Fotografie momentní

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Fotografie momentní
Autor: Josef Václav Sládek
Zdroj: Lumír, 1886, č. 27, s. 431-432 online
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Charles Wheatstone (angl.), Berend Wilhelm Feddersen (něm.), Louis Daguerre, William Fox Talbot, Gustave Le Gray, Frederick Scott Archer, 1862 International Exhibition (angl.), Richard Leach Maddox (angl.), Carl August von Steinheil (něm.), Peter Wilhelm Friedrich von Voigtländer (něm.), René Thury (angl.), Jakub Husník, Pierre Janssen (angl.)

Pojem časového „momentu“ nebo okamžiku jest věc velice neurčitá zrovna tak jako pojem o míře a váze. Jedna vteřina, jsoucí v obyčejných životních potřebách „okamžikem“, považuje se na příklad u astronoma za dobu, kteréžto teprve tisícína i daleko menší zlomek v jeho výpočtech může býti platným činitelem. Takž jsou také tak zvané fotografie momentní výsledkem delšího neb kratšího osvětlení a většina z nich u porovnání s jinými názvu „momentní“ nezasluhuje. Porovnejme na příklad pouze tak zvané momentní fotografie dětí s fotografiemi z ručnice vystřelené koule, s fotografií elektrické jiskry a blesku. V prvním případě trvává osvětlení desky ve fotografické kameře v nejpříznivějších případech obyčejně od jedné polovice do jedné pětiny vteřiny, kdežto k vyfotografování elektrické jiskry a blesku stačí podle výpočtu Wheatstonea a Feddersena dvě neb tři milióntiny vteřiny. Jsou to zlomky času pro lidskou mysl nepochopitelné a přece dostačí k zůstavení trvalé stopy na desce fotografické. Ve Woolwichu v Anglii fotografovali již roku 1866 dělovou kouli letící rychlostí 500 metrů za vteřinu. Mezi momentním fotografováním nepokojného dítěte a zobrazením elektrické jiskry jest tedy velmi širý prostor, na kterém pohybovati se může tak zvaná fotografie okamžitá.

Fotografie momentní není nikterak vynálezem pouze nejnovější doby. Již Daguerre (1810) a Talbot (1851) fotografovali lidi v chůzi. Arciť byly tehdejší fotografické čočky (objektivy) nedokonaly a fotografické desky necitlivy, z čehož nutně následovala nedokonalost obrazů. Roku 1850 od Francouze Le Graye a záhy na to od Angličana Archera zdokonalený process kollodiový opatřil fotografii deskami 15—30kráte citlivějšími než desky Daguerreovy. Momentní fotografie nebyly pak již více vzácností, a na velké světové výstavě Londýnské roku 1862 viděno jich již dosti, ačkoliv daleko nevyrovnaly se obrazům tohoto druhu nyní hotoveným.

Nvnější ohromný pokrok stal se možným vynalezením desk gelatinových od anglického lékaře Dr. Maddoxe (1871), který zabývá se fotografií pouze ze záliby. Tyto suché desky předčí, podle toho, jak se vyrábějí, citlivostí svou asi dvacetkráte desky kollodiové, dají se velmi dlouho zachovat a latentní obraz po osvětlení dá se vyvíjeti hned, neb až po několika měsících, což jest zvláště pro cestovatele důležité.

Druhým nezbytným požadavkem k zhotovení dobrých momentních obrazů jsou fotografické čočky. I v tomto ohledu učiněn v době nové pokrok veliký. Steinheil v Mnichově, Voigtländer, Dallmayer a různé firmy francouzské konstruovali „objektivy“ znamenité. Na konstruování objektivu, jenž dával by obrazy větších rozměrů, dostatečně světlé i hluboké a takové, že by se na př. i dokonalé portraity osob v obyčejných atelierech za pramalý zlomek vteřiny zhotovovati mohly, dosud se čeká. Avšak není pochyby, že optik a chemik záhy cíle toho dospějí.

Konečně třeba jest k fotografiím momentním dobrých nástrojů, které v náležitý čas světlo do objektivu připouštějí a opět jimi přístup zamezují. Počet takovýchto „momentních záklopek“ jest legie. Nejdokonalejší konstruovali roku 1881 Thury a Amey v Ženevě. Tímto zavtíradlem dá se doba osvětlení úplně regulovati od 2—3 vteřin, až do zlomku jedné třístotíny vteřiny. Poručík David ve Vídni fotografoval pomocí této záklopky jezdce za mžik jedné sedmistotiny vteřiny. Rychlost takové záklopky dá se lehce a přesně vypočísti pomocí obyčejné lodičky.

Kromě dobrého objektivu, dobré komory, záklopky a citlivých desek jest k docílení řádné fotografie momentní potřebí přesného vyvinu latentního obrazu a především dobrého a trpělivého fotografa. K vyvinutí nejvýbornějšího portraitu způsobem, jakým se v naších fotografických atelierech děje, stačí pravidleně několik minut a stačiti musí, nebo kam by se pak fotograf z povolání se svým časem poděl; dobrá, „propracovaná“ fotografie momentní vyžaduje často hodinu a déle, než veškeré odstíny vystoupí. Trpělivost a vytrvalost, které k tomu zapotřebí, může býti oceněna pouze od odborníka, přece však daleko ještě nevyrovná se trpělivosti, a vytrvalosti, kteréž nutno jest při vyhledávání a stopování předmětů k pravé momentní fotografií se hodících. V ohledu tom jest na příklad fotografování přijíždějícího vlaku pravou hračkou proti zobrazení — koček, jak vidíme je na př. na rozkošných genreových obrázcích Harryho Pointera z Brightonu v Anglii. Připravte kočku k tomu, aby vzala do pracky brkové péro a hledíc na napsané před ní písmeny vypadala tak pozorně jako písař; připravte druhou kočku k tomu, aby se na bedlivého písaře zamyšleně a zkournavě dívala, jak viděti na obraze nazvaném „Pozorný žák“. Jinde opět jest kotě v drobounkém dětském kočárku pohodlně podřimujíc. Matka, nebo chůva-kočka stojíc na zadních nohách předními velmi pečlivě je veze. Jinde opět kočka s okuláry velmi znalecky prohlíží si fotografické album. To všechno jsou arciť hračky, ale rozkošné. Máme před sebou celou řadu podobných obrazů ze života zvířat. Jak jinak, jak intímněji jeví se nám tu zvířata, než jak je vídáme na obyčejných řekněme školských obrazech! V ohledu tom jest velmi poučno porovnati velkou sbírku momentních fotografií ze zoologické zahrady londýnské s knihami „Obrazů zvířat“ aí kdekoliv ve školách se nalézajících. Výrazu ve tvářích zvířat, jich smutku a radosti, jích vášnivosti a hněvu ovšem, kdo by si byl nepovšimnul, ale málokdo o tom přemýšlí; vídíme-li něco takového na věrném fotografickém obraze a studujeme-li co vidíme, nabýváme také o zvířatech zajisté také jiného a soucitnějšího náhledu, než jaký obyčejně jest běžný.

O momentní fotografii napsal svého času velmi poučný a poutavý článek prof. Husník ve feuilletonu jednoho z našich denních listův. Není pak časopisu, který by se byl o ní neb o jednotlivých jejích výkonech nezmínil. Dočetli jsme se o fotografování největší rychlostí ujíždějícího vlaku, o fotografiích krajin s balonu; slunce fotografováno každodenně; Janssenovy fotografie zdánlivého přechodu Venuše přes slunce jsou známy; rovněž fotografovány padající povětroně, mraky, smrště a podobné athmosferické úkazy; Marcy fotografoval dráhu padajícího tělesa, David vystřel děla se slepým i ostrým nábojem; fotografie vodních sloupů, vyvržených ohromnou spoustou dynamitu v přístavu New-Yorském prošly všemi illustrovanými listy; ano až na fotografování zvukové vlny došlo. O všem tom a jiných zázracích momentní fotografie možno se dočísti v knihách odborných a každé téměř číslo fotografických časopisů přináší zprávu o nějakém novém upotřebení citlivé gelatinové desky k účelům vědeckým. Zajímavo jest, že v cizině na tomto poli fotografové z povolání i dilettaní svorně a bez závisti spolu závodí. Tak zvané „fotografické studie“ plní co rok výstavní sály londýnské, a dilettantí i fotografové jsou tu stejnou měrou zastoupeni. Nelze upříti, že zábava takového druhu jest nepopiratelným znamením vyšší íntelligence v národě. Co zajímavého materiálu pro malíře se tu nashromáždí, co získá fotografií fysik, fysiolog, astronom, meteorolog a jiní!

Fotografie momentní jest více než každá jiná způsobilá býti nevyčerpatelným zdrojem zábavy každému přírody milovnému člověku. „Strnulost“, která právem vytýká se většině fotografických obrazů staršího druhu, zde přestává. Lidé, jsou-li staffaží krajiny, nepotřebují více státi jako dřevěné loutky vytřešťující oči do aparátu; zvířata nemají pět hlav a místo noh splývající do sebe neurčitou hmotu; stromy i při větru nejsou více černými skvrnami, ale zachovávají svůj přirozený tvar. Nelze upříti, že se musíme při fotografií momentní ozbrojiti značnou dávkou lstivosti, zejména vůči svým lidským obětem, chceme-li je zachytit na př. v poli v jich práci. Objev se s fotografickým aparátem a všechno má hned ruce v klínu a oči obráceny do objektivu; vše domlouvání, aby pracovali jako jindy, je marné; nech je tedy i tak, učiň nějaký hokuspokus před aparátem a řekni že je vše hotovo; teprv když jsou přesvědčeni, že jejich vzácné podobizny jsou již vyfotografovány, dají se opět do svého; stiskneš péro záklopky a odcházíš pak spokojeně domů.

Fotogfrafické aparáty začínají se v poslední době také u nás šířiti, kasta dilettantův se vzmáhá. Bohužel jest většinou výzbroj jejich tak bídný, že na obraz dobrého zrna téměř ani pomysliti nelze. Aparáty jsou většinou hračky pro děti. S takovým zbožím nesvede se ničeho.

Neodůvodněnou jest tušíme jakási zvláštní žehravost, s kterou u nás hledí fotograf z povolání na dilettanta. Dilettant fotografu neublíží. Portraitování zvláště na tom stupni dokonalosti, kteréhož dospěli mnozí pražští mistři fotografie, zůstane pro dilettanta vždy knihou zavřenou několikerou pečetí; fotografování osob pod širým nebem s malebným a harmonickým pozadím a s náležitým stínováním ve tváři předpokládá kouska důvtipu a krasociíu, jakého si ne každý dilettant osvojiti dovede. Takového jednoho ze sta mohou pak fotografové klidně přijati do svého cechu, čím více pak bude jeviti se zvláště na portraítech krasochutí, tím více hledáni budou i praví fotografové umělci a rozliční ti adepti černého umění, kteří potulujíce se po venkově tvář přírody i lidí hyzdí, vyhynou sami sebou.

J. V. S.