Filologický důkaz, že „Moravské národní písně“ jsou podvrženým dílem Františka Sušila

Údaje o textu
Titulek:	Filologický důkaz, že „Moravské národní písně“ jsou podvrženým dílem Františka Sušila
Autor:	František Bartoš
Zdroj:	OBZOR Ročník 2. Číslo 14 (27.7.1879) Obzor literární. Strana 236 až 239: Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Když po skončených válkách francouzských u našich sousedů Němců národní duch se probouzeti počal, když u nich Nibelungy a jiné staré básně veliké obliby docházely a působením Herderovým i písní národních všude si všímáno, když i Srbi a Rusové velikými sbírkami svých pisní národních se honosili, té doby marnivosť „vlastenců“ českých těžce nesla, že národ český ani starými básněmi ani nějakou sbírkou písní národních vykázati se nemohl. Pomoc nebyla tak nesnadna, jak by se na první pohled podobalo. Žiliť za onoho dva znamenití básníci, v Čechách Vaceslav Hanka, na Moravě Fr. Sušil, kteřížto dohodnuvše se mezi sebou úlohu si rozdělili a naivní „vlastence“ české i starými básněmi i písněmi národními oblažili. - Hanka maje před rukama dosti starého pergaménu a všelijakých inkoustův a barviček vzal na se úlohu vyhotoviti nějaké rukopisy starých básní epických a lyrických, Sušil zase, rozuměje trochu muzice, uvázal se naskládati písní národních. Oba mužové tito nepřistoupili k dílu svému ledabylo, nýbrž s náležitou přípravou, jak se samo sebou rozumí. Hanka rozumoval takto, řeč za staré doby nebyla ještě „bujným ořem ušlechtilé úrody, bezmezím se plaše toulajícím“ jazyka spisovného ještě nebylo, dialekty bujně rostly vedle sebe a proplétaly se navzájem všelijak, jazyk se měnil, ale změny ty dály se nevědomě a znenáhla, nebyloť na den a hodinu ustanoveno, kdy ten aneb onen zákon přehlasovací platnosti nabude po všech vlastech. Dle toho tedy slátal si starou češtinu - a tím se právě prozradil! Neboť jeho stará čeština nehodí se všechna do škatulek přísné gramatiky, jakož v době nejnovější dokázáno. Tedy s Hankou jsme hotovi, zbývá však ještě jeden falsarius mnohem horší onoho, poněvadž nejen národních písní nafalšoval, nýbrž i muziku k nim složil! Moravské národní písně! Jak drahé vzpomínky budila slova ta posud v srdci každého vlastence! S jakou zálibou zpívávali jsme: „Jenom ty mně má panenko pověz,“ „Aj, zerzaj, zerzaj," „Běží voda, běží“ atd. atd.! Zpívávali, ale již nebudeme. Písně ty nám přinesly více škody než užitku. Mnozíť zajisté pokládali je za živoucí pramen čisté řeči národní a české dialektologie, čerpali z nich doklady gramatické i lexikální, vykládali dle nich dialekty moravské, ale již nebudou! Písně ty jsou výtvorem pobloudilých vlastenců Františka Sušila a Vaceslava Hanky.

Že Hanka, jako ve všech falsifikátech tak i v písních Sušilových své nečisté prsty měl, poznati nejlépe z toho, že k jeho radě Sušil do nich všelico připletl, co by bylo jako na důkaz pravosti jeho rukopisů. Tak, aby doložil své rozvaděné bratry (m. rozvazené), poradil Hanka Sušilovi, aby do písní vpašoval „budeš vyvaděna“ (str. 293). Jako Libuše ku svým kmetům mluví neslýchanou ellisí „nebudetě l' u vás po rozumu“ tak u Sušila „Formani só se radili, majíl' pro ni přece jeti“ (82). Neslýchaný v češtině tvar „bysi“, jaký čteme ve „Zbyhoni“ nalézáme také v písni ze Zašové na Valašsku, kde jakživo tak se nemluvilo: „Abysi věděla“ (308). V jedné písni (791) čteme: „Sedni na voziček“ a „na vozeček sedla“ jen aby se zachránil Hankův konieček. V Jaroslavu dopustil se Hanka strašné chyby napsav: „Ostupi náděja vše křesťany“ m. všech křesťan, tu bylo potřebí několik dikladů na pomoc, pročež Sušil sloveso odejíti několikráte spojil s akkus. m. s genit., jako: Odešel ja na půl míle (165). Všetci mia odchodila (272). Moj tačičko mia smutnú odejze (443). Ve větě „ty si parob nad paroby krále“ pokládal Hanka „krále“ za gen., nikoliv za adjektivum, pročež přispěl Sušil i takovým - nečeským genit. - na pomoc: „Dybych já věděla, že sú to (pérečka) Janíčka“ (255), což je neslýcháno m. Janíčkovy. V Ruk. Kral. Jelen hrdlo „píná“ m. napíná, u Sušila praví šohaj: „Všecky budu rážať“ m. porážať (570). V Rukop. Kral. na junoši roste dubec, dub, což Sušil do svých písní vpravil: „Až vyjedeme na kopeček na kopec, ukážeme práporeček, práporec“ (460). V písni od Podivína čteme husitský tábor, kteréhož slova lid Moravský nezná, jen aby se doložil tatarský tábor „Jaroslava“: „Ty budeš paní na velkém dvoře a já budu pánem při tvém táboře“ (797). Hanka napsal v Ruk. Kral. dobysta meče, míně tím nejspíš genitiv sing. Ale rozpomenuv se, že by v tom někdo akk. plur. spatřovati mohl, poněvadž je řeč o dvou osobách, pošuškal Sušilovi, aby toto napsal: „Mládenci pod věnci, dvě panny se svící“ (394), kdež měl býti tolikéž plur. svícemi, vždyť každá měla svoji svíci.

Nejpádnější však důkaz, že oba vlastenci pracovali do spolku, jest Hankovo „k Neklanu radostnu uchu“ a Sušilovo: „Smrc k panu residenci isě se stroji“ (13). Na obou místech má býti adjektivum poss., onde „Neklanovu“, zde „k pánově“. Jaká to divná shoda! Co to bylo přemýšlení o vazbě této, jeden navrhoval „Neklanovu“, ale to se nehodí do verše, druhý „Neklaňu“, ale takového adjektiva není; ale čtverák Hanka se řehtal, mysle si: však oni za 50 let na to přijdou, že je to assimilace pádů v češtině zcela obyčejná!

Prozatím jen tolik, více toho shledá laskavý čtenář níže. Když tedy oba vlastenci pracovali do spolku, rozumí se, že si ušil touž methodu oblíbil jako Hanka, a tím právě se prozradil! I Sušil si myslil, že řeč lidu není gramaticky ustálena, že bude tedy dobře dovolovati si všelijaké odchylky jak formalní tak syntaktické, aby svému dílu dodal jakési samorostlosti, načež myslil, že stačí ledabylá znalosť moravských dialektů. Vycházel tedy o prázentnách do kraje, naučil se v dědině trochu místnímu dialektu, ale řádně ani jednomu, zašel pak do hájíčku, sedl na travičku, vytáhl lejstra a jak skládal tak skládal písně národní! Takové písně mohly ovšem nějaký čas hověti marnivosti naivních „vlastenců“, pro nás lidi vystřízlivělé nemají však ceny žádné. A jaká také škoda, když se jich zřekneme? Vždyť nám ještě zbudou písně nepochybně národní: „Proč Maria, proč si tak naříkáš“, „Jedna, dvě, tři, čtyry, pět, šest, sedm, osm, devět, deset, jedenáctá hodina, ta Pepíčka vzbudila“, „Ku Praze je cesta dlouhá“, „Poslechněte lidé málo“ a m. j. A zříci se jich musíme, neboť jsou falsifikátem, jakož dokáži z důvodů 1. dialektických, 2. formalních, 3. syntaktických, 4. lexikalních a ještě některých.

Pravili jsme, že Sušil vydav se na skládání písní „národních“, ani jednomu nářečí moravskému řádně se nenaučil, tuto jen několik dokladů: Ve slovácké (!) písni skloňuje „Býle“ (býlí) po způsobu pražského „uhlího“: „Pro jeden kúsek býlého (!) musím opustit milého“ (190). Ve valašské písni má tvar kostě (m. kosti), ve slovácké kúkoli (m. kúkol nebo kúkolu) a růží (m. růžú): Rubaj maso a i kostě (464), Chodila po poli, trhala kúkoli (238), Ty zakvitneš růží (797). Podivně vypadají tvary tyto slovesní v písních valašských a slováckých: Šátečkem se přiodí (500), Ty Zašovské zvony, ony pěkně zvoní (210) m. zvoňá, Pod synečkem zticha koně kráčé (306) m. kráčá, Dva kapuni v stodole mlatěji (742), Snědí ti ho potkáni; snědijú ti ho ploštice (v jedné písni 762). - Komu bych poslala chybě (m. chyba) Janko tobě (187). - Nom. věci měl snad dodati písni rázu starožitného: Néni věci možná (354).

Co se týká tvarů gramatických jak jmenných tak slovesních, tu dočítáme se forem tak podivných, že se podobá, jako by jich byly natvořily malé děti dle obyčejné u nich chybné anologie: Do kapcečke sáhla, tolárek vetáhla, tem malém žáčkovém (žáčkům) po jedném dávala (79). Byla sem u máti (mateře) 162. S mátí se žehnala (s mateří) 454. Chodili od městu (města) k městu (532). Kolači (koláčů) něni (744). A tam já oplaču svojich rodiči (rodičů) hrob (489). Ach vy rodičovi (rodičové) co jste vy takovi (396). Před Holení na rohú (367), toť prý gen. plur. = Holeňů t. domem! Za naše homne (našima) psi ščekají (404).

Ještě podivnější jsou tvary slovesní: Ona byla studena, jak by byla umřena (85). Mečem prohnatý (117). Dyž lužko scělala (stlala) 374. Vjoneček zeleny ješče nezvědněny (376), Šohajek zapříhá, pořad se vobratí (vobrací) 393. Matka na dceru vyvoluje (vyvolává) 482. Ba i se mi spač chce, neřekla mi jeho matka nevěsto uklaď (ulož, polož) se (497). Počkej sedláč, až ti vyskáčé (vyskáčí) z komory kolače (525). Žaj (!) srpečku, žaj (žni) 556. Nalej vína, šak my ti to zaplatíma (!) 564. Pojim ma za ruku (pojmi) 571. Svej maměnky nenajdoval (!) m. nenacházel (779).

Když takových tvarů Sušil natvořil, rozumí se samo sebou, že jich řádně užívati neuměl, je tedy syntaxe velmi slabá stránka jeho písní „národních“.

Z pádů, jakož vůbec známo, nejčastěji u nás od jakživa genitivu nesprávně užíváno. Jaký tedy div, že i Sušilovi pád ten nejvíce nesnází spůsobil; jmenovitě s českým genitivem záporným a partitivním nevěděl si rady. Záporného genitivu lid moravský posud užívá pravidelně a důsledně, jinak jest v „národních“ písních Sušilových! Není tu tvá Kateřina m. tvé Kateřiny (90). Nic mí tu veselo není, dyž tu má panenka není m. mé panenky (227). Paňmáma není doma m. paňmámy (609). - Svátečky nesvětila m. svátečků (26). Něber polajový (věnec) 101. A já ju přec nechcu (203). Dokud ty koníčky syneček nechytne (361). Ty mně nezaplatíš můj zelený vínek (377). Pro tvé peří hladké nemám pokoj (387). Nežel, má panenko věnec zelenej (441). Nedáte-li dukát, pojedeme odtad (446). Nechtěli jste ušit mojej milej čižmy (522). Choť ja němam žádných peněz ani žádné šaty (602). - Také za genitiv partitivní při slovesech s předložkou na složených položil akk.: Já bych si natřásla rosenku studenú (88). Kde's ty jabka natrhala (384). - Sloveso prositi pojí se pravidelně s genitivem osoby, Sušil spojil s ním několikráte akk.: Dcera matku prosila (100). Di, popros moju matičku (604). Proste chlapci moju mamu (637). - Též sloveso dopřáti s akkus. spojil: že ste mi dopřáli tu vašu Aničku (451). - Sloveso doveděti se má dvojí vazbu nepravidelnou: A já se to všecko dovím (m. toho všeho, 325) a: Až sa mamky zdovím, teprv ti já povím (m. od mamky, 371). Nečeská je vazba: Chodníček mně ubýval (65) m. chodníčka mně ubývalo! Pozbyla jsem ctnostný věnec (395) m. ctnostného věnce. - Jako v náhradu za tyto nesprávné akkusativy položil Sušil neméně nesprávné genitivy: Dali mi matička těsného lajblíčka (148). Dala mu dcerečka pávího perečka za klobúček (729). Vrať mi mého housete (729). Na moju hlavu věnka vila (782). A co máme říci této větě: „Chystal hůlku můj tatíček, že sem nečesal koníček“ (714). Podobá se, že Sušil o koníčkách v čísle množném myslil, že jsou rodu ženského, a podle „rybiček“ utvořil si prapodivný genitiv plur. „koníček“! - Pěkná je také tato věta: „Puč mně milá nožíček, ať vykrojím červíček!“ (757). Kdyby byl falsarius jenom tušil, že sloveso půjčiti se pojí s genitivem, jak snadno byl by napsal správně: „Puč mně milá nožíčka, ať vykrojím červíčka!“ - V některých zase větách očekávali bychom za genitiv adjektiva, jako: Už jsme my užili světa radosti (m. světské, 678). Nedaleko kostelíčka dveří (m. kostelních, 646). Jinde zase čteme genitiv za pád předložkový: Můj tatíček leží v třetím hrobě zadních dveří (m. od zadních dveří, 492).

Slovesa pohybování pojí se jak známo s instrumentalem. Ale jako Hanka položil nesprávně akk. „Lumír bieše pohýbal Vyšehrad i vše vlasti“, tak učinil i Sušil: Bodaj ťa, synečku, metalo vředisko (m. tebou, 343), jakož i Dobšinský ve svých slovenských pohádkách chybně napsal: To kladivce vietor neprestal pohybovati (str. 14). - Také ve větě: Pověz mně, děvečko, co je mně závada (414) měl býti instr. „závadou“. Také pády předložkové prozrazují Sušilův falsifikát. Dva zlaté nože nalezla. Jeden bodla proti srdce (84). Totě nevědomosť až úžasná! kdy kdo jak živ něco takového slyšel? Proti, s akkusativem! Tento jediný příklad stačil by na důkaz podvrženosti! Nebo: Matička nám umřela, to včera od včera (100) m. včera večer! Seděly tam tři panenky. ony kostky hrály (257), na str. 282 čteme správně: Hrajú děvčátka v kostku. Vzal on ju za ruku a ved ji mezi kram (395). Jak to možná? Mezi jest vždy mezi dvěma alespoň předměty!

A což teprve to proslavené sloveso naše, jak s tím nakládal skladatel národních písní! „Nejeď, Heřman, nejeď pro ni (82) m. nejezdi! Hěřmánek ve sklepě hosťom víno leje (84) m. nalévá n. točí! Nepůjdu z Prešpurka až bude rozmarýn kvést (560), Kury husy budou nésti (740). Kdy takové nestvůry vyšly z úst lidu našeho?! Všude se mluví pokvete, ponesou! Toliko redaktoři naši oznamují, že budou vést redakci. Sem náleží také prapodivné praesens: Bože dobrý, co to vyznamená (392).

Mnohých sloves, jichž se od jakživa užívá za zvratná Sušil užil beze zvratného se: Jala mu zpívati o šesteré radosti (35). Jala Maruška zpívati (105). Už mně počínaly mé líčka měňati (59). Z vašeho synáčka nevinná krev leje (98). Z vočí mně sloze lijó (575). Miloval mě, strojí mě nechati (320). Zimna je vodzička, mam-li přes ňu brodzič (388).

Také vzhledem ku stránce lexikální falsator všelijak se prozradil. Na str. 85 čteme na př. „Trp, ženičko, trp bolu“. Co znamená „bolu“? Je to nějaké neslýchané substant. bola, či snad chybný genitiv jména bol? Co znamená „ošuměti“ všichni víme, majíce na mysli „ošumnělý kabát“. Jungmann vykládá „krásy zbaven býti, oplchati“. A hle, náš falsator slovu tomu dal význam právě opačný, napsav na str. 203: „Aj hory, hory jak jste ošuměly, dyž na vás rosička padala“, což má asi znamenati, jak jste se staly „šumnými“, pěknými, bujnými; neboť rosička nepůsobí na bylinstvo tak, aby „ošumělo“ v obyčejném toho slova smysle. Neslýchaná je také v téže písni frase, že „sytno“ pršelo. V písni od Loštic (174) „vraný kůň stojí u něho (šohaje), hraje nohó, žaluje ho“, kterýžto patrný polonismus variant téže písně od Kyjova má správně „lituje“. Také polský „gošcinec“ (silnice) dostal se až k Podivínu: Ty půjdeš cestú a já hostýncem (797). Neslýcháno je také „vnevoliti“: „A ledva mne ta moja matička vněvolila ven“ (208); variant praví zřetelněji „vyhnala kyjem“. Co by znamenala „panna rozená“ (405) nesnadno se dovtípiti: „Lúka široká, po ní se prochází panna rozená, pěkná červená“.

Na konec ještě několik zvláštnůstek: Jak živ jsem o tom nečuvala (264), sotva by asi která žena na Moravě pověděla. Budzéme sa milovaci až do tvrdej noci (267) je neslýcháno, říká se „tvrdý spánek“, ale „tvrdá noc“ zní podivně. Zcela podle Hankových adjektiv neurčitého zakončení zní: „Měl jest synek koně švárna (532)! - A jaké podivnosti geografické! Mimo každou téměř dědinu moravskou teče Dunaj nebo Dunaječka (rodu žensk.), ba kdesi na Moravě je také moře, neboť vypravuje se, že „kúpala se milá v mořu“ (115).

Kdo není zaslepen marnivostí naivního vlastenectví, nebude se tuším vzpírati, dáti za pravdu těmto mým důkazům filologickým a pokládati se mnou „národní“ písně moravské za to, čím skutečně jsou, za nepodařený fabrikát Sušilův. Jest zajisté lépe, abychom si to sami řekli, nežli aby nám to dokázal některý učenec německý nebo pobratimec ruský, alespoň takto dokážeme, že v pravdě jsme národem filologickým. Dojdou-li tyto moje důkazy uznání, nebyl bych neochoten z týchže důvodů filologických dokázati, že i Alexandreis, legenda o sv. Kateřině a kronika Dalimilova jsou podvržená díla nějakého falsáře, kterého, na tom jsem se ještě neustanovil.