Ferdinand Čenský. František Brožík. Jan Bohuslav Miltner

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Ferdinand Čenský. František Brožík. Jan Bohuslav Miltner
Autor: František Chalupa
Zdroj: Rozhledy literární, březen 1887, roč. I., čís. 11, s. 322–325. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Ferdinand Čenský, Autor:František Brožík, Autor:Jan Bohuslav Miltner

Tři muži, z nichž ani jediný nestál v popředí současně literatury naší, mimo vše očekávání rozloučili se s námi — a přece všichni cítíme, že je to ztráta veliká. Nemáme svých lidí nazbyt — a dobrých pracovníků, kteří se podjímají prací obtížných, nevýnosných, začasté i nevděčných, jest dosti poskrovnu. Naši zvěčnělí — Brožík, Čenský, Miltner — patřili k dobrým pracovníkům. Vedle této krásné a záslužné vlastnosti, která doporoučí je a odkazuje ve vděčnou památku celého národa, měl každý z nich obor působení, jenž zasluhuje, aby byl zvláště vytčen.

Všichni tři umřeli předčasně. V první polovici let padesátých, v první polovici let čtyřicátých — umírati, — jako při Čenském (zemřel 31. ledna), Brožíkovi (zemřel 27. ledna) a Miltnerovi (zemřel 31. ledna) se naskytá, jest věc velice žalostná — a když promyslíme vše ve své pravé podstatě a jádru, teprve shledáme, jak hluboká a citelná jest tato ztráta. Muži literáti, kteří po trpkých a vzácných zkušenostech, jednak sebrali sobě velký material k samostatným pracím, jež chtěli napsati, jednak zkušeností svých chtěli užíti ve prospěch svých nejbližších spisovatelů a zároveň celé české věci, — odcházejí od nás, nevidouce ani čásť svých záměrů vykonánu a naplněnu. — —

Zbytečno by bylo déle teskniti a snad se slzami si pohrávati. Slza upřímná, přátelská patří na hrob každého z nich, ale dříve než-li tato slza ať přijde spravedlivé a věcné uznání jejich zásluh.

O všech těch — mohu to s určitostí říci, — bylo v širším obecenstvu velmi málo známo. Věc to lehko vysvětlitelná. Velká čásť národa hraje si všelijakými s maličkostmi — na panáčky, vojáčky a zábavičky — a věci, které zabezpečují bytosť a bytnosť národní, se zapomínají; náležitě nevšímají si také širší kruhy prací oněch mužů, jichž tvoření směřuje plnou svou silou a pravou starou českou houževnatostí k utvrzení naší bezpečnosti.

Mnohý z těchto našich mužů zahyne hmotným protivenstvím, mnohý duševním rozladěním a nespokojeností. Avšak pracují do únavy!

František Brožík byl z lidí, jichž národu našemu je velmi mnoho potřeba. Člověk plný plánu a záměrů — krásných, opravdu vznešených, ve společenském životě ve mnohém znamenitě praktický, pracovník až do umdlení. který nehleděl na osobní zisk. Nebude snad od místa, jestli na dotvrzení svých slov uvede některé věci z osobního styku, který jsem měl s Brožíkem. Je to sice skromná upomínka, ale osvětluje nám poněkud jeden rys z prvních dob čas. „Ruchu“ a zároveň jest příspěvkem k poznání povahy Brožíkovy. Časopis „Ruch“ počal vydávali Frant. Hovorka s knihkupcem Fr. Urbánkem. Hned po třech vydaných číslech — byly to měsíční sešity — Ruch uvázl na suchu. Ujali se ho pp. Rudolf Pokorný a Jaromír Hrubý. V té době zahajoval jsem drobnými prácemi, jednak básnickými, jednak prosaickými, svoji literární činnosť. V kavárně staré Slavii přišel ke mně Ant. Koukl, také již zvěčnělý, a praví: „Ty musíš redakci Ruchu vzíti!“ Vzal jsem ji také. — Nedlouho na to mi pan Urbánek oznámil, že nemůže Ruch dále vésti, že vydávání jeho spojeno jest se škodou, chci-li, abych našel nějakého nového nakladatele. Obešel jsem lidi, o nichž jsem věděl, že mohli Ruch převzíti — do nákladu, ale — nevzal si ho nikdo. Jdu do tiskárny obstarat korrekturu a tu Brožík mi oznamuje, že mluvil s Urbánkem a že Ruch na svůj náklad bude vydávati dále. Koho mohla tato zpráva potěšili, — to jsem byl právě já. — Po pololetí — a po dlouhých, těžkých poradách — Ruch jsme změnili v ten formát, jejž má dnes. Brožík chtěl, aby byl Ruch toho druhu, jako jest německá Gartenlaube; navrhl formát. Já zase, vida, že v té době slovanským věcem věnuje se v českých listech málo místa, položil jsem váhu — na slovanské stanovisko. Dohodovali jsme se a dohodli. Mladý Ruch v tom čase stal se časopisem, jenž rázem vydobyl si čestné místo. Brožík také již v začátku položil váhu na pěstování výtvarných umění. Mnoho sliboval si od bratra svého — malíře — v Paříži, a je pravdou, že dokud obrázky nám pařížský bratr zasýlal, Ruch rychle zkvetal. — Pojednou přišel nešťastný konkurs na tiskárnu, jejímž spolumajitelem Brožík byl.

Ruch stihla tím zároveň žalostná doba: finanční tíseň neměla však značnějšího vlivu na hodnotu příspěvků. Časopis i tiskárnu zakoupil pan Alois Wiesner.

Od toho času Brožík nebyl již tím, čím dříve býval. Býval častěji zamlklým, zamyšleným a žil jen pracím svým v tiskárně.

Úmrtím jeho ztratila česká typografie jednoho z nejdůmyslnějších, nejbystřejších a nejpracovitějších svých zástupců.

Bystrá pronikavosť, jemný humor, šetrná satira byly tři vlastnosti, které v obyčejně společnosti a zvláště literární činily Brožíka příjemným. Delší čas on pobyl na Slovensku, jakožto faktor tiskárny. Znal se velmi dobře s Danielem Lichardem a jinými vůdci i předními muži, se společenskými a národními poměry Slováků. Tím pak se vysvětluje, že Ruchu dostalo se na Slovensku hned z počátku jeho vycházení hojného rozšíření, vřelého přijetí, že myšlénku slovenskou horlivě podporoval a známosť o ní šířil. Brožík sám vyložil dvě slovenské novely jazykem českým, jež byly v Ruchu otištěny. Do časopisu tohoto, pokud se pamatuji, napsal jednu novelku z vesnického života, životopis bratra svého Václava, řadu drobných článků uměleckých, literárních a časových. V těchto posledních zejména říznosť jeho péra nejlépe se zračí. Po nějaký čas redigoval Ruch s některými mladšími spisovateli; v poslední době byl také na listě podepsán s Frant. Kvapilem.

Tři pěkné myšlénky, o kterých častěji se mnou mluvil a radil se, jak by se uskutečnily, byly: aby bratra svého Václava přiměl k tomu, by illustroval Rukopis Královédvorský, aby zařídil stálou českou Galerii výstavní pro díla výtvarných umění v Praze, aby vydal nové vydání Naučného slovníku.

Uměleckých snah a výtvorů bratra svého Václava Brožíka byl nadšeným obdivovatelem. Vydal se také na cestu do Paříže, kde nějaký čas meškal.

Ušlechtilým snahám jeho v nejkrásnějším mužném věku učinila konec smrť — mors — ultima rerum linea.

Ferdinand Čenský největších zásluh získal si v těchto oborech působení: jako skutečný voják a výborný učitel hlavně na vojenské škole v Novém Městě u Vídně, jako spisovatel vojenských učebních knih, jako neunavný pracovník na poli literární historie. Řekl jsem, že byl výborným učitelem, a věru nepotřebuji to zvláště dokládati. Členové panovnické rodiny — jej člověka z trestu odvedeného — vyvolili si za učitele češtiny a to myslím, že jestiť dostatečným vysvědčením — jeho píle, i schopnosti i representace. Způsob vyučování velmi zajímavě popsal v delším článku v loňské Osvětě. — Jakožto spisovatel ve vojenském oboru nemá dnes sobě rovného; ať již to byly knihy učební, ať spisy o válkách psané pro širší obecenstvo, ať práce lexicografické, — vše nese na sobě znak důkladné znalosti a nevšední svědomitosti. Zejména při tomto oboru poukázati jest třeba k jeho přísnosti filologické, s jakou si počínal při tvoření jednotlivých slov, — obratů a spojení. — Památka jeho jako vojáka, učitele bude zapomínána, ale mezi literárními historiky vždy uváděti budou Čenského na předním místě. Čenský v tomto oboru patřil mezi sběratele. Provanut byl a podchnut duchem starého předbřeznového vlastenectví a dobře poznal, že některé památky z té doby kvasu a práce mají pro nás vysoký význam, že jsou tu a tam třeba jenom kamínky drobounkými, jež založeny byly do zdi národního vzkříšení, ale že jsou vzácnými kamínky, jichž ztráta, aneb zkrušení velkou by byly škodou — pro nás. V této činnosti zejména do vojenského oboru měl příležitosť zasáhnouti a jemu lze děkovati, že zachoval nám v určitém světle paměti o Tomáši Burianovi, M. Z. Polákovi a Morici Fialkoví. Pokud ovšem jako Čech měl vliv na svoje vojenské okolí, nemohu udati, ale domýšlím se, že vliv tento nebyl bez vydatného účinku. Antonín Rybička a Ferdinand Čenský jsou stará dvojčátka, jež dobu našeho národního povzbuzení osvětlovali se vší pílí a horlivostí. Pan rada Rybička dnes osamotněl. A Čenského jest nám do dnes želeti proto, že by nám byl napsal bezpochyby kulturní dějiny prvního půlstoletí doby naší. Dle příprav a snesené látky, tak se aspoň zdá. Ztráta to pak ovšem bolestná!

Život Čenského vykazuje mnoho pohnutých výjevů a událostí. Narodil se 29. května 1829 v Čechticích na Čáslavsku; studie konal dílem v Praze, dílem v Německém Brodě, filosofii v Praze. — Roku 1851 byl z trestu vřaděn do vojska jako prostý vojín; pobyl v Mohuči, ve Frankfurtě nad Mohanem, v jižním Tyrolsku, v Linci. V bitvách byl u Melegnana a Solferina (r. 1859) a r. 1866 také na bojištích italských. Teprve r. 1859 stal se poručíkem a r. 1869 profesorem české řeči a literatury na vojenské akademii v Novém městě u Vídně.

Záhy počal býti literárně činným. Začal pracemi belletristickými v české Včele, kdež podpisoval se Ferdinand Saftlich. Roku 1848 vstoupil na dráhu žurnalistickou a vedle Havlíčka, Chocholouška, Liblínského a jiných patřil k nejčilejším; hlavně pracoval pro Pražský Večerní list Přeložil také libretto k Flotově Martě a napsal frašku „Poslední dvacetník“. Učebních jeho knih jest značný počet, jakož i článků o vojenství, jež vyšly v různých časopisech. Čenský patří také k vynikajícím spolupracovníkům Naučného slovníku. Nejvíce jeho článků literárně historických přinesl „Světozor“ a v nejnovější době „Osvěta“. Čenský přiučil se cizím jazykům a některé práce české přeložil do nich.

Pohřben byl 2. února na vojenském hřbitově v Karlíně.

Třetím ve trojici, jež takřka soudobně nastoupila cestu do posmrtného našeho Hadu, jest prof. Jan Bohuslav Miltner. Přívozníkovi Charonovi měl čím zaplatiti novými i starými oboly, — neboť mincemi obíral se velmi pilně. Jednou jenom jméno Miltnerovo proniklo na širší veřejnosť — a to bylo právě v době, kdy Vídeň oslavovala svoje osvobození od Turků. Z národního antagonismu a nevraživosti chtěli potlačiti i upomínku na spoluvítěze Kašpara Kaplíře ze Sulevic, vnuka Kaplíře starce, jenž odpraven byl na Staroměst. náměstí.

Tehdáž na základě pilného bádání ukázal Miltner studií svojí na zásluhy tohoto muže a válečníka. Otec Miltnerův byl pilný sběratel a zkušený znalec starých památek; syn zálibu tuto a porozumění zdědil po něm. Před krátkým časem přesazen byl Miltner z Králové Hradce sem do Prahy. Ujal se redakce Archaeologických památek a není pochyby, že by pod vedením jeho došly znamenitého rozkvětu. — Jakožto profesor historie byl Miltner zvláště milým; s vděčností, jako někdejší jeho žák, na tuto stránku jeho působení musím poukázati.

Nad Brožíkem, Čenským, Miltnerem rozprostřela Morana černý svůj příkrov. Doufejme, že ze semena přičinění jejich vypučí nové, svěží květy — noví pracovníci.