Filosofská historie/Kapitola IV.

Filosofská historie Alois Jirásek
Kapitola III.	Kapitola IV.	Kapitola V.

Údaje o textu
Titulek:	Kapitola IV.
Autor:	Alois Jirásek
Zdroj:	JIRÁSEK, Alois. Filosofská historie. Praha : J. Otto, [1898]. (Světová knihovna; sv. 22-23).   Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Nedělní událost v koleji filosofické byla v městě něco neobyčejného, na dlouhé časy neslýchaného. Mnoho o tom všude mluvili a rozumovali, co se nyní těm odbojným studentům stane. Čekali, že hned na druhý den bude důkladné vyslýchání, ba mnozí se obávali, že někteří z pánu filosofů dostanou consilium abeundi.

Ale mimo nadání jako by věc usnula. Nepřišel ovšem profesor náboženství druhého dne do koleje, ale prozatím nic jiného se nestalo.

„A kdyby jim vše prominuli, mají přece po slavnosti!“

„Litomyšl jakživa již neuvidí majáles!“

„Ba že; škoda!“

Více než kdo jiný polekala se slečna Elis. Trnula strachem, uslyševši o všem tom hluku, a káravé i starostlivě hleděla na své studenty, o něž jako matka se starala. Zároveň jí šlo o čest bytu. Zakládala si nemálo na tom, že bydlelo u ní již čtyřicet sedm posluchačů filosofie, kteří byli vždy mezi předními a nejlepší pověsti požívali. Mnozí z nich dosáhli už znamenitých úřadů, mnozí byli kněžími a vždy se k ní za příležitosti hlásili, ba také jí psávali. A teď by její studenti měli být potrestáni, a to pro přímý odpor?!

V pondělí ráno, když všichni odešli a jen Vavřena zůstal, pravila mu všecka sklíčená:

„Pane Vavřeno, po celou noc jsem nespala. Je to pravda, co mi Řezníčková povídala?“

„Copak?“

„Že vy, pane Vavřeno, a pan Frybort jste to všechno nastrojili?“

„Ale, slečno Elis, jen se nelekejte! Pouhé klepy.“

„Vždyť jsem si myslila, že to ze závisti na můj byt; hned jsem povídala: Kdyby všichni, tak ne pan Vavřena. Ono to sice s panem Frybortem je vždycky do aleluja, ale tohle —“

„Mnoho se povídá, ale málo pravdy.“

„Sedmačtyřicet filosofů —“ a již chtěla vykládati, jaké studenty v bytu měla; než Vavřena vzal klobouk a odešel.

*

V bytu slečny Elis bylo ticho, ač se tam vlastně mnoho dálo, ale potajmu. Zelenka žil jako obyčejně a nic ho nevyrušovalo. V koleji stál za té bouřky vzadu, nedělal hřmot a měl čisté svědomí; jenom jej mrzelo, že by mohl také být vyslýchán. Vyučoval jako jindy, doma pak studoval a pojídal vyměřené díly chleba a ovocnou kaši.

Špínovo nebe bylo dosud zamračeno a kol hlavy kroužily se mu skoro neustále husté kotouče dýmu, který z dlouhé dýmky sál. Nyní měl novou práci. Vytáhnuv ze šatníku dlouhý černý frak, dědictví po nebožtíku strýci faráři, jenž oděv ten za svých studentských let nosíval, dlouhé chvíle zamyšleně jej prohlížel a skoro denně jej na chodbě rákoskou klepal a kartáčoval.

Ano, teď kromě filosofie zanášel se také počestným řemeslem krejčovským.

„Špatný student, který každou neděli nevyšije za groš nití!“ říkával mu nebožtík strýc farář, když u něho o prázdninách býval. Teď plnil horlivě slova zesnulého, zkoušeje se v šití a opravách na fraku, ale nebyl s to, aby mu přes všechnu snahu i práci dodal bývalého lesku. Proč se tak namáhal, proč dbal tak o zevnějšek mladý filosof, o němž dosud bylo možná se domnívati, že spíše ke škole kynické se kloní? Tajemství to choval hluboko v srdci, ale slečna Elis hádala.

Minuly dva dny. Několik posluchačů, mezi nimi Vavřena a Frybort, bylo voláno k rektorovi, kdež se měli o minulé bouřce zodpovídati. Pravil rektor, že dříve profesor náboženství nevstoupí, dokud mu nebude dáno řádné a náležité dostiučinění.

Ale než všecko skoncováno a ujednáno, nastal poslední den měsíce dubna.

Pozdě odpoledne odcházel Vavřena z hodiny. Ještě ze dveří druhého pokoje volala za ním paní Roubínková:

„Pane Vavřena!“

Vrátil se.

„Byla bych málem zapomněla. Prosím jich, bude-li muž přítomný, mluvěj raději německy, anebo aspoň jako obyčejně, ne hoohbohmisch. Ta nová slova nerad slyší. Er kann es nicht ausstehen. Myslí, že to všechno naschvál — ty novoty.“

Vavřena zčervenal od krku až po čelo a usmáv se jen, učinil hlubokou poklonu a odešel, nepromluviv ani slova. Nemohl, a kdyby tak učinil, bylo by to něco kousavého.

Ale všecken hněv přešel jej až na chodbě, kdež potkal Lenku.

V očích se jí zjasnilo i v líci, když zahlédla Vavřenu.

„Panno Lenko, musím vám něco svěřit,“ pravil kvapně a ohlédnuv se opatrně kolem, sklonil se k dívce a pošeptal jí něco do ouška. Když hlavu vzpřímila, byl tentam a jen ohlas jeho rychlých kroků na schodech a chodbou se ozýval.

Stála okamžik tiše, hledíc za ním, jako by vysvětlení očekávala. Kroky však dozněly. Vytrhnuvši se, vklouzla rychle do pokoje, jako když svižná laňka vesele vskočí a v tmavém zelení zmizí.

A bylo jí opravdu jako do skoku a zajásání.

*

Dokud Špína měl strýce faráře naživu, bylo dobře. Podporovatel však zemřel a studentovi jenž ani rodičů, ani přátel, ani jmění neměl, nezbylo, než aby se živil vyučováním po domech. Právě se vrátil pozdě odpoledne „z hodiny“ a již chápal se dýmky, aby při knize si zabafčil, tu najednou se u dveří jen přivřených zastavil, jako by jej někdo tam přimrazil. Dech se mu na okamžik zatajil a kolena zachvěla. Nebyl by ani za dukát v tu chvíli slovíčka ze sebe vypravil.

Oči jeho upřeně hleděly skulinou do pokoje slečny Elis, kdež se jasný, zvonivý hlásek znenadání ozval a filosofa tak polekal.

Uviděl tam pannu Márinku, dceru paní domácí, svěží jako orosený květ, boubelatého, veselého líce. Byla „jen tak“, podomácku ustrojena; bílá zástěrka, krátká sukně a nízké střevíčky slušely jí výborně.

„Přišla jsem jen tak na odskok. Páni filosofové nejsou doma —“

„Jsou v hodinách,“ odtušila slečna Elis, nevědouc, že se Špína vrátil.“

„Nedalo mi; myslila jsem, že vy to, panno Elis, nejlépe asi víte —“

„Co je, panno Márinko?“

„Povídá se, že bude majáles, ó, to by bylo radostí!“

Pozorující filosof viděl, jak jaré děvče jako rozradostněné děcko rukama zatleskalo, jak mu oči jen hrály.

Jak byla hezká, roztomilá!

Teď mohl jen vystoupit a příležitost, po které toužil, sama se mu naskytla. Mohl jí povědět, a tak se jí zavděčit, ale bylo mu nyní zrovna tak jako jindy. Nemožná, aby se přemohl. Rád, z té duše rád by s ní promluvil, ale jak začít? Byla veselá, šprýmovná, a proto se obával, že by mu nějak vtipně odsekla. Kolikráte se už zastavil, kolikrát už téměř ústa otvíral, aby s ní hovor zavedl, ale vždy se zarazil. Teď by mohl krásně začíti. Ptala se, vystoupí, odpoví. Srdce mu tlouklo. Bože, má se jí postavili tváří v tvář, má popatřiti v ty šelmovské oči? Jednou to musí být — Ještě chvilinku, co slečna Elis odpoví.

„Ó, milá panno Márinko, ti páni filosofové vyvedli takovou rebelii, že už nic nebude.“

Špína vydechl a chytal kliku, aby vystoupil, ale vtom otevřely se dveře druhého pokoje a rychle vešel Frybort, ten smělý, drzý Frybort. Bylo po všem!

Špínovi sklesla ruka. Vedle toho hubaře se postaviti nemůže, na to neměl odvahy; věděl, že by neobstál. Hořkost závisti a žárlivosti rozlila se mu v srdci. Stál dosud sehnutý u dveří a musil na to patřit, jak domácích Márinka se zalekla a zarděla, jsouc tu překvapena.“

„Dobře, že jdete, pane Fryborte,“ a slečna Elis stručně pověděla, jaká je žádost panny Márinky.“

„Nemají být ty slavné majáles, ale poněvadž si je přejete, udělám je a budou tak hlučné a veselé jako v minulých letech.“

„Uvidíme, jste-li tak všemocný!“

„Vsaďme se; oč?“

„Prohrajete-li, dám vám kytici kopřiv.“

„A vyhraju-li, kytičku fialek, takovou, jako —“ a významně se zamlčel.

„Dobře, tedy kytičku,“ vpadla mu rychle Márinka do řeči a pohlédla plaše na slečnu Elis.

Špína byl jako na trní. Všeho využitkuje ten Hanák, nač na vše nepřipadne! Žárlivému filosofu bylo milo, že Mařenka náhle zlehounka pozdravivši, z pokoje vyběhla Ozvalť se venku hlas paní domácí, jenž dceru domů volal.

Když brzy nato Frybort do svého pokojíku vstupoval, narazil ve dveřích na Špínu, někam se ženoucího.

„Kam tak kvapně?“

Ale jen nesrozumitelné zahučení bylo mu odpovědí.

*

Nastal večer noci před sv. Filipem a Jakubem.

Večer příjemný, však bez světel nebeských. Zato na výšinách poličských, u lesů strakovských a kolkolem po celé krajině halící se v šeré, tajemné roucho, vzplanulo množství zářících ohňů. Mládež i dospělí vycházeli z města užít příjemného večera a podívat se na to, jak „pálí čarodějnice“. Největší dav shromáždil se na výšině u sochy sv. Prokopa, nad nímž mladistvé listí staré košaté lípy tichounce ševelilo.

Opodál hořel veliký oheň, kolem něhož bujní chasníci běhali, pokřikovali, planoucí košťata do výše metali. Co chvíli ozval se jásot, jenž provázel nejvýše letící a déšť jisker sršící z těch prostých pochodní.

Stranou stál Vavřena, odvrácen od ohně. Nepřipojil se ke svým kolegům, jichž se tu celý mrak sešel. Hledal samotu.

Patřil zamyšleně k Nedošínskému háji, jenž v šeru večerním se rozlehle a tajemně černal. Na výšině z tmavého stromoví jeho vystupoval bílý panský dvorec jako tichý, opuštěný hrádek, a v dolině, kam dlouhé stíny šerého háje nezacláněly, blyštěla se hladina širého Košíře.

Za hájem, stranou, všude na výšinách plály ohně a kmitala se světla.

Večer, ohně, světlo i křivky, vše upomínalo Vavřenu na domov. Bezděky zabloudil v mysli v chlapecká léta, kdy boudy na výšině strojil, je zapaloval, přes oheň skákal. Roj vzpomínek jako sršící jiskry v mysli se mu zableskl.

„Nevím, co na tom mají!“ ozvalo se opodál.

„Ach, das gemeine Volk!“

Poznal po hlase paní Roubínkovou a dle dodatku slečnu Lottynku. Neobrátiv se ani, aby ho nepoznaly, odešel a nerozmýšleje se, dal se po mezi do polí. Dámy přešly, hluk a křiky mdlely, až jen ztemna se ozývaly.

Vavřena oddal se myšlenkám. Chladivý, lichotný větřík vál mladým osením. Zrosená tráva byla jako samet.

Ale teď už pod tichým, večerním nebem nevzpomínal na domov. Napadlo mu, kdyby tak Lenka byla přišla k ohni.

A začal básnit. Vmyslil se, jako by ta něžná dívka po boku mu kráčela, mluvil k ní, svěřoval se jí se svými myšlenkami. Ona pak mu odpovídala, určitě, ano tak by jistě mluvila.

Tu do někoho vrazil, jenž proti němu také s hlavou sklopenou kráčel.

„Ach, Špíno! Tys to? Co tak —“

Kolega však chytil ho prudce za ruku a chvilku hleděl Vavřenovi do tváře. Byl pohnut, rozčilen.

„Kamaráde!“ vyrazil ze sebe. „Kamaráde, já se ti musím — Ale ne — ne!““

A nežli se Vavřena nadál, byl Špína tentam. Ohlédnuv se spatřil, jak po mezi velikými kroky ubíhá k městu.