Filosofská historie/Kapitola VII.

Filosofská historie Alois Jirásek
Kapitola VI.	Kapitola VII.	Kapitola VIII.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola VII.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Filosofská historie. Praha : J. Otto, [1898]. (Světová knihovna; sv. 22-23).   Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nastal nový den a s ním obyčejný život. Na vížce gymnasijní odzvoněno, studenti se scházeli plným počtem do koleje jako jindy. Opojení, radostné nadšení zmizelo a střízlivé uvažování zavládlo.

Profesor náboženství opět nepřišel do koleje. Vzpomněli na slova přísného rektora, že profesor dotud nepřijde, dokud mu nebude dáno zadostučinění. Rokovali o tom, co činiti. Prve však, nežli se dohodli, voláni jsou někteří k rektorovi, a mezi nimi Frybort a Vavřena.

Nastalo to, co každý očekával a čeho se slečna Elis strachovala, přísný výslech pro onu bouři a pro majáles. Tyto věci ve venkovském městě se neutajily, a přišly ve všeobecnou známost. Všecka Litomyšl přála filosofům a nejedna dívka se zalekla, slyšíc, že by mnozí i vyloučením mohli býti potrestáni.

Fryborta už ty výslechy začínaly mrzeti, ne že by se bál, ale že doma slyšel slečnu Elis skoro neustále bědovati, že Márinčina jasná tvář se také zasmušila.

Vavřena byl klidný jako jindy, vymlouval vše starostlivé stravovatelce; ale když nic nezmohl, mlčel. Zelenka vyučoval, studoval, pojídal k večeři chléb a ovocnou kaši jako jindy. Než na jeho předčasně uvadlé tváři zračilo se teď jakési tajné uspokojení.

Špínovi jako by do výslechu nic nebylo. Seděl u otevřené knihy, kouřil, a maje líce zamračeno, zamyšleně hleděl před sebe.

Slečna Elis, domnívajíc se, že snad se pro ty výslechy a nastávající trest kormoutí, přistoupila k němu, a vloživši jemně ruku svou jemu na rameno, začala jej těšit.

Ale než domluvila, obrátil se Špína a hlubokým svým hlasem zahučel:

„Jen kdyby to už byl! Byl bych rád, kdyby mne vyhnali.“

Elis strnula. To by tak bylo, aby někdo z jejího bytu vyloučením byl potrestán!

Čtyřicet sedm filosofu bydlelo u ní, všickni byli povždy mezi prvními, jsou už velkými pány, a teď! Čest jejího bytu byla by tatam!

Strachovala še víc než sami studenti. Že prý všecka Litomyšl byla na jejich straně — Přece ne. Kdyby všichni, zajisté ne paní Rollerová a rodina páně aktuárova.

Hned ráno druhého dne po slavností májové jala se paní Roubínková manželu svému, v „obrštu“ si hovějícímu vyprávěti, jaké ty letošní majáles byly; začala velmi obšírně a ne zrovna spravedlivě o tom vykládat, jak jejich pan instruktor ji a zvláště Lottynku urazil a neslušně se choval.

Dotkla se tím velmi citlivě pana aktuára. Referát svůj stupňujíc došla až k tomu, jak Lenka sama se po háji procházela, jak se s instruktorem bavila.

Aktuár dnes už několikráte hlavu svou od Herodesa krále odvrátil a byl by počal úředně vyslýchati, kdyby nebyla nastala hodina, které musel do kanceláře.

Když pak o polednách přišel domů a se naobědval, začala Roubínková znovu, dokládajíc se svědectvím paní purkmistrové Rollerové. Lenka byla v kuchyni. Dobře však tušila, že se o ní jedná. Bylť pan strýček za oběda několikráte na ni svůj chladný, ledový zrak obrátil, a tomu rozuměla.

Nelekala se, na všecko připravená, než zarazila se přece, když na Vavřenu pomyslila.

Ten přišel odpoledne v obyčejnou hodinu Fricka vyučovat. Paní aktuárova chladně jej přivítala, Lotty jako by ho neviděla. Darmo se po Lence ohlížel. Jistě jí teta nějakou práci vykázala, tak aby nemohla přijití do pokoje. Když odcházel do pokoje, potkal na chodbě Rollerku.

Radostně a velmi sladce uvítala ji paní aktuárova a zdržovala milou návštěvu tak dlouho, až aktuár přišel z kanceláře domů.

Chudák! Všecko se vymklo z koleje.

Co byl od své manželky slyšel, to dotvrdila a dovršila paní purkmistrová, jež mimo jiné dodala, že Lenka se přátelí s tou slečnou Elis, která je taková vlastenka, která by všecko ráda narub obrátila; na doklad toho uvedla, že Elis byla velmi dobrou přítelkyní nebožky Rettigové, co chtěla celou Litomyšl zvlastenčiti.

Když Rollerka odešla, nesvlékl aktuár svůj úřední kabát, ale vyšel ven přímo do Lenčiny komůrky.

Nedaleko okna seděla jeho neť šijíc, jak jí teta přikázala.

Děvče bylo překvapeno, poněvadž strýc sem nikdy nepřicházel. Stanul uprostřed a hleděl upřeně na Lenku. Vážně, přísně začal jako v kanceláři. Vyptával se na včerejší den, na Vavřenu a slečnu Elis.

Lenka odpovídala pevně a pravdivě, nezapírajíc, že s nimi mluvila. Již strýc umlkl a zdálo se, že je po výslechu; vtom upřel svůj zrak na stolek.

„Co to máš pod šitím ?“

Lenka se zarazila a mlčela.

„Podej sem.“

Nebylo zbytí.

Roubínek vzav malou knížku, pohlédl na ni zběžně. Když poznal, že je českým jazykem psána, ptal se, od koho ji má.

„Je má,“ bezděky zalhala Lenka, chtějíc ušetřiti Vavřenu.

„Ach, tak ty přijímáš prezenty?“ a strýc ukázal na vnitřek desky, kdež instruktor jeho synáčka byl podepsán. Dívka se zarděla a mlčela.

Bylo již pozdě chybu napraviti. Nepromluviv už ani slova, odešel aktuár vážným krokem, nesa s sebou zabavenou knížku.

Večer si dal Roubínek mimo obyčej rozsvítit svíci, a usednuv ke stolu v svém květovaném „obrštu“, rozevřel corpus delicti a jal se čisti.

Ubohý Mácha!

Již předtím nerozumná kritika zatratila jeho „Máj“ a nyní soudil jej poznovu aktuár Roubínek.

Kdyby byl Vavřena nebo Frybort tu chladnou, lhostejnou tvář nad těmi vroucími verši skloněnou viděl, byl by se dal do smíchu.

Manželka i dcera již ulehly, v domě nastalo ticho. Roubínek, drže v kostnaté pravici knížku, četl a četl, patrně s velkým namáháním. Českým knihám nebyl zvyklý a nadto byla tato v „rajmech“, jak aktuár říkal.

Úchvatné verše Máchovy hrozně málo naň působily. Tvář úředníkova se neměnila a po chvíli jej čtení namáhalo.

Ustal na okamžik, ale pak, chtěje povinnosti své dosti učinit a knížku jak náleží vyšetřiti, četl znova, a to již pološeptem.

Za chvíli přestaly rty jeho se pohybovat. Oči jeho však přebíhaly ještě verše, pak list obrátil, opět šeptal, umlkl. Již hledí jen na jedno místo, oči přimhuřuje, zavírají se; teď třapeček jeho noční čepice se zakýval, a již mu klesla unavená hlava na prsa a blaženě klímá.

Přečetl plné dva zpěvy a z třetího zbyly mu poslední verše:

Je pozdní večer — druhý máj —
večerní máj — je lásky čas,
hrdliččin zve ku lásce hlas.

Roubínku! Roubínku!

*

Pan aktuár vstal podle všeho levou nohou z postele. Byl mrzut. Snad příčinou toho byly ošklivé sny, jaké jej téměř po celou noc soužily. Arest, řetězy, policajti, daleko větší a hroznější než Kmoníček, šibenice, kostlivci, to všecko se mu pletlo v zmateném snu, z něhož div se nepropotil hrůzou a zděšením.

A to všecko ta knížka, ty „rajmy“!

Takové neznabožské knihy čte jeho schovánka, takové jí půjčuje instruktor jeho syna! Dobře to tušil, že je to takový vlastenec, novotář. Mrzut odešel do kanceláře.

Téhož dopoledne setkala se paní aktuárová s paní purkmistrovou Rollerovou a hodnou chvíli spolu rozmlouvaly. Rollerka vypravovala, že byla navštívit pátera rektora a tam že se všecko jak náleží dobře dozvěděla.

A než poledne minulo, byla jedna řeč, že nejhůře v tom jsou filosofové z bytu slečny Elis, z nichž dva aspoň budou vyhnáni.

Tuto novinu vypravovala Roubínková svému muži po obědě, když se mu při dýmce v mrzutosti jen poněkud ulehčilo.

Slečna Lotty, sedíc u okna na pohodlné židli, škodolibě upírala své oči na Lenku, ubrus se stolu skládající. Viděla, jak její sokyně sebou trhla a zbledla, jak ustrašeně k tetě vzhlédla.

„Ten divně jednou skončí! Ještě tak mladý a už se drží novot a dělá proti představeným revoluci. Zaslouží si notně přísný trest,“ chladně pravil Roubínek a pustil vážně kotouč dýmu.

Lenka, předtím na okamžik jako strnulá, vztyčila nyní hlavu a kvapně odešla. Do duše urazila ji ta bezcitnost a obmezenost.

„Ta bude vyvádět!“ mínila Lotty, když sestřenka odešla.

„Ta bude ještě paličatější! Na, es wird sich zeigen!“

Od slečny Elis odešla paní domácí, když jí bezděky způsobila velkou starost. Povědělať Márinčina matka, co zaslechla o studentech, zvláště o Vavřenovi a Frybortovi.

Stará, suchoučká slečna seděla, teskně očekávajíc, až by někdo z pánů filosofu se vrátil.

Konečně zahřmotilo na schodech a do pokoje kvapně vstoupil veselý Hanák.

„Ach, pane Fryborte, že konečně jdete! Mám srdce jako jáhlu. Řekněte mně, co se děje? Odkud jdete?“

„Od výslechu.“

„A je pravda, že — vás — že budete musit pryč?“

Filosof se zasmál.

„To vyženou celou filosofii. Všichni za jednoho!“

„A což když se tak stane?“

Frybort zasmál se znova.

„A vy se ještě smějete? Ta hanba!“

„Nic špatného jsem nevykonal. Bránili jsme starý zvyk.“

„Ale bude po studiích.“

„Co potřebuju vědět, abych byl řádným občanem, to vím, knihožrout by beztoho ze mne nebyl!“

„A Márinka?“

„Márinka? Ta mne má ráda a vezme si mne, budu-li sedlákem na Hané, tak jako kdybych byl nějakým advokátem!“

„Což vy, ale pan Vavřena. Co by ten dělal!“

„Však oni si to dobře rozmyslí, než takového výborného studenta vyženou a zkazí. Ostatně, páter German se ho zastane a konec konců: ex moribus primam, cetera eminenter!“

Slečna, majíc pil tolik let filosofy, přiučila se těm latinským třídám na vysvědčeních a rozuměla dobře, co Frybort řekl.

„Kdyby to tak pánbůh dal! Je po výslechu?“

„Ano, zejtra snad již bude vyhlášen rozsudek.“

„Ale kde je pan Vavřena?“

„Šel do hodiny.“

*

Vavřena kráčeje po schodech k bytu aktuárovu hleděl dychtivě před se a čekal, že Lenku uvidí. Ale chodba byla prázdná, dveře Lenčina pokojíku zavřeny. Již druhý den ji neviděl. Toužil ji spatři ti. Věděl, že to není náhodou, že aktuárka jí brání. I dnes bylo jako včera, ani matka, ani dcera si instruktora nevšimly tak, jako jindy.

Jediné bylo dnes kromobyčejné to, že pan aktuár už byl doma. Vavřena učil. Jindy přes tu chvíli přicházívala slečna Lotty pro to nebo ono, teď se z prvního pokoje ani nehnula. Když bylo po hodině, aktuár, sedě ve své lenošce a hledě na Herodesa krále, zastavil Vavřenu a mluvil k němu. Pověděl svým lhostejným, chladným způsobem, že je úředníkem, jenž musí býti pořádným, a že tedy pořádek také na jiných žádati musí. Pan instruktor však že si všímá příliš jiných věcí, co se naň nepatří, a že mu to bude ještě jednou Škodit více než ted. Ze by měl jen studovat, a ne si rebelie a zbytečného vlastenčení všímat a jiné kazit.

„Žižka a císař Josef byli také Čechové,“ tentokrát nedodal však, „a ten kostel tu máme po nich na památku“, nýbrž: „a nečetli taky takové hloupé neznabožské knihy, jakými mladým holkám rozum pletete. Nač holce knihy? Vařečka a ne lejstro! A pak chci, aby Fricek —“

„Pane aktuáre, račte mně laskavě zkrátka říci, co míníte.“

Aktuárův zrak opustil Herodesa krále a utkvěl na tom opovážlivém mladíkovi, což znamenalo, že Roubínek byl nemálo udiven a překvapen.

„Míním že si jiného — instruktora — a tu máte za měsíc — “ Ukázal na stůl, kdež byl Vavřenův měsíční plat na květen vysázen.

Vavřena podotknuv, že si těch peněz ještě nezasloužil, poděkoval a odešel bez peněz.

Roubínková i dcera byly překvapeny. Domnívaly se, že bude Vavřena ohromen, že bude se omlouval, a on ukloniv se a hrdě vztyčiv hlavu, odešel.

„Ó toho hrdopýška! Jak jsme se v něm zmýlili!“ zvolala aktuárová.

Od aktuárů nešel Vavřena přímo domů, ale volným krokem ubíral se z města ven, až se v Nedošínském háji ocitl.

Než se v svém zamyšlení nadál, stanul nedaleko starého nahrbeného stromu v hloubi hájové. Plížil se opět pod jeho korunu a hleděl upřeně k mocné haluzi, k níž bylo hnízdečko jeho přilepeno.

Bylo celé, dobře zachovalé.

Pak zacházel dále, až na lavičku pod starým bukem se usadil; myšlenky jeho byly dosud u starého stromu, kde s Lenkou stál, kde ruku její tiskl.

Jak jí dá zprávu kterou byl přislíbil, jak bude dále?

Slečna Ellis i její studenti byli dávno po večeři, když Vavřena přišel. Zůstal v předním pokoji.

„Slečno, stalo se, co jste předpovídala.“

„Pustili vás?“ a polekaná vzhlédla k mladému muži.

„Ano, ublíží mně to, ale nezabije. Než —“

„Rozumím, pane Vavřeno. Kdož ví, proč to je dobré, a věrnost vítězí!“ dodala významně.

„Ano, doufám, věřím, ale vy musíte býti se mnou.“

Elis podala mu svou drobnou ruku, kterou mladý filosof vděčně stiskl.