František Palacký a dějepisectví české

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: František Palacký a dějepisectví české
Podtitulek: (Viz premii k Poslu z Prahy na rok 1863.)
Autor: Karel Sabina (jako K. S.)
Zdroj: Posel z Prahy : Kalendář historický a politický na obyčejný rok 1863. Ročník druhý. Uspořádal Karel Sabina. Praha : I. L. Kober, 1862. S. 1–10.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70
Související: Autor:František Palacký


I.[editovat]

F. Palackého už i cizina zná jakožto vůdce národních bojovníků českých na poli literarním i politickém, národ českého jazyka pak neopomíná nikdy rady tohoto předního svého muže se dotazovati ve všech podstatných záležitostech veřejných. Kdež pak se o zodpovídání životních otázek národních jedná, tu náhled jeho na mnoze bývá rozhodný. Dá se říci, že Palacký od osudného roku 1848 takové nabyl důležitosti a mocnosti politické v Čechách, jakouž národu českému nejen nutného střediště se dostalo, bez jakéhož by se byl sotva domohl oné výše národního uvědomění, na jakou se už skutečně povznesl, ale která i strany protivné, národní i politické, ve všeliké rozpaky a nesnáze uvedla.

Nahlédnutím do života muže, o jehož všestranné působení se takměř celé národní naše pohybování opírá, objevují se zajisté zřídla mnohých událostí národního kruhu našeho se dotýkajících a směle tvrditi nám jest, že působení Palackého v sobě zahrnuje podstatnou část nejnovější historie české.

Mnohostranná činlivost poskytuje rozličná i stanoviště pozorování a posuzování. Možnáť tu, že v jedné a tétéž povaze i protivy takové se objeví, pro které obyčejný zrak nemá spojidla a měřítka. Takových protiv nenalezáme u Palackého, ba naopak, souměr v snaženích jeho jest nápadný a ručí za politický ostrohled muže, který své síly vždy ustředuje k dosažení pěkného jakéhos cíle, jehož si vždy jest vědom, uváživ dříve všechny podmínky a neopomínaje též na všeliké možné výsledky pomýšleti. V snahách jeho se tedy chová patrná soustava. Obdivujeme taktiku, s kterouž postupuje k cíli, a vyhledáváme cesty, jimiž as duch tento kráčel, aby tak stkvělých se dopídil resultatův.

Stopování vývinu znamenitého člověka se povždy psychologickou jeví býti záhadou. Pouhé pozorování vnějších životních zjevů málo kdy podává klíče k nahlédnutí do nitra mysli, v kteréž skutkové zjevní se zrodili. Zárodky toho, co na bílední vystoupí, chovají se povždy v hlubinách duše. Pozorovati, kterak této vyrůstala křídla, kterak skromnými se chystala výlety ku vzletu rozhodnému, neméně důležité se nám zdá, nežli sřadování vnějších poměrů životních, jež obyčejně spíše nahodilé se jeví, nežli nutné.

O vnějším životě a literarním působení našeho Palackého na rozličných už místech promluveno a na velké zásluhy jeho o vědu, literaturu a vznik národa českého vůbec poukázáno bylo. I politické jeho snahy tu a tam se vykládaly a osvětlovaly, vždy podle měřítka vykládačů a vysvětlovatelů.

Jedni horují, nevidíce jiného blaha pro národ český, nežli v provedení programu, jejž Palacký zastává, jiní se v přímý a tajný odpor staví zásadám a snahám jeho, vyhlašujíce je za neoprávněné a nevčasné, a třetí jedna strana považuje směry Palackým vytknuté za nedostatečné pro budoucnost a některé jeho politické cesty za zacházky. Máme za to, že poslední slovo úsudku o politické dráze Palackého pozůstaviti se musí budoucnosti; ona jediná s to bude, porovnáním snažení s resultaty, nestranný a spravedlivý soud pronésti o tom, zdali směr důmyslného politického doktrináře na rozluštění politických našich pohádek stačoval, aneb-li toliko vzhledem na zvláštní některé poměry platným a uznání hodným se osvědčil.

Tolik ale už nyní se projeviti dá, že politické názory Palackého na pevných spoléhají základech, že účely, jež on v popředí staví, skutečně nutné jsou, k politickým poměrům našim nejblíže přiléhají a snadněji uskutečniti se dají bez násilných převratů, nežli které koliv protivy jejich, že i schopnější jsou života a nadějnější mají budoucnost, nežli politika centralistů rakouských. Hlavní ale síla jeho spočívá v tom, že s jasným a národu českému přístupným vystoupil programem, vztýčiv prápor národnosti a federace, kolem kteréhož se liberální falanxe naše sřadují.

Nemáme v úmyslu, sepsati panegyrikon o muži, kterýž skutky svými se vyšinuv na výši znamenitou, uznán jest od celého národa a chvalořeči nepotřebuje. A však zajímá nás pozorovati genesis vývinu, jehož každá stopa účelnou se vyznamenává směrností. I to co za potřebné k vykonání pouze naznačil, i to co sám vykonal, i cesty, které jiným rážel, i ony, jimiž sám kráčel, ve všem se jeví rozumnost, jež sebevědomá jest pevného, nezvratného cíle.

Nikdo u nás pochybovati nemůže, že Palacký jest jeden z nejpřednějších veřejných karakterů, jež po dvé století se v národním kruhu našem objevili, nikdo mu upírati nesmí, že s jasnou a vhodnou myšlénkou vystoupil na politickém jevišti našem.

Čím to pak jest, že idea jeho s tak živým se potkala ohlasem, že se k ní patrná většina národu přiznává? Jest to tím, že on tu myšlénku teprv neutvořil a co svou nevynesl, že už hotova ležela v dějinství našem a on z tmy jí vytáhnuv mlhám zapomenutí jí vyrval a všestranně jí osvětliv ve všech konsekvencích jejích s neunavenou energií i podivuhodnou obratností jí zastává.

Působení jeho veškeré v harmonickou splývá celost, jakož i duchový jeho vývin docela přirozenou cestou se konati a postupovati vidíme. Z mládí jej nalézáme tam, kam mladost téměř každého zvláště obrazivostí nadaného ducha táhne, totiž na poli básnickém. Již tenkráte stál na výši časové daleko vynikaje duchem svým nad obmezené názory skromných našich tehdejších kruhů literarních. Ohlížel se v literatuře evropské staré i nové a brousil vkus svůj na plodech klassických. Ráz ducha jeho však byl více uvažující, nežli pouze rozjímající, pročež udusil v sobě ruch mladický, v němž nenalézal pravé své cesty, a počal se s filosofií obírati, přilnuv zvláště ku krásovědě. Ale i na této dráze hojně myšlénkami se obohativ nesetrval, neboť študia veškerá, jež posud konal, objevila se mu co propyleji chrámu vědy jiné, již si napotom za stálé působiště své vytknul, totiž historie.

Pokusy jeho básnické a studia filosofická a aesthetická nebyla ale marná, nýbrž právě sloužila směrům jeho. Uchránila jej zajisté před suchoparným pedantismem, v nějž mužové vědy tak často upadávají, osvěžila ducha ku pochopení a vylíčování znamenitějších událostí a zasvětila jej v tajemství logiky, tohoto základu všeho vědectví.

Nevíme sice, kterou chvíli se ustanovil na tom, že všemi sílami svými se oddá historii, tušíme však, že se to stalo následkem onoho šťastného pudu, kterýžto v každém dokonalejším organismu co povzbuzující živel se chová, poháněje mysl od oboru k oboru, až ji dožene tam, kde hned vkročením zdomácnělá se pociťuje. A mimo to zajisté Palacký bystrým svým hledem záhy proniknuv poměry naše národní, uznal kde nejen největší mezera v literatuře naší, ale i nejnutnější potřeba ji vyplniti. Či už tenkráte tušil v duchu svém, že národ český tratí půdy pozbývaním historického svého postavení vedle jiných národů a že přijdou okamžení, kde se mu odvolávati bude na práva, na kteráž pro nevšímání sobě historie své vůbec zapomínati počíná? — Jisté jest, že Palacký, věnuje síly své historii, nejpraktičnější a nejpřiměřenější pole k působení si vytknul. A tamo zajisté se mu objevila idea, o kterou národ český ve všech dobách a všemi prostředky po mnohá a mnohá staletí se snažoval: osvěžení národnosti, zproštění jí nadvlády živlů cizích, a uvedení liberalního ústavního života do zemí koruny české, na základě starých práv.

Zdáloť se věru, že národ český se veškeré naděje už vzdal a tedy i snahy o uskutečnění takovéto myšlénky, ba že pozapomenuv na historii svou toliko o povinnostech poddaného, nikoliv ale o právech historického národa českého nevěděl. Historie česká byla jako mlhou pokryta a zrakům nového pokolení v podstatných svých stránkách už téměř nedostihlá. Měl-li národ český vůbec obstáti v řadech národův, bylo potřebí, aby se postavení svého v Evropě znovu uvědoměl a především sám sebe poznal. Dřímající duch jeho se probuditi musil zpomínkami, rozehřáti se musil pohledem na bývalou svou velikost a sílu, pochopovati musil historii svou a pravdy, kterým ona ho vyučuje, uznávati musil, že není prost všech práv, jakž mnozí se domýšleli, a především že právo k uchování podmínek individuální jsoucnosti své, právo jazyka a národnosti vůbec nedotknutelným jest majetkem jeho, jehož se netečně vzdáti nesmí, nechce-li se prohřešiti proti otcům svým, kteříž ho netoliko pro lehkovážné samovraždné kterés pokolení, ale pro všecka budoucí zůstavili. Nahlédnutím do historie své uznati musil národ český, že promrhá-li toto dědictví své, sám sebe v okovy hanby a poroby uvrhne, že se vymaže z řady národův, že přestane býti hospodářem v domě svém stana se pouhým podruhem.

II.[editovat]

Když Čechy v první polovici šestnáctého století svou politickou důležitost pozbyly, a slavné jindy království skutečně na pouhou provincii pokleslo, když v zemi této běh vývinu národního tak se byl zvrátil, že veškerý sebecit v národě se udusiti musil, tenkráte nelze bylo rozehřáti národ český jakous myšlénkou vyšší a přimíti ho k tomu, aby se o napravení vnějších i vnitřních poměrů svých politických a socialních okusil. Nejméně však se to dalo činiti připomínáním mu dob skvělejších, před zraky mu uváděním historie jeho. Politická soustava, kteráž se v Čechách zavedla, neměla důležitějšího směru nad udušení takových upomínek! Vystoupilo-li ale přece několik mužů, jenž s obzvláštní oblibou do minulosti pohlíželi a historii vlasti své v úplné zapomenutí poklesnouti nedávali, nemohla literární činlivost jejich na historickém poli jiná býti, nežli stranná a kusá.

Hlavní jejich zásluhy spoléhají na tom, že vedle uchování starých i něco nových nasbírali látek, že na některé odjinud neznámé prameny historické upozornili. Kde se však na spracování takovýchto látek odvážili, mohlo se to jen ve smyslu panující reakce díti. Pavel Stránský († 1657), Pešina († 1680) a učený Bohuslav Balbin († 1688) pozůstavili nám mnoho historického materialu, jehož však pozdější věda toliko s velikou opatrností používati mohla. Již i to, že latinským jazykem psali, neprospělo ku všeobecnějšímu povzbuzení ruchu historického v národě. Jakož země česká v každém ohledu se pouští stala, na kteréž jen po různu některé osamělé oasy se jevily, takž i mnohém více ještě v duševním zpustošila ohledu a několik jenom jednotlivců jako k své pouze útěše pěstovalo literaturu, ježto v národě samém kořenu nemajíc a ohlasu v něm nebudíc vplyvu na přítomnost svou se ovšem minula. Pěstovala se věru spíše jako exotická a nikoliv jako domácí bylina. Mnozí ji zajisté za pouhý luxus považovali, jiní i za neřest, pokud z jezuitské zahrady nevycházela. Doktrina ultramontanská byla jediná platná, jediná trpěna, jediná panující. Všechno učení vycházelo od kněží buď přímo Jesuitů, buď jezuitsky smýšlících, a všechny učební knihy byly od nich sepsány, všechny učitelské stolice jimi obsazeny. Pokrok v jiném nežli od nich naznačeném směru byl za nepříslušný, ne-li za hříšný vyhlašován. Jakou disciplinou poutaní byli ti, jižto i v kruhu panujícího mínění se poněkud ráznějším směrem a vyšší vědomostí vyznamenávali, toho důkazem jest mimo jiné i to, že zasloužilému Balbinovi se zakázalo uveřejnění latinské jeho apologie českého jazyka!

Jakkoliv se však zalíbení na historii z kruhů vzdělanějších vytrácela a rozšiřování známostí dějin vlastenských cestou veřejného vyučování za zbytečné ba škodlivé považovalo, ačkoliv se ze škol vypudila historie, přece lid český se s ní s obzvláštní oblibou obíral. Kronika Hájkova, Paprocký ano i Veleslavínův historický kalendář byl velmi rozšířen po Čechách mezi lidem obecným. Sloh kronikářův šestnáctého století odpovídal lidu. Spůsob vypravování jejich mu lahodil odpovídaje ponětím jeho. Nebyla to ovšem mocnost pravdy, kterou si ku příkladu Hájkova kronika tak širokou cestu do národu proklestila, nýbrž byla to pohra obrazivosti, která v nekritických těchto dobách i báchorky přioděla pláštěm historickým. Kdo sám zřídla dějin nestopuje a logickou souvislost událostí nevyhledává, tomu stačí už pouhá pravdypodobnost. — Lid český čtěním Hájkovy kroniky nevnikl sice do dějin vlasti své, ale nabýval k nim aspoň náklonnosti. Nediv se také nikdo, že Hájek navzdor svým bezčíslným vadám tak nápadné obliby mezi lidem získal, ba stalo se to právě snad pro tyto vady. Historický román a historické básnictví se tehdáž nevyvinulo; Hájek působil na lid kouzlem tohoto druhu plodů literarních a to tím více čím méně komu napadlo, že větší část kroniky jeho pouhou směskou nekriticky sestavených a namnoze pouze vymyšlených jest pověstí.

Věda historická tím ovšem nezískala, ba povstala z toho spíše korrupce v ponětích, a vymýtování nepravdivostí z kronyky této stálo zajisté neméně práce, nežli vyhledávání historické pravdy z prazřídel původních a věrohodných. Povídky Hájkovy se brzo přenášeti počaly do vědy. Latinští kronikářové se počali naň odvolávati a z něho jako z pramenu historického čerpati, tak že pohádky brzo nabyly jsou autority pravdy historické. Tím ovšem věda utrpěla na kořenech, a budova na písku stavena musila se sbořiti. Měla-li pravda historická zase práva svého dojíti, musili pozdější pěstovatelé její nejprv základem nepravdy zatřásti a Hájka s trůnu svrhnouti. Nesnadná to práce, neboť započíti se musilo takořka s abecedou naší historie. V osmnáctém století vystoupili pionérové historické vědy na vlastenské naší půdě, obdivuhodnou objevujíce píli, horlivost a taktiku při jarých svých snahách.

Podivné to století, plné protiv nejasných, na jejichž osvětlení u nás snad ještě dlouho nám bude čekati. Na západě nová osvěta vztýčila svůj prápor, zápasíc se vším co svět tehdejší za dobré a pravdivé uznával. Celá minulost se kladla na pytevní stolec a kritickým se rozebírala nožem. K nám ovšem jen málo které jiskry encyklopedického světla od Sekvany zalétly, ale ruch kritický nezapřel i u nás svou mocnost. Duch času nikdy a nikde nevystupuje jedním a všady stejným rázem; naopak béře na se tvářnost místní a jeví se činlivostí zájmům národním odpovídající. Filosofický směr osmnáctého století neměl u nás připravené půdy a byl by nás tehdáž také nikam nedovedl. Historie jakož i příroda nedělá skoky v svém vniterním vývinu. Vše se tam vypřádá pásmem nepřetrženým. Panující ruch kritický se v Čechách osvědčiti musil na jiném poli nežli ve Francii, a osvědčil se skutečně na poli dějepisectví. Měla-li historie naše na vědu se povýšiti, bylo především potřebí aby rozptýlené její prameny a pomůcky se shledaly. Nejen v Čechách ale i na Moravě se objevila snaha o způsobení takových sbírek. Již l. 1747 zamýšlel Petráš v Olomouci vydati spis pod názvem Bibliotheka Bohemica, v němž poukázáno býti mělo na všechny historické prameny Čech, Moravy a Slezka se týkající. Později Ziegelbauer, z řádu Benediktinův, se chystal ku vydání sbírky všech dějepisů českých. Ještě blahodárněji si ale počínal Bonaventura Piter, prelát Rejhradský, rozený v Čechách, jenž o věrné opisování starých listin, kronik a diplomatářských památek se snaživ, na vydání kritického diplomatáře a na sbírky dějepiscův českých pod názvem Corpus scriptorum Bohemiae zamýšlel, avšak před vyvedením záměru svého umřel (1764). Sbírky jeho se udržely a nezůstaly bez účinků. Jisté jest, že Piter valně přispěl ku povzbuzení kritického ducha Dobnerova.

Gelasius Dobner, narozen v Praze 1719 († 1790 co rektor piaristského kolleje v Kroměříži) byl ale první, jenžto do starých historických památek českých kritickým vnikl duchem. Vydal Hájka s poznamenáními, v nichž zamítnuto co v kronice tvrzeno. Podivuhodná pročtenost a ostrohled jeho spůsobil úplný převrat v dějepisectví českém. Pohříchu není spis jeho ukončen. Šest dílů tiskem vydaných sahá toliko do léta 1198. Pravdivě o něm praví Procházka: Mentiendi finem fecit (konec učinil lhání).

Kronikářská doba Hájkova došla konce a nastala doba kritického dějepisectví v Čechách. Proto pro všecko byl ale zápas ideí nových se starými ještě velmi nesnadný. Neleželoť v účelu vlády ani Jesuitův, aby se osvěta v Čechách rozšířila a vzdělanosti aby přibývalo buďsi na základě historie aneb na základě filosofie. Neuznávala tedy vláda potřebu, aby ruch jakýs vyšší na školách se probuzoval, ba jistým učitelům záleželo na udušování takovéhoto ruchu více, nežli na čem koliv jiném. Vyučování filosofií konalo se způsobem, který se nemnoho lišil od středověké skolastiky, co se pak historie týkalo, ta téměř šmahem za zbytečný se považovala předmět, ba někteří jesuitští školometové zvláště vlastenskou historii za nebezpečnou a mysl mládeže znespokojující považovali. O tom, jak se studia historická na veřejných učilištěch pěstovala, stojíž zde jeden z mnohých příkladů. Okolo středu osmnáctého století uznali stavové Moravští, že by bylo záhodno, kdyby mládež Olomúckou akademii navštěvující také něco o minulosti zvěděla. Zřídila se tedy učitelská stolice pro historii a učitel franštiny vyučoval vedle ní také — dějepisům! Kterak se tu dějepis odbýval, o tom svědčí návrh Moravského gubernia l. 1746 o zbudování university v Olomouci, v kterémž doslovně uvedeno, že studenti po devíti- a víceletých studiích, ani ponětí nezískali o potřebné učencovi in statu politico jakož i ecclesiastico historii a geografii. Učinil se ťedy návrh, aby na universitě Olomúcké mimo filosofii také historie se přednášela (l. 1746), k čemuž však nedošlo, jelikož Jesuité proti tomu byli. Později se poměry ovšem změnily. Přednášela se historie Židovská, Babylonská, Assyrská, Perská, Řecká, Římská i j. v., ale o dějinách vlasti nebyla zmínka. — Na Pražské universitě bylo ovšem poněkud lépe, ale ne mnoho. Historie byla a zůstala dlouho zanedbána. Zvelebení její nevyšlo z akademických síní, nýbrž z komnat ochotníkův a učencův.

III.[editovat]

Dobner položil základy budoucímu dějepisectví nejen svým kritickým rozebráním kroniky Hájkovy, ale i vydáním starých historických památek země české (Monumenta historica Boemica nusquam antehac edita 1764—85). Vystoupením jeho znamenal se první krok postupu dějepisectví ku kritické vědě, ale právě jenom krok. Působení jeho bylo více přípravné a povzbuzující nežli systematicky ucelené. Ale již vedle něho a hned po něm vyvstali jsou mužové, jenžto na dráze jím nastoupené dále pokračovali. Nejprv Adaukt Voigt (člen řádu Piaristův † 1787) objevil snahu uznání hodnou o vlastenskou historii zdařilými monografiemi, ač větší zásluhy si získal o literární než o politický dějepis český. Vedle něho Bienenberg († 1798) zvláště co skoumatel starobylostí českých vynikal. Jeho Králodvorská a Králohradecká historie jsou záslužné příspěvky k dějinám českých měst. Rozsáhlejším působením a větší plodností se však vyznamenal Martin Pelcl († 1801). On byl první, jenžto se na sepsání celé historie české, v duchu svého času odvážil, totiž v duchu, jejž probudil Dobner. Snaživ se pravdou nahraditi báchorky v historii české, vydal spis velezáslužný, ač nedokončený: Nová kronika česká (r. 1791—97, 3 díly). Kronikou touto se postavil Pelcl ovšem nad předchůdce své, od Hájka započato, ale na pragmatickou historii nepovznesl svou kroniku. Ač dobrým a obzvláště jasným a svědomitým jest vypravovatelem, nedostává se mu přece oné psychologické hloubky, kterouž nejen věc sama o sobě živě vystupuje ze skupenin dějinstva, ale spolu i podmínkami svými osvětlena i na resultaty z ní vyplývající poukazuje. On vypravoval děje, ale nepoukázal spolu i na myšlénky, ježto v nich se skrývají. Také způsobem vypravování neobjevil umělce, jemuž dáno světla a stíny naznačiti, tak aby jisté kruhy událostí se neminuly pravého dojmu. Tyto nedostatky ještě více nežli v dotčené kronice na jevo vystupují v obsáhlých životopisech Karla IV. a Václava IV., jež s velikou pílí spracoval a vydal. Zde zajisté snesl, shrnul a seřadil veliké možství látek a podal práci bohatou na data i důležitou ohledem na prameny v ní uvedené, avšak celá architektonika životopisů těchto jest vadná. Vnější osudy dotčených znamenitých osob tu vedle sebe a za sebou vypravovány slohem někdy méně než kronikářským, ba snad i tím, že Pelcl s to nebyl plod svůj myšlénkou proniknouti, stalo se též, že nezvyklý z hluboka mysliti i logických vad tu a tam se dopustil, což v historii znamená tolik co částečné minutí se pravdy. Mimo to ale co sběratel a vydavatel historických pramenů, a co spisovatel literárních a historických monografií patrné si získal zásluhy o dějepisectví české.

Nenadarmo jsme se při něm déle než při jiných pozdrželi. Činlivost a ráz jeho nám příliš mnoho stránek poskytuje ku porovnání směru dějepiseckého doby jeho se směry dějepiscův doby naší. Za časů jeho došla národnost česká až na práh němectví. Pelcl sám i druzí literarní vrstevníci stáli jako Herkules na rozcestí a beznadějností přemoženi klonili se valně k němčině. Čtěním jejich spisů nám jest, jako bychom se octnuli v kruhu sběratelů památek minulosti národa umírajícího, jehož bývalý život před zapomenutím uchrániti se snažují. Tato nedůvěra v budoucnost národu, jejž miloval, jehož dráhné a slavné činy zkoumal a obdivoval, patrně ujařmila ducha jeho a nedopřála mu vzletu a rozhodného vystoupení. Jižjiž nepochyboval na vítězství národnosti německé, a aby toto své mínění i historickými osvědčil důvody, sepsal stručnou historii německé národnosti v Čechách. Článkem tímto jakoby omluviti zamýšlel Čechy, proč se zněmčili, tím, že staletému processu podlehli a podlehnouti musili, kterýžto celou minulou historii země české se protahoval, až posléze důsledně se ukončil nutným zaniknutím národnosti české. Velikého hříchu se dopustil Pelcl koncessemi, jež tu němectvu v Čechách podal. Klamal se tu na štěstí neméně co prorok jako co historik. Připomínaje Lipsko v Sasku, kde před padesáti ještě léty slovanský jazyk se ozýval, o čemž pak ani památky už nebylo, předpovídá, že taktéž i v Praze bude. Proroctví toto vyřknul l. 1791. Jungman byl tenkráte teprv osmnáct, Puchmayer dva a dvacet, Hněvkovský jeden a dvacet let stár, ale Dobrovský už se blížil čtyřicátému roku a literární činnost jeho byla se už nanejvýš rozvinula. Ale Dobrovský sám nejináče tenkráte smýšlel, i dá se tu souditi, jak hluboko tenkráte byla poklesla národnost, když přední její oslavovatelé a buditelé nad ní zoufali. Dobrovský, Ungar a Faustin Procházka důležitou činí trojici v době této. V Dobrovském se historický kriticismus v nejvyšší objevil plnosti, Ungar vydal opravy a dodatky k Balbinově učené Čechii a jiné pro historii literatury velmi důležité spisy, Faustin Procházka s neobyčejnou tenkráte u nás elegancí sepsal knihu o vývinu svobodných umění v Čechách a na Moravě, a takž se těmito i mnohými jinými muži, jež zde všechny uváděti nelze, z hrobu vykopávala minulost národa českého právě když všeobecné panovalo mínění, že přítomnost a budoucnost jeho jest ztracena.

Máme za to, že snahy tyto, ač mimo některé nepoměrně skromné výminky, skoro vesměs v latině a němčině se objevovaly, více přispěly k probuzení národnosti a k znovu oživení jazyka českého, nežli jinaké, tenkráte a i brzo potom v češtině vydané spisy. Historickou vědou zajisté se získala vážnost české věci, kteréžto na nejvýš potřebovala, historickou literaturou znovu se vydobývala české národnosti pozbylá historická půda.

Nová pak doba vnesla nové živly do dějepisectví. Kronikářský sloh se z něho vytratil, kriticismus ustoupil pragmatismu. Dějepiscové přestávali zase všemi všudy svědectvími se dokládati a čtenáře takořka do dílny uváděti, v níž se látky historie připravují a spracovávají. Dějepiscové si zpomněli, že historie nejen vědou jest ale i uměleckou do sebe má stránku, že látky už hotové, zpracované a v skupení sestavené podávati má. Sloh nabyl mocnosti v dějepisectví evropském. Ale nejen forma i názory se dočkaly změny základné. Francouská revoluce zatřásla všemi duchy, a spůsobila takový obrat v světě myšlenkovém, jakovým veškerá literatura nového nabývala rázu. Nápadně se v ní osvědčovati počalo vzájemné působení všelikých nauk na sebe, filosofie vnikala do všech druhů literatury, známky své vtisknouc historii, kteréž se zvláště politika uchopila, na nové ji poukazujíc dráhy. U nás ale mezi tím staré a plodné pokolení sběratelů a kritiků historických vymíralo, až jediný takořka zbýval Dobrovský, a o nových jakýchsi Epigonech nejevilo se známky. Historická studia ovšem nabyla zatím širší půdy. L. 1806 uvedla se historie (všeobecná) do všech gymnasií (dekretem od 16. srpna 1805). Usnešením stavů českých ustanoven byl historiograf království českého, kteréžto místo zastával posléze Fr. Pubička († 1807). Historie země české, kterou Pubička v německém jazyku vydal, sahá až do l. 1618. Liší se od jiných polemickým svým rázem, ale před soudem historické kritiky neobstojí. Po něm pak Kornova některými též německy sepsanými spisy a zvláště učitelským svým vlivem na universitě Pražské v studující mládeži probouzel lásku k historii, avšak působení toto mělo jen přechodní důležitost a nevníkalo do národu. Též Rojko a Riegger nedali historickému ruchu v Čechách docela usnouti a zvláště pak Hormayer, Horký a Meinert přispívali k tomu, že se interesse na dějství a dějepisectví českém nevytrácelo, ale veškeré tyto snahy byly více uprostřeďující nežli přímo působící na vznik a zvelebení narodného našeho dějepisectví, neboť jazyk německý byl tehdáž téměř výhradním prostředníkem nauky historické v Čechách, čímž ovšem nebyl národní ráz historické vědy u nás zachráněn, ano i smýšlení nedosti rozhodně a váhavě se do historie vluzovati musilo. Směr všech historických spisovatelů těchto byl více literární než přísně historický. Nenalezáme při nich nějakého politického programu, pročež i úsudky jich o osobách a událostech jsou spíše náhodné nežli nutné a z jistého střediště, z pevného uvědomění vyšlé. Též vzhledem na historickou kritiku jsou spisy tyto jen částečně dovedeny. Vedle jasných zjevů mnoho nejistých a na důmínky založených. Pozorlivý čtenář brzo se přesvědčí, že tu a tam authentických zpráv se nedostává, tu a tam však dostávajících se nedosti aneb nepravě použito.

Mnoho se bylo už činilo ku vyhledání starých pramenů historických, ale více bylo toho, co ještě scházelo. Používalo se starých spisů historických, ale nepodvrhly se tyto posud dostatečné kritice. Bylo-li pochybeno v starém, přenesla se chyba do nového. Historikové čerpali z historikův a dokládali projevení svá důvody z bližších k věci ještě blíže přiléhajících zřídel, kterážto methoda a posteriori ad prius byla patrně opačná. Věda toho požadovala, aby se způsob tento snášení a přenášení základně překonal. Nutno bylo uvésti nový způsob bádání, od prvotných započíti zřídel a k pozdějším přecházeti, od původních k odvozeným. Zřídla pak tato musila obstáti před kritikou a se osvědčiti co authentická a neporušená v částkách. Vykonání těchto podmínek bylo nevyhnutelné. I tato práce byla jen přípravná. Započíti se mělo, kde už jednou se bylo započalo, ba ku počátku tomu nový počátek se měl učiniti. Pravda starých spisův historických se měla skoumati, jak dalece s listinami, prazřídly to dějepisu, souhlasí. Pravost listin se měla vyhledávati, ba nedostatek jich doplňovati. Kdož takovou práci na sebe mohl vzíti? Dobrovský už byl stár a sledil patrně jiný směr nežli politicko-historický. Literární kritika a hermeneutika, filologie a dějepis literární mu stály blíže. Z ostatních mladších se nikdo nejevil zvláštním ruchem k historii puzen, nikdo povolaným se necítil dějepisectví české na pravou uvésti dráhu. Palacký se na to odvážil.

IV.[editovat]

Patrný byl úspěch vědy a literatury domácí, kterýž se už v minulém století zařízením tak zvané učené společnosti v Praze získal. Ještě důležitější, vzhledem na dějepis, bylo založení Musea českého království, l. 1818. Měloť se Museum státi středištěm všeho, čím národní pokrok se kdy značoval a značuje, především ale jeviti se mělo skladištěm národní literatury a starých listin. Uvážíme-li, v jakých okolnostech Museum povstalo a jaká byla doba, v níž působení jeho započalo, uznati musíme, že počátečný vznik jeho byl dosti patrný. Hojnost starých listin, rukopisů a knih se scházela, sbírky vůčihledě vyrůstaly. Aby Museum činlivost svou ještě rázněji osvědčilo a směru svému dostálo, a zvláště aby zaměřený ruch zvšeobecnil, došlo ku vydávání zvláštního časopisu německého a českého. Redakcí obou svěřena byla Palackému. V letopisech těchto se potkáváme s Palackým nejprv na historické půdě, pozorujeme nejen bedlivé a kritické vnikání do jednotlivostí, ale i jasný přehled celku; pojednání jeho o dějepisném bádání a dějepisectví v Čechách v německém ročníku 1829 objevilo stanoviště, na které se postavil co posuzovatel snah jej na poli tomto předcházejících, ale teprv spisem: „Würdigung der alten böhmischen Geschichtschreiber“ (1830) odůvodnil svou povolanost kritikou důkladnou namnoze do nejmenších podrobností zasahující, jakož i genialním rozhledem po dějepiseckém poli od Kosmasa až do Hájka z Libočan.

Spis tento nejen sám sebou jest důležitý, ale zvláště zajímavý i okolnostmi, v jakýchž povstal. Česká královská společnost nauk, aby kritickému studiu dějin vlastenských širší kruh vrstevníkův získala a studia tato pevnějšími ubezpečila základy, vypsala cenu na důkladné ocenění dějepiscův českých od prvního až na Hájkovu kroniku. Dobrovský předložil o předmětu tomto návrh formulovaný, jejž společnost přijala. Úloha byla dosti nesnadná. Jednalo se o sestavení a doplnění všech uveřejněných zpráv o dějepiscích českých do nadřečeného kruhu náležících, o bedlivé zkoušení vydání vzhledem na cennost rukopisů, z nichž vyšla, jakož i o udání jiných posud nepoužitých rukopisů, z nichž by se zprávnější text dal sestaviti; posléze o uvážení celého obsahu a rázu vypravování vzhledem na směr a poměry spisovatelovy. Na veřejné vyzvání došel v prodloužené mezi tím lhůtě toliko jeden jediný spis, o němž členové společnosti se projevili, že spisovatel této historicko-kritické úvahy přítomný stav vědomostí do oboru dotčeného sáhajících nejen úplně pochopil a na zřetelný přehled dovedl, ale i novými a důležitými zprávami obohatil. Cena byla tedy spisu přiřknuta. Byl to Palackého „Würdigung“ a t. d. Jasnější obraz dějepisectví českého nebyl posud podán. Kdyby Palacký tento svůj spis v jazyku českém spracoval a novými svými po dalších třicet let nabylými skušenostmi literarními doplnil, povznesl by tím část literarní naší historie na onu samu výši, na kterou se mu povedlo dějepisectví české povznésti. Ohledem na látku, o kteréž tu pojednal, a poněkud i na způsob provedení měl dva předchůdce. Knoll v Hormayerovu Archivu (1821) podal úvahu: Mittelpunkte der böhmischen Geschichtsforschung und Geschichtschreibung, pak Meinert, jenž ve Vídeňských Jahrbücher der Literatur (díl XV. a XVI.) uveřejnil úvahu: Die böhmischen Geschichtschreiber des ersten Zeitraumes. Knoll nevniká do hloubky a úsudky jeho nejeví úplné proniknutí všech částek, jakové úloha tato požaduje. Neobohatil také historii dějepisectví našeho ani jednou novou myšlénkou. Dovedněji a rázněji si počínal Meinert. On zajisté byl úplně mocen látky své a spracoval jí s uvědomněním jasným a slohem živým, místy takořka uchvacujícím. Ale zbývalo ještě mnoho po něm doplniti, zvláště co se porovnání rozličných rukopisů týká. Palackému se to povedlo. Není zde místa k tomu, abychom celý spis tento v uvážení brali. Podotýkáme toliko, že se Palacký vzhledem na znalost pramenů historických úplně schopným osvědčil ku sepsání dějin českých.

Podotknuli jsme již, že za novějších časů Pelcl a Pubička se odvážili na sepsání dějin českých, a zvláště Pubička se velmi obšírně o nich rozhovořil. Mimo jiné mnohé nejvíce mu však vadilo, že obsah svůj ze knih toliko tištěných vážil. Toho se nebylo obávati u Palackého, jehož znalost starých písemních památek historických už nade vší pochybnost se postavila. A však staří kronikářové pozůstavili jsou příliš mnoho mezer, než aby používání jich kritickému dějepiscovi stačilo. Uznal nutnost hledati zřídla nová ještě neodkrytá. Z kterého ku př. létopisce by se byl dopídil authentických zpráv o temném půlstoletí od 1198, kde kronika Gerlachova nedokončeným slovem přestává, až do léta 1248, kteroužto mezeru žádný z létopisců českých nevyplnil, takže bádatel poukázán jest takořka výhradně na náhodné zprávy a zápisky kronikářův cizozemských a na vyhledávání pramenů archivárních?

Že se Palacký po takovýchto pramenech ohlídnouti neopominul, že jich i více než který z předchůdcův jeho sebral, o tom dostatečných podal důkazů. Nejen přední domácí a vůbec rakouské bibliotheky a archivy prohledal, nýbrž k účelům svým podnikl i cesty do dalekých zemí, ano nahlédl i do archivních pokladů Vatikánu v Římě (1837). Byla by to naivnost, kdybychom řekli, že nevíme proč strážníkové archivu tohoto nedopřejí bádatelům volné nahlédnutí do všech tamo chovaných listin. Vždyť i seznamy listin těchto jsou neúplné — snad úmyslně nedovedené; či stojí i jiných nepřístupných seznamů? — Palacký krátkým časem, jejž v Římě se zdržel, nemohl vše vyčerpati, co žádoucno se jevilo, přece velmi vzácné získal prameny nahlédnutím v regesta, jež od Honoria III. úplně prohlédnul, použiv jich pro historii až do vymření Přemyslovců. Literárnímu světu jest resultát cesty této známý, neboť Palacký tiskem uveřejnil (r. 1838) zprávu o své cestě do Italie. V cestopisu tomto podal seznam, jenž obsahuje též Bohemica a Moravica regesta Řehoře VII. a Innocence III., aby se takto pokud možná úplný přehled historické látky docílil, jež v nejstarších regestách se chová. Požádán byv od stavů Moravských, aby si též zřídel Moravské historie v Římě chovaných obzvláště všímal, poslal do Moravy 89 listin, jež obsahují dobu od l. 879 až 1306. Čtvero jich pochází z časů papeže Jana od l. 879, 880 a 881, ostatní počínají teprv létem 1227. Většina těchto listin byla docela neznámá. Jiná velmi důležitá sbírka obsažena jest ve spisu jeho „Ueber Formalbücher“ (2 svazky 1842 a 1847), jimiž diplomatika se co věda skutečně obohatila a historie 13. a 14. století místy takořka se doplňuje. Knížky tyto se připojují pobobným spisům čili kancelariím, jenž z velmi starých časů se zachovaly. Takž Henricus de Isernia uchoval kancelaria Otokara II., Jihlavský městský písař Jan z Gelnhausen zase kancelaria Karla IV. a Václava a j. v.

Pravý ale poklad pro milovníky dějepisu a vlastenské literatury vůbec jest Palackého Archiv Český, čili staré písemné památky české i moravské z archivův domácích i cizích sebrané. Obsahuje psaní soukromná i státní dopisy, nápisy, sněmovní věci, výpisy právní a dějinné, nálezy, práva a t. d. O obsahu spisu tohoto, o důležitosti jednotlivých jeho článků pro historii bychom musili sepsati zvláštní knihu, kdyby nám šlo o zevrubné jeho ocenění. Spisem tím se stávají nejdůležitější a posud nejvzácnější prameny historie české každému přístupné, obohacen jím dějepis literární i kulturní, osvětleny přemnohé zajímavé poměry osobní i společenské. Romanopisec zde tak dobře čerpati může barvy věrné ku vylíčení historických karakterů ba některých dob i ku osvětlení některých událostí jako historik, jemuž vůbec prameny takové obejíti ani nelze. — Mezi spisy zřídelní, kteréž vydal, ještě počítati sluší: Staří letopiscové čeští od roku 1378 do 1527, čili pokračování v kronikách Přibíka, Pulkavy a Beneše z Hořovic z rukopisů starých vydané. Jest to třetí díl důležité sbírky „Scriptores rerum Bohemicarum“ vydané od české společnosti nauk. Dosti dlouhá jest řada historických monografií větších i menších, jimiž Palacký nejen historickou vědu vůbec, ale literaturu českou zvláště, co dovednými, na mnoze skvělými plody obohatil. Stačuje zde poukázati na historické články jeho v Časopisu Musea, na monografie ve sbírkách společnosti nauk a jinde umístěné. Hlavním ale spisem jeho jmenovati sluší: „Dějiny národu Českého“, jež vydávati počal l. 1836.

Nikomu u nás před ním a nikomu vedle něj nesloužily tak hojné sbírky pramenův jako jemu, a nikdo je tak ostrým hledem nepronikl jako on. Jest tedy tento spis jeho vzhledem na zřídla nejdokonalejší a nejúplnější všech předešlých, a máme za to že není druhého, kdožby historické látky ku sepsání dějin českých tou měrou byl mocen jako on jest.

Vzhledem na stylistickou dovednost — mluvíme zde o českém vydání — nebude nikdo od nás žádati úsudek o Palackém. Nenedostává se mu ni filosofického vzdělání ni aesthetického ruchu, jest schopen vřelosti i vzletu duševního, jakož neméně rozvážlivostí a soudností historickou vyniká. Smýšlení jeho jest ryzé, vlastenské, národní, politické přesvědčení jeho jest jasné. Ve všem se jeví muž rázného ale povážlivého pokroku. Německá kritika mu učinila směšnou výčitku, že prý národnost českou příliš v popředí staví na ujmu německé, že příliš těsně listin se přidržuje a kulturní momenty v historii české namnoze zanedbává a j. v. Co Němci ohledem na národnost mu vyčítají, to my Čechové za přední zásluhu mu kladem; a Čech zajisté má první právo souditi o české, o své věci. Německý živel jest a zůstane v dějinách českých živlem cizím, němečtí přistěhovalci nezakládali v Čechách své bydlo na práva leda na výsady, jež krátkozraká politika jim postupovala. Živel německý stál u nás za starých časův vždy v pozadí, a historik by se prohřešil, kdyby jej z kouta vytáhl a na přední místo posadil. Živel německý se v staré historii české vždy jen co překážející protiva jevil, nikdy ale co podpora národního jakéhos vývinu. Všickní staří létopiscové naši domácí nejinače soudili o živlu německém, a nestojí kroniky ba ani listiny, ježby opak toho tvrdila. My naopak se domýšlíme, že Palacký na mnohých místech velmi šetrně si počínal, přidusiv poněkud hlas svůj, kde souvěká zřídla příliš živě si počínala.

Druhá výčitka, že by si byl Palacký v své historii kulturních momentů příliš málo všímal, nejeví se též spravedlivou. Kde zjevy kulturní v historii v popředí vystoupily, nalézá se i v dějepisu vystoupení jich živě naznačeno, což bychom příklady nápadnými dosvědčiti mohli. Tu a tam by bylo hlubočejší nahlédnutí do kulturního života celku prospělo, a však Palacký se patrně vyhýbal všemu, čím se takořka od realistického směru vzdaloval, kterýž při něm zřejmě nadvládá. Smíme-li se odvážiti na úsudek o dějepiseckém rázu jeho, souditi nám jest, že mu nejprv o to se jednalo, aby skutečnost a postup událostí na pravém místě a v pravém času na základě nezvratných svědectví jistě a pevně ustanovil, aby konec učinil konjekturální historii české. Zásada jeho se nám jeví tu, že dříve pravda a skutečnost ubezpečena býti musí, nežli filosofie dějin se uchopiti může historické látky. Jest-li že subjektivní kritika z osobných svých názorů vycházejíc ovšem historikovi vytýkati může, že není filosof, a filosofovi, že není historik, střeží se toho kritika objektivní, která věc z věci samé vybírá a posuzuje. Jelikož směr Palackého patrně nejiný byl, než aby omyly v dějepisech českých odstranil a na jich místo pravdu historickou postavil, nastala kritice první úloha tato, aby chráníc se jej na jiné, formální cesty odkazovati, především sama a geneticky stopovala rozvin dějin českých a takto dějepisce našeho na omylech dostihla. Posud toho nedovedla.

Naznačili jsme poněkud, kterak od minulého století až po novější doby se mnozí zasazovali o kritické pojištění látky dějepisné, a objevilo se, že badatelům se lépe dařilo u odstraňování a zrušování mínění nepravých, než u zbudování pevné historické stavby. Architektonika předchůdcův Palackého byla patrně vadná. Ač více méně šťastní u položení základů, nebyli přece v ekonomii stavby zasvěceni. Nejprv se jim nedostávalo souměru. Kdežto místy takořka až na dno vyčerpali látky, obešli jsou jinde lehkovážně momenty velmi důležité. Někdy se rozhovořili o událostech, na jejíchž příčiny ani nepoukázali a jejíchž výsledky čtenářům nevysvítají. Někdy z vlastního domyslu udali příčiny a výsledky nepravé. Logických takových pokleskův se Palacký nedopustil. Vidíme tu děje před očima se rozvinovati, dovršiti a přecházeti na výsledky, aniž bychom u mezer se v nejistotách nalézali. V odůvodnění dějin leží podstatná jeho síla. Jen kde nejnutnější toho potřeba, odpovídá na záhodné otázky logickým procesem vlastního domyslu, takže čtenář jej myšlénkou stopující nejiného dojde úsudku.

Jedna však věc cela jest pozůstavena domyslu dějepiscovu. Neníť on pouze vypravovatelem, jest i posuzovatelem dějin. Byťby i soud svůj nepřenesl přímo, již pouhé sřadění událostí, světlo neb stín, v kteréž osoby a skutky staví, objevují jeho mínění. A mínění své má každý, ba musí je míti, aniž mu lze jest zapírati je důsledně. Moderní dějepisectví v tom zvláště vyniklo. Ve francouské, německé a anglické historiografii novější zaujímá kritika dějin téměř předního místa. Přirozený to postup v dějepisectví. Když dějiny samy už zjištěny jsou, nastoupí jich kritika právě tím způsobem, jakým před jich pojištění se uchopovala pramenů a látek historických; kritický však proces tamo jiného jest rázu nežli zde. Archivní, diplomatářské a literarní vědomosti nestačují na posuzování dějin samých. Potřebí tu obšírného politického rozhledu a pevného smýšlení, potřebí tu především spravedlnosti. Vzhledem na spravedlnost, nechť se tu nikdo neklame obyčejným o ní ponětím. Dějepisec musí především spravedliv býti svému vlastnímu přesvědčení, pouhým však míněním, jež z pevného přesvědčení nevyšlo, ukřivdí buď sobě buď předmětu, o kterémž jedná. Důslednost v názorech jest přední podmínkou této spravedlnosti. Proti této důslednosti se mnozí jinak zasloužilí, a velmi oblíbeni dějepiscové namnoze prohřešili, anižby takovéto hříchy jejich kritikou byly objeveny. Uvedeme zde na příklad vyhlášeného Rottecka, jehož historie v sta tisících exemplářích po Německu se rozšířila. Připomenem tu na jeden nápadný příklad nedůslednosti, ač bychom jich valné skupení uvésti mohli. Kterak soudí ku př. o Oliverovi Kromvellovi? Živě líčí spoustu anglického vladaření před Kromvellem, objevuje takořka nutnost tehdejší revoluce, jelikož Anglie na prahu úpadu stála. Kromvell byl jediný muž, jenž duševní svou sílou pronikl všechny zmatky, anarchii konec učinil, pamětným navigačním-aktem námořní sílu britanskou udržel a upevnil. Ale Rotteck líčí jen vady jeho, a takořka se těší, že po smrti velikého agitatora zase reakce nastala. Tu ho ale potká něco lidského. Musí se přiznati, že po Kromvellovi zrušilo se zase vše dobré, co on zavedl. O tom dobrém ale jen jako mimochodem se zmínil, když o Kromvellu samém mluvil. To je nespravedlnost a nedůslednost historická. A však Rotteck nemá co dějepisec důležitostí. Jsou i jiní nám bližší časem a platnější v oboru vědy, jižto se podobných věcí dopouštěli, jakož i sám Macaulay, Gruizot, Thiers, Schlosser a Gervinus! Zda-li pak Palacký jest v úsudcích svých vždy spravedlivý, důsledný a sobě věrný? Na tuto otázku kdybychom odůvodněnou odpověď podati měli, musili bychom Dějiny Palackého od počátku až do konce, pokud totiž vyšly, s hlediště politického a logického zde rozebrati, aniž by nám poslední a rozhodné slovo bylo ještě promluviti, jelikož toho vždy pamětlivi býti musíme, že větší část historie jeho pracována byla v poměrech, jež nepřály svobodnému se rozhovoření o staré historii, a jimiž i úsudku o dějinách pevné meze byly vykázány. Psal pod dohlídkou absolutní vlády, pod dozorstvím censury. Ruch politický nebyl se tenkráte u nás ještě objevil, ruch národní se teprv zbuzoval, i nelze bylo dějepisci vyšinouti se takořka násilou nad panující mínění obecné, postaviti se na stanoviště, jenž přímou by působilo protivu všech stojících tenkráte poměrů. Proto pro všecko se jevil duch jeho i politicky odpoutanějším jiných, a liberální názory se osvědčují ve všech náležitých částkách historie jeho. Jakož ze všeho vysvítá, že Palacký historickými studiemi se utužil v politických svých přesvědčeních, takž zase na opak politické jeho náhledy z dějepisu jeho vyznívají. Na positivní půdě stoje přiznává se k tomu, co v živlech svých nejvyvinutější se mu jeví v národu českém, co se v něm samo sebou, přirozenou, poznenáhlou cestou postupujícího dějinstva vyvinulo. Jelikož národ český právně vždy na ústavní půdě se jevil, a vůle vladařův podléhala uznání stavův, tedy v zásadách konstitučních se dovršuje politické vyznání Palackého, a na representaci stavův kladl od počátku největší váhu. Staročeská šlechta se mu jeví co výkvět národní síly, na ni připomíná s nezapřenou vřelostí. Jevíť se v tom podstatná část historické pravdy, ač ne celá pravda, ale spolu tím osvědčuje dějepisec náš taktiku znamenitou, dílem morálním působením na zbytky této kasty, dílem také, že se mu umožní, až svého času na nejnešťastnější katastrofu v historii naší dojde, objeviti, kterak pád předních mužův šlechty české strhl celý národ.

Palacký jest prozřetelný jak v historických tak v politických svých úsudcích. Na mnohých místech historie jeho mezi řádkami vyčítáme co přednedávnem přímo v říšské radě projevil, že se svoboda vnucovati nedá národům! Ponětí však o svobodě jest velmi obsáhlé a dá se vždy dále a dále vésti. Jest však divno, že historikové každé i nejnepatrnější uvolnění, jež vládařové národům poskytují, s velikým uznáním zapisují, kde však lid o nějaká práva se hlásí, s jakousi nedosti ukrytou nedůvěrou na blížící se zpouru poukazují. Ještě divnější ale jest, že pro vady rodem velkých se vždy více omluvy nalezá, nežli uznání se dostává snažením těch, ježto rodem malí ale duchem jsou byli velicí. Tuť se nám zdá, že i Palacký příliš mírně posoudil Sigmunda, obojetného toho sobíka, jenž se za cos velikého měl, ač když z českého národního stanoviště naň pohlížíme, s úplnym opovržením nás naplňuje tato nízká povaha. Naopak zase ani vzlet ducha Husova, ani světodějné demokratické zásady Táborův nejeví se nám v takovém ozáření, jakéhož jsme se dopíditi mínili v historii Palackého. Jest to jakoby konstituční svědomí učenci našemu nedovolovalo zřejmým slovem poukázati na plnou opravněnost strany Táborské, jež se toliko té politické chyby dopustila, že se neustanovila na jasném politickém programu, v němžby se všecky náboženské strany byly sjednotily a ústředily k souhlasné politické činlivosti.

Nelze tu ovšem dějepisci na písemní pozůstatky strany této poukázati, ale dosti tu přece nitek, jež spisy Příbramovy a j. v. poskytují ku spředení pásma, o nějž domysl historikův se opírati může. Avšak zde zůstal Palacký přece sobě věren, nedav se rozehřáti a uchvátiti směry a zásady demokratickými. S jasnou objektivností vypravuje co a kterak se dělo, spoléhaje přísně na pramenech. — Historie doby husitské není ještě dovršena. Palackým položeny jsou pevné základy k jejímu vyplnění, avšak mnohá husitica ještě odkrytí svého očekávají, jež objasněna býti musí, nežli možná bude všechny přední charaktery onoho času v pravé a úplné světlo postaviti. Spis takový bude ovšem nepoměrně většího objemu nežli všechny, v nichž o době této posud pojednáno bylo. — Velikým však utěšením naplňuje čtenáře líčení doby Jiřího Poděbradského. Zde se Palacký skutečně místy rozehřál, zde dovršil své umění a rozumnost svou nejjasněji osvědčil. Pozorujeme, že psán jest Jiří už v době politicky osvěženější a uvědomělejší, a že přítomnost se neminula působení na dějepisce našeho. Líčením doby Poděbradského se postavil Palacký po bok předním historikům doby nynější, časy nám vyobraziv, kde vlny dějinství vždy výše vystoupaly a kol kolem kdež vyrůstalo trní, pod nímž národ český posléze zkrvácel!