Farys

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Farys
Autor: Adam Mickiewicz
Původní titulek: Farys
Zdroj: Google Books
Vydáno: Lumír č. 6 (13.03.1851), str. 121–124.
Licence: PD old 70
Překlad: Bronislav Kořínek
Licence překlad: PD old 70
page=1

Jako loď, když s krajinou se rozloučivši
Opět ve vlnách si hravě pluje,
A ku ňadrám morským vesla přitulivši
Labutí svou šíji povztyčuje:
Takto Beduin, když, na svém koni
V lůno pouště se vydává,
A do proudu písku kopyto se kloní
S němým šumem, jak ve vodě ocel žhavá.

Už kůň pluje v suchém moři a roztíná
   Kypré sloupy prsoma delfína.
   Vždy jen dále s střelhbitostí,
   Už po pláni písek smetá;
   Vždy jen dále do výsosti,
   Už nad chumel prachu vzlétá.
Černý kůň můj jako chmúra bleskovitá,
Hvězda mu na čele jako zóra pálá,
Větrem pštrosí hříva volně se proplítá
A v poletu z bílých nožic plamen sálá.
   Dál a dál, letoune, spěj,
   Hory, skály předbíhej!

   Marně k plodu, marně k stínu
   Zve mě palma zelenavá:
   Vymykám se jí ze klínu,
   Palma studem tvář schovává,
   V ňadrách oazy se kreje,
   Šeptem listí mé se pýše směje.

Tamo šedé skály u poušti na hlídce
Provázejí hněvným Beduina zorem,
Dupotu se kopyt chechtajíce
Hrozí jemu děsným rozhovorem :
   „Potřeštěnec! kam uhání!
   Tam se poušť jen rozprostírá,
   Před paprsky jezdcův skráně
   Palma zelená nechrání,
   Stan jim náruč neotvírá,
   Tam je stan — nebeská báně.
   Tam jen skály nocují,
   Tam jen hvězdy kočují!“ —
   Marně hrozí, marně straší !
   Pádím rychlejšími cvály,
   Hlednu zpět — a zpupné skály
   Mlhavá tam dál unáší,
   Dlouhým tahem prchající,
   Za sebe se skrývající.
Sup přilákán hrozebnými slovy těmi,
Věřil, že uloví v poušti Beduina,
I uhánel za mnou svymi perutěmi,
Třikrát kol mé hlavy černý věnec vina.
   „Čichám, krákal, v blízku trup,
   Jezdec hlup a komoň hlup.
   Jezdec v písku dráhy hledá,
   Oř po pastvě zrak obrací:
   Jezdče, koni, běda, běda!
   Sem kdo zašel, se nevrací;
   Zde jen vítr děsně houká
   A odvívá stopy svoje,
   Pro koně zde není louka,
   Paseť jenom hadův roje;
   Zde jen trupy nocují,
   Zde jen supy kočují. “ —
Kráče před mym okem drápy rozevíral,
Třikrát na mne pohleděl s lazuru,
Zachvěl se a pryč do vyše se ubíral.
Když jsem já napínal své lučiště zhůru,
Do nebe ho zrakem provodil a stíhal,
Už se v modru jako šerá skvrna míhal,
Roven vrabci — motýlu — komáru,
Pak se roztopil v sliinečním žáru.
   Dál a dál, letoune, spěj,
   Skály, supy předbíhej!

V tom se oblak na západě vyrval blesku,
Hnal mě bílým křídlem po blankytném týně,
Za takého honce držel se v nebesku,
Jakovým já v pustotině;
Nad hlavou se mi zavěsil,
Touto hrozbou mě tu děsil:
   Potřeštěnec! kam uhání!
   Žízeň jeho prsa zhlodá,
   Z mraků neochladí voda
   Prachem posetých mu skrání;
   Pramen v kraji pustopustém
   Nešoumá líbezným šustem,
   Rosu, nežli na zem skane,
   Vítr ve vzduch porozvane."

Marně hrozí! jedu dál a dál ve cválu:
Oblak skormouceně na nebi se skryvá,
   A vždy níž a níže splývá;
   Potom opřel se o skálu.
A když hrdým okem pozřel jsem za sebe,
Už jsem napřed v letu byl o celé nebe.
Poznal jsem mu z tváři, co ve srdci snoval,
   Začervenal se od zlosti,
   Polil žlučí z žarlivosti,
Posléz jak trup zčernal a v horách se schoval.
   Dál a dál, letoune, spěj,
   Supy, chmúry, předbíhej!

   Nyni kruhem slunce oči
   Ovinul jsem kolem sebe,
   A tu země ani nebe
   Honce za mnou víc nezočí —
   Příroda v sen prohřížená
   Nikdy lidských stop neslyší,
   Živlové tu spějí tiší,
   Jak zvířata neplašená,
   Kterých stádo se neleká,
   Vidouc první tvář člověka.
Probůh! nejsem první! hle písčité kupy
Ohražují světlavé zástupy;
Zdažli bloudí aneb číhají na lupy?
Jezdci bilí, koně v děsné bělavosti!
Pádím blíže — stojí; volám — mlčí trupy!
   Starodávná karavána
   Vichrem z písku vyhrabána!
Na velbloudích kostrách sedí jezdcův kosti.
   Jamami, kde byly oči,
   Vyrvanými čelestěmi
   Písek jako vír se točí,
   Zavívaje jeky těmi:
   „Jezdče, bludem opoutaný,
   Stůj! tamo jsou huragany!“
   Pádím — strach mne neodhání.
   Dál a dál, letoune, spěj,
   Trupy, vichry předbíhej!

Huragan co samovládce v pustotinách
Procházel se sám v písečných rozvalinách;
Uviděl mě z dálky, zastavil se žasem,
Do kola se víře, šoumal tichým hlasem:
„Koho z mladších bratrů oko mé tam vídá,
Jenž se v nízkém poletu bídácky vznáší,
Toulaje se drze po krajině naší?“
Řval a sul se na mne jako pyramida.
Vida, že smrtelník, jeho se nebojím,
   Dupl zlostí nohou na zem,
   Arabii zmoutil rázem,
Porval mne co ptence noh pahýlem svojím —
   Pak ohnivým dechem pálil,
   Mraky prachu na mne valil,
   Zhůru rouval, na zem házel,
   Hory písku na mne sázel:
   Nebojím se — stojím smělo —
   Beze hrůzy naň se vrhám,
   Písčité přetínám tělo,
   Vztekle z něho údy trhám.
Tu chtěl z mojich ramen sloupem prchnout v nebe,
Od polou se přerval, dolu zřítil, zhynul,
Deštěm písku s hůry linul
A k mým nohoum jako hradba kles bez sebe.

Dýchám volně! zhůru vypínám se v hrdé pýše,
A zlatými všecky hvězdy zřenicemi
Pohlížejí na mne s výše:
Neboť nikdo není mimo mne na zemi.
Jaká rozkoš dýchat z prsou celých!
   Dychám plno — a široko!
   Vzduchu se v Arabistaně
   Na oddech mi nedostane.
Jaká rozkoš zírat z očí celých!
   Protáhlo se moje oko
   Tak daleko — tak široko!
   Že víc světa obestírá,
   Než, se zraku otevírá.
Jaká rozkoš vztyčit se v ramenou celých!
K všemumíru rámě mohutně vypínám,
Zdá se, že jej zórou na západ objímám.
Duch můj letí v bezednivou tůni svitu,
Výše, výše, výše až do nebes štítu.
Jako včela se žihadlem ničí sebe,
Tak já s duchem potopil jsem duši v nebe!