František Palacký (Pekař)

Údaje o textu
Titulek:	František Palacký[1]
Podtitulek:	Chvály starých legend a naše znovuzrození. — Obrácení Palackého. — Původ Palackého - První dojmy mládí a školy.)
Autor:	Josef Pekař
Zdroj:	Zlatá Praha, roč. 29. č. 40. s. 478-9 Ústav pro českou literaturu AV ČR
Vydáno:	1912
Licence:	PD old 70
Související na Wikidatech: František Palacký

„Co z pravé lásky se prýští, nevysýchá nikdy.“

Palacký v předmluvě k „Dějinám národu českého“

Dojmy a ohlasy ze starých českých legend nejdou nám z mysli, vzpomínáme-li života a práce oněch mužů, z nichž největším byl František Palacký.

S naivním, ale velkým a dojemným obdivem, prostou, ale v pravdě básnickou mluvou líčí legendista život a zásluhy svého hrdiny, muže božího, jenž dav život mrtvému, vzdělání barbarskému národu, získal sladkou korunu mučednictví. Jeho obrazná přirovnání mluví o purpurovém květu, který vykvetl českým zemím, o jitřence, která světlem víry zaplašila temnotu hříchů, o prvním květu pravého jara, o slavné záruce života — gloriosum depositum vitae které nabyly Čechy pro věčné časy prací a mukou těch, jimiž „s pomocí boží vinice Páně Sabaoth byla rozšířena v zemi hrůz a pusté prázdnoty“ — („a stále ještě je svlažována rosou modliteb jejich, aby nevyprahla nevěrou“) — „těch, kteří vyšli hledat duše a orat pluhem božím mezi nevzdělanými národy…“

Kteří vyšli hledat duše — nepřísluší-li tato poetická chvála legendy, již napsal před devíti sty lety Němec na oslavu prvního velkého Čecha, také hrdinům našeho národního znovuzrození, jejichž apoštolování vyrvalo celé země nebezpečí konečné germanisace a zároveň darovalo Evropě nový národ, nový živel kulturní?

Je-li možno pro velikost ideální snahy těchto „mrtvých vlastenců“, pro nadšení, které posvěcovalo jejich život, je-li možno pro tento souhrn obětavé lásky a činorodé práce ve službě myšlenky nalézti příbuznější tahy než ve společnosti oněch, kteří před staletími ve snivě mystickém zanícení vyšli, aby „mrtvým a nevzdělaným“ národům přinesli život víry a světlo poznání? Jako mučednictvím oněch, tak prací a námahou těchto byla nám získána slavná záruka a jistota života, zjednán svatý fond nadšení a zásluh; jako tam, tak i zde jsou zoraná a osetá pole stále ještě svlažována rosou ideálních snah jejich…

* * *

A jako u svatých a velkých mužů církve, tak setkáváme se také v životě našich buditelů s konversemi, obráceními — t. j. hodinami a okamžiky, které jako náhodou činí ze slepých vidoucí, z nevěřících vyznavače, z lhostejných apoštoly. V Palackém procitlo národní vědomí, Palacký jako Čech se narodil r. 1813. Bylo to v měsíci srpnu, zatím co na sever od Čech, na středním toku Labe, stahovaly se massy evropských vojsk ke hrozné „bitvě národů“. Palacký, tehdy patnáctiletý studentík, vracel se z prázdnin, z otcovského domu k prešpurským studiím. Na uherských hranicích, někde u Vlárského průsmyku, byl překvapen prudkou bouří. Spěchal, změniv poněkud plán cesty, do Trenčína, aby se zotavil. Zatím vystoupil Váh daleko ze svých břehů a Palacký musil celý týden používati pohostinství v rodině mladého soudruha ze studií, v domě trenčínského měšťana Fr. Bakoše.

Bakoš náležel k těm nemnohým, kteří měli zálibu v češtině a v české četbě, ke starým „písmákům“, kteří znajíce češtinu 16. — 17. století, často si nevěděli rady s novotvary, jež se v nových českých pracích literárních hojněji a hojněji vyskytovaly. V domnění, že Palacký jako Moravan bude tomu lépe rozuměti než uherský Slovák, použil Bakoš příležitosti a požádal ho několikráte o vysvětlení slov, jimž sám nerozuměl. „Ale brzy ukázalo se,“ praví Palacký, „že já tomu všemu ještě méně rozuměl nežli on. Hluboce proniknut jsa studem, umínil sem sobě pocvičiti se v češtině, aby se mi nestalo cos takového ještě podruhé, zvláště an mi nejen hostitel můj Komeniovy spisy a Jungmannovu „Attalu“ velmi vychvaloval, ale i já ještě v ty dni obé u něho čítaje, čím dál tím více krásou jak obsahu tak i řeči jich jímána sem se cítil. Ihned přijda do Prešpurka, dal sem sobě záležeti na mateřčině své; a nezadlouho dostav ve „Hlasateli Českém“ Jungmannovo dvoje rozmlouvání o jazyku českém čísti, zapálil sem se celý upřímnou vlasteneckou horlivostí…“

Zmíněná zde „Rozmlouvání“ Jungmannova (z r. 1806) vykonala v tomto případě skvěle své poslání. Dokazují přesvědčivě právo Čechů na vlastní národní existenci, kárají hned s lítostí, hned s rozhořčením nebo vtipem lhostejnost Čechů k jazyku jejich, naříkajíce na úpadek národa, „jehož kolik předků tolik hrdin bylo, který nejsa veliký, veliké sobě ve světě získal jméno“. Nynější Čechové však neznají nic tak málo jako češtmu. „Nebo již dvě století vyzouvají se ze všeho, což českého jest. Spálivše staré knihy předků svých, nových nepsali; mrav, kroj, až i hnedle jazyk otcovský proměnili, aneb aspoň změniti usilují; slovem, přijda mezi ně, řekl by, že ne český to, ale z Franků a Němců jest složený národ: velcí z Franků, sprostí z Němců, a to všichni, když ne skutkem, aspoň vůlí. Všemu je naučíš raději než jazyku předkův jich!“ Jen sedlák ještě zachoval řeč svých otcův a také ten již lituje, že nenarodil se Němcem. Vidouce to, myslí úhlavní nepřátelé Čechů a řeči jejich, že již dospěli k cíli, již jásají nad hrobem Čechie: „Ha, tu ležíš; přečkali jsme tě, hrdá sokyně…“ A do této bídy přítomnosti uvádí Jungmann Daniela Adama z Veleslavína i dávaje ho poučovati vzdělaným Němcem z Čech o úpadku jeho národa, vkládá Němci do úst vzletnou charakteristiku staročeského vlastenectví „Vidím v tobě Staročecha, jednoho z těch, kteří pro jazyk svůj a vlast nasazovali jmění i životy své, jimžto slouti Čechy byla chvála nejžádanější, kteří byli strašní práv hajitelé, podiv závistných národů, lampy uprostřed vichru hořící. Jednak zhasly lampy ty, přišel podiv ten v přísloví a lehkost, a usnuli hajitelé práv strašní. Čas, Danieli! čas, ten všeho dárce a zhoubce — i to jméno české brzy, brzy snad věčnými přikryje zavalinami…“

Lze si představiti, jak asi tato hra slibů a hrozeb, obav a nadějí působila na vnímavou duši, jež poznala vlastní vinu a tíhu její a stála ještě pod mocným vlivem povídky Chateaubriandovy, která odhaluje a velebí velkodušnost a lásku k vlasti právě u opovrženého národa a končí oním nezapomenutelným obrazem, plným velikého smutku, líčením zasmušilého pochodu Indiánů, kteří nesouce popel svých otců opouštějí svou otčinu a se vzdálených hor cizí země se slzami v očích zírají naposledy na drobné krovy, pod nimiž vyrostli a na potoky, „které smutně plynou pustými krajinami vlasti…“.

To byly dojmy, pod nimiž vyrostla Palackého láska k vlasti. V oněch dnech rozpoutaných živlů a zuřící povodně, kdy rodiče Palackého se chvěli o život synův, jako ještě nikdy ssála mladistvá mysl studentova dojmy a podněty, z nichž se zrodil nový život, v jehož slibech a nadějích se chvěla celá duše jeho.

* * *

Mladý student, jenž tu v zemi uherské byl získán pro věc národní, byl rodem Moravan a náboženstvím lutherán. Narodil se roku 1798 — téhož roku, jenž dal Polákům Mickiewicze — v Hodslavicích, mezi Valašským Meziříčím a Novým Jičínem, na panství, náleževším kdysi (až do r. 1773) jesuitskému řádu, kde přes téměř dvoustoleté pronásledování a jesuitskou vrchnost staré vyznání Českých bratří, skryté v duších nepoddajných horalů, dočekalo se časů svobody. Z této krajiny vyšli první zakladatelé Herrnhutu (1722); zde scházeli se, jako před sto lety, ještě v 18. století vyznavači proskribované věci v temnu lesů, aby, chráněni rozestavenými strážemi proti vyzvědačům vrchnosti, vyhledali zakopané knihy a čtením v nich, zpěvem i modlitbou se posílili ve své vytrvalosti. Rodina Palackých byla vynikající nositelkou těchto tradic posvěcených heroismem otců a zpevněných útiskem, a když dekrety Josefovy daly protestantům svobodu a tajná bratrská obec hodslavická se v jejich smyslu přiznala k augsburgské konfessi, tu byl to otec Palackého, Jiří, jenž se snažil o to, aby se vzdělal na duchovního a stal se jejím kazatelem. K tomu nedošlo — Jiří dosáhl nižšího vzdělání, ale neméně významného úřadu v nové náboženské obci — úřadu učitele, „rektora“ školy hodslavické.

Chudý domkář, kterého učitelská bída a hojnost dětí nutila k jinému výdělku — obchodu a krejčovině — měl přece ve svém charakteru mnohé rysy protestantského vzdělance a horlivce — mravní přísnost, vroucí zbožnost, živenou lásku k bibli a úctou k „starým pravdám“ jejím, mysl obrácenou k vážným stránkám života, k tomu bystrý, pronikavý rozum, železnou vůli a energii. Z tohoto prostředí, jež byly útisk a zápasy celých generací vychovaly ke všem ctnostem menšiny, z této přísné a vážné společnosti, jíž bylo náboženství v pravdě potřebou, útěchou a normou života, přinesl si mladý Palacký základní rysy své duševní povahy, podmínky pravého charakteru, onu až k přísnosti dosahující vážnost v pojímání života a jeho úkolů, svou svědomitost, svůj smysl pro povinnost, zde získal především onu železnou vůli, onu energii a nepoddajnost, kterou tak hojně osvědčil v boji o existenci a ve své věrnosti k zásadám; zde naučil se ctíti pravdu a zůstati jí věren, zde byl v jeho duchu probuzen smysl pro velké úkoly člověka a života, smysl pro velikost vůbec a odpor ke všemu malichernému a frivolnímu.

Jeho první četbou byla bible, a pětiletý hoch ji pročetl celou… Tradice českobratrské přes to nesahaly v rodině tak daleko nazpět, aby tkvěly ve vědomí národně českém, nebo se s ním slučovaly — a snad působily zde také přirozené styky s blízkými sousedy, protestanty německého jazyka — perioda, v níž mladý Palacký své češství stupňoval svým protestantstvím, měla nastati teprve později.

* * *

Po škole v otcovském domě přispěl ke vzdělání neobyčejně nadaného hocha pobyt v soukromé zámecké škole v Kunvaldě u Nového Jičína, jejíž zakladatelka, hraběnka Truchsessová, rodem Harrachová, vychovávala v tomto „výborném svobodného ducha učení“ žákovskou elitu nejbližšího okolí. Tato — německá a katolická — soukromá škola je jedním ze sympatických dokladů osvětné snahy naší šlechty v oné době — byla pak také „na vyšší rozkaz“ po několika letech uzavřena. Zde učilo se dokonce základům světových dějin, anthropolitii, fysice; hraběnka vyučovala sama a Palacký dostal za své pokroky z jejích rukou své první veřejné vyznamenání — knihu o lásce k člověku. Vesnický hoch obeznámil se zde s poměry a způsobem života vyšší vrstvy sociální a naučil se za ta dvě léta (1807-1809) německy.

Od srpna 1809 až do roku 1812 studoval pak na evangelické latinské škole v Trenčíně, kdež jeho otec náhodou navázal styky a známosti. Trenčínská škola — rovnající se asi našemu nižšímu gymnáziu — byla bídná, a Palacký se tam nenaučil ničemu než latině; jeho touha po čtení a vzdělání byla tu živena jedině latinskými polemickými traktáty lutheránských publicistů a theologů 17. století, jež na jeho vnímavou mysl brzy účinkovaly tak, že se z hocha stal protestantský horlivec, jehož životním ideálem se stalo povolání missionáře, někde v dalekých zemích zámořských, mezi pohany…

Tak v Trenčíně spíše ztrativ, než získav, postoupil Palacký (v srpnu 1812) do třetí a poslední své školy, evangelického lycea v Prešpurku, jež bylo tehdy jednou z nejhledanějších škol v Uhrách vůbec. Hned po prvním roce těchto studií nadešel, jak již víme, ve snažení mladého studenta rozhodující obrat. Pobyt v Prešpurku má však pro budoucnost Palackého nekonečně větší význam — v Prešpurku byl nám Palacký, Palacký v celm významu tohoto slova jako velký Čech a jako velký člověk — vychován.

---

1. Prvý z feuilletonů, psaných pro „Politik“ ke 100. narozeninám Františka Palackého. („Politik“ 1898, 22. května.) Česky posud neotištěno.