Fastrovy »Pražské švadlenky« ve filmu

Údaje o textu
Titulek:	Fastrovy »Pražské švadlenky« ve filmu
Autor:	Jaromír Václav Šmejkal (jako J. V. Šmejkal.)
Zdroj:	České slovo, roč. 21, č. 277, s. 4 Digitální knihovna Národního muzea
Vydáno:	27. listopadu 1929
Licence:	PD old 70

Kdyby bylo divadelní hlediště vždy tak naplněno, jako tomu bylo v úterý při odpoledním předvedení »Pražských švadlenek« ve »Světozoru«, nebyla by nikdy ředitelova tvář nebezpečně zachmuřena. Z toho je zřejmo, že zájem byl prvotřídní.

Film zpracován byl podle známé stejnojmenné frašky Otty Fastra a to k úplné nespokojenosti v části prvé a k velké spokojenosti v části druhé. Podle toho dopadla i režie Přemysla Pražského: do přestávky přinutila úžasná rozvleklost diváka ke klímání. Děj je tu nesouvislý, rozsekaný a táhne se až k zoufání. Zato druhá polovina postrádá již těchto chyb, je pružná, svižná, bohatá na akce a na opravdu podařené komické scény. Bylo to znát na divácích, jak je druhá část přivedla do nálady. Velkou zásluhu mají o to ovšem herci také. Fotografie Otty Hellera ocitla se najednou na bludných cestách. Je tentokráte průměrná, na což u Hellera, jehož jméno má svou výtečnou marku, nejsme zvyklí. Ovšem, není vyloučeno, že chyba tkví v projekci nebo v kopii. Mecerova výprava jako obyčejně v pořádku. Wassermannova spolupráce hlavně v druhé části znatelná.

Herecky nejdokonalejší je trojice Pištěk-Ženíšková-Lamač. Pištěk v roli bohatého pilaře Bernáška byl velkolepý. Tatík, pyšný na své peníze a domy, měřící nápadníky své dcery i lásku svého syna podle bohatství, přitom dokonalá loutka, ovládaná svými dětmi a úplně bezmocná před jejich slzami – to je úloha, v níž málokdo byl by se osvědčil tak, jako Pištěk. A je krásný ve chvílích, kdy vykazuje příštího zetě a budoucí snachu. Jeho výkon byl přijat nadšeným potleskem i při jednotlivých scénách. Rovněž pěknou hru podal Karel Lamač v roli jeho syna Jeníka. Hrál pozoruhodně lehce, s přirozeným humorem a rozhodně se líbil více než v rolích melancholických milovníků. Máňa Ženíšková byla mu rovnocennou partnerkou. Jako Lamač byla patřičně přirozená. Úloha nepochybně dobře hověla její povaze a zásluhou Hellerovou dopadla tentokráte fotograficky tak pěkně, jako nikdy ještě předtím. Zato Marie Kopecká byla herecky slabá a fotograficky byla jen místy hezká. Dobrou figurou byl Řimbaba Čeňka Šlégla: panák s monoklem, úlisný jako kočka a záletník starého typu. Jiří Hron v úloze nesmělého, ale nakonec rozkuráženého milovníka měl ohromné štěstí. Nekoulel zbytečně očima jako kdysi a tvářil se solidněji nežli jako Vejvara. Rádi konstatujeme, že jde nahoru. Ostatní role, včetně Heleny Monczákové, byly slabší. Ze švadlenek vedle Ženíškové nejpřirozenější a fotograficky nejlepší byla Majka Wünschová.

Dobře také volen byl hudební doprovod s průvodní písní »Na Belvederu« a několika jinými pražskými popěvky.

Resumé: druhá půle film zachránila a je předem jisto, že se »Pražské švadlenky« setkají u publika s velkou sympatií.