Fryštátští rytíři/Pátá kapitola: Kníže Václav III. Adam, jeho syn Fridrich Kazimír a legendy o lucernách a Bílé paní

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání

Když se město Fryštát se svým hradem vzpamatovalo z velkého požáru, ohnivý kohout zakokrhal i ve městě Těšíně. A stejně jako před léty ve Fryštátě, tak i tady byl požár velmi veliký, takže vyhořel hrad a shořela i velká část města. Kníže s kněžnou a s celým knížecím dvorem se proto zbalili a přestěhovali se do Fryštátu na hrad, který byl na jejich pobyt již dokonale připraven. Trvalo asi tři roky než se v Těšíně vše vrátilo do původního stavu. Mezitím se kníže ve Fryštátě zabydlel a vládl odsud celému knížectví. Dokonce postavil u radnice vysokou věž a do jejího průčelí nechal vytesat svůj knížecí znak, jako pečeť, že město patří k rezidenčním městům slezských knížat. Tak se to tady zachovalo dodnes. A když někdo ve Fryštátě kradl, nebo nepoctivě vážil na trhu zboží, takže podváděl, byl k věži připoután řetězy, které k ní dal kníže připevnit, a lidé kolem takového připoutaného nepoctivce chodili a plivali na něj. To se ví, že to nebyla pěkná podívaná, ale kdo jinému jámu kopá, sám do ní padá. Pokořený provinilec se ponaučil a příště si už dal větší pozor, aby nepodváděl. A pokud ne, byla na Radnici zřízená místnost, mučírna, a tam kat nenapravitelné zločince mučil a týral.

Okolí města Fryštátu přímo lákalo k lovení divoké zvěře. Kníže byl vášnivým lovcem, a proto v Louckém lese, který byl na půl cesty mezi Těšínem a Fryštátem, založil velmi rozlehlou oboru, kde choval srnce, daňky, jeleny a losy. Každý den mu na stůl nosili připravené některé z této zvěře. A když kníže zatoužil po rybím mase, v rybnících kolem Fryštátu jich plavalo nepřeberné množství, jen si některou rybu ulovit! K lovu kníže používal i dravých ptáků. Vycvičených k tomuto účelu měl káňata a sokoly. V maštalích, které byly v Pivovarské ulici, kromě vzácných koní měl i lovecké psy, které s sebou kníže brával na lov. To pak štvali nějakou z zvěř až vyčerpáním skonala a pak ji kuchaři přichystali na knížecí stůl. Na Fryštátském hradě měl kníže i plno rozličných papoušků a jiného exotického ptactva. Když měl dlouhou chvíli, všechna tato zvěř zde chovaná ho rozptýlila. A k pobavení a udržení dobré nálady knížeti sloužil trpaslík až z daleké Itálie dovezený.

Jednoho dne přijela do Fryštátu rakouská arcivévodkyně. Jela z Vídně do Krakova, kde ji na královském hradě čekal polský král, který ji chtěl pojmout za manželku a budoucí polskou královnu. Arcivévodkyně projížděla krásnou moravskou zemí se svým průvodem, který stále narůstal co do počtu, neboť na několika zastaveních, která arcivévodkyně na dlouhé cestě podnikla, se k ní přidávali další a další šlechticové, kteří byli na královskou svatbu pozváni, nebo chtěli arcivévodkyni jen tak doprovodit ve slavnostním průvodu. Když tedy arcivévodkyně odjížděla z Olomouce, kde nocovala, přidal se k ní další průvod, který již čítal na 1.500 jezdců na koních! A tento velký slavnostní průvod toho dne dojel do Fryštátu, své poslední zastávky před příjezdem do Krakova. To se ví, že kníže s kněžnou již vše připravili a slavnostně arcivévodkyni na svém hradě přivítali. Všichni se do hradu nevešli a tak mnozí obsadili sousední měšťanské domy, kde byli pohoštěni a kde také přespali. Na Fryštátském hradě se ale slavilo. Nejprve se konal slavnostní oběd. Podávali se nejvybranější pochoutky připravené v zámecké kuchyni. Nechyběly pečínky ze všech možných druhů masa, nejlepší sklepní víno a všude byly položeny červené slavnostní koberce, po kterých se vzácná návštěva pohybovala. Nádobí bylo pozlacené a příbory byly ze stříbra. K obědu hrála hudba a kolem skotačil zámecký trpaslík. Odpoledne se na nádvoří a přilehlém náměstí konal slavnostní rytířský turnaj. I kníže nasedl na koně oděn do rytířského zbroje a neváhal pro pobavení arcivévodkyně vést souboje i s mnohem silnějšími soupeři. Takovou slávu Fryštát již dlouho nezažil a na tento den se pamatuje dodnes. V noci, po slavnostní večeři a společenském setkání arcivévodkyně s knížetem, kněžnou a slezskými šlechtici, všichni zalehli do postelí připravených v mnoha zámeckých komnatách. Ráno po snídani arcivévodkyně, doprovázená svými dvorními dámami, nasedla do kočáru a pod dohledem rytířů a vévodů se vydala do Krakova na svou svatbu s polským králem. Mezi pozvanými nechyběl ani náš kníže s kněžnou. Tam také následovala několikadenní svatební hostina zakončená korunovací nové polské královny, a když velká slavnost skončila vrátili se kníže s kněžnou zpátky na svůj hrad.

Kníže častokrát jezdil do Těšína sledovat, jak pokračují práce na opravách požárem zničeného hradu a města. A jakmile byl hrad připraven k obývání, přestěhoval se kníže s celým dvorem zpátky do Těšína. Ve Fryštátě však prožil krásná léta a proto stále vice na město vzpomínal. Kdykoli vyjížděl se svou družinou na kontrolní projížďku knížectvím, zastavil se i ve Fryštátě. Zpravidla si návštěvu Fryštátu nechával až na samý konec své cesty, to aby tady dostal dobrou náladu, když se občas stalo, že ve svém knížectví viděl věci, ze kterých um bylo spíše smutno. Nelíbilo se jak se někteří jeho poddaní mezi sebou handrkují, nebo když jeden druhého šidí a podvádí. Když při takových příležitostí přijížděl do Fryštátu, procházel se fryštátskými uličkami, které ho tolik učarovaly, a pote pokračoval na svůj hrad v Těšíně. Jednou, když se se svou družinou opět projížděl knížectvím, se zdržel natolik, že když přijel do Fryštátu, byla již tma. A když byla tma, nemohl se kníže projít jeho uličkami, jejichž krása mu vždy dokázala vrátit dobrou náladu, takže skleslý a unavený dal svým zbrojnošům pokyn, aby se všichni na noc ubytovali v komnatách Fryštátského hradu. Noc byla dlouhá a kníže stále nemohl usnout. Chodil po zámeckých chodbách sem a tam, vykukoval z oken a zase se vracel zpět do své komnaty. Dobrá nálada se mu ne a ne vrátit. Když nastalo ráno, nechal si kníže zavolat fryštátského Purkmistra a konšele. Když přišli na hrad, kníže jim začal vyprávět svůj včerejší příběh a to, že když v noci přijel do Fryštátu, byl zklamaný, že se nemohl pokochat pohledem na fryštátská zákoutí, protože celé město bylo pod rouškou tmy. A tak jim kníže přikázal, aby město opatřili lucernami, a aby byly městské ulice v noci osvětlené. Má se sice v noci spát, ale tma probouzí zloděje a tak že bude ve Fryštátě v noci bezpečno. No a když kníže přijede v noci do města, bude se moci pokochat jeho krásou. A tak se taky stalo. Všude ve městě byly zavěšeny lucerny a když nastal večer a slunce zapadalo, chodil ulicemi Fryštátu ponocný a lucerny rozsvěcoval. A tak, když kníže se svou družinou opět vyrazil na pravidelnou projížďku knížectvím, když se přiblížil k Fryštátu již se začalo stmívat, a když vjížděl jeho Dolní branou, byla již zcela tma. Ala kníže, jakmile vjel do města, zastavil se a zůstal stát jako opařený. Takovou nádheru ještě nikdy neviděl. Město sice přikryla tma, ale na každém nároží a v ulicích byly na domech zavěšeny lucerny, ve kterých plápolal ohýnek a ten kouzelně osvětlovat své okolí. Kníže tou krásou nevycházel z údivu a tak se zakrátko do Fryštátu přestěhoval na trvalo. To proto, aby měl kníže každý den radostnou náladu pohledem na své krásné město Fryštát.

Za nějaký čas se knížeti a kněžně na Fryštátském hradě narodila jejich nejmladší dcera. Byla tak půvabná a roztomilá, že si jí každý ihned zamiloval. I kníže ji měl ze všech svých potomků nejraději. Rozmazloval ji jak jenom mohl a protože chtěl, aby malá princeznička byla opatřena mnohým komfortem, dal pro ní na okraji Fryštátu postavit nový, nádherný zámek. Pojmenoval ho Ráj, protože se měl princezničce stát jejím malým rájem. Štěstí po narození princezny na Fryštátském hradě, ale netrvalo dlouho. Paní kněžna, kterou všichni její poddaní chovali ve veliké lásce, onemocněla a krátce na to na hradě zemřela. Celé město a celé knížectví se zahalilo do velikého smutku. Utěšit knížete přijížděli šlechticové z celého Slezska a kondolenci poslali i český král s polským králem. Tou dobou se knížectvím proháněla smrtka s morovou ranou. Mnozí obyvatelé knížectví byli nemocí postiženi a nakonec jich také velmi mnoho zemřelo. Pro pochovávání zemřelých dal kníže za městskými hradbami postavit kostel svatého Marka a kolem něj zřídil pohřebiště. Ale smrtka se svou morovou ránou ještě neřekla poslední slovo. Opět zavítala na Fryštátský hrad a tentokrát si sebou odnesla malou princezničku! Kníže byl nešťastný a úplně zlomený. Velmi plakal pro ztrátu své milované dcerušky. Ani se knížeti již nechtělo přestěhovat se do nového zámku, který byl již postaven a připraven k nastěhování. Stavěl pro svou dcerušku a teď by tam měl žít bez ní? To kníže nemohl. Jenomže stavbou nového zámeckého sídla zadlužil celé knížectví. Zdrcen souhrou nešťastných událostí již kníže ani neměl chuť dále žít. Zůstával zavřený ve svých komnatách a smutnil za svou kněžnou a malou princeznou. Nejedl, nepil, ani nevycházel z komnat ven. Již nejezdil na své pravidelné projížďky knížectvím, ani se již neradoval pohledem na své krásné město. Fryštátský hrad již nehostil významné královské návštěvy. Hudba v zámeckých sálech utichla, trpaslík přestal poskakovat, aby se druzí pobavili… Nad knížectvím se shlukovaly mraky a celá země upadla do smutku a žalu. Když se to dozvěděl český král, nechal pro knížete, který byl i jeho věrným přítelem, poslat královský kočár, aby ho dovezl do královského města. Kníže tedy vyšel ze své komnaty, na nádvoří hradu nasedl do kočáru a smutně a tiše se rozhlédl po okolí. Jakoby si připomněl, kolik radosti a slávy tady prožil. Teď sedí v kočáru, který ho má odsud odvést. Vrátí se ještě zpátky? Nebo odjíždí natrvalo? Smutně kníže vyhlížel z malého okénka kočáru, když se rozjel a minul zámecké nádvoří, fryštátské náměstí a také městskou bránu. Vráti se ještě zpátky? Nebo odjíždí natrvalo? A tak kníže odjel královským kočárem a za sebou nechával město, pole, řeku Olši i lesy, které důvěrně znal ze svých projížděk nebo z častých honů na zvěř. Netrvalo dlouho a kočár s knížetem minul i hranici knížectví. Vrátí se ještě někdy zpátky? Nebo odjíždí natrvalo?

O dva dny později přišla českému králi na královský hrad zpráva: „Fryštátský kníže již nepřijede…“ Zemřel v Přelouči utrápený až mu žalem puklo srdce.

Od těch časů se na Fryštátském hradě zjevuje kněžna jako Bílá paní a kníže v rytířském zbroji jak v jeho chodbách hledají svou milovanou dcerku. Když se všichni tři sejdou, jsou na hradě slyšet šťastné hlasy a dětský smích…