Fantastické povídky (Švanda)/Adolfina

Fantastické povídky Karel Švanda ze Semčic
Prázdná lenoška	Adolfina	Adrienna

Údaje o textu
Titulek:	Adolfina
Podtitulek:	1889
Autor:	Karel Švanda ze Semčic
Zdroj:	ŠVANDA ZE SEMČIC, Karel. Fantastické povídky. Praha : Jos. R. Vilímek, 1892. s. 15–50. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I.

Bylo jedenáct hodin večer, dne 27. Fructidoru roku 1797 na plesu u direktora Barrase v divoké Paříži.

Veliký sál ozářen četnými světly a ozdoben v koutech nejvzácnějšími květy, v ohromných zrcadlech odrážely se krásné tváře tanečnic, jejich hlavinky, ozdobené květinami, jejich bělostné šíje a obnažená ramena s lesknoucími se perlami a zlatem; atmosféra naplňovala se sálavým teplem, vycházejícím z velikého křišťálového lustru, teplem, jež přecházelo odtud k veselé náladě tanečního světa a sdílelo se i vážným matronám, vroubícím tapetové stěny. Vějíře pohybující se tu radostně, tu mrzutě, tu rozpačitě, šepot párkův, ukrytých v exotických květinách, šum taneční, ladění nástrojů a zvonivý smích mladistvých tanečnic, vše mísilo se v opojující směs plesu a rozpustilosti.

V tu chvíli rozhrnul Sièyes záslony odlehlého salonku, jemuž polotma a citelný chlad dodávaly rázu poněkud zasmušilého, nehodícího se pro náladu v hlavním saloně, setřel s vysokého čela hedvábným šátečkem pot, vášnivým tancem způsobený, stanul před nádhernou pohovkou a unaven posadil se.

Ale hned vyvalil oči. Jako socha seděl vedle něho mladý muž, jehož byl dříve nezpozoroval, muž v nejceremoniésnějším ustrojení, s okem vpadlým, unaveným a zamyšleně před se hledícím.

„Inu ovšem — Hoffmann — abyste vy nemusil míti vždy něco zvláštního! Čím bujnější je nálada v tanečním sále, tím zasmušilejšího lze vás najíti v některém koutku zapomenutí. Vás netýká se onen růžový rozmar, vás nevábí ohnivé pohledy našich dam, vy vyhýbáte se vířivému kolu naší mládeže a přicházíte na ples toliko proto, abyste v odlehlém salonku mohl přemýšleti a kaziti si humor; navštěvujete plesy proto, abyste se mohl zlobit, a aby ti, kdož s vámi chtějí mluvit, musili se nastydnouti ve vzduchu, jejž sám asi pracně si vyhledáte. Není-liž pravda?“

„Mýlíte se,“ pravil Hoffmann, „přišel jsem, abych se bavil.“

„A proto jste usedl sem?“

„Ano, bavím se nejraději o samotě, naslouchaje vzdálenému víru tanečnímu, abych ukolébal se v cit jakési zúmyslné melancholie, melancholie, chovající v sobě půvab nevýslovný pro toho, kdo ji jednou poznal.“

Sièyes se zamlčel.

„Poslyšte, Hoffmanne,“ pravil po chvíli, „nechci vás urážeti, leč máte do sebe cosi příšerného. Vyhýbáte se společnosti, zdá se, že žijete ve světě docela jiném, že neplatí pro vás zákony odvěké přírody — jde z vás, abych řekl, jakási posvátná hrůza, která činí z vás, ač muže velice duchaplného a nadaného, člověka málo lidského, podivína, jenž objeví se mezi námi — jako se mně to právě stalo — pojednou, nikdo neví odkud, a zmizí, nikdo neví kam. Nikdo nedivil by se, kdybyste jednoho večera počal někde na plesu po stropě lítati, anebo propadl se do země. Znám jest posud poslední váš kousek z plesu Boulayova, kde objevil jste se černě oděn o půlnoci v sále jen proto, abyste, když jste byl všem tanečnicím popletl hlavinky, mohl zalézti do kouta mezi květiny a už odtamtud nepochopitelným způsobem nevylézti. Věřte mi, že bych zde o samotě s vámi neseděl, kdybych vás tak dobře neznal jako — Hoffmanna.“

„Jsem podivínem,“ pravil Hoffmann, „neupírám; však vinou toho jsou okolnosti, věci, jimž byste nevěřil a jež pochopiti mohu toliko já. Zdá se mi též někdy leccos přirozeným, co by se zváti mohlo podivným…“

„Chcete mi snad vypravovat něco, co nedovoluje vám tančiti?“ pravil žertem Sièyes.

„Nevěřil byste mi.“

„Uvěřím — Hoffmannovi musí se věřiti vše — a naplní mě velikou radostí, dozvím-li se dobrodružství, jež vás nutí, abyste uprostřed plesové zábavy musil mrznouti v tmavém pokojíku, dívati se mlčky na zemi a zdáti se strašidlem. Vypravujte, prosím, vypravujte!“

„Zmeškáte tanec.“

„Neškodí; pro vaše roztomilé povídky člověk zapomene na ledacos.“

„Nechci vypravovati povídku, jest to jakási dohra mé příhody s Arsénou.“

„Pardon, skutečnou událosť chtěl jsem říci. Řekněte mi pouze čas…“

„Germinal, roku druhého založení republiky.“

„A místo?“

„Beziers.“

„Dobrá, poslouchám.“

„Bylo to v strašné oné době před smrtí Dantonovou,“ počal Hoffmann, „Dantona, posledního to poctivce tehdejší republiky, posledního to sloupu lidskosti a svobody. Výbory vykonávaly neobmezenou moc. ‚Smrť‘ byla heslem hrozné vlády, jíž už nic nebylo svaté, nic neporušitelné; autorita šlapána s náboženstvím v prach a zběsilé lítice krvavého ducha Billaudova porážely vše, co jim stálo v cestě ke vzteklosti, krvi a tyranství.

Tehdy výbor pro obecné blaho dosazoval již na místě posavadních Montagnardů v departementech lidi krví přesycené, fantomy to revoluce, na severu Lebona, na západě Carriera, na jihu Maigneta. Lidé poctiví stříleni v Touloně, topeni v Nantesu, stínáni v Oranii, a Robespierre se smál. Guillotina podnikala strašnou cestu svou po venkově.

V tu dobu bláznil jsem po Paříži; příhoda moje s Arsénou, bývalou milenkou Dantonovou, pomátla mé smysly tou měrou, že jsem div nezšílel. Leč v Paříži zůstati nebylo mi déle možno. Ostrý zápach krve naplňoval mne nevýslovnou ošklivostí a sazemi zčernalý, špinavý sníh po ulicích oblekl Paříž do rubáše ještě příšernějšího.

Známý můj, poslanec Phillipeaux, pozval mne do Beziersu. „Přijeď,“ psal, „ať užiješ též našeho venkova; žijeme v době, kdy nevíme, zdaž budeme zítra ještě mezi živými — hleďme tedy světa toho užívati. Budu tě očekávati v sobotu příštího téhodne v poštovním našem hostinci.“

Nemeškal jsem; sebral několik svých maličkostí, sdělil své domácí, že odjíždím na několik dní na venek, a vydal jsem se v nepohodlném voze na cestu. Nebylo mi volno mezi těmi postrašenými tvářemi spolucestujících, dívajících se úzkostlivě na každého nově příchozího, a přál jsem si záhy konce cesty.

Po několikadenní ošklivé jízdě náš vůz stanul za soumraku před osvětleným průjezdem výsadního hostince.

„Hoffmann!“ radostně překvapen zvolal dobrý Phillipeaux. „Přece jsi přijel! Pochyboval jsem o tvém příjezdu!“

„Nemám, co by mě k Paříži poutalo.“

„A což Antonie?“

„Zemřela.“

„A Arséna?“

„Sťata.“

„I hrome!“

Nastala chvilka trapného ticha.

„Máš nehodu s láskami, milý brachu,“ pravil po chvíli on, „právě jako já. Vítám tě v našem nehostinném městě, kdež doufám, že záhy podaří se ti zapomenouti na osud svůj — odřekneš-li se jenom na týden své horečné fantasie a snův o démonických láskách. Chci ti v tom býti nápomocným. Doprovodím tě též do našeho plesu.“

„Plesu?“

„Nu ovšem! Divíš se, že zde máme též plesy? Máme, a jaké! Pořádá je Maignet, jenž na rozkaz Couthonův zde se usadil a jenž, když byl s sebou přivezl kousek Paříže, sezval do svého domu k tanci všechnu zdejší honoraci. Dobrý ten muž připadá mi někdy jako vévoda Alba v Bruselu; však musíme před ním dělati vlídné tváře, zejména nyní, když připravil město naše guillotinou o několik poctivých duší. Ale proč vypravuji ti takové věci? Přijel jsi, abys se bavil. Ještě dnes seznámíš se s nejduchaplnějšími mými krajany, s nejšpatnějšími politiky a s nejhezčími děvčaty našeho města — děvčaty tak půvabnými, že ani na okamžik nevzpomeneš si na tu tvou souchotinářskou Antonii, a myšlénka na démonickou Arsénu vykouří se ti navždy z hlavy.“

„Přál bych si toho,“ pravil jsem odkládaje tlumok v bytu svého přítele.

Stoje u stolu, Phillipeaux jal se připravovati punš, aby zahřál mne promrzlého. Já pak stanul jsem u okna, bubnuje prsty na vyleštěných tabulích.

Bylo dubnové počasí, na nízkém nebi honily se chmury, vítr zvonil skly na svítilně pod okny vyvěšené a sem tam zalétla vločka mokrého sněhu, aby dopadnouc na vlhkou, černou zemi ihned roztála.

„Zde přijmi sklenku horkého nápoje,“ pravil po chvíli Phillipeaux, „a jsi li unaven, můžeš uložiti se do oné pohovky, kde dle tradice několik mých předkův ukončilo svůj sladký život.“

Necítil jsem únavy a přáním mým bylo, navštíviti ihned ples, o němž mi bylo vypravováno; jak víte, jsem vášnivý tanečník.

„Nemysli, že bys mohl takto do plesu!“ přítel pravil se smíchem.

„Nemám jiného oděvu.“

„O to nejde; ale snad nechceš rovnou cestou z dostavníku do plesu?“

„Proč ne?“

„Nevydržel bys tam ani hodinu. Tobě jest především potřebí klidu po tak dlouhé cestě. Ovzduší plesové by ti pranic neposloužilo!“

„Žiji pro ně!“

„Příroda jest mocnější než vůle.“

„Zřídka!“

„Oho!“ zvolal Phillipeaux, „nepřej si, aby tě za to slovo potrestala. Polož se, dětino, a sděl mi, máš-li nějaké přání?“

„Mám.“

„Jaké?“

„Chci do plesu!“ zvolal jsem mrzut.

„A já tě tam nepovedu!“

Mrače se přistoupil jsem opět k oknu a bubnoval poznovu.

Nastala chvíle ticha.

„Hoffmane!“

„Phillipeaux?“

„Neusneš mi tam?“

„Přísahám!“

„Tedy pojď si — mně je to jedno.“

„To je přec rozumné slovo!“

II.

Za čtvrt hodiny vešli jsme do sálu. Nevím, kdo opovážil se tvrditi krátce před tím, že mladá republika je chuda. Jak živ neviděl jsem takové nádhery. Oslnil mě třpyt zlata a démantů, že stanul jsem zaražen, drže Phillipeauxa za ruku.

„Občan Hoffmann?“ ozval se za námi hluboký bas.

„Ovšem,“ pravil Phillipeaux, „a zde dovoluji si navzájem představiti našeho hostitele, občana Maigneta.“

Uklonil jsem se a mráz mi jel po zádech.

„Slyšel jsem o vás vypravovati, milý příteli,“ pravil Maignet, „od našeho Phillipeauxa, neúmorného to humoristy a výtečného společníka, jako o muži milujícím svobodu. Očekával vás již včera.“

„Přijel jsem právě nyní.“

„Přímo z Paříže?“

„K službám.“

„Nu, a jak se činí ta Paříž? Neopozďuje se za naším venkovem? Docílil jsem zde již mnoho. Dnes odpraveno jedenáct osob. Tak jednám já, Maignet, jde-li o prospěch vlasti. Slušné to již číslo, pravda-liž?“ tázal se se smíchem a nečekaje odpovědi odešel. Ale byl též čas, neboť cítil jsem zvláštní touhu udeřiti jej do tváře, což by mne bylo stálo při nejmenším hlavu.

Zpozoroval jsem, že zatím též zmizel Phillipeaux; počal jsem tedy procházeti se sálem.

Phillipeaux nelhal. Posud viděl jsem málo děvčat tak hezkých, se zraky sálavými, s bělostnou šíjí. Však na všech zdálo se mi, že jest jakási stísněnost. Nebyla to žádná zábava, kterou jsem zde slyšel; bylo to mluvení.

Záhy počal jsem se nuditi uprostřed těch neznámých mi tváří. Přistoupil jsem k ohromnému krbu a opřel se o římsu. Přecházeli podle mne. Po pátém páru musil jsem si kloboukem zakryti zívající ústa.

„Tak to déle nemůže jíti!“ odhodlal jsem se konečně. „Těm lidem zde schází život, obávají se nahlas mluviti. Tanečnicím nemůže asi nikterak býti příjemno, nevědí-li jistě, že tanečník jejich nebude zítra o hlavu kratší.“ A zvolna opustil jsem sál. Vstoupil jsem do vedlejší místnosti a sešel po nádherných schodech, nevěda, kam se ubírám.

Nudilo mě to na tomto plesu, kde strašila guillotina a kde bych pranic nebyl se divil své fantasii, kdyby byla pojednou nechala všechny přítomné tančiti bez hlavy, se zakrvácenými krky…

Šel jsem asi třemi chodbami, bez cíle, a nepotkával jsem ani živé duše. Konečně stanul jsem před tapetovými dveřmi. Byly pootevřeny; vešel jsem.

Byl to malý pokojík barvy tmavočervené, s kulatým stolem, na němž postaveno dvé sklenic a láhev červeného vína. Pohovka v koutě zvala k odpočinku, poslechl jsem rady její a usedl. Pak nalil jsem si skleničku vína a ochutnal. Byl to podivný pocit; víno pálilo mne na jazyku a oči počaly se mi zavírati.

Bylo zde hrobové ticho, přerývané toliko praskotem ohně v krbu. Sem nezaléhala hudba z tanečního sálu, zde mohl jsem se oddati svým myšlénkám. Nevím proč, napadla mi opět Paříž, Arséna, jež zahrála mi onen příšerný kousek v ulici Saint Honoré; cesta do Beziersu, Phillipeaux, jenž mne sem pozve a u samého vchodu do sálu mi zmizí, onen strašlivý Maignet, jenž pořádá svým obětem ples, jako Borgia, jenom proto, aby tím lépe mohl baviti se, posýlaje je z rána na popraviště, a jenž zde nemá nikoho, kdo by dovedl mě pobaviti…

Cítil jsem, že únava po cestě, punš Phillipeauxův a snad i trochu toto podivné víno počínají na mne působiti. Zamhouřiv oči oddal jsem se svým vzpomínkám. Usnul jsem.

Po chvíli probuzen jsem byl lehkým uhozením na rameno. Vyskočil jsem, protíraje si oči.

Přede mnou stálo děvče, nanejvýš osmnácti let, v černém, rozkošném oděvu. Neviděl jsem nikdy ženy krásnější; vše bylo v ní spojeno, co jen fantasie jihu vykouzliti může; štíhlý vzrůst prozrazoval dobrou tanečnici, jiskrné oko plálo pod havraním obočím.

Úžasem zarazil se mi dech.

„Nu, proč se mi tak divíte, pane Hoffmanne?“ pravila usmívajíc se.

„Jsem okouzlen.“

„K smíchu,“ odvětila, koketně si hrajíc s vějířem, „nečaruji!“

Pak shodila s ramen kožíšek a pověsila jej na hřebík.

„A odkud znáte moje jméno, smím-li se tázati, občanko?“

„Můj Bože, kdož by neznal vás, vy podivíne, s vaší vše ničící fantasií? Ostatně divil jste se před chvílí v myšlénkách, že Maignet nemá zde nikoho, kdo by vás pobavil; jsem poslána, bych vaši zlou námitku vyvrátila.“

„Nevycházím z úžasu, občanko!“

„Hoffmanne,“ pravila, usednuvši na pohovku, „nejmenujte mě ‚občankou‘, nenávidím to jméno, ten výtvor přemrštěnosti několika idiotů!“

Ohledl jsem se bojácně.

Dala se do smíchu.

„Snad se nelekáte mých slov?“ zvolala rozpustile.

„Obávám se o vaši božskou hlavinku.“

„Mně se nestane nic, věřte mi, na to bych chtěla přisáhati!“

„Ale guillotina!“

„Pro mne neexistuje, směji se jí.“

Hověla si polosedíc, pololežíc na pohovce a s démonickým úsměvem si mne prohlížela. Hlavu měla opřenu o alabastrovou dlaň, její boky plné smyslnosti obrážely se v ostrých obrysech na lehkém, černém šatě, a na bělostné šíji nad živůtkem lehounce vystřiženým tkvěla černá sametová páska s medaillonem uprostřed.

Divil jsem se té jižní kráse, líbeznosti, s jakou si počínala; divil se volbě barev. Na celém obleku od paty až k hlavě bylo vše černé a podivně odrážela se od té černi bělost ramen a šíje.

Setrvali jsme dlouho v tom postavení, že ona smějíc se seskočila s pohovky a přistoupila ke stolu.

„Nemůžeme stále mlčeti,“ pravila nalévajíc vína do obou sklenic, „a nechcete-li vy opíti mne, musím já opíti vás! Zde vezměte sklenku a myslete si, že známe se již dlouho, že jsme dva zamilovaní, již dlouho marně hledali příležitost k samotě a kteří pojednou octli se mimo společnost lidskou v místnosti, která neexistuje; myslete si, co mluvíme spolu, že zůstane navždy pohřbeno mezi námi, a že chceme dnešní večer věnovati výhradně sobě, nemajíce se už nikdy setkati. Zapomeňte na to, kdy a kde se nalézáme, a vypijte sklenku tuto na naše seznámení!“

„Na naše seznámení,“ zvolal jsem, nevěda, co činím, a vypil sklenku až na dno.

Jako proud žhavé lávy víno projelo mi hrdlem.

„A na zdraví guillotiny!“ pravila s ďábelským úsměvem, nalivši znova.

„Na zdraví guillotiny!“ opakoval jsem dopiv po druhé.

„A vaše vlasť, ať žije!“

„Ať žije!“ šeptal jsem dopiv třetí sklenku.

Hlava se mi zatočila a já vrávoraje sklesl na židli. Leč byl to pouze první okamžik; ihned cítil jsem opět úlevu a smysly moje se vracely.

„A proč netančíte, slečno…“

„Adolfina se jmenuji.“

„Proč netančíte, Adolfino?“

„Natančila jsem se dnes již dosti; nejméně pět tanečníků, největších našich šviháků, utrží si z dnešního našeho tance souchotiny. Pozorovala jsem je při svém tanci. Líce jim z počátku plály, pak pozbývali dechu, bledli, chtíce se zastaviti; ale marné bylo úsilí jejich; polomrtvé posadila jsem je do koutku, hahaha!“

Byl to příšerný smích.

Nevím proč, ale v okamžiku tom připadala mi jako nějaké strašidlo. Sám jsem se musil zasmáti.

Strašidlo, na plesu!

„Mýlíte se,“ pravila klidně, „strašidla mohou býti všude; mám o nich zvláštní mínění, a na plesu, uprostřed nejrozpustilejší zábavy, můžete sejíti se s nimi jako u vytopeného krbu doma. Mohou vás pronásledovati všude, jen v jednom případě nemají na vás žádné moci, jste-li zamilován.“

Nevzpomněl jsem si ani, otázati se jí, jak uhodla moje myšlénky.

„A nedoprovázela vás sem na ples žádná starší dáma?“ tázal jsem se, nemoha se zbaviti jakéhosi pocitu nevolnosti.

„Ano, moje bývalá matka, ale již jsem ji poslala domů; chudák, byla ospalá, vždyť já sama domů nepojedu; není-li pravda, Hoffmanne, že mne doprovodíte?“

„Zajisté!“ pravil jsem, stíraje si šátkem s čela ledové krůpěje. Pozoroval jsem teprve nyní její divné pohyby. Zdálo se mi, jakoby celým tělem ani nepohybovala, a všecky obraty jakoby činila toliko hlavou a onou částí krku, která se nalézala nad černou páskou s medaillonem.

„Proč jste tak bled?“ pravila rozpustile. „Schází vám něco? Či divíte se tomu, že mluvím příliš upřímně? Nedivte se, jsem vyspělejší v tom ohledu nad moje vrstevnice. Můj názor o světě jest zcela jiný. Chcete mne vyslechnouti?“

„Milerád,“ pravil jsem nalévaje si poznovu, bych přivodil si jiné myšlénky.

„Dle mého názoru obývají svět čtyři druhy děvčat. První druh jsou nevinné koketky, jimž ctnosť předchází před pověstí. Navštěvují plesy, koketují všude a s každým, však neužijí ničeho; těší je, že někdo chodí vedle nich, že blamuje se zamilovanými nesmysly, že vzdychá k měsíčku a neváže si kravatu. Co chvíli uvidíte je s někým jiným, ač mají tolik mravní síly, že nikde a nikdy se nezapomenou. Děvčata toho druhu připravují se zvolna o svou pověst; stará se o to širší obecenstvo, starají se o to odbytí nápadníci, vzájemně se podezřívajíce, a starají se o to ony samy svým chováním. Jsou to děvčata, jež koketují a neužívají.“

„Ať žijí!“ zvolal jsem zvedaje sklenku.

„Druhý druh jest opak prvého. Jsou to děvčata, jež stydlivě klopí před muži zrak, rozčilujíce se při tom nejsmělejšími myšlénkami; jsou méně upřímný, ale za to mnohem chytřejší. Těm předchází pověst před cností. Jim jest pravidlem pravda, že hříchu jsme se dopustili teprve tehdy, když někdo o tom ví. Žádají-li ony na zbožňovatelích svých ducha, zábavu a poslušnost, žádají tyto od milovníků svých oheň, lásku a — mlčelivost. Nenajdete je nikdy s nikým chodící; červenají se pro nejnevinnější hloupost, chodí do kostela, jsou ihned uraženy a dovedou i poličkovat. Jesti v ženách těch trocha povahy kočičí; hněvají se nesmiřitelně na svého milovníka, jenž konečně osměliv se, dal jim kdesi o samotě hubičku a utekl; a sice hněvají se na něho nikoliv proto, že dopustil se té smělosti, ale proto, že potom utekl. Ženy tyto nepíší žádných psaní, aby nebyl proti nim žádný důkaz; nedávají žádný výhost, poněvadž omrzení musí přijíti na obou stranách současně, a kdyby byl mezi ženami ustanoven soud, jenž souditi by měl nad dívkou kleslou, tyto odsoudily by ji nejvíce. Nekoketují, ale užívají. Ať žijí!“

„Ať žijí!“

„Třetí druh děvčat jsou ony, jež koketují a užívají. O těch mluviti nechci, nazýváme je jmény jinými. Čtvrtý druh konečně jsou ony, jež nekoketují a neužívají, a poněvadž druh ten vůbec neexistuje, leda u dětí do šesti let, jest otázka, který z obou prvních druhů jest lepší? Jest to asi bajka o dvou diamantech. Prvý, pravý diamant, spadl do bláta, přišel o svou pověst, a nikdo ho tam nehledal. Co mu to bylo chudáku platno, že se tam nezkazil, že zůstal dobrým diamantem? Byl v blátě. Druhý diamant byl falešný a přece dostal se do nádherného prstenu, a všechen svět podivoval se mu. Byl vysoko ceněn, neboť nikdo nesměl si ho prohlednouti z blízka, a jediný, kdo pravou jeho cenu znal, byl zlatník, jenž potají smál se tomu hloupému světu. Nuž, který měl lepši osud?“

„Ten druhý!“ zvolal jsem chtěje Adolfinu uchopiti do náruče.

Ale ona vyvinula se mi jako had, a já se zamotal. Cítil jsem účinek svého nemírného pití, mozek můj už nebyl schopen myšlénky. Tapety na zdech zdály se mi pojednou černy, zmocnil se mne strach před tou cizí ženou, jejíž poslední slova zněla jako z hrobu. Mihla se před očima mýma jako příšerné zjevení a náhle vyskočila na židli, zády obrácena ke dveřím. Sedla si na lenoch, nohy dala na sedadlo křížem a zajiskřivši očima zvolala hlasem změněným, držíc sklenku vína v ruce:

„Na zdraví nebožky Arsény!“

A dopila až na dno.

Tu spozoroval jsem, že pod černou páskou na jejím krku vyteklo několik červených kapek. Mozek můj počal třeštiti, strašná úzkost zmocnila se mne, a jako šílený hledal jsem dvéře. Rukáv kožíšku visícího na zdi natáhl se sám od sebe, by naznačil mi cestu.

Však když jsem chtěl dvéře již otevříti, spozoroval jsem, že náhle mizely; ruka má bloudila po chladné tapetě, a viděl jsem, že jsem zde s onou příšerou uzavřen.

Pak pohleděv na Adolfinu, jež seděla nahoře na židli, zády obrácena ke mně, stanul jsem jako zkamenělý. Hlava její otočila se do týla, a vypoulený zrak díval se na mne pohledem strašlivým…

III.

V nejvyyšším rozčilení zavřel jsem oči odevzdav se do vůle Boží…

Cítil jsem, jak krev žene se mi do hlavy, žíly na spáncích jak nabíhají.

A když otevřel jsem poznovu oči, spatřil jsem situaci proměněnou. Poslední okamžiky připadaly mi pouhým snem, okamžitým výbuchem divoké fantasie.

Adolfina ležela na pohovce snivě dívajíc se na mne, a v ruce cítil jsem kliku od dveří.

„Chcete odejíti?“ pravila hlasem nevýslovně smutným. „Nechci, nechci!“ zvolal jsem sklesnuv na židli.

„Rozumím vám,“ pravila po chvíli, „vaše fantasie opět se vzbouřila, a nečiníte opět rozdílu mezi snem a skutečností; nechcete rozuměti nějakému vtipu, jejž si mozek váš vytvořil, a chcete se přesvědčit, že vše jest skutečností. Hleďte zde na příklad na tuto malou láhev vína, z níž si naléváme. Může obsahovati nanejvýše tři sklenky vína, a víte, že jsme jich již vypili přes dvacet? Nalijte si znova a podívejte se do hladiny svého vína!“

Učinil jsem tak; ale nespatřil jsem v zrcadle onom obličej svůj, nýbrž zkrvácenou tvář Maignetovu, hrozně šklebíc! se na mne. Chopil jsem se opět za hlavu.

Vyskočivši s pohovky, Adolfina dala se do smíchu.

„Jste nenapravitelný, mistře Hoffmanne, a kdybych zůstala zde ještě déle, zajisté že úzká stěna, jež dělí obrazotvornost vaši v mozku od šílenství, by se protrhla, a vy byste počal zuřiti. Proto nebude vám na škodu, vyjdete-li na zdravý vzduch a doprovodíte-li mne domů, jak jste přislíbil.“

Bez myšlénky stál jsem před ní.

„Nu, bude to?“ zvolala zlostně.

„Promiňte mé roztržitosti,“ pravil jsem, nabídnuv jí rámě, a vyšel jsem s ní na schodiště.

Když octnul jsem se na povětří čistém, projelo hlavou mou opět na sta myšlének. „Tvá fantasie přivede tě do zkázy!“ „Jsi nezdvořilý.“ „Nemáš píti tolik vína.“ „Ale kdo jest podivná tato žena?“ Tato myšlénka nabývala nad ostatními vrchu; přál jsem si, bych potkal Phillipeauxa, jehož bych se byl přímo otázal; ale chodby jako by vymřely. „Což nikdo mě neuvidí se ženou tou odcházeti?“ ta myšlénka počala mne pronásledovati.

Záhy měl jsem býti upokojen.

Blížili jsme se východu a u samých dveří stála lóže vrátného. Seděl uvnitř na židli, dívaje se k zemi.

„Pozdraví,“ očekával jsem, ale on si nás ani nevšiml.

„Hej, portýre!“ zvolal jsem rozčilen.

Ani sebou nehnul; spal.

„Mně je zima,“ pravila Adolfina netrpělivě a vyvedla mě ze vrat. Vstříc vanul nám teplý vítr jarní oblevy, ženoucí před sebou spoustu mokrého sněhu. Zrovna před vraty stál tmavý, staromodní kočár, a nečekajíc mé pomoci Adolfina vyskočila na stupátko. Usedl jsem mechanicky vedle ní, přibouchnuv dvířka.

A kočár rozjel se po bílé, sněhem zaváté ulici.

Byla to pravá jarní bouře. Hluboko bořila se naše kola do vlhkého, sněhového bahna, zanechávajíce po sobě černé koleje, jež ihned naplnily se vodou. Se stromů kapalo a černé nebe hrozilo snésti se na zemi.

Rozhledl jsem se po vnitřku kočáru; byl neosvětlen. Podíval jsem se na Adolfinu; seděla vedle mne jako socha, patrně mrzuta, že jí nebavím. Leč cítil jsem stále onen nevysvětlitelný strach, jenž nutil mě, bych co nejdále od ní seděl a na ni šatů její se nedotýkal.

I počal jsem opět vyhlížeti oknem. Nejeli jsme už po ulici, nýbrž mezi bílými poli; koně brouzdali se v blátivém sněhu, a okna kočáru záhy byla zapocena. A opět onen kontrast barev, vnitřek kočáru černý, a venku vše bílé.

Tu tázal jsem se sám sebe: „Kam to jedeme?“

A mimovolně pohledl jsem na Adolfinu. Seděla tiše, smutně před sebe hledíc, a v oku jejím třpytila se slza.

Zajisté, urazil jsem ji, cítil jsem to dobře, leč stalo se tak proti vůli mé; činil jsem si tisíce výčitek, strach můj zmizel, a pojednou zdálo se mi nepochopitelno, jak mohl jsem obrazností svou dáti se strhnouti do onoho víru šílených myšlének a nápadů, jak mohl jsem uraziti to božské stvoření, jež chtělo mi celý večer obětovati. Byl bych chtěl v okamžiku tom smýti vinu svou, plačky zlíbati bělounké ručky její, na kolenou prositi za odpuštění…

A svezl jsem se se sedadla na zemi, koleno moje sehnulo, a uchopil jsem ruku její.

„Adolfino, zapřísahám vás, nehněvejte se na mne, šílím, vím to, nejsem pánem mozku svého a v náhlém výbuchu šílenosti oné jsem vás urazil, určete mi trest jakýkoliv, vymyslete si nejkrutější muka, jen mi odpusťte! Plakal bych jako děcko, učinil bych nevím co, bych vinu svou napravil,“ — vzlykání přerušilo slova má.

A podala mi jemně ručku, zvolna zvedla mě se země a přinutila znova posaditi se; pak usedla na mém klíně, položila hlavinku na prsa moje a objavši mně kolem krku zašeptala: „Miluješ mně?“

Nebyl jsem schopen odpovědi a přivinul ji vášnivě k sobě; pak zvolna přitiskl jsem rty svoje na rtíky její, a mráz projel opět celým tělem mým. Bylť to polibek studený jako led…

A ona v náruči mé ani se nehýbala. Zvedl jsem ruku její, a ona bez vlády opět sklesla; naslouchal jsem u rtíků jejích a neslyšel jsem dechu.

Krůpěje potu vyvstaly mi na čele, cítil jsem, že zšílím v tomto těsném voze. Vše kolem mne počalo tančiti v světle příšerně modravém; vnitřek vozu pojednou se úžil, okna mizela, až prostora, v niž s Adolfinou jsem se nalézal, jala se nabývati tvaru těsné rakve…

„Adolfino!“ vzkřikl jsem.

V tom vůz zastavil.

A ona zvolna přicházela k sobě; mnula si oči, udivena dívala se kolem sebe, pak podívala se na mne zvláštním, pronikavým pohledem a seskočila s vozu. Následoval jsem jejího příkladu.

Však kdo popíše můj úžas, když seznal jsem, kde se nacházím. Kolem mne bělaly se velké hroby s černými kříži, rozepínajícími jako půlnoční příšery kostnatá ramena svá. Byl to hřbitov.

„Děkuji vám,“ pravila Adolfina, „a prosím vás, abyste se nedivil, kde se nacházíte; mou vinou se to nestalo. Slibte mi, že upomínka na dnešní večer nevyjde vám nikdy z paměti, a že mně nebudete následovati.“

„Slibuji,“ pravil jsem a uklonil jsem se.

A ona odešla; šla čím dále, tím rychleji, pak jakoby myslila, že ji více nevidím, dala se do běhu, přeskakujíc hroby, až zmizela za zasněženou cypřiší. Neodolatelnou silou táhlo mě to za ní, ale nohy nechtěly sloužiti vůli mé.

Obrátil jsem se ke kočímu.

„Příteli, kdo byla ona dáma?“

„Baronessa Adolfina de A * * *.“

„A jak přichází sem na hřbitov?“

„Zcela jednoduše: jest zde pohřbena.“

„Dobře, dobře,“ pravil jsem rychle skočiv do vozu. „Dovezte mě zpět na ples!“

„A kočár jal se poznovu ujížděti tryskem. Za několik okamžiků stáli jsme opět před ozářeným vchodem domu Maignetova.

Jako ve snu vstoupil jsem do vrat. Tu napadlo mi, abych dal kočímu zpropitné. Zakýval jsem na něho, aby se přiblížil ke mně.

Místo toho natáhl on klidně s kozlíku ruku ke mně. Byla v tom okamžiku nejméně deset loket dlouhá. Jindy byl bych se tomu divil; dnes jsem již přivykl všemu. Vtisknul jsem mu do chladné dlaně dukát, a on pozdraviv práskl do koní a zmizel v chumelenici.

Vstoupil jsem do domu.

„Zeptám se na kočár ten,“ myslil jsem si a přistoupil k budce vrátného

Bylo by to marno; vrátný spal posud.

I šel jsem volným krokem hlavním schodištěm vzhůru; nebyl jsem schopen myšlénky a pohyboval jsem se automaticky

„Šílím,“ opakoval jsem si na prázdno — před sebe…

A stanul jsem u tapetových dveří, jež jsem otevřel. Byl to týž pokojík, jejž jsem nedávno opustil; ba i nářadí stálo posud tak rozestaveno.

Vrhl jsem se na pohovku a podepřel hlavu do dlaní.

Tu jako blesk projelo mnou silné zatřesení Vyskočil jsem a spatřil před sebou Phillipeauxa.

„Hej, Hoffmanne, blázníš? Proč nejdeš do sálu, nevíš, že jsi slíbil, že zde nebudeš spáti?“

„Nespal jsem,“ bručel jsem, cítě nevýslovné bolesti hlavy.

„Jsem zde již potřetí, a vždy slyším tě chrápati zde na této pohovce. Věř mi, nezdálo se, že bys měl příliš hezké sny; ale toho příčinou je toto víno zde. Pil jsi, v jedné sklenici jest posud zbytek. Nepijeme nikdo Maignetovo víno, — připadá nám tak trochu jako — krev…“

„Obě sklenice jsou vlhké,“ zvolal jsem.

„Mýlíš se,“ pravil, prohlížeje druhou sklenku; „v této jest na dně trochu prachu, či měl jsi zde snad někoho, — ty čtveráku?!“

„Ovšem; ale neptej se mne na to, nevěřil bys.“

„A jak vypadala?“

„Černě oděna.“

„Na plesu černě!“ smál se Phillipeaux.

„Nežertuji,“ pravil jsem vážně.

„A jak se nazýval tvůj nový fantom?“

„Adolfina de A * * *.“

„I hrome,“ pravil zamlčev se. Pak podíval se na mne udiven a vrtěl hlavou.

„Víš, kdo je to?“ pravil po chvíli.

„Nevím.“

„Toť jedna z posledních obětí Maignetových. Guillotinována teprve předevčírem k vůli svému rodu a hrdosti, která nedovolovala jí uprchnouti z Beziersu. Bylo to duchaplné děvče a náruživá tanečnice; nevynechala ani jediný ples. Až dnes…“

„Mýlíš se, byla zde, vím to jistě; doprovodil jsem ji ve voze na hřbitov, jeli jsme stromořadím mezi poli.“

„Toť pravda, toť cesta na náš hřbitov; ale nebudeš mi chtíti tvrditi, že jsi byl až tam, a opět se vrátil, ačkoliv se v sále též něco podivného mluví.“

„Učinil jsem tak.“

„Viděl tě vrátný?“

„Spal.“

Phillipeaux dal se do smíchu.

„A dal jsi svému kočímu nějaké zpropitné?“

„Dukát.“

„Kolik peněz máš nyní ještě u sebe?“

„Pět dukátů, měl jsem jich šest.“

„Prohledej se.“

Poslechl jsem. Našel jsem dukátů šest.

„Věříš, že to byl pouhý sen?“

„Věřím,“ pravil jsem zmaten a zvolna ubíral jsem se za přítelem, jenž pospíchal do sálu. Děkoval jsem Bohu, že jsem ze strašlivého toho snu se probudil.

Však nedalo mi to, a u dveří jsem se zastavil.

Vskutku nic nenasvědčovalo tomu, že by zde byl býval kromě mne někdo jiný.

Tu zablesklo se pojednou před okem mým cosi na podlaze. Rychle přistoupil jsem a zvedl v strašném rozčilení medaillonek, jejž zde Adolfina z černé pásky ztratila. V zimničném rozechvění otevřel jsem jej a nahledl. Dva prázdné důlky oční zíraly na mne z lebky umrlčí…

Zahodiv medaillonek utíkal jsem po schodech, ven ze vrat. Plná záře měsíční mě oslnila; nebe bylo jasno, země sucha, nikde ani stopy po nějakém sněhu nebo blátě.

„Sílím, šílím!“ volal jsem a vběhl do cesty omnibusu, odjíždějícímu do Avignonu. Vrhl jsem se na polštářové sedadlo, Phiilipeauxovi se ani neporoučev…

Toť historie ta, příčina, proč netančím s neznámými,“ končil Hoffmann.

*

„A co tomu říkal Phillipeaux?“ otázal se po chvíli Sièyes.

„Nic, byl guillotinován zároveň s Dantonem.“

„A to je dobré,“ pravil Sièyes klidně.

*

„A víte, jak jste si s tou Adolfinou mohl pomoci?“

„Nu?“

„Mohl jste jí jako Arséně rozvázati onu pásku na krku, a hlava její by byla sletěla k zemi,“ pravil Sièyes zívaje.