Falešný peníz

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Falešný peníz
Autor: Hans Christian Andersen
Původní titulek: Sølvskillingen
Zdroj: H. C. Andersena Povídky a báchorky. Praha: I. L. Kober, 1863. s. 18–21.
Licence: PD old 70
Překlad: Josef Mikuláš Boleslavský
Licence překlad: PD old 70

Ubožák! lesklý vyšel z mincovny, vyskočil a zacinkal, „hopsa! teď se půjde do světa!“ — A přišel skutečně do světa.

Dítě drželo jej pevně v teplých rukou, a lakomec v studené, křečovité hrsti; starší obracel a bůhví kolikráte otočil, nežli jej vydal, kdežto mládež vždy hned dále ho pustila. Peníz, byl ze stříbra, měl také málo mědi v sobě, a již byl celý jeden rok ve světě, totiž v zemi, kdežto byl ražen. Jednoho dne musel však na cestu do ciziny; byl poslední peníz tuzemský v sáčku, jehož cestující jeho pán měl v kapse, a pán sám nevěděl, že ho ještě má, až se mu dostal mezi prsty.

„Hlehle, zde mám ještě peníz z domova!“ zvolal pán, „nu počkej, musíš se mnou cestu konati!“ a peníz radostí zacinkal a poskočil, když jej pán strčil opět do sáčku. Zde ležel u cizích, přicházejících a odcházejících kamarádů, jeden dělal druhému místo, ale peníz z domova zůstával vždy ve váčku, a to bylo vyznamenání.

Minulo již mnoho týdnu, a peníz byl již daleko ve světě, aniž by právě věděl, kde se nachází; dozvěděl se ovšem od ostatních peněz, že jsou francouzské a vlašské, jední řekli, že jsou v tomto, druzí v onom městě, avšak náš peníz nemohl sobě jaksi dobře představiti, co se děje; neví se nic o světě, když se vězí ustavičně ve váčku, a to byl jeho osud.

Jednoho dne však, když tak zde ležel, pozoroval, že váček nebyl zavřen, a tu přišoupnul se až k otvoru, aby se trochu ven podíval: a to neměl ovšem učiniti; byl však všetečný, a to se samo pomstí; — vyklouznul z váčku do kapsy, a když u večer váček byl z kapsy vytáhnut, zůstal peníz ležeti tam, kam byl spadnul, a tak přišel se šaty do předsíně; tam ihned vypadl na podlahu, což nikdo neslyšel, nikdo neviděl.

Druhého dne byly šaty opět do pokoje vneseny, pán je obléknul, cestoval dále, a milý peníz zůstal nazpět; brzy byl však nalezen a měl opět konati služby, a proto byl vyslán ještě s jinými třemi penízi.

„Jak příjemno, ve světě se ohlednouti,“ myslil sobě peníz, „poznati lidé a jiné způsoby!“

„Co je to za peníz?“ ozvalo se to v tomtéž okamžení. „Ten není zdejší! Je falešný! Nic neplatí!“

Ano, nyní počíná povídka peníze, jak ji sám později vypravoval.

„Falešný! Nic neplatí!“ Mne projelo leknutí skrz na skrz, vypravoval peníz; věděl jsem dobře, že jsem z dobrého stříbra, dobrého znění, a mám patřičný ráz. Tyto lidé však zajistě se mýlili, mne se to dojista netýkalo, a přece byla řeč o mně; já byl ten, kterého nazývali falešným, že nic neplatí. —

„Ten peníz musím udati, až bude tma!“ pravil muž, který mne obdržel, a já byl udán za tmy a ve dne opět vypeskován, — „falešný! nic neplatí! musíme se ho zbýti!“

A peníz, třásl se v ruce každého, když jej úskočně udával za tuzemský peníz.

„Já bídný peníz! co platno mé stříbro, má cena, můj ráz, když vše nemá nijaké hodnoty. V očích světa jsme jenom to, co svět o nás soudí! Musí býti strašné, míti zlé svědomí, plížiti se po zlých cestách, když mne, který jsem přece docela nevinný, obchází strach, že jsem podezřelý! Vždycky když mne vytahují, hrozím se již očí, ježto na mne utkví, neboť vím, že mne odhodí na stůl, jakobych byl pln falše a šejdů.

Přišel jsem do ruky staré, chudé ženy, obdržela mne co mzdu za těžkou práci, avšak nemohla mne nikterak zbýti. Nikdo nechtěl mne přijmouti, byl jsem ubohé ženy pravé neštěstí.

„Jsem skutečně přinucena, někoho s tím penízem ošiditi,“ pravila; „při nejlepší vůli nemohu tento falešný peníz uschovati: bohatý pekař má jej dostati, ten může lehčeji škodu snésti, — ale hříchem zůstane přece, co chci učiniti!“

„Ještě svědomí této ženy musím hříchem obtížiti!“ vzdýchalo to v penízi. „Což jsem se v stáří skutečně tak změnil?“

A stařena šla k bohatému pekaři; avšak tento znal velmi dobře běžné peníze, než aby mne u sebe byl podržel; hodil mne vdově takřka do obličeje, chleba za mne nedostala žádného, a já cítil dobře v srdci žal, že jsem ražen k neštěstí jiných, já, který v mládí veselý a ujištěn byl své hodnoty a pravého rázu! Byl jsem smuten, jak jenom ubohý peníz může býti, když jej nikdo nechce.

Stařenka vzala mne opět domu, pozorovala mne srdečným, přívětivým zrakem, a pravila: „Nikoliv, nechci žádného tebou ošiditi! prorazím do tebe dírku, aby každý viděl, žes falešný — a přec — co mně teď napadá — snad jsi docela peníz k štěstí, — ta myšlenka sama od sebe ve mne vznikla, že musím tomu věřiti! Udělám do něho dírku, provlíknu pentličku, a pověsím ho na krk děťátku naší mladé sousedky, oč že mu štěstí přinese!“

A špičatým nástrojem prorazila do mně dírku; příjemné to ovšem není, když do jednoho se udělá díra, a však stane-li se to z dobrého ohledu, ještě se to snese! Dírkou byla provlíknuta pentlička, a ze mně se stal památní peníz; pověsili mne na krček malého děťátka, a ono se na mne usmívalo, líbalo a se mnou sobě hrálo, a já odpočíval po celou noc na nevinných prsou útlého stvořeníčka.

Když se rozednilo, vzala mne mladá matka do ruky, pohlížela na mne a měla tak své vlastní myšlénky, to jsem brzy spozoroval. Vyhledala nůžky a rozstříhla pentličku.

„Přineseš nám štěstí!“ mluvila při tom; „ano, to brzy zkusíme!“ A položila mne do octa, že jsem celý sezelenal; potom dírku zacpala, trochu mne očistila, a když se stmívalo, šla k prodavači losů, aby sobě jeden koupila, který by ji přinesl štěstí.

Jak mně bylo opět úzko! Ve mně to trhalo, jakobych se měl rozdvojiti; věděl jsem, že mne nazývají falešným a mnou pohodí, a to zrovna před množstvím jiných penízů, kteří zde ležely s nápisem a hlavou, na které mohly býti hrdými; avšak ušel jsem té hanbě, u prodavače bylo mnoho lidí, měl mnoho co dělati, a já cinknutím spadnul do skříně mezi ostatní peníze; zdali los vyhrál, to nevím, avšak to vím, že již druhého dne byl jsem uznán za neberný peníz, položen stranou a opět vyslán, abych šidil a opět jenom šidil. Jak bolestno, kdo zná svoji cenu, a nedojde nikdež uznání.

Rok a den minul takto, kdežto jsem přecházel z ruky do ruky, od domu k domu, všude vypeskován, všude nenáviděn; nikdo mně nevěřil, já konečně ztrácel důvěru sám v sebe, nedůvěřoval celému světu, a to byly zlé časy! Přišel však cizinec do města, a jak se přirozeně děje, tomu jsem byl hned podstrčen, a on byl dosti dobrosrdečný, že mne přijal za berný peníz, avšak chtěl mne opět vydati, a já zaslechl opět hrůzná slova: „Je falešný! Nic neplatí!“

„Dostal jsem ho za berný peníz,“ řekl muž, a upřeně se na mne podval; pojednou však se usměje, a takový úsměv posud nikdo neudělal, kdo na mne pohlédnul. „I toť náš vlastní peníz, dobrý poctivý dvacetník z mojí otčiny, do kterého někdo udělal dírku a nazývají ho falešným. I toť podivné! Tebe schovám a vezmu sebou domu!“

Radost se mne zmocnila nevýslovná, nazval mne dobrým, poctivým penízem, a měl jsem se navrátiti do vlasti, kde všickni a každý mne zná a ví, že jsem z dobrého stříbra a mám patřičný ráz. Radostí byl bych jiskry sršel, avšak to není v mé povaze jiskřiti, to může ocel, nikoliv však stříbro.

Zavinul mne do pěkného bílého papíru, abych se nesmíchal s jinými penězi a se neztratil, a při slavnostech, když se sešli krajané, byl jsem ukazován a dobře se o mně mluvilo; říkalo se, že jsem vzácný, a tím může se státi, kdo ani třeba slovíčko nepromluví.

A konečně přišel jsem do vlasti! Všechna má bída byla skončena, radost se ke mně vrátila, byl jsem předce z dobrého stříbra, měl jsem dobrý ráz!

Žádné protivenství nesnášel jsem více, třeba byla ve mne dírka na znamení, že mne držely za falešného, ale to nic neškodí, jen když tomu není tak. Musíme vyčkati času, všecko dojde konečně ku svému právu! „A to je má víra!“ dokončil peníz své vypravování.