fridrich Kazimír, byl ještě v roce své náhlé smrti jediným dědicem celého Těšínského knížectví. Je docela dost možné, že výstavba luxusního renesančního zámku Ráj (zbořen byl v roce 1980) měla znamenat definitivní přesun hlavního sídla Piastovců z Těšína do Fryštátu, který se tak mohl stát jeho novým hlavním městem. Avšak roku 1573 fryštátské panství koupil někdejší Piastovský maršálek, vévoda Václav Cigán ze Slupska, který se na jeho hradě usídlil. Roku 1611 dává ke kostelu Panny Marie (dnes Povýšení svatého Kříže) přistavit tzv. Moravskou kapli, protože se do města pro své reformační náboženské vyznání přistěhovalo mnoho moravských lidí, kteří neuměli německy, tedy jazyk, kterým se až do roku 1945 ve Fryštátě převážně mluvilo. Slezané totiž mluvili nejčastěji německy. V době rekatolizace a potlačení reformačního hnutí, jehož byl Fryštát střediskem, Cigánové Fryštát v roce 1637 opustili a pod novým majitelem, českým šlechticem Karlem Zdeňkem Žampachem, byl Fryštát násilně prohlášen za opět katolický a hrad byl rozdělen na aristokratický zámek a církevní kostel s dvorem. Po něm se na hradě usídlil významný slezský rod hrabat a říšských knížat Gaschinů s hraběnkou Haugwitzovou, kteří do města přinesli baroko a kostel učinili poutním místem. Stalo se tak tehdy, když zdejší farář ztratil řeč a na smrtelné posteli se měl naposledy vyzpovídat. To ale nemohl když ztratil řeč, a proto mu na hruď přiložili obraz panny Marie a farář k ní začal promlouvat svým srdcem načež se mu zázračně řeč vrátila a on se mohl vypovídat i knězi. Když tak učinil, spokojený vydechl naposled. A obraz, údajně zázračný, byl zavěšen do chrámu, kde visí dodnes. Lidé i zdaleka se k němu chodili uzdravovat ze svých nemocí.

Roku 1684 se také objevila hrozba z možného napadení Fryštátu tureckým vojskem, které již tou dobou stálo před Vídní. Ve Fryštátě bylo obnoveno a zesíleno opevnění a ze severní strany města byly vybudovány příkopy, které se také z části dochovaly. Avšak kostel svatého Bartoloměje se špitálem, stál v cestě novým příkopům a proto obě stavby byly zbořeny. Obnoven byl již jen špitál, který byl nově postaven jako zděná budova sousedící s kostelem, dnes v této budově sídlí Česká pošta. Gaschinové, kteří byli také Slezskými hejtmani, byli v polovině 18. století vystřídáni irským aristokratickým rodem Taafů z Carligfordu. Tento rod ve Fryštátě zanechal významné stavební památky. Kromě sochy irského patrona svatého Patrika postavili na hradě i dodnes výraznou a monumentální hradní zeď, která měla zpevnit návrší, na kterém se hrad nachází. Hradní zeď rovněž významně supluje zdejší dřívější goticko-renesanční, barokně obnovené opevnění, z něhož se dochovaly již jen malé části. Dřevěný kostel svatého Marka nahradili zděným v klasicistním slohu a za městem, v části Olšiny tento rod postavil zámecký dvůr pro jezdecké a kočárové koně. Ale i tento šlechtický rod Fryštát nakonec opustil. Roku 1791 se na zámku usadil nově vzniklý aristokratický rod Larisch-Mönnichů, který zde od svého založení působil až do roku 1945, kdy se na základě Benešových dekretů již nemohl do Fryštátu vrátit. Hrad a město se však zachovalo tak, jak jej upravili. Zámku dali klasicistní fasádu v empírovém slohu, zámecký dům prodloužili o další tři měšťanské domy čímž vzniklo zámecké křídlo Lottyhaus. K hradní zdi vyhloubili rodovou hrobku, kde jsou uloženy ostatky zakladatelů tohoto rodu a roku 1804 v podzámčí vybudovali rozsáhlý krajinářský park také jako místo parforsních honů pro pobavení nejvyšší rakouské aristokracie. Dalo by se říci, že právě Larisch - Mönnichové obnovili honosné poměry na hradě z dob jeho zakladatelů - slezského vládnoucího rodu Piastovců.

Poslední ve Fryštátě narozený aristokrat, hrabě Jan II. Larisch - Mönnich zemřel v rakouském Palfau v roce 1961. Sousední zámek Ráj ale nesdílel vždy stejné osudy. Několikrát měnil majitele jako samostatné sídlo, ale většinou byl přidruženou rezidencí k Fryštátu. V polovině 19. století Rájecký zámek osidloval slezský baron Jiří Bees, který, vidinou rychlého zbohatnutí, prováděl v okolí zámku hlubinné vrty, které měly nalézt uhelná ložiska. Místo toho však z každého vrtu vytryskl gejzír slané vody! Fryštátský lékař Alois Fiedler vodu používal k léčení svých pacientů a tak bylo v Rájeckém podzámčí založeno Lázeňské místo Ráj, pozdější jodobromové Lázně Darkov.

Dnes je Fryštát moderním slezským městem s universitou. Jeho hrad a zámek slouží turistům a je jedinou Piastovskou rezidencí v Českém Slezsku a spolu s Frýdkem a Jablunkovem jedním ze tří Piastovských měst v Česku. Těšín, a další města bývalého knížectví připadly roku 1920 Polsku. Název města Fryštátu se však v roce 1949 změnil na Karvinou, což působí značný zmatek v orientaci historických dějin tohoto významného památného místa Českého Slezska.