Fantastické povídky (Leger)/Návštěva

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Návštěva
Autor: Karel Leger
Zdroj: LEGER, Karel. Fantastické povídky. Praha: František Šimáček, 1900. s. 103–120.
Národní knihovna České republiky
Licence: PD old 70

Akordy sladké hlavou mu letěly,
zmatených tónů šum a vír veselý,
piana znění, tlumený smích,
žvatlání rtíků růžových.

Na pravé ruce ještě jej hřálo
drobounkých prstů stisknutí,
dvé očí ve tmách čarovně plálo
v nezvyklém vášnivém vzplanutí.

A Vláďa šel tak vesele naladěn,
vracel se domů z přátelské zábavy — —
ten chaos v duši šumný a jásavý, —
jaký to sen!

Noc byla pozdní a v ulicích mrou
plameny svítilen duseny tmou,
krok duní v pochmurném tichu.
On přivřel oči a blaženě sní — — —
Před sebou rozkošnou hlavinku zří. —
Jak byla rozmilá v laškovném smíchu!
Kterak se durdila pro žertík nevinný
s pohledem bázlivým naivní dívčiny,
a kterak bála se hříchu!
Mnoho-li práce s ní Vláďa si dal,
aby ji plachosti odvykal!
Vše marno, marno! Teprve dnes —
(sám neví opravdu, věřiti má-li, —
dosud však polibky na rtech ho pálí),
poprvé plachou políbil dnes.
V salonku růžovém v úkrytu kdes,
za stinným vějířem palem,
kam nemoh’ dohlédnout slídivý zrak — —
Můj Bože, jak byla vzrušena tak!
a když se vyrvala, s jakým to žalem,
s jakou to výčitkou pohlédla naň
k obraně zvedajíc průhlednou dlaň.
Ale on věděl, co ztajiti chtěla,
že její duše patří mu zcela.

A Vláďa v duchu se vítězně smál.
Jásavé akordy hlavou mu letěly
laškovných tónů vír a chaos veselý! — —

Nevěděl ani, jak najednou stál
na chodbě klenuté, u vlastních dveří.
Za ním se dlouhá síň pochmurně šeří.
Na druhém konci bludička hoří
u kříže na zdi. V černé tmě tvoří
z paprsků chvějný krvavý kruh.
Kolkolem pusto. V uspaném domě
utichl všední život a ruch. —

Vláďa se vytrhl z blahého snění.
Pohodil hlavou: „Ne, nic to není!
U ďábla! Kterak se pokouší o mne
citlivost dětská v tom opojení!
Ne, nic to není. Je to tak prosté:
pro radost naši růžička roste.“ —
Pohodil hlavou, zasmát se chtěl —
a v duši zřel,
jak opadává růžový květ
za lístkem lístek do temna zpět.
Ve stuchlém vzduchu té dlouhé síně,
kde čpí to bídou, v prachu a špíně
všedního žití smutkem to válo. —
Tak se mu zdálo,
jakoby někým o blahý sen
byl okraden. —

S nechutí vstoupil v pokojík tmavý.
Uprostřed těsných nevlídných stěn
starý dým cigar těžký a čpavý
vítal ho jen.
V nečistých koutech schoulena tma je,
na okně odraz světelný hraje,
odněkud z dálky, ze dvora vniká. —

U dveří postál. Pomalu zvyká
zrak jeho šeru. Rozeznal již
nábytek skrovný, vytušil spíš
na stole knihy, ozdobné hříčky,
rozbitou dýmku, oharek svíčky.
V etui černém modravou ocelí
pincetty, jehly, nože se blýštěly.
Na skříni lidská lebka se bělá,
jak by se vysmát živému chtěla.
Ze tmy se dlouhé šklebily zuby. —
Svůj klobouk hodil na lebku tam:
„Proklatá!“ šeptal: „Není to klam!
Směje se, vím to. Zhubí mě, zhubí
ten její smích,
ty těsné dýmem zčernalé stěny,
stuchlý vzduch, vanoucí v nich
sen mládí zbledlý a promarněný,
skepse a zuřivý vztek
a tiché hlodání výčitek — —!“

Usmál se trpce a ke stolu pokročil. —
Najednou
zachvěl se úžasem. K oknu se otočil:
jakoby odtud se ozvalo tmou
tichounké vzdychnutí, kvil struny prasklé:
A viděl na skle
obrysy průsvitné postavy.
„Kdo je tu?“ vykřikl a dech svůj zastaví.
Naslouchá, naslouchá — Nic nikde, srdce jen,
své srdce slyšel bít. Postál tak rozrušen.
Ve vzduchu těžkém a zkaženém vlá
lahodná vůně opojná. —
Zachvěl se. Vůně ta — — Dobře ji znal!
„Jsi tady?“ zašeptal.
Ticho. On chvěje se rozsvítil ve chvatu,
posvítil k oknu si tam.
Viděl ji opřenou o stěnu. Byla tu,
nebyl to klam.
A: „Frýdo!“ vykřikl ve zmatku hlasitě,
blíž o krok proti ní kročí.
„Kterak jsi přišla sem? Nešťastná! mohly tě
zahlédnout slídivé oči!“
Smutně se usmála a ručky její
na ňadrech skříženy lehce se chvějí,
hlas milý tichounce, zvonivě zněl:
„Buď klidný, nikdo mne neviděl!“
A přišla ke světlu, před Vláďou stála,
opojná vůně z ní vála.

Trochu se uklidnil, oddechl volněji
do očí pátravě hledě jí.
Žlutavou záři a stíny zas vrhal jí v líce
čadivý plamének svíce.
Záře a stíny a rozkoš a žal
přes bílé čelo jí letěly, —
ty oči tak smutně hleděly.
A: „Proč jsi přišla sem?“ Vláďa se ptal.

Mlčela. Usmál se drobátko mrzutě.
„Chudě jen, má drahá, pohostit mohu tě.
Chtěla jsi vidět mou jezevčí skrýš?
Tady ji zříš!
Špínou a prachem jsou pokryty stěny i zem:
nemělas přicházet sem!“ —

Mlčela. Blíže k ní pohovku staví,
sám padl na divan. S úsměškem praví:
„Frýdo! — však odpusťte, neptám se ani, —
mám říci milostpaní?“

Mlčela. Oči jen pálí a žhou.
A něma hledí naň s bolestnou výčitkou.
On sklopil před ní svůj zmatený hled,
chtěl klidným býti, však nedoved’.
Na stůl se zahleděl. Hle, ruka její
lehounko spočívá na stole prostém.
Na prstech průhledných, které se chvějí,
kroužek je svatební jediným skvostem.
(Vláďa ví, jak tenhle prsten mu vadil,
když ještě před chvílí ručku jí hladil!)
Tvář o dlaň pohybem lhostejným podepřel,
hlas jeho ledově zněl:
„Řekněte —“ tázal se, „nechápu ani, —
kterak jste vešla sem, milostpaní?“

„Zároveň s tebou vstoupila jsem!“ —
Řekla tak. A srdce zatlouklo v něm, —
v tom hlase kouzlo se chvělo!
Doposud nikdy mu neřekla: Ty!
Vláďovi zajásat z duše se chtělo,
ale jen úsměšek jedovatý
po rtech mu přeletěl — — —
                                            „Vůně vás zradila,
ta vůně, která mě opila
ve vašem salonku za listím palmy — — —!
Ó, sladký okamžik, který vše dal mi,
po čem já toužíval nocí i dnem,
slast vašich polibků pocítil jsem!
Vy, anděl bílý,
v náručí mém jste prosnila chvíli.
Cítil jsem, jak ret váš na rtu mém lpí,
a ssál jsem s ďábelskou rozkoší
tu vůni, polibky a duši celou —
Já duši ukrad’ vám rozechvělou. — — —
Oh, já byl štěstím a vítězstvím spit!
Však pil jsem nadarmo. Žár ve mně vzrůstal —
jak chlapec, který si motýla chyt’,
já chtěl vás celičkou mít. —
Pel vaší duše mi na rukou zůstal…
Odpusťte, vinen jsem, ale snad mělo tak být —
Však čeho litovat? Blažená byla to chvíle,
my oba podlehli čarovné síle.
Ať to byl okamžik, vteřina jen,
bláhový sen —
v prsou přec vzpomínka zbude nám drahá
na úsvit blaha!
Mlčíte? Bože, snad hněvat se chcete?
Ne, nemůžete!
Vždyť přece byli jsme šťastni tak spolu! — —
Mlčíte? Ovšem ten okamžik loučení,
ta krůpěj hořkého bolu
slast každou otráví a v kletbu promění — —
I bolest učme se s poklidem nésti!
Proč bychom měli snad sami
se trýznit výčitkami?
Na světě i tak je nemnoho štěstí!“ —

V náladu unylou rád by se velhal,
ale hlas náhle mu selhal.
Podrážděn, rozmrzen, pohněván vším
myslil si: „Hle, jak jsem bláhovým!
Proč ve mně neklid se vzmáhá?
Do mého svědomí jestli kdo sahá,
za všechno dobře si odpovím.
Proč přišla za mnou?
Ona též dítětem nebyla,
já jsem ji nepodved’ přísahou klamnou,
svou krásou sama mě opila!“ — —

A v jeho hlavě to víří a hučí,
palčivá bolest jej ve skráni mučí, — —
to její oči jsou! Ten pohled žhavý
vyssaje myšlénky z hlavy.
Usmál se nuceně. Ticha se boje
frivolně vykřikl: „Lásku mou znáte!
Jestliže přišla jste pro srdce moje, —
tady je máte!“
A drze pozvedl svůj pohled zoufalý.
Bleskem se oči jich setkaly.

Zachvěl se do duše,
a cosi hrozného v nejasné předtuše
hlavou se mihlo mu. —
Ale jen prohodil s cynickým smíchem:
„Věříte, drahá, že láska je hříchem?
Oh, buďte klidna jen, nesvěřím nikomu
růžové tajemství naše —!“ —
(Kterak naň upřeně zří!
Děsí jej ten pohled němý a strnulý, —
zatěkal očima plaše.)
„Jen klid a rozvahu. Nelze už zpět!
Co jsou nám lidé a co je nám svět?
Náš je ten květ!
Jenom ne smutně tak! Přímo a směle
lidem se postavte, do tváře jich
pohleďte bez bázně, — na bílém čele
nemáte napsaný ten sladký hřích!
Tak hřeší na sta a na tisíc nevinných duší,
a kdo jich poklesek tuší?
Jdou s klidem Vestalky s ledovou tváří,
jen v srdci láska jim v úkrytu září.
Potají
až na dně duše své tajemství hlídají. —“

(„Bídný jsem, zbabělý!“ v duchu si děl
a hryzl do rtů se, až krvácel.
Jak jinak, z duše, by promluvit chtěl!
Ale jen úsměšek jízlivý
tváře mu ošklivě nakřiví.)
„Dobře vím, že na mne hledíte s výčitkou, —
má slova drsná tak jsou! —
Šťastné je dětinné snění,
život však, má drahá, život snem není!
Co platno? Pravdě už musíme přivyknout,
nelze-li přetrhat železných pout,
aspoň je lehčími učiňme sobě.
Jen klid a rozum a rozvahu!
proč ranám nadbíhat a lidské zlobě? — —
Když jste sem zašla v tak divné době,
nikdo vás neviděl na prahu?“
A opět řekla mu: „Nikdo mne neviděl!“
Hlas její jakoby z daleka zněl.
Vláďovi chtělo se mučit ji, ztýrat,
slovy ji do srdce ranit a urážet,
chtěl by ji viděti bolestí zmírat,
žalem se chvět,
tak jako chvěje se na větru zlomený květ! —

„Věřte mi, býval jsem také sám
dětinským jako vy, přiznávám.
Věřil jsem v ideál, v dobro a ctnost,
věřil jsem v lásku i nevinnost.
A snů těch bláhových líto mi posud.
Spršely, uvadly. Ubil je osud.
S rozumem chladným já osaměl, —
bůhví, že raději srdce bych poslouchat chtěl!
Ale to mlčí, to němé je docela,
v něm láska i víra vymřela.
A já jsem slaboch jen, choutkami zmítaný,
skeptik, jenž bez citu lásce se rouhá,
sobec a labužník zmlsaný,
mně láska i srdce — jen hračka je pouhá!
vítanou sázkou mi střežená ctnost, —
taký jsem, — suďte mě, neprosím o milost!“ —
A hadím sykotem slova ta vyzněla.
V té chvíli pochopil, kterak je bídný!
A slyšel její hlas sladký a tichý a klidný:
„Já jsem to věděla!“ —

„Ó, věřte, věřte mi: upřímně pohrdám
sebou sám!
Jed je v mých tepnách a hruď moji sžírá,
v záchvatech vášní jen srdce mi buší.
Ve tmách mi dětinská vyhasla víra,
skepse mi ukradla duši.
Mládí mé ztraceno, za sebe s odporem zřím,
v budoucnost nevěřím.
Hleďte, tam na skříni ta lebka plesnivá
vždy se mi vysmívá:
Nač práce? učení? Konec je vždycky jen
hrobový sen! —
Chtěl jsem být lékařem, — jaký to křivý je cíl,
se smrtí marně se o kořist rváti!
Smrt volám! a mě ať prvého schvátí,
já nemám, proč bych žil!
Taký jsem, paní má, snad věřit budete,
květ čisté lásky že pro mne už nekvete,
že co zvu láskou já, pouhým je hříchem?!“ —
A řekl slova ta s rouhavým smíchem.
To byla rána přec! Dojista srdce jí puká.
Viděl jen, kterak se zachvěla
opřená o stolek průhledná ruka.
„Já jsem to věděla!“
ta slova odněkud s vysoka zazněla.

Vyskočil, do očí pohled’ jí zpříma.
Proklatě! cítil, že závrať ho jímá,
krev se mu do skrání hnala.
„A proč jsi přišla sem, když jsi mě znala?“
vykřikl zoufale. — Řekla jen:
„Přišla jsem rozloučit s tebou se, milý! —
Ó, já vím, jako ty, že to byl sen,
my jed jsme opojný pili. — —
A když jsi odešel, úzkost mě pojala hrozná,
běda, kdo takovou pozná
v životě svém!
Já probuzení a rána se bála,
snít a snít na věky jsem sobě přála. —
Víš, drahý: na stole v salonku mém,
v salonku těsném a útulném
zůstala sklenka, z které jsi pil.
Zlatého vína zbytek tam zbyl — —
Odešel’s ode mne a nedopil — — —
Já prášek bílý do sklenky hodila,
do dna jsem dopila,
na zdraví tvoje do dna jsem dopila!
Ten prášek bílý má čarovnou moc,
uzavře oči, prodlouží noc,
na věky věků prodlouží člověku noc!“

Vytřeštil oči a divoko vzkřik’.
Úsměv jí lehounký přeletěl po bledé líci:
„Vím, co chceš říci!
Neboj se, byl to jen kratičký okamžik,
a navždy konec je sžíravé bolesti,
budu snít o lásce, o štěstí.
S Bohem buď; mrtva jsem!
Proč hledíš na mne tak strnulým pohledem?
Buď klidný! všechno jsem v srdci svém skryla,
všechno jsem odpustila!“ —

Hledí a hledí zmaten a šílený
v ubledlou tvář jí, do zraků hlubokých.
Jaké to těkavé plameny
sálají z nich!
Na stole svíčky světélko čadivé
slabě se kmitá, chvílemi vzplane,
stíny se táhnou černé a plazivé
po stěně rozpukané.
A Vláďa hledí. — Klame ho zrak?
svůdné to tělo mladičké ženy
spanilé tak
přelud je pouhý? — Snad předrážděný
a chorý mozek v horečném snění
podlehl klamu? Viděl, co není?
Nejistě, pátravě pohlédne — —
Ty hebké líce vskutku jsou průhledné,
čajové růže k rameni připjaté,
ten atlas třpytný a krajky bohaté,
které jí ňadra halí,
jak by se ve mhu rozplývaly. — —

„Nevěřím!“ zasyčel Vláďa a podrážděn
zajiskřil očima. „Se mnou si hráš
dětinskou skrývačku jen.
Klam jest a pohádka, co povídáš!
Myslíš, že mohu uvěřit snad,
že tvoje bílé a spanilé tělo
rozkoší žhoucí a plné vnad
vychladlo, odumřelo?
Že bludná duše tvá, stín šerý nějaký,
přišla mě v půlnoci navštívit?
Nevěřím v duše a v tajemné zázraky,
pohádek dětských jsem syt!
Nehleď tak na mne: Slyš, znova ti dím:
Nevěřím! Nevěřím!“
A jeho nejistý pohled a těkavý
dolů se najednou smek’, —
na stole u bílé ručky se zastaví.
A v divém rozruchu myšlének
Vláďa jen ruku tu před sebou zřel, —
studeně bílou jak napadlý sníh.
Žilky se v úběli modrají. — Vědět by chtěl,
krev je-li v nich,
vřelá a proudící červená krev? —
Nemohl, nemohl odvrátit očí, —
jest to jen vysněný zjev? —
Hlava se v závrati točí. —

A náhlým pohybem jakoby v snách
po černém etui sáh’, —
vzal nožík do ruky ostrý a tenký,
na něj se zahleděl — snad bez myšlénky, —
kterak se na dlani nožík mu tetelí!
Však náhle v jeden ráz strašlivou silou
tu ruku malou a bílou
přibodl ke stolu modravou ocelí — — —
Jen prsty drobné se lehounce zachvěly.
A Vláďa vykřikl a šílen zakryl si oči. —

V tom zvonek u dveří divě se rozječel,
kdos tloukl na dvéře a pokřik venku zněl. —
Zachvěl se, zasténal — ke dveřím skočí.
Kdos volá na prahu: „Otevřte, pro Boha!
Má Frýda! Má Frýda ubohá
mrtva je! Vypila smrtící jed!
Pomoci víte-li,
pro Boha! pospěšte, pomozte, příteli!“ —
Do dveří vstupuje zdrcen a bled
muž její šedivý.
Cos Vláďa říci chtěl, ale v ten okamžik
jak by nůž ostrý mu do prsou vnik’,
jen výkřik vyrazil strašlivý,
jako strom, který bouř návalem zlomí,
pad’ těžce bez vědomí — — — —
A když se probudil na loži svém,
(to světlo sluneční dávno už vnikalo sem)
sotva se zved’,
plaše a s obavou ke stolu hled’.

Ten nůž tam byl, jak zabodl jej prve,
ten nůž tam byl a na něm kapka krve.