Fantastické povídky (Leger)/Před smrtí

Fantastické povídky Karel Leger
Leknín	Před smrtí	Opilý

Údaje o textu
Titulek:	Před smrtí
Autor:	Karel Leger
Zdroj:	LEGER, Karel. Fantastické povídky. Praha: František Šimáček, 1900. s. 51–70. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Slyšel, kterak matka venku pravila:
„Ach, kmotřičko, dušičko má rozmilá,
zle je s ním, ach, Panno svatá, zle je s ním,
nevydrží do jara už, — nemyslím!

Ztrácí paměť den ode dne, ztrácí dech.
Hle, čeho se člověk dočká na dětech!
Dokud je to drobné, malé, krm to jen,
napájej to vlastní krví každý den.

A když měl by za to všechno spláceti,
počne stonat, polehávat, umře ti!
A ta nemoc jen se táhne, nemění, —
kéž by Pán Bůh skrátil už to trápení!“ — —

Slyšel, kmotra lítostivě přisvědčí:
„To ta zima sychravá mu nesvědčí!
Dlouhá nemoc! — z jara bude snadněji.
A což doktor? Nedal žádnou naději?
Kéž by Pán Bůh ukončil to raději!“ —

Usmál se a smích mu ustyd’ na líci,
žhavé oči zatěkaly světnicí.
Prázdná jizba. Venku tichnou hlasy žen,
byl tu sám s tou nemocí svou hroznou jen.

Leží, — hlavu z podušek jen pozvedá,
usmívá se smíchem strašným nevěda,
k vyschlé hrudi těžkým dechem vypjaté
křečovitě tiskne pěstě zaťaté.

Jeho tváře plny vrásek hlubokých,
rty se chvějí a dech smrti vane z nich.
Vyzáblý a žlutý leží, — mrtvola,
v zapadlých jen očích oheň plápolá,
jak se dívá vyděšeně do kola.

Nad ním strop je těžký, zčernalý,
slyšel, jak tam červotoči vrtali.
Jak by padal na prsa mu níž a níž, —
mimovolně rukou shodit chtěl tu tíž.

Dusná jizba. Málo světla vniklo sem
úzkým, mechem obloženým okénkem. —
Ach, ten mech! Sám nasbíral ho na podzim,
přines’ trochu letní vůně domů s ním.

Dávno vůně vyvanula a svad’ mech,
umrlčina jenom páchne v těchto zdech
těsných jako ve vězení, studených.
Dusily ho, — věděl dobře: umře v nich!

Kdo to klepe na sklo puklé zas a zas?
Cítil, jak mu k srdci zavál z venčí mráz.
Suché černé prsty klepou, — ne, to klam!
Větrem jen se holá větev kývá tam.

Rukou chladnou na spocené čelo sáh’, — —
vytřeštěné oči letí po stěnách.
V černých koutech zahnízdil se prach a stín,
přetrhaná dlouhá vlákna pavučin.

Nad ložem kříž velký visí. Spasitel
jak by k sobě nemocného zvednout chtěl.
(„Ach, ty Bože, spasiteli, zdali spíš?
Černý prach ti oči zaleh’ dávno již,
bolest moji u svých nohou nevidíš!“)

A z obrázků začernalých hledí sem
svatí zrakem, který vlhne soucitem,
ve tvářích jim zachmuřených hořkne žal. —
Úzkostně se pohledům těm vyhýbal.

Jeho oči zatěkaly šíleně — —
Proti lůžku visí obraz na stěně.
Jiný obraz, plný barev plamenných,
jakýs divný bujný život sálá z nich.

Obraz kdesi na jarmarce zakoupen
laciný a spoustou barev svítě jen,
jak tu cize vystupuje! Se stěny
červené jak šlehaly by plameny.

Mýlkou v tuto chmurnou jizbu asi vnik’,
v nestřežený zavěšen byl okamžik.
Rozpustilý, vyzývavý, křiklavý
drze pohled nemocného zastaví.

A ty oči vytřeštěné vryty v něm,
jak by chtěly shltit jedním pohledem
barev směs a rudé skvrny plamenné,
ženské tělo, hladkou bělost ramene. —

Svůdně k bokům štíhlým padá těsný šat,
živůtek se dechem zdvihá rozepjat,
v krajkách bílých bujná ňadra dmou se, dmou, —
poslední už sponka puká najednou.

Po šíji se černé vlasy rozvály,
jako krev z nich vytryskují korály.
Hlava zpět je nakloněna, — drze tak
pod brvami usmívá se žhavý zrak!

A ty ruce, nahé ruce kulaté
s koketností nad čelo až vypjaté,
z tmavorudých poupat svitou okrasu
průsvitnými prsty vinou do vlasů.

Rtíky sytě nabarvené, — či to snad
z oněch svěžích rudých poupat lístek spad’? —
musí, musí sladkým vínem opiti,
koho ruce celé nahé zachytí,
na koho se drzé oči zatřpytí!

Nemocný zved’ výše hlavu, zraky žhou,
žluté tváře zarděly se horečkou,
výkřik temný na zmodralých zmírá rtech,
v prsou dutých urychlený hvízdá dech.

Vidí: z rámu vystupuje svůdný zjev,
pod tou pletí sněhobílou proudí krev,
v očích vášeň jiskrami se mihotá,
z bujných údů sálá teplo života.

Hedbávný šat na ňadrech jí šelestí,
úsměv na rtu svěžím mluví o štěstí.
Kloníc tělo rozmazleně zlehka zpět
vznáší se a z kadeří jí padá květ, — —
tak ji vídal každé noci přicházet!

Vedle lože nemocného snesla se
a on s mdlobou smrtonosnou zápase
zvedl po ní dlouhé ruce hubené,
schvátit chtěl ji v bouřné touze šílené.

Suché prsty po tom hladkém těle vztáh’, —
marně! slabé ruce klesly, nedosáh’,
padl nazpět do podušek, na kterých
odlesk šatů purpurových jen se mih’.

Dýchá ztěžka, vzbouřená se ňadra dmou,
jakás vůně proniká mu do prsou,
jakás vůně ostrá divná mámivá, — —
žádný květ tak divnou vůni neskrývá!

Zavřel oči. Marně! I tak vidí ji, —
očima mu duši z těla vypíjí.
Hle, usedla u nohou mu na loži,
na podušku hlavu tváří položí.

Hledí na něj, hledí na něj. — Cosi v něm
pálilo se vášnivým tím pohledem.
Jak jí tváří přelét’ úsměv kmitavý,
zaleskly se zoubky, zoubky kolčavy.

Bílé ruce po lokty až kulaté
ponořila v kadeře své bohaté.
„Jak se máš?“ tak lichotivě ptala se,
soucitu kus zvonilo jí ve hlase — —
Vytřeštil své oči na ni v úžase.

Pohled’ na své ruce suché, — lek’ se sám,
cosi vzdech’, co znamenalo: „Umírám!“
Kývla hlavou, usmála se: „Všechno vím,
ve dne v noci z rámu svého na tě zřím,
jak se biješ s nadějí a zoufalstvím.

Ach, ty pláčeš pro své zdraví? Bláhový!
To tě dusí strop ten těžký dubový,
jen ty trámy začernalé padají,
na prsa ti celou tíhou lehají.

Proč jsi ruce rozpjal prudce ulekán?
To zdi těsné svírají tě se všech stran.
Z vlhkých koutů příšerný se vleče stín,
duší táhnou šedé nitě pavučin.

Dusno tady! Vzduch je stuchlý, vázne dech,
(vidíš, jak ti brzo uvad’ v okně mech!).
Jak nad hrobem připraveným vztýčen již
nad tvým ložem rozpíná se černý kříž.

A tam z venčí suchá větev za oknem
jako prsty kostlivcovy kývá sem,
a vichřice na sklo vráží mrazivá,
sem se vtírá a mým rámem zachvívá.

Jak je mi tě z duše líto, ubohý!
nezahlédneš kouska jasné oblohy. —
slunko pro tě nezaplane, — den co den
bolest svoji, černou bolest vidíš jen.

Líto je mi tvého mládí! Ztracené
odkvétá v té dusné jizbě studené,
v jeho dráhu štěstí, láska nesvítí, —
smutná poušť — a bez vláhy a bez kvítí.

Nevíš, co je pravá rozkoš života, —
kolem tebe leží stuchlá temnota,
mladé srdce už ti život vyhlodal,
dříve než ti blaho lásky znáti dal. —
Viď, tys lásky ještě nikdy nepoznal?“

Utichla. On na odpověď zaúpěl, —
ruku zved’, jak strhnout by ji k sobě chtěl. —
„Jdi! jak divně krvelačně pohlížíš!“
se smíchem mu pohrozila, „ztiš se, ztiš!
Hodný buď! pak za odměnu sednu blíž!“

Šeptala mu rozmazleně. Nízko tak
nad svou tváří viděl blýskat její zrak —
(divné oči! jaké peklo plálo v nich?)
horký dech jej hravě lehtal na skráních.

Páž mu klesla, jako když ji přelomí,
sladká mdloba zastínila vědomí.
Cítil jen, jak ručky mládím prohřáté
hladily mu zlehka prsty kostnaté.

„Hodný buď jen! Chceš? já budu vyprávět,
jak je jinde v dálce velký krásný svět!“
A jak hlasem lichotivým rozpráví,
na živůtku šelestí jí hedbáví.

Ve mdlobách on naslouchal jí. Před zraky
vystupují jiných světů zázraky.
Ve svůdných mu barvách líčí divů říš, —
ale vše to, vše to tušil dávno již!

Velké město, — jeho život bouřlivý,
jak oblaky větrem hnané měnivý,
rozkoše vír, který šumí vesele,
zlata cinkot, tváře štěstím zardělé,

bílé pyšné krásné ženy, bujný smích,
šumot šatů ostrou vůní prosáklých, — —
ach, tou vůní ve mdlobách se opíjel!
dávno už se marnou touhou ubíjel,
v ten vír šumný jedenkrát by skočit chtěl.

Náhle chorý opět oči vytřeštil. —
Ach, ne! vždyť to všechno pravda, o čem snil!
nebyl to jen přelud pouhý, nezmizel,
plný pohár sám se mu zde nabízel.

Svůdná žena nakloněna k němu až
jak by děla: „Proč se moříš? zde mne máš,
jen mi směle s tváří slíbej drzý smích,
chyť mne, chyť mne do svých rukou kostnatých!

Stiskni mne v nich svojí silou poslední,
na dno až mých tmavých očí dohlédni,
ssaj tu rozkoš, až mi na rtech usneš spit,
mrtev až mi z rukou padneš lásky syt!“ — —
S lačnou chutí vlka chtěl ji uchvátit.

Z podušek se jako přízrak těžce zdvih’,
úsměv jakýs hrozný se mu na rtech mih’.
Sahá po ní. — Vzbouřila se, vyskočí,
a stín temný napadal jí do očí.

Hledí na něj, hledí na něj — — — Cosi v něm
stydlo, mřelo pod tím divným pohledem.
Jako ve snu rozvázala pomalu
na bílém si hrdle šňůrku korálů.

A ty rudé drobty zvolna s hrdla jí
do podušek jako slzy stékají.
A teď jak by rozhodla se najednou,
rozevřela hladké páže, náruč svou, —
sponka puká, bílá ňadra dmou se, dmou — —

Kloní se, — až s retem skoro splyne ret.
Počala ho divá rozkoš opíjet,
cítil, srdce v prsou bít mu přestává, — —
ach, to ona život jemu vyssává!

Zasténal, — v tom klika třeskla na síni. —
Jako když ji šeré mračno zastíní,
sesmutněla krásná žena, pobledla,
s výstrahou prst bílý ke rtu pozvedla,
po dveřích se poplašeně ohlédla.

Chorému se z rukou prudce vyvine,
usměje se, „s Bohem!“ ještě pokyne,
polibky mu posílajíc kývá mu,
ve svůj obraz navrací se do rámu.

Sáhl po ní — Jako mha se rozplývá,
přes rameno ještě naň se podívá. — —
A už na zdi obraz visí. — Bezcenné
vrstvy barev, rudé skvrny plamenné,
purpur šatů, hladká bělost ramene.

Chorý klesl těžce zpátky umučen,
v koutkách úst se objevilo trochu pěn. —
Slyšel, kdosi otevírá, vchází sem, —
ohlédl se po vetřelci se vztekem.

Vešlo mladé vyschlé děvče. V jaru let
vadnoucí už jakýs prostý všední květ.
Do čela jí tvrdé vlasy padají,
z tváří líná resignace zírá jí,
jenom oči, vpadlé oči píchají.

Zamodralé kruhy zejí pod nimi,
pleť skvrnami postříkána žlutými,
mladá ňadra pod kabátem vpadlá jsou,
vyhlodaná skrytou hroznou chorobou.

Hodil hlavou, pohrdavě pohnul rtem.
Přišla k němu se lhostejným úsměvem,
u nohou se posadila na loži
a na jeho ruku svoji položí.

Obě ruce byly stejně suché tak!
„Jak je ti?“ se ptala. Dříve však
nežli chorý odpověděl, skočila, —
něčeho se strašlivého zděsila.

„Krev!“ vykřikla, „na peřinách! Vidíš? hleď!“ —
Trpkým smíchem zachechtal se v odpověď:
„Ne, to nic! to jenom rudé korály
na mou postel jako rosa padaly.“ —

Setřel klidně ony stopy krvavé.
„Korály! což? Nu, snad byly nepravé! —
Nelekej se, u nohou mi sedni jen,
rád jsem, — je mi o samotě dlouhý den.

Vypravuj! Slyš: o Vídni mi povídej!
Jak jsi byla v bále jednou, — a ten rej! —
V sále plném kolébavé valčíky,
do bílého rána třeskot muziky.

Vypravuj, jak bloudila jsi k večeru
s veselými pány kdesi v Práteru,
jak nějaký starý baron bláhový
kupoval ti rosolky a cukroví.

Vypravuj! Dnes hůře je mi nežli dřív!
Povídej mi, — a lži třeba cokoliv,
vymysli cos, Pepčo, slyšíš! povídej!
Křič anebo zpívej třeba! Směj se, směj!

Mně je strašno, — bojím se tu, — nevím proč.
Slyšíš? v tichu ozývá se červotoč.
Mluv, pro Boha! Zpívej, ať ho přehlušíš!
Strašno je zde, v tomto tichu! Netušíš?
Černý strop se propadává níž a níž!“ — —

Ale Pepča tupě hledí do dáli,
jenom tváře jakoby se rozhřály.
„Krásně je tam!“ zašeptala ve snění,
„veselý rej, šum a lidu proudění,
až se ve všech žilách krev ti zapění!

A pak slepě letíš, letíš v kole už,
všechno v jednom divém víru, žena, muž,
vše se točí, unáší tě, — dále spěš!
Marně aspoň oddechnouti chvilku chceš, —
ne! v tom víru zastavit se nemůžeš.

Vír tě strhne, jako pěna toneš v něm,
kolem všechno bouří, proudí s chechtotem,
nevíš ani, šumí-li to bujný smích,
nebo vzlykot utopenců nějakých.

Neunikneš tomu víru! Z daleka
do svého té jícnu znova přivléká.
Ó, já cítím, jakým kouzlem tajemně
hrozná Vídeň do svých vírů táhne mě!“

A rty úzké vybledlé se zachvěly,
pichlavé jí oči náhle ztemněly.
Do daleka němá hledí strnule,
snad své mladé dni tam vidí minulé.

Nemocný chyt’ její ruku. Tiskne ji,
usmívá se, zrak mu plane jasněji.
„Viď,“ zašeptal, „tam jsou ženy spanilé,
hrdé a přec úlisné tak rozmile.

Pyšné dámy, samý hedbáv šaty jen,
(viď, že bývá hluboko až vykrojen?).
Jakés divné sladké teplo sálá z nich,
jako zvonky v sakristii zvoní smích.

Viď, že mají sladké oči přivřené,
černé vlasy jako proudy zvlněné,
zvykla líbat jejich ústa nachová,
ramena vždy k objetí jsou hotová.

Ó, já viděl! ó, já viděl! —“ náhle ztich’,
ohlédl se na zad plaše v rozpacích.
Za chvíli se teprv tázal tlumeně:
„Pepo, viď, že aspoň trochu, — vzdáleně, —
podobny jsou obrázku tam na stěně?“ —

Neslyšela, — hledí v dálku ve snění.
jenom tvář se do temna jí rumění.
„Krásně je tam! Krásně je tam!“ šeptá si,
„zde? jen pole, holá pole bez krásy.

Jen ty skály na obzoru, černý les,
po roklinách rozházená chudá ves.
Místo hudby Meluzina hvízdá jen,
Bída hledí zrakem vlčím do oken.

Co zde? lidé chudí jsou a sedraní,
v černých houfech sletují se havrani.
Vyjdeš-li, už letí s křikem za tebou,
jak by blízko čenichali kořist svou.

Smutno je v tom pustém kraji! Kam tu jdeš,
kletby jen a naříkání zaslechneš.
Jenom práce, věčné dření, strádání, — —
z domova mne, věř mi, všechno vyhání.

Co zde? Otec doma jenom proklíná,
duši svírá němá bolest matčina,
do světnice vejdu, hněv mne uvítá,
zahálku mi doma každý vyčítá.

Ne, ty nevíš! — U vás — přec tu lépe je,
ale u nás! až se člověk zachvěje.
U nás! Vidím, jak se kolem plíží hlad,
prohlodá se do světnice brzo snad.

A já této bídě, smutku nezvyklá,
hledím jenom, jak bych zase unikla.
Celým srdcem, celou duší toužím zpět
znova letět v daleký a krásný svět,
vírným šumem života se opíjet.

Nelze ještě! Pěšiny jsou zaváty,
závěje se vrcholí hned za vraty.
Ale až se opět jaro objeví,
ach, kterak se mému srdci uleví!

Nesvědčil mi trochu podzim mlhavý,
slunéčko mne jarní jistě uzdraví.
Oh, já budu jistě zdráva, vím to, vím,
do světa se širokého rozletím.

Tebe vezmu s sebou!“ řekla vážně pak,
upírajíc v obličej mu přímo zrak.
Pichlavé se oči náhle zkalily,
stajené je slzy rosou zalily.

„Dojista tě vezmu sebou, spolehej,
do těch sálů dovedu tě a v ten rej,
do rána nám bude třeskná hudba hrát,
spolu budem tančit v kole, smát se, smát!“

Neodvětil, ležel, oči zavřené,
chladným potem vlhne čelo svraštěné.
A ona se tiše, smutně usmála.
„Musím domů!“ řekla, „večer bezmála!“ —
Vstala, — ještě vedle lůžka postála.

Odcházela zvolna, jako bez vůle.
Probudil se. Oči jeho strnulé
ke dveřím ji provodily. Zmizela. —
Ještě vrátka na dvorečku skřípěla. — —

On se zachvěl. Byl tu tedy opět sám
vydán v oběť nemoci a myšlénkám.
Teskno bylo. Cítil v prsou fičet mráz. —
Oči jeho zaletěly na obraz.

Už se tmělo. Stín se táhl světnicí.
Šerem plály jeho zraky hořící.
Viděl: z rámu — ve své kráse strašlivá, —
růžová ta žena naň se usmívá.
Úsměv mdlý se na tváři jí rozplývá.

Čekal: teď, teď z rámu svého vyjde zas,
přes ramena rozproudil se vonný vlas,
kolem hrdla hladkou páž mu otočí — —
teď, ó, teď už pružným skokem vyskočí — ! —
Jakoby stín černý pad’ mu do očí.

Zvedl hlavu. Hledí. Zraky vytřeštil. — —
Jak by obraz víc a více mhou se kryl,
jak by v dálku zapadával ve stínech. — —
Křiknout chtěl, však v dutých prsou váz’ mu dech.

Stíny houstnou a ta žena plná vnad
jak by odtud odcházela na vždy snad.
Ještě z dálky hlavou kývá: „s Bohem buď!“
ještě v krajkách probělává páž i hruď.

Stále menší rozplývá se ve mdlobách — —
„Stůj!“ vykřikl chorý náhle, ruku vztáh’.
„Stůj! prokletá! slyšíš? zde buď! neprchej!
pojď, zde sedni u postele, srdce měj!
stůj!“ — a chrapot křečovitý dusí jej.

„Kam jdeš, hříšná?“ upí, sténá, „ó, já vím!
myslíš, že tam do těch sálů nevidím?
jak tam vábí v divé kolo hudby hlas,
jak tam lítá horkým vzduchem černý vlas,
jak se dává bílé tělo na pospas?

Půjdu s tebou, chceš-li, — půjdu! vrať se jen —!
vrať se! půjdu ihned, jsem už připraven!“
Na svém loži vstává, — suchá ramena
třesoucí se trčí do tmy vztažena.

Chladný pot se sráží v kapkách na čele,
svraštila se tvář s tou barvou popele,
ale oči v černých důlkách ještě žhou,
posledním se dechem vpadlá prsa dmou:
„Sečkej! — chvilku — jdu již, jdu již za tebou!“