Fotografie Jaroslava Beneše (text)

Údaje o textu
Titulek:	Fotografie Jaroslava Beneše
Podtitulek:	text katalogu
Autor:	Jan Kříž
Zdroj:	Fotografie Jaroslava Beneše, katalog výstavy, Praha, Galerie Fotochema, 1984.
Vydáno:	. duben 1984
Licence:	CC BY-SA 3.0
OTRS ticket 2011040110015356
Související články ve Wikipedii: Jaroslav Beneš (fotograf)

Z hlediska námětu fotografuje Jaroslav Beneš všední detaily současné architektury. Se svým velkým formátem navštěvuje technicky náročné stavby z betonu, ocele a skla, s mramorovými obklady a chromovanými zábradlími, s decentně zakrytými provozními náležitostmi.Oficiálním prostorám a dominantním pohledům se však raději vyhýbá. Přitahuje ho skrytá, od ruchu odvrácená tvář veřejných budov. Pokud může, vchází tiše zadem. Hledá zde něco svého, své prostorové předurčení, své vnitřní světlo, sama sebe. Napětí mezi nejveřejnějším a nejsoukromějším, otevírá zde cestu k hlubinám významu. Klademe si otázku, počítal-li architekt s takovým, do sebe uzavřeným a zahleděným návštěvníkem, který za důležité považuje ze stavby něco jiného, vidí ji odjinud a jinak? Ale nemá snad i stavba kdesi v skrytu, uvniř, také něco jako svědomí, za nímž pak jde fotograf se svým přístrojem? V zásadním ohledu patří názorově ucelené a plně soustředěné snímky Jaroslava Beneše do oblasti fotografie subjektivní, přesněji je to existenciální lyrika, kde se volná poetika křehkého citu co chvíli převrací v osudovou odpovědnost zvažující myšlenky. Jmenovitá totožnost objektu je snímkem spíše potlačována. Známe-li stavbu z vlastní zkušenosti, sotva si uvědomíme, že nás právě do ní snímek uvádí. Vytanou nám na mysli nejednou úplně jiné prostory, než pražské Metro či Palác kultury. I subjektivní fotografie však usiluje o objektivní platnost, zejména pracuje-li na vlnách citového a myšlenkového odrazu a cílevědomé aktivace platných poloh kolektivního vědomí. Důležitým měřítkem opravdovosti je i míra fascinace, s níž si snímek podrobuje vnímavého diváka. A ta je zde značná.

Snímky Jaroslava Beneše nás trvale k sobě upoutají upřímností své skromnosti, jistou plachou ohleduplností, ostatně pochopitelnou u lyrické výpovědi, kde vnitřní zrak autora promlouvá k vnitřnímu zraku diváka. Zde tím intenzivněji, že tvary tiše člení a v prostoru téměř hudebně rytmizují světlo úplně bez lidí, v záběrech vědomě zůžených proto abychom pak obrazem mohli nerušeně předstoupit do nových prostorových realit, jejichž význam již spočívá v rovině duchovní. Dramatický obsah snímků Jaroslava Beneše má zvláštní režii. Vyplývá ze vztahu mezi znepokojující anonymitou stavebních článků a materiálů, k člověku jakoby náhle obrácených zády, a konejšivým předivem světla, prochvělého citem.

Zájem o holé tvary soudobé architektury souvisí s estetikou minimálních forem, tak jak se rozvíjí ve světovém umění od počátku šedesátých let. I fotografie k tomu řekla své. Rozdíl je zde však podstatný. Smyslem umění elementárních forem je zkoumat oproštěný tvar v řádu nové citlivosti, to je bez zátěže citových a existenciálních významů. Jaroslav Beneš naopak na ty posledně jmenované složky klade rozhodující důraz. Své snímky přece tvoří v kulturním prostředí, kde meditace kolem světla, spolu s mementy nemilosrdně odkrývaných substruktur duchovní situace, hrají v umění tak velkou roli. Obecný smysl programu J. Beneše v souvislostech aktuálních polemik dnešního umění ponechává dostatek místa i pro zhodnocení specificky fotografických kvalit díla. Je příznačné, že autor v pozitivní kopii prezentuje celý negativ, s vyhraněným zájmem o světelné chvění, jež je v něm obsaženo. Jde v jeho snímcích jistě o zvláštní, vnímavý i kritický pohled na určité stránky našeho současného životního prostředí, v mimořádné míře o osobní zpověď ve vypjaté, determinované a determinující situaci, jde však též právě jen o tenký list plochého filmu a o zjištění, jak lze jeho citlivosti pro světlo vnější využít k symbolicky umocněnému odzrcadlení světel vnitřních. Sám materiál je zde poutavě tematizován. I původnost a názorová čistota této metodické stránky patří k aktuálním rysům fotografické tvorby Jaroslava Beneše.